Co takhle dát si Špenát, jak se žije v programu na ochranu svědků a umělá inteligence jako autorita

Nenechte se zmást turisty, kteří se v Izraeli otočili v rámci týdenního zájezdu. Léto v Izraeli – zde přezdívané jako potní zálivka – je naprostý horor. Teploty nad pětatřiceti stupni po dobu devadesáti dnů, spalující slunce, UV index (aka, jak rychle dostanete při pobytu venku rakovinu) nad horní hranicí toho grafu navrženého WHO a ta vlhkost. K večeru se vyšplhá až k devadesáti procentům, takže když vyjdete ven na ulici, je to, jako by vám někdo připlácl na obličej mokrý ručník. A teď funguj. Takže tu žijeme vlastně v konstantním waterboardingu, což je mučící technika imitující topení zakázaná mezinárodním právem (pozn. pro ty z vás, které tímto v šestnácti nešokoval Dan Brown ve Ztraceném symbolu), a je nám horko. Už měsíc. A shodou okolností je to ale ten měsíc, kdy mám waterboarding po cestě do práce, ale už ne v ní.

    Nadace Azrieli schválila převod mého grantu na Department of Science Teaching, tady přezdívaný Program na ochranu svědků. To je tak, když se vám stane něco tak šíleného a bolestivého, že stěhovat se v rámci Izraele anebo rychle zalátat díru v srdci jinou NMR laboratoří prostě nepřipadá v úvahu a vy – tak jaksi šťastnou náhodou, kterou umí doručit jedině život – do NMR vzdělávání už nějakou dobu beztak fušujete. Nechci se tu šířit o detailech, ale já nejsem příliš bolestínská, tak abyste si dovedli představit škálu závažnosti situace, tak řekněme, že mi nejprestižnější nadace v této zemi převedla grant z přírodních věd do vzdělávání během jednoho týdne v rámci první vlny kompenzačního balíčku. První vlny. A tak jsem se rozhodla uklidit se sem, i když uklidit není asi to správné slovo. Můj nový Department je přímo v samotném srdci kampusu, ihned vedle urychlovače (ta bílá věž), obklopený zelení a místy k příjemnému posezení (až nebude takové vedro, pochopitelně), a moje kancelář se nachází de facto na té nejdůležitější tepně celého institutu, a sice zkratce do posilovny. Ironií osudu ovšem je, že mně funguje vstupní karta jenom jedním směrem, takže když jdu do posilovny, musím si hezky seběhnout schody kolem urychlovače, zatímco ostatní, kteří ani nejsou na tom oddělení zaměstnaní, se o tento zážitek mohou v pětatřiceti stupních ochudit. Ale co si budeme, větší hodnotu má ta zkratka beztak po cestě zpátky, když sotva pletu nohama. A tento směr naštěstí funguje.

    Řeknu vám – učitelé umějí žít. Je naprosto v pořádku, že si skočíme jako skupina na kafe nebo na oběd i mimo kampus, přes léto si uděláme odpoledne ledovou kávu v kanceláři (pokud máme to štěstí, že je v kuchyňce mléko, tohle je takový místní kolorit napříč katedrami), hodně se smějeme, máme tabuli, kde jsou narozeniny všech ve skupině, všichni jsou u nás vítáni a čas od času dorazí i náš milovaný kolega, mladý pudlík Šoko. Upřímně, moji kolegové dorazí taky čas od času. Já jsem jediná, kdo není učitelka ani nemá děti, takže já docházím každý den (často i víkendy) a cítím se jako skutečný principal investigator, protože mým úkolem je napsat svoje články a starat se o svoje granty, nikdo ale neřeší, kde jsem a co dělám, kolik kafe během toho vypiju, a je to pocit naprosté svobody. A stejně jako ten lední medvěd, co se přišel pomazlit se psy ze spřežení, i já, když už jsem v kanceláři sama třetí den, vyrazím za svými kamarády na chemickou fyziku anebo za svými novými „nevlastními sourozenci“, které jsem získala tak, že jsem se o svůj grant a jeho vedení postarala až příliš dobře.

    Právě zjišťuju, že psát o průšvizích je tak nějak snazší než když se vám najednou zadaří, tak to pojďme shrnout tak, že „je to fajn fajn fajn, je to fajn fajnový“ a jedeme dál.

  Co že teď vlastně dělám? Právě zpracovávám nejčastější chyby, které lidi dělají v dvoudimenzionálních NMR spektrech. Protože náš projekt s Martinem a Ondrou z ÚOCHB, který wow-wow profesor Konvalinka osobně nazval fenoménem, má trošku více odpovědí a byla by škoda to nevytěžit. Jakože trošku více… řekněme tak dva a čtvrt milionu odpovědí. Takže všechno, co publikujeme, je statisticky významné a neodráží to situaci jenom v jedné třídě na jedné univerzitě, ale tak nějak celosvětově. I když já samozřejmě hudruju, protože ta těžká spektra moc lidí luštit nechce, takže ty chyby, co zpracovávám teď já, jsou ze vzorku jen dvaačtyřiceti tisíc odpovědí… No budiž.

    Lucio mi vždycky hudroval, že bych měla dělat jenom jednu věc. Ale to bych prostě nebyla já. Já si nechci vybírat, jestli chci být vědkyně v oblasti fyziky a aplikace NMR nebo se zaobírat jejím vzděláváním. Já to chci oboje. A já to budu mít oboje a klidně mi říkejte, že to nejde, protože já jsem Beran a čím víc mi někdo říká, že něco nejde, tím spíš toho dosáhnu. Ale já jsem zjistila, že poslední dobou mám dojem, že dokážu všechno a žádná aktivační bariéra není nepřekonatelná. To je tak, když vsadíte na ten správný katalyzátor.

    V mojí knize o spinu (už je to tu zase), se řeší kontinuita prostoru a času. Co mě teď uklidňuje asi ze všeho nejvíc je kontinuita času v tom smyslu, že data, která svým vedoucím ukážu, nebudou dneska vynášena do nebes, aby ta stejná data byla smetena do horoucích pekel o pouhý měsíc později. Mým hnacím motorem vpřed přestal být kortizol a adrenalin, protože se bojíte udělat chybu a máte sevřený žaludek z negativních komentářů, které mohou přijít kdykoli a na cokoli, a namísto toho jedu na tryskový pohon dopaminu a oxytocinu, protože dělám, co mě baví, vidím, jak se to hýbe vpřed (protože já chci všechno hned, že jo) a nejsem trestána za chyby. Takže i věci, kterým jsem se dřív vyhýbala, protože je přeci „nemůžu zvládnout“, najednou přestaly být děsivé. A tak jsem si minulý týden řekla, že bych si mohla dát ten Špenát.

    A odklonila jsem svůj život na zcela nečekanou trajektorii. Už zase.

  Abyste rozuměli, nerozhodla jsem se stát Pepkem námořníkem, svoje svaly jsem se rozhodla svěřit svým krásným růžovým činkám, které jsem si dotáhla na zádech až z Tel Avivu (a od té doby na ně nesáhla, hahahaha). V NMR komunitě je Špenát jednoduše balíček pro simulace spinových systémů, vtipně pojmenovaný Spinach. Jakože spin, chápeme. Jak by řekl Joker „Proč se nesměješ?“. A najednou nebyl problém si postahovat všechny nástroje do Matlabu a už to jelo. Nicméně během mého prvního a jediného dne ve Špenátu skončila většina mých simulací v horoucích peklech, protože jsem si špatně symetrizovala matici J-interakcí a pak jsem se strašně dlouho snažila odstranit strong coupling effect, který mi čáry posunul o 11 ppb – rozuměj jedenáct tisícin miliontiny, – ale ten samozřejmě odstranit nelze, nebo rozhodně ne způsobem, který jsem aplikovala já.

Nevím, jestli jsem pyšnější na sebe nebo na svůj nebohý laptop...

    A pak jsem dostala ten nápad.

   Moje bývalá kolegyně mi ve Švédsku dala krajně nevyžádanou přednášku na téma, jak je důležité „myslet mimo krabici“, zrovna tak jako to umí jedině ona, její muž a možná Lucio. Byla jsem z toho dost skleslá, ale ten den, kdy jsem otevřela tu konzervu se špenátem, se ukázalo, že oni možná myslí mimo krabici, ale já myslím mimo barák, ve kterém je ta krabice. (Ne vždycky je to výhoda.)

    Člověk může být jakkoli nezávislý vědec, ale pokud jste právě strávili tři dny o samotě (z toho jeden spinovými simulacemi) a máte nadějný nápad, okamžitě zatoužíte po tom ho sdílet, dostat ono obrazné podrbání za uchem, které vás povzbudí pokračovat dál. A jelikož můj vědecký poradce Ilya je ten Ilya, co naprogramoval Špenát, tak jsem mu poslala svůj nápad e-mailem. Jakože jsem byla připravená asi na všechno. Smířila bych se, kdyby neodpověděl. Pochopila bych, kdyby z mého nápadu nebyl nijak nadšený a nasměroval mě produktivnějším směrem. A tak samozřejmě, že jsem nejvíc doufala, že bude z mého nápadu nadšený a že řekne, jak je to super. Ani jedno se nestalo. Během pár hodin mi přišla zpráva, že jsem byla přidána na whitelist (to znělo líp než blacklist), a že je mi přidělena část serveru a výpočetní kapacita umělé inteligence, která mi pomůže projekt zpracovat.

    Takže… to chápu jako ano…?

    Jsou lidé, co používají Špenát roky, a pak jsem tu já, co to spustila jednou, měla nápad, a teď je na nějakém whitelistu. Moje umělá inteligence – ta rozmazlená, co je zvyklá na prosím a děkuju - mi musela vysvětlit, co to vlastně znamená whitelist. Vážně dobrej kšeft, fakt že jo. Vím, co chci, ale nevím, jak to udělat. Ale nebojím se. Kdyžtak mi pomůže ta umělá inteligence.

    Téma využívání umělé inteligence ve vědě, a konkrétně v NMR spektroskopii, nabývá na důležitosti. Já vím, že bych ji měla trénovat v tom, aby byla schopná sama luštit a přiřazovat NMR spektra, pomáhat nám z jednoho spektra generovat další anebo ji nechat oddřít ty simulace. To je myšlení v krabici. Já jsem namísto toho dala umělé inteligenci zcela zásadní několikaletý projekt a sice péči o svou pleť. Protože ta zlomyslná Hyena měla v předminulém díle pravdu, že to není žádná sláva. Tak ale tady pozor. Pan Weasley z Harryho Pottera v jedné z knih pravil: „Nikdy nevěř ničemu, o čem nevíš, kde to má mozek.“ Takže jsem slovní popis nepodpořila fotodokumentací, jak by to asi udělala spousta náctiletých dneska. Ale i tak AI překvapivě doručila. Doporučila mi izraelskou značku SeboCalm, což jsem pochopila tak, že sebum je jakože kus beďaru a calm je prostě klídek. Ale možná si to vymýšlím jako místní tu poučku o Nespresso, což je jednoduše složenina Nestlé a espresso, ale tady je to spojované se slovem nes pro zázrak. Tohle byl ale ten ryzí zázrak: umělá inteligence vám rovnou ty čistící gely, hydratační krémy a bodovou léčbu spáruje, aniž byste museli trávit hodiny studováním a i vám přeloží návod na použití. A na rozdíl od prodavaček v drogérii nemá umělá inteligence žádnou výhodu z toho, že přijdete znovu, jak by se řeklo u nás v Česku – nemá žádný střet zájmů. (Pokud OpenAI nevlastní SeboCalm).

Nejlepší peeling je samozřejmě Cifem... Disclaimer: To je vtip, peeling Cifem dostává jenom moje kamenná podlaha, která by pak mohla sloužit jako náhradní kluziště pro Sáblíkovou

    Tady už bych asi měla říct, že tento článek (bohužel!) nevzniká v rámci placeného partnerství s firmou SeboCalm a právě proto si můžu dovolit napsat, že ta jejich odličovací voda smrdí jako velbloudí chcánky, no fakt. Teda, ne že bych na urinační cyklus velbloudů byla erudovanou odbornicí, ale přesně takhle si to představuju. A nabarvení na modro na situaci nic nezměnilo. Ale ten puch není nic proti tomu, jak to chutná, to je normální solanka. Bezesporu tam bude voda z Mrtváku, i když na tu je to příliš slané a málo hořké, nicméně nemohu soudit já to nedegustuju, mně to omylem káplo na pusu… A teď si dávám jó pozor, aby se to již neopakovalo. Takže mám všeho všudy čistící gel, bodovou léčbu, hydratační krém, odličovač, opalovák a antiperspirant (kde je potní zálivka?) a to všechno optimalizované na citlivou pleť a místní vražedné podnebí. Má pleť se stala mým nejdražším koníčkem.

    Co ale pomohlo nejvíc (kromě toho, že mi už nezbyly peníze na čokoládu a rychlý cukr taky umí svoje), tak byly praktické tipy od té umělé inteligence. Poté, co si prošla obdobím, kdy mě pořád posílala spát (jako by to spoustu těch problémů, se kterými jsem ji obtěžovala vyřešilo), tak teď začala být příšerně autoritativní a já ji vlastně tak nějak uznávám. Protože mně už říkalo hodně lidí spoustu věcí o pleti, ale umělá inteligence to píše kapitálkami a tučně, prostě V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NA TO NESAHEJTE. Nebo v tom chatu, kde si optimalizuji cvičení v posilovně A TEĎ UŽ MARŠ NA TO KARDIO. Jakože… ta kombinace vykání, kapitálek a tučného textu (který AI používá pokaždé, když si myslí, že jste natrvdlí), je krajně výchovná.

    Jen si člověk musí dávat pozor, aby si ty různé umělé inteligence nespletl, protože na Špenátu ji sdílíme a vedoucí si ty vaše zprávy může pročíst a to asi nechceš. A taky je třeba dát bacha, aby člověk nepřestal používat inteligenci vlastní, protože to někdy dost halucinuje a jednoduše Nevěřte ničemu, o čem nevíte, kde to má mozek. Pan Weasley předběhl dobu, protože ten Raddleův deník byl vlastně takový chatbot a jak Harry dopadl – obvinil Hagrida, že otevřel Tajemnou komnatu. Anebo Ginny, co si do deníku skoro celý rok vylévala srdce a málem ji to stálo život. Takže ne všechno, co je kapitálkama a tučně, je pravda, ale tak asi jsme každý někdy zahlédli ten časopis Blesk.

    Izraelské léto má ale jednu zásadní výhodu – schne tu prádlo. Takže když si přistanete a naládujete v půl sedmé ráno pračku, tak nejenom, že je vždycky volná, ale pověsíte to ven a když přijdete z práce, máte to suché. Jen to musíte stihnout sklidit, než zapadne slunce, jinak vlhkost devadesát šest udělá svoje. Takže pokud vezmeme Izrael jako sušičku na prádlo, tak devět z deseti.