Magnety a rakety

Léto už je skoro v čudu, normálně by mě už přepadlo FOMO (strach z prošvihnutí), ale to tady v Izraeli nehrozí, protože my máme léto vlastně pořád, s výjimkou těch deseti deštivých dnů, které by se podle tradice měly objevit někdy mezi prosincem a březnem. Vlastně jsem tu viděla spadnout vícero raket než dešťových kapek. Takže léto v plném proudu a než se i já vydám na zaslouženou dovolenou, vezmu vás s sebou na jom gibuš našeho nového oddělení.   Toto pondělí jsme měli se skupinou jom gibuš, což se asi nejvíc podobá tomu, čemu jsme v Dejvicích říkali výjezdní zasedání, které se ale nenadálou shodou okolností konalo klasicky v pivovaru. Takže jsme jednoduše nešli do práce. Minimálně do práce jako takové, protože v rámci jom gibuš jsme měli program na území institutu. Takže to bylo výjezdní zasedání hlavně pro zaměstnance, kteří do práce často nedocházejí, protože žijí daleko nebo mají jen částečný úvazek.   Jelikož tohle je Izrael, tak nemůžete program začít za a) v čas, a...

Já jsem měla k učitelství vždycky takový ambivalentní vztah. Přeci jen je asi i pro vás poněkud zvláštní představit si někoho, kdo si ideální víkend představuje tak, že na nikoho nemusí osmačtyřicet hodin promluvit, jak přebírá Zlatého Ámose. Ale co když se sice narodíte s náturou, kterou by spousta lidí popsala jako trošku asociální, ale zase s darem vysvětlovat? Dnešní mladá generace má takový výraz – orbiting. A to prý znamená, že vás někdo kontroluje na sociálních sítích, pořád vás tak nějak popotahuje, ale nikdy s vámi nezačne chodit. Protože je na vaší orbitě. Tak to jsem já a učitelství.        Když jsem se v předposledním ročníku na Nerudovi zbláznila do chemie – říkejme tomu takhle pro zachování posledních zbytků mé roztříštěné cti, - tak samozřejmě vytanuly obavy, co studium chemie na vysoké škole a moje oči, protože výbuch, kyselina, slepota, že. Ale slepota rovná se pes! No, nicméně se mi podařilo doma prosadit, že na PřF UK lze studovat na učitelku a...

Nenechte se zmást turisty, kteří se v Izraeli otočili v rámci týdenního zájezdu. Léto v Izraeli – zde přezdívané jako potní zálivka – je naprostý horor. Teploty nad pětatřiceti stupni po dobu devadesáti dnů, spalující slunce, UV index (aka, jak rychle dostanete při pobytu venku rakovinu) nad horní hranicí toho grafu navrženého WHO a ta vlhkost. K večeru se vyšplhá až k devadesáti procentům, takže když vyjdete ven na ulici, je to, jako by vám někdo připlácl na obličej mokrý ručník. A teď funguj. Takže tu žijeme vlastně v konstantním waterboardingu, což je mučící technika imitující topení zakázaná mezinárodním právem (pozn. pro ty z vás, které tímto v šestnácti nešokoval Dan Brown ve Ztraceném symbolu), a je nám horko. Už měsíc. A shodou okolností je to ale ten měsíc, kdy mám waterboarding po cestě do práce, ale už ne v ní.      Nadace Azrieli schválila převod mého grantu na Department of Science Teaching, tady přezdívaný Program na ochranu svědků. To je tak, když se vám ...