Po stěhování Arančiny postele, kdy mě málem chytil ischias a poté, co jsem se řízla do pihy a propadla typické aškenázské panice, že dostanu rakovinu kůže, jsem se rozhodla, že je potřeba jet na dovolenou. A kam jinam než na Ischii, když už mám ten ischias a stejně se mi nechce nic vymýšlet (jakoby šlo něco lepšího vůbec vymyslet, samozřejmě). K výletu se nadšeně přidala Hyena a maminka, která ovšem nezapomněla znalecky podotknout, že pan Ilya je asi na konferenci, když jsem ochotná si vzít dovolenou doslova last second a na celých deset dní. No co vám budu. Ale on říká, že jsem nejlepší student, protože nikdy nic nechci, což jsem kontrovala tím, že on je nejlepší školitel, protože tu nikdy není. Takže tu teď nejsem ani já a je čas vyrazit do Itálie! Značná nevýhoda dovolené v poslední sekundě je ovšem to, že nabídka ubytování je už trochu probraná. To je vždycky trochu risk, většinou zbydou ta nejdražší a nejhorší místa, občas skloubená v jediném inzerátu. Ale kdy...
Léto už je skoro v čudu, normálně by mě už přepadlo FOMO (strach z prošvihnutí), ale to tady v Izraeli nehrozí, protože my máme léto vlastně pořád, s výjimkou těch deseti deštivých dnů, které by se podle tradice měly objevit někdy mezi prosincem a březnem. Vlastně jsem tu viděla spadnout vícero raket než dešťových kapek. Takže léto v plném proudu a než se i já vydám na zaslouženou dovolenou, vezmu vás s sebou na jom gibuš našeho nového oddělení. Toto pondělí jsme měli se skupinou jom gibuš, což se asi nejvíc podobá tomu, čemu jsme v Dejvicích říkali výjezdní zasedání, které se ale nenadálou shodou okolností konalo klasicky v pivovaru. Takže jsme jednoduše nešli do práce. Minimálně do práce jako takové, protože v rámci jom gibuš jsme měli program na území institutu. Takže to bylo výjezdní zasedání hlavně pro zaměstnance, kteří do práce často nedocházejí, protože žijí daleko nebo mají jen částečný úvazek. Jelikož tohle je Izrael, tak nemůžete program začít za a) v čas, a...