Ischia, tip na nejhnusnější kafe v celé Itálii a dostala jsem dva dream-joby v jeden den

Po stěhování Arančiny postele, kdy mě málem chytil ischias a poté, co jsem se řízla do pihy a propadla typické aškenázské panice, že dostanu rakovinu kůže, jsem se rozhodla, že je potřeba jet na dovolenou. A kam jinam než na Ischii, když už mám ten ischias a stejně se mi nechce nic vymýšlet (jakoby šlo něco lepšího vůbec vymyslet, samozřejmě). K výletu se nadšeně přidala Hyena a maminka, která ovšem nezapomněla znalecky podotknout, že pan Ilya je asi na konferenci, když jsem ochotná si vzít dovolenou doslova last second a na celých deset dní. No co vám budu. Ale on říká, že jsem nejlepší student, protože nikdy nic nechci, což jsem kontrovala tím, že on je nejlepší školitel, protože tu nikdy není. Takže tu teď nejsem ani já a je čas vyrazit do Itálie!

    Značná nevýhoda dovolené v poslední sekundě je ovšem to, že nabídka ubytování je už trochu probraná. To je vždycky trochu risk, většinou zbydou ta nejdražší a nejhorší místa, občas skloubená v jediném inzerátu. Ale když už na Ischii jedete podesáté, už znáte ty nejčastější slepé uličky a tak se nabídka hotelů rázem smrskla ze tří na dva, protože do toho hotelu, kde sice inzerují víno zdarma, ale již zapomněli dodat, že ho řežou petrolejem, mě už nikdy nikdo nedostane. My jsme zatoužily po hotelu Ideál. Což je takový zoufalý výkřik podvědomí, že by třeba chvilku mohlo být něco ideální, že? Tak ne v našich životech, protože hotel sice vypadal dobře, ale muselo se platit hned, a to bez záruky ubytování, takže byste vlastně jen bezúročně půjčili peníze a pak se třeba dozvěděli, že jedete… nikam. Na další špetku nejistoty už neměl nikdo z nás mentální kapacitu – dokonce ani Hyena prý ne – protože já a Hyena šlapeme vodu v moři nejistoty už od šestadvacátého dubna a já lituju, že nemám po předcích ten super velký nos, abych ho udržela déle nad hladinou. A tak jsme zvolily třetí možnost, a sice hotel, který sice obsahoval slovo Costa, bohužel ale už postrádal dovětek Coffee.

    Jakože to asi nebude královské apartmá, kam by se jel rekreovat Karel Třetí, bylo již patrné z té ceny. Nicméně v záchvatu masochismu, jsem otevřela na trajektu z Neapole recenze na Googlu, u kterých jsme se dost pobavily. Ono, co jiného taky můžete dělat, když už ten hotel vlastně vidíte z okna a v tašce máte ubytovací voucher. Nejvíce na mě zapůsobila recenze nějakého pana Zelenky, kterého tímto zdravím a dávám mu za pravdu.

    Pan Z byl občas trochu přísnější, ale zase soustu věcí gentlemansky vynechal. Svůj výlet na Ischii označil za výlet do historie hoteliérství. Argumentoval tím, že pokoje byly na normální zámky s klíčem a ne na moderní karty. Což je krajně přísná recenze, protože třeba tady v Izraeli sice hotelové pokoje na moderní karty máme, ale já trávím půlku dovolené na recepci resetováním oné vymoženosti, protože náhodně přestávají fungovat. Někdy máte štěstí a potkáte na chodbě pokojskou, která vám pokoj ochotně odemkne, bohužel již bez kontroly, jestli je vůbec váš. Takže jako správný biochemik zastávám model zámku a klíče. Co mi vadilo o poznání víc byl fakt, že naše dveře šly zevnitř otevřít pouze pokud jste se na onen zákeřný čudl na kulaté klice pověsily celou vahou a veškerým svým temperamentem a i tak jste se u toho museli pomodlit, přestože po týdnu pasty jsme již nebyly žádná peříčka. Ale aby se to vyrovnalo, tak dveře na balkon nešly zavřít vůbec. Nebo jakože šly, ale když jste do nich cvrnkli zvenku, tak se otevřely. Takže když se zprůměrují dveře stylu Alcatraz a ona balkonová maketa, vycházejí z toho dvoje průměrně robustní dveře.

    Jinak to ale bylo ubytování hezké, ba dokonce jsme měli pokoj dvoupatrový! On totiž do koupelny vedl takový schod, který byste nečekali, takže když jednou maminka opouštěla koupelnu, výraz „vypadnout z koupelny“ získal zcela nový význam. A taky nám neodtékala sprcha a zámku na skříni jsme se já nesměla ani dotknout, protože to byl taky patent, to vám povím, hotové Sezame, otevři se. Madlo na ručníky drželo na dobré slovo a z galérky nad zrcadlem již kus zmizel v nenávratnu.

    Další poznatek pana Z v recenzi vypadal poměrně nevinně. „Snídaně byla každý den.“ No to je vám teda stížnost. Pak tam ale bylo na novém řádku slovo „stejná“. Já dělám spinovou fyziku a teda celý Euromar jsem každý den drtila ta stejná vajíčka s tou stejnou slaninou u toho stejného stolu ve stejný čas a byl to nejlepší gastrotýden poslední doby a to do toho počítám i to, že vlastně nebylo celý týden jiné jídlo s výjimkou toho Bruker večírku a té zoufalé pizzy u Turků. Nebyla sice slanina a chleba byl oschlý, ale co pan Z zapomněl okomentovat byla absence kafe.

    Teda absence… Kávovar tam byl. Na dovolenou člověk jezdí, aby vypadl z rutiny, rozšířil si obzory a poznal nové kultury a zbavil se tak například předsudků. A tak jsem opustila rutinu kvalitní arabské kávy Blízkého východu, kde zkrachoval i Starbucks, protože nenabízel dostatečně kvalitní kafe, a zbavila jsem se předsudku, že v Itálii si nelze dát hnusné kafe. Tak tady v Břečkovaru to možné bylo. Ale tak jako by nebudu tu frflat na kávovar, zrovna já, co jsme si s Markem z kávovaru v Luciově labu odnesla vlastně břišní tyfus. Na baru měli o poznání robustnější mašinku, tak jsem je požádala o dvě cappuccina. A záhada hlavolamu byla rozluštěna. Protože frajeři neměnili mléko, takže cappuccino vyjelo kyselé a místo nadýchané pěny byla sražená smetana. Odpočinková dovolená se záhy proměnila v brutální odvykačku. O vážnosti situace svědčí i fakt, že když jsme se konečně dostali ke kávě v půvabném městečku San Angelo (15 minut děsivým Ischia busem), tak to maminku natolik pohltilo, že vytípla i sekretářku ministra dopravy, která ji ovšem tvrdošíjně zavolala znovu. To já jsem si spárovala chytré hodinky s upozorněními na telefonu u svých oblíbených kontaktů a čekala jsem na zprávu od Kristýny.

    (Ta elektrošoková metoda, kterou jsem vyvinula během dvou let Luciových zpráv, je geniální. Ať čekáte na jakkoli důležitou zprávu, můžete se do práce plně ponořit bez neustálého kontrolování příchozí pošty, protože víte, že až to přijde, tak to štípne. Já mám takhle asi šest nebo sedm kontaktů a je to ideální filtr. Nicméně rada nad zlato je, že pokud doopravdy v té práci chcete něco udělat, nikdy si do téhle party nepřidávejte nikoho, po jehož zprávě se na dvacet minut nepřítomně zadíváte do zdi. To dost nabourává tu filozofii.)

    Ale zpátky na Ischii. Namístě je asi otázka, proč se tedy na Ischii pořád vracíme jako bumerang. Ischia je totiž sopečný ostrov a s celou řadou termálních pramenů, které pomáhají na kosti, klouby, zažívání i kůži, prostě na všechno, co mi vědci máme tak trochu pochroumané z toho věčného hrbení se u počítače a jídla z přemaštěné (jak cenově tak olejově) kantýny na Weizmanu. (Já teď třeba musím napsat tolik věcí, že po tomto roce budu potřebovat další tři na Ischii.) Nejvíce zdraví prospěšný pramen je Nitrodi, jehož vodu využívali v lázeňství už starověcí Římané. Ta se i pije a je trochu radioaktivní, takže ze mě nakonec možná bude Oppenheimer. V termálním parku Fonte delle Ninfe Nitrodi se můžete vodou osprchovat, koupit si kosmetiku, nápoje a velice dobrou sváču v místním baru (a kafe!). Samozřejmě přístup k prameni je zdarma, takže můžete jenom přijet a vodu si načepovat. My obvykle trávíme v Nitrodi celý den v tamní oáze. Oáza je část parku na kopci, o které skoro nikdo neví a nikdo do ní nechodí. Je tam vonná stezka, krásné výhledy a venkovní sprchy, takže si můžete léčivou kůru užít mimo zraky autobusu turistů, které zrovna přivezla cestovní kancelář. Tentokrát jsme to ale vychytaly, takže jsme jely do Nitrodi hned dvakrát. Poprvé jen načepovat vodu poté, co maminka v San Angelu vyřídila ministerstvo dopravy, a pak na celý den do oázy. Takže jsme pily radioaktivní vodu celý pobyt a dokonce jsem si půl litr dovezla i do Izraele a piju to tady. A dva krémy, samozřejmě. V oáze Nitrodi mi taky přišla zpráva od Kristýny, kterou jsem si zrovna přečetla cestou na malou, srdíčko mi zaplesalo, ale upřímně jsem si myslela, že tam nymfě zanechám větší náklad, ale opanovala jsem se. Někdo na zácpu potřebuje drahocennou vodu Nitrodi, ale zkuste si někdy můj Outlook.

    Nitrodi mě léčí, co mě ovšem na Ischii nejvíce baví jsou Poseidonovy zahrady, lidově řečeno Posejdonky. To je termální park na předměstí městečka Forio na západě ostrova a je to dozajista ten nejkrásnější park na ostrově. Můžete vyzkoušet celou řadu termálních bazénů různé teploty včetně šokových Kneippových lázní, kde střídáte čtyřiceti a patnáctistupňovou vodu a to buď na celé tělo nebo v rámci vodního koryta s oblázky, čímž bych mučila. Ale namasírujete si plosky a rozproudíte lymfu. Chceš být nymfou, začni lymfou. Samozřejmě, že jak v Nitrodi, tak Posejdonkách nabízejí opravdické masáže, ale já jsem příliš Aškenázi na to, abych někomu cizímu dovolila, aby na mě sahal. Můžete jít ale do sauny, zaplavat si v bazénu s mořskou vodou anebo jít jednoduše přímo k moři. Největší výhodou vstupu do parku je to, že termální voda není vhodná pro děti, takže tam žádné nejsou. A pokud jo, tak je jim deset a smí jen do jedné části parku, kdesi vzadu, což se nikomu nevyplatí zaplatit. Nicméně hluční umí být i dospělí, to znám moc dobře z telavivských pláží, takže je celý park vyhrazen jako lázeňská zóna a nikdo tam nekouří, nevyhrává tam hudba, jenom zvuk vody a cikády. A to ani na pláži. Přijmeme-li soud Googlu a Instagramu, že jsem robot, tak tohle je moje dokovací stanice.

Kafe!!!!

    Výhoda, že tam nejsou děti tkví zejména v tom, že vám nehrozí sprška vodou do obličeje po něčím skoku nebo hození míčem. Ale pořád jsou mezi námi i dospělí, kteří si výplach dutin zvládnou provést i sami. Člověk si myslí, že už zkusil všechno, ale úplně poslední den dovolené jsme viděly chlapa, pana Velký mozek, který si v bazénu lebedil tak, že zaháknul nohy za ten žlábek a nechal se nadnášet. Ona ta termální voda poměrně dost nadnáší, není to sice Mrtvé moře, ale aspoň nemám pak dojem, že jsem se vykoupala v oleji. A tak jsme do udělali jako pejsek a kočička podle hesla Nejprve pověsíš ty mě a pak já tebe. Já jsem ale přemýšlela, jak bych se zahákla sama, to mi neříkejte, že toho chlapa někdo přišoupl k tomu okraji. Tak jsem si stoupla bokem k okraji bazénu a vyhodila jednu a pak druhou nohu a zahákla paty. A tak si tak hovím a najednou velký cákanec. To se maminka pokusila zaháknout taky, ale nějak se jí podařilo skončit s hlavou pod vodou. Maminka se vynořila a ihned řekla, že je lepší být blbý, protože teď se samozřejmě obává infekcí amébou. A tak se pohoda na lehátku záhy změnila v rychlé vyhledávání na internetu, jestli améby žijí v místní termální vodě a jestli teda máma vysmrká mozek během následujících dvanácti dnů. No znáte mě, to je ta moje nešťastná povaha. Tak pozor, améby v termální vodě žijí, ale ne ve slané termální vodě, která vyvěrá na Ischii. Ono to ale s těmi amébami není vůbec sranda, protože teď v Izraeli skončil jeden kluk v kritickém stavu, protože v Galilejském jezeře jsou a vlítla mu voda do nosu. Teď dává dokonalý smysl, proč se Ježíš rozhodl neriskovat a raději po jeho hladině chodil.

    My jsme se ale zariskovat nebály a rozhodly jsme se podniknout výlet mimo ostrov. Ty výlety s cestovní kanceláři jsou vždycky hrozné dupárny, předražené a nakonec vidíte velké prd. Tomu my neholdujeme a vyrážíme na vlastní pěst. Ischii máme obježděnou, i když autobusy tu jsou taky poměrně oříšek, ale jejich výhoda tkví v tom, že nemusíte řešit, kdy vám to jede, protože tato informace je uvedena pouze s přesností na den. Autobusy na Ischii jezdí už deset let naprosto stejné trasy, takže já vlastně lépe vím, které číslo jede kam na Ischii než v Praze, kde se ty tramvaje pořád přesouvají. Tentokrát mě ovšem zaskočily tím, že autobusy přečíslovaly, ale naštěstí jen tak napůl, že všude přičetli 170, takže linka 2 je teď 172. Jenom okružní linky přejmenovali z CD na 198 a CS na 197, což je zlo. Protože to D a S vám říkalo, kam budete točit volantem (doprava nebo doleva) a nemuseli jste si pamatovat nic, jen jste si představili kde jste vy a kam chcete jet. Maminka řekla, že ona této představy není beztak schopná, nikdy nebyla a nikdy nebude a že ji teda přejmenování CD na 198 nijak nepohoršuje. Autobusy jsou vždycky velká mačkanice, ale letos se vytáhly na výletu do Nitrodi. Cestou tam jsme se zasekli kvůli hydraulice dveří kdesi v horách, takže jsme vlastně zablokovali dopravu a já už hledala, jak dlouho půjdeme pěšky k prameni, naštěstí to ale pan řidič opravil a dojeli jsme. Na cestě zpátky přijela 197 v odpolední úpravě. To je autobus, kde je všehovšudy tak šest sedaček. A my jsme se zmocnily dvou, protože byla siesta a byla tam jen jedna těhotná slečna a nějaký pán. Jenže ani ne po deseti minutách nastoupila velká skupina důchodců s trekovými holemi, takže samozřejmě vztyk.

(Do teď vedeme debaty, jestli tato banda vážně zvládla výstup na Monte Epomeo, největší horu ostrova a pořádný krpál, anebo jestli šli kolem náměstí do cukrárny.)

    Výpady mimo ostrov jsme už podnikly na okolní ostrovy Capri a Procida, loni v rámci poválečné rekreace dokonce až na amalfské pobřeží. Letos jsme se vydaly do Sorrenta. Lodní výlety zajišťuje naše oblíbená agentura Kapitán Morgan. (Ano, jmenuje se to jako ten rum). A možná by měly založit spolupráci, protože na srazu v přístavním baru nám řekli, že vyrážíme až za hodinu, že to je na lístkách blbě, což mě málem zlomilo, protože na autobusy není spoleh a my tlapaly čtyřicet minut po hrozivé pobřežní cestě a vstávaly tak v půl šesté. A to kafe bych si u nich dala tak jako tak, protože jsme na něj napočítaly rezervu. Tohoto výletu se zúčastnila i Hyena. Jestli chcete vědět proč, tak si vzpomeňte, jak jsem dopadla, když jsem ji nevzala do Curychu. Tady máma jenom naznačila, že by Hyena nemusela jet (I když jí to sama slíbila) a už bylo hodinové zpoždění. Nicméně Hyeně bylo na lodi blbě, kibicovala, prudila se suvenýrama a po hrozivé cestě lodí zpátky prohlásila, že už na žádné výlety nejede. Já jsem byla ta zlá, co odmítla za dvacet euro koupit šatičky s citrónkama (myslím, že byly tak na půlroční dítě, nevím) a máma je samozřejmě ta hodná, co Hyeně ušije šaty k Vánocům. Ale můj návrh, ať jsou na nich hvězdy a pruhy, byl zamítnut. Že prý nemám vkus. Ale jakoby můj vkus na oblečení je pořád třeba o tři řády lepší, než můj vkus na muže. I když se maminka shovívavě usmála nad mým nejnovějším objevem a řekla „Ale vždyť není ošklivej.“

Hyena Blízký východ nezapře. Nejenom, že jela na výlet, ale ještě si pak vytrucovala šatičky.

    Mně se Sorrento líbilo. Musely jsme si máknout, abychom to stihly do baziliky svatého Antonína nahoře ve městě, která zavírá ve dvanáct a naše a kapitán Morgan kotvil v jedenáct třicet. Jakože bylo to asi dvě stě metrů podle navigace, bohužel výškových. Ale stihly jsme to a měly jsme díky tomu štěstí, že jsme se dostaly do františkánského kláštera, kde se v ambitu akorát chystala svatba a pak ho zavírali. Odpoledne jsme se ovšem ještě vrátily (Sorrento je malebné, ale zase tolik památek tam není) a koupily jsme si krásné fotografie v tamní galerii. A byla pizza, na které je dovolené mít šunku a sýr zároveň, a pivo a zmrzlina. Cesta zpátky byla trošku divočejší co se vln týče, takže se pak dva dny v oáza a u Poseidona hodily.

    Pak už byl ale čas letět domů a – jak říkají kapitáni po příletu – šťastnou cestu do vaší cílové destinace. Takže rychle vybrat a přebalit a letíme na Blízký východ. Někdy tady na vás padají bomby, někdy bobky a někdy vám i něco vyjde. Já jsem třeba v jediném dni dostala dvě práce snů. Jednu postdoktorandskou pozici, která je prostě No, čau, ale co hůř/líp mi zavolali z Brukeru a nabídli mi spolupráci, protože – podržte se – rozpoznali můj literární talent a teď bych pro ně mohla psát na jejich web a pojedu na nějaké jejich symposium v Kalifornii a zmiňovali věty jako dlouhodobá spolupráce a kontrakt. And Oscar goes to… Zuzka, která na pohovoru v Brukeru nevypískla, když padlo slovo kontrakt.

    Moji tři aktuální školitelé na to reagovali různě. Ilyovi to vyrazilo dech. Paní Ron se zeptala, jak to chci všechno stihnout. A ten třetí? Ten žije ve sladké nevědomosti věcích příštích a sice, že těch devět měsíců, na které mám peníze, bude těch nejlepších dvanáct měsíců z mého osmnácti měsíčního postdoku.