Future PI detected

Můj kamarád na NMR oddělení Mark se nikdy neplete. A to doopravdy nikdy, jakkoli nereálná se jeho teze zdá, vždycky se nakonec ukáže, že jeho tehdejší žert vlastně odhalil zápletku příběhu. Mark je vlastně v mém životě takovým Ronem Weasleym, kterého J. K. Rowlingová napsala tak, že jeho náhodné hlášky, které jsme my čtenáři hltali s pobaveným úsměškem a následně je na Hermiony popud zavrhovali, vždycky poodkrývaly skutečné jádro pudla. A spisovatel mého života od JK kopíruje a vepsal mi tak mezi řádky postavu Marka. Takže když mi Mark řekl, že budu jednou vedoucí skupiny na základě toho, jak jsem netrpělivě poklepala do stolu, smála jsem se tomu. Já chci být přece spisovatelka! Dejte pokoj s vedením skupiny. Ještě o lidi, abych se musela starat. No jo. Ale po tom workshopu pro postdoky si tím najednou už nejsem tak úplně jistá…

  Nebudu vás dlouho napínat. Bylo to naprosto úžasné! Jakmile jsem dostala e-mailové oznámení o workshopu, který přímo na kampusu bude pořádat firma hfp consulting, ihned jsem zatoužila se zúčastnit. S touto firmou jsem totiž už absolvovala dvoudenní workshop prezentačních dovedností loni v lednu s Azrieli, který mě ohromně bavil a posunul moje vystupování na novou úroveň, což ostatně můžete posoudit na videu tady Zuzana Osifová- P.I.S.S. Proteins. Jejich workshopy jsou hravé, interaktivní a je na nich vždy pod dvacet lidí, takže všichni máme prostor něco říct a i se nějak kvalitněji poznat. Malá skupina je velikou výhodou, když už v ní jste, ale značnou nevýhodou, když se do ní snažíte teprve dostat. Aby se člověk na workshop vůdčích schopností kvalifikoval, musí patřit k šestnácti nejzajímavějším postdoktorandům na Weizmanově institutu a v kapse mít silný doporučující dopis, natřískaný životopis a taky naditou prkenici. Workshop probíhal na vrcholu akcelerátoru, což je taková ta ikonická bílá věž, co na vás vyskočí, když zadáte do Googlu Weizmann Institute a která vypadá jako když vezmete čumák letadla a zapíchnete ho na tyči do trávy. Za tohle by mi jeho architekt Moshe Harel, zastánce nového formalismu, asi mnoho nepoděkoval. A jak říká Lucio: Ne každý se dostane takhle vysoko. Je to hotových padesát tři metrů, ale pokud mi tu něco dodává životní sílu, jsou to pravidelné infúze Luciových dvojsmyslných vtipů.

Přednáším v Tel Avivu o NMR. 

  Já nevím, co Lucio do toho doporučujícího dopisu nakonec napsal, ale možná bych se ho měla obávat jako silné konkurence na literárním poli, protože my jsme se z jeho skupiny kvalifikovali oba dva přihlášení. Takže jsme k nikdy nefunkčnímu urychlovači vyrazili ve složení já, cenami ověnčené děcko, co neví, jestli chce dělat vědu nebo psát knihy a pořád přemýšlí, jak to skloubit, a Alex, který nejenom že ví, co bude dělat za hodinu, ale i za deset let, je to totální bedna ohledně své budoucnosti a přestože je jen o pár let starší, tohle je už jeho zhruba třetí postdoc a dokonce je přihlášený na další, protože nehnízdí jako já ve čtyřletých cyklech (a co jako?).

  Možná je to docela slušná analogie, ale možná jen myslím na opeřence, protože mi chybí kuřecí z caesar salátu, na který jsem měla chuť, ale neměli ho a mám místo toho uzeného lososa (first world problém). Nicméně máme vědce stálé, kteří zůstávají na jednom místě po celý život jako třeba vrabci. Pak jsou vědci stěhovaví, kteří migrují na dlouhé vzdálenosti jako vlaštovky. Vědci potulní se pohybují bez jasného směru. Do této skupiny se řadí některé sýkorky a asi já, ale co já si pamatuju sýkora a NMR šlo vždycky k sobě. Krátkodobí migranti se přesouvají pouze na krátké vzdálenosti jako špačci, to je jako mít tři postdoky, ale všechny ve Střední Evropě, a výškovými migranty asi ve vědě být nechcete, když už jste profesor, snažte se zůstat profesor. A stejně jako na nebi, i ve vědě je hlavní motivací k migraci potrava (ať žije humus!) a klimatické podmínky (ať žije věčné léto!). Ale víte vy co? Mně nevadí, že jsem sýkorka, hlavně že nejsem slepice.

  To, že urychlovač mnoho neurychluje, jsme poznali ihned při cestě nahoru jedním ze dvou nesmírně pomalých výtahů, které byly tak zhruba o tři milisekundy rychlejší než to vyšlápnout nahoru pěšky, ale byly o poznání milosrdnější k vašemu srdíčku, tedy pokud se zrovna neotřásaly a nevypadalo to, že se zaseknete v tubusu urychlovače, dokud vás nevysvobodí nějaká konečně správně zacílená raketa. Ono totiž Kofflerův akcelerátor byl prý jedním ze zamýšlených cílů íránského útoku loni v červnu. To by dávalo smysl, bereme-li ho jako symbol, postrádá to ovšem logiky, pokud se na něj díváme jako na urychlovač. Tady přidala částice do kroku naposledy v sedmdesátých letech, což jsou ale také poslední léta, kdy do Íránu svobodně proudily informace, takže ho dost možná pořád považují za funkční. Buď jak buď, výhled z vrcholku byl krásný, viděli jsme i bouřku a potom duhu a dvojitou duhu, ale ta scenérie byla o poznání malebnější, než tu ve snaze poslat naší výspu nového formalismu k zemi nadělali takovou paseku. Nestál támhle barák?

  My jsme ve dveřích také dlouho nestáli a vrhli se na kávičku a koláčky (na ty hlavně já, takže posilovna volá). Některé z dalších čtrnácti postdoků jsem už znala, některé jsem viděla poprvé v životě a pak tam byl můj kamarád z české buňky Sláva. Což bylo skvělé, protože když jsem se náhodou ocitla ve dvojici se Slávou, mohli jsme mluvit česky. Obecně to rozdělování do dvojic nebo skupin na těchto workshopech naprosto miluji. Od první třídy se nezměnilo, že když se máme posadit do kroužku jak chceme, sedneme si vedle těch lidí, co známe. Školka nebo postdoc, pravidla hry se nemění. Já jsem se pochopitelně uhnízdila vedle Alexe. Naši mentoři skvělý Lior, kterého si pamatuji z loňska, a moc sympatická a vstřícná Yael, co vypadala jako vystřižená z pořadu Modrá krev, nás poprvé rozdělili do dvojic tak, jak jsme si posedali. Přeci jen na vědce se musí pomalu, a o i na vrcholku urychlovače. Aby to ovšem nedopadlo tak, že zůstaneme tři dny rozškatulkovaní tak, jak jsme už přišli, tu a tam nás spojili kruhem napříč nebo jsme se měli postavit podle místa narození nebo vědeckého oboru nebo měsíce narození. (Alex se taky narodil třináctého a Ami se narodil v dubnu…) Při tvoření skupinek jsme se tak lépe poznali, protože to není jen tak se dohodnout, kde bude Holandsko a že to Rusko je k vám ale podezřele blízko! A představte si tu skupinou práci, když jste tři berani – nádhera!

  Já vám tu pochopitelně nemohu převyprávět celý workshop, protože co se stalo ve Vegas zůstává ve Vegas a taky nemám tak naditou prkenici na právníka, ale myslím, že můžu vypíchnout třeba pár věcí, které ve mně zarezonovaly nejvíce a jak jsem se z nich poučila. Já vím, je to šok. Ale já nejsem tak nepoučitelná, jak se traduje. No… Radši zpět k workshopu.

  Možná tu nejsem jediná, kdo propadl pestrobarevným obálkám knížek typu pohodová produktivita nebo produktivní pohoda nebo kýho co, které jste sice hltali jedním dechem, ale stejně rychle jako se to četlo, tak to celé rozplývalo v neurčitu, ponechávajíce čtenáře s jakýmsi neurčitým pocitem otevřených očí, ale místo na svůj nový a produktivní život jste je mohli jen nevěřícně poulit na účtenku s přemrštěnou cenou. Samozřejmě, tyhle knížky mají svou kvalitu, ale pravda je, že pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte začít makat, ne číst afirmacemi přetékající bichle, které získávají počet stránek přiblblým opakováním ve stylu americké televize. Ale ani na workshopu nešlo o to nám konečně dát do ruky chybějící díl skládačky, který se nedostal do knížky za tři sta korun, aby byl odhalen pouze v kurzu za tři sta babek. Jeho výhoda tkvěla v tom, že jsme mohli na ty věci sami přijít, mohli jsme si je zkusit, mohli jsme sdílet a mohli jsme si to vizualizovat. Grafické zpodobnění věcí, které tak nějak víte, ale vlastně jste o nich nikdy moc nepřemýšleli, mi pomohlo nejvíce. Protože když se teď dostanu do situace, ve které bych si dřív nevěděla rady, představím si obrázek z kurzu, a hned mám jasněji.

  Já obecně nepotřebuju mít nad sebou drába, abych něco udělala. To je naopak kontraproduktivní. Pokud za mnou někdo pořád chodí a ptá se, kdy to a to změřím, je to nejlepší cesta jak se ujistit, že se spektra nedočkáte nikdy. Na druhou stranu taková věta „Myslím, že ti to nevyjde.“ nebo „Myslím, že to není možné stihnout.“ vám zaspamuje e-mail (respektive WhatsApp) mými spektry. To koukáš, co? Nikdy mi nedělalo problém si plánovat čas, experimenty a tak obecně život, ale naštěstí jsem nikdy nepřekročila tu hranici, kdy by mi plánování schramstlo čas na to doopravdy něco udělat. Teď ovšem vím, že si mohu úkoly rozdělit do čtyř kvadrantů. A: Urgentní a důležité (Lucio), B: Důležité ale neurgentní (vzdělávání se a NMR-Challenge), C: Urgentní ale nedůležité (tam spadá moje domácnost) a D: Nedůležité a neurgentní (tak na taková hovna nemám čas). Já bych se tu potřebovala hodně vzdělávat, ale někdy je těch spekter tolik, že je mi pak blbé prostě si otevřít knihu a doučovat se. Měla jsem zafixováno, že škola by měla přijít na řadu, až když je hotová práce (což u nás není nikdy) nebo o víkendu, kdy na ni ovšem už nezbývá energie. Teď vím, že takzvaný Čas B je základem proaktivního přístupu, nestydím se za něj a s klidem si knížku v kanceláři otevřu nebo vytvořím příspěvek na NMR-Challenge. Ale jak říkám, kurz a jakákoli afirmace není samo spásná, na misce vah je i Lucio, který mě za všech okolností podporuje, protože se mu hodím více jako klidná a vzdělaná než jako hysterická plnička jeho úkolů. (Lucio teď sleduje NMR-Challenge na LinkedIn.)

  Ne každý je však ta úžasný jako můj boss. Spousta PI vědeckých skupin jsou jako kusy ledu. Možná i proto nám ukázali vizualizaci nás a našeho kolegy jako dvou ledovců, abychom se lépe vcítili do své budoucí role. A zase ani tady to není žádné převratné novum. Člověk vedle vás v laboratoři není pouze takový, jakého ho vidíte. Jasně, nevytáhnu tady teď klišé o tom, že ne každý je jako otevřená kniha, ve které si pohodlně zalistujete a prolítnete kapitoly všech zasunutých traumátek a bolístek. Je to spíše o tom, že to, jak reagujeme, vyplývá z toho, jak se cítíme. A cítíme se podle toho, jestli máme naplněné své potřeby. Co potřebujeme vychází z našich hodnot. A ty určuje naše identita. To jak se vnímáme sami. A to nemusí být jenom tak, že já se identifikuji jako já, nezabiješ-nepokradeš, a mám vyhráno. Může jít třeba i o to, jak se vidím v rámci skupiny. Jako nadějný postdoc? Jako ta, co z toho má hlavně srandu? Jako válečný zpravodaj? Nebo jako spisovatelka? Pokud si neurčím, jestli chci  dělat vědu nebo psát, jak se mám rozhodnout, jestli pro mě má větší hodnotu hodinový rozhovor o magnetech nebo hodina v kavárně při psaní? Co tedy následně potřebuju? Jet na konferenci nebo týden volna, abych stihla uzávěrku do soutěže? Pocity jsou v jednom zmateném klubku. A nad hladinou špička ledovce, ke které se blíží někdo, kdo ví, že je vědec, za rozhovor o magnetech by dal ruku do tekutého dusíku, ví, jak moc potřebuje jet na konferenci, a cítí se proto dobře. Neví ovšem, že ho čeká srážka s kusem mého ledovce hluboko pod hladinou. Musím se přiznat, že když se dívám zpětně a představím si grafiku ledovce, o poznání více lidí teď chápu.

  Ale homonukleární interakce, aka rýpání se v sobě, nás daleko nedostanou, utři slzu (nebo kapénku na svém ledovci) a pojďme se zaměřit na interakce heteronukleární, čili vodík-uhlík (nebojte, prostě vy a někdo). Tady u té pasáže jsme si s Alexem užili asi nejvíce legrace. Představte si, že na danou situaci můžete vy i váš partner reagovat buďto jako rodič, dospělý nebo dítě. Podle dynamiky vztahu s druhou osobou tak vytváříte stabilní nebo nestabilní interakce. Obecně stabilnější jsou interakce paralelní. Vy se chováte jako dospělý a druhá strana taky, tam se asi chceme všichni dostat. Je tu ovšem ještě jeden v akademii velice rozšířený model, který je schopen vydržet poměrně značnou dobu. A to je když váš vedoucí supluje rodičovskou roli a vy se přizpůsobíte rolí dětskou (nebo naopak vy nasadíte dětskou polohu a on se přizpůsobí suplováním rodiče, případy, kdy by byl vedoucí v roli dítěte jsem ještě neviděla, prosím, řekněte mi, kdo to má).  Tento model není zas tak neobvyklý nebo zvrhlý, když člověk přihlédne k tomu, že vás někdo nutí trávit většinu času, co jste vzhůru, s někým, kdo je starší, ve všem zkušenější a ještě vás úkoluje, peskuje, seznamuje vás s tím, jak ten akademický život chodí a vy netoužíte po ničem víc, než po jeho pozornosti a pochvale, které jsou základními kameny vaší kariéry. Často vám vedoucí poradí i mimo vědu, když jste v nějakém problému ztracení. Nebo vám něco mimo vědu zakáže, jako třeba výlet do Hebronu, že jo. Role rodiče se pak samozřejmě dělí na podporující nebo kritickou, zatímco dítě odpovídá rebelií nebo adaptací. Nicméně my jsme to s Alexem nějak popletli a vytvořili jsme si role agresivního rodiče (to je on) a submisivního dítěte (to nechápu, proč mám být jako já). Dokonce si tak podepisujeme i e-maily o spinech a obecně mám dojem, že pokud nás slyší někdo nezasvěcený, má dojem, že nám v tom silném magnetickém poli trošku povolila hematoencefalická bariéra. Ale možná i jo, světe div se, takže jsme samozřejmě pod vedením agresivního rodiče museli z akcelerátoru sejít po schodech, hezky kolem dokola. Bylo to super. Nejenom sbíhat akcelerátor rychleji než ty částice, ale i si uvědomit, jak chci zareagovat jako první, jakou roli mi to přisuzuje a jestli si to nechci v hlavince přeformulovat, než otevřu pusinku. Protože od neškodného zalaškování si s dětskou rolí k bezvýhradné podřízenosti je to doopravdy jenom krůček.

  Stejně jako národní poklad všech postdoců – desetišekelová mince – to, že jste na intenzivním workshopu se svým kolegou z labu má dvě strany. Ale než se k tomu dostanu, povyprávím vám zcela čerstvou historku z tohoto pondělí. My potřebujeme desetišekelové mince do pračky. Někdy se ale stane, že i když tu minci máte, pračka ji odmítá schroustnout. I když ji oškrábete, zahřejete… ne, dneska nepereš. A byl večer, první máj… No byl prostě večer a já si potřebovala nutně vyprat, než poletím pryč. A doma jediná mince a ještě ta, co mi pračka už jednou vrátila. Šla jsem dolů, naložila pračku, přidala aviváž a pak jsem té minci požehnala. Jo, doopravdy jsem stála u pračky, v ruce tu minci a jela jsem Baruch ata Adonai, elohejnu, ha melech ha-olam… Pračka škytla, křuplo to v ní a začala se plnit. Todah!

  Výhodou toho, že jste na workshopu s někým z laborky, je asi to, že ten návrat do reality následně není tak krutý. Někdo to prožil s vámi, takže ví, o čem mluvíte, a může vám dát i skvělou zpětnou vazbu ohledně toho, jak začínáte své nové poznatky aplikovat. Pokud chcete něco v chodu laboratoře měnit, máte automaticky někoho na své straně, který vám v tom pomůže. Na druhou stranu značnou nevýhodou je, že když máte možnost přednést na workshopu něco, co vás třeba právě teď trápí, je to mnohem obtížnější před někým, s kým děláte.

  Já jsem se ale přesto pochlapila, a když nám Yael nabídla, že na někom předvede aktivní naslouchání, přihlásila jsem svoje traumátko a sice, že mě trápí, že mi pořád hodně lidí ve skupině říká Zuzana, i když jsem je několikrát prosila, aby mi říkali Zuzka, že je mi to příjemnější. Jenže aktivní naslouchání tkví právě v tom, že se vám Yael nevysměje, neshodí vaše pocity ze stolu s tím, že je to dětinské nebo nedůležité anebo že neustálým prosazováním toho samého působíte trapně, a nezačne vám pak vyprávět pohnutý příběh z vlastního života. Yael místo toho shrnula můj příběh vlastními slovy, aby se ujistila, že všechno pochopila správně. A pak se mě začala ptát na moje pocity ohledně toho. Ale ne stylem A jak se cítíš? ale spíše návodným jako Cítíš smutek? Což není žádné vsugerovávání vám emocí, co nemáte. Protože když se vás někdo zeptá, jestli cítíte něco, co je vám cizí, vy se proti tomu přirozeně ohradíte, což vám možná pomůže poodhalit, co cítíte doopravdy. Já třeba už teď vím, že je ohromně náročné, když změníte zemi, vědecký obor a ještě na vás volají podobou jména, která je vám cizí. To už pod těma nohama nemáte doopravdy nic. A že i chápete, že když někdo volá Zuzana, tak to neznamená, že jste udělali něco zle. Že to, co vás štve je ten naprostý disrespekt, který vám lidé tím, jak ostentativně ignorují (jednoduché) přání projevují. Kontinuálně dělat něco, co druhému vadí, je podle mě první krok na cestě k psychopatii a tedy i úspěšné kariéře vedoucího skupiny.

  Ale pro naší skvělou workshopovou partu jsem Zuzka. Součástí kurzu byla i večeře na vrcholku akcelerátoru s úžasným jídlem a vínem a mohli jsme se tak poznat ještě lépe. Já jsem se ujala iniciativy a založila jsem nám následnou peer skupinu na WhatsAppu, kde budeme moci sdílet naše zkušenosti a plánovat podpůrná setkání a aktivity. Název skupiny je Markova hláška Future PI detected. Ale vůbec tu skupinu neřídím, abych měla záminku tu a tam napsat Amimu… Jasně že ne!