And the money kept rolling in... aneb jak jsem vyhrála příspěvek od Nadace Experientia

 Pokud jsme my chemici v něčem doopravdy dobří, tak je to počítání pravděpodobnosti. Jak pravděpodobné je, že... získám tento grant? 50 %? 20 %? 3 %?  To pak takový správně posedlý chemik nelení a - pokud má tu možnost - zjišťuje v rezervačním systému seminárních místností, na jak dlouho si komise zasedačku zamluvila, následně dělí tento čas délkou své audience, aby zjistil, na kolik lidí je tam tedy místo, a podle jmen v komisi se snaží rozhodnout, zda započítat pauzu na oběd, popřípadě jak dlouhou. Tato obsese kvantitativní analýzou nás naplňuje pocitem klidu a bezpečí.

  Ale pak přijdou zahraniční stáže Nadace Experientia a celá výpočetní chemie pravděpodobnosti se hroutí a padá a zavaluje chemika pocitem nihilismu. Pro ty, co jsou v oboru noví, tak Nadace Experientia uděluje roční stipendium na stáže mladých chemiků na výběrových školách v zahraničí jako jsou Yale, University of Chicago nebo Okinawa Institute. Zisk takového stipendia vám nejenom že "otevře dveře do světa špičkové vědy", on je totiž přímo rozkopne dokořán. Mít zaplacené pojištění, letenky, bydlení a plat a rok se rozkoukávat po vašem vysněném pracovišti... kde je háček? Ta stipendia jsou ročně udělena maximálně dvě.

  Ještě jednou:  m a x i m á l n ě  dvě.

  A to je direkt pro chemikovy výpočty pravděpodobnosti, protože ta stipendia mohou být sice udělena dvě, ale také klidně jedno nebo dokonce ani jedno. Suma sumárum, i kdybyste na ten konkurz dorazili jediní, nic vám to nezaručuje, a papír s výpočty letí do kouta. Kvantitativní analýza mi vždycky šla a teď je v čudu. Jenomže nikdo se nikdy neoklepe rychleji, než chemik, kterému něco nevyšlo, a zastánci kvantitativní analýzy si rychle rozpomenou na analýzu kvalitativní. Aneb začnou zjišťovat po ústavu, facebooku a bůhvíkde ještě, kdo se letos hlásí a kam.

  Tady jsem začala znatelně ztrácet, protože já si ani nevšimla, že na mé cestě do ústavu pokáceli tři vzrostlé stromy a ještě přetřeli fasádu hlavního vchodu, natož abych zaregistrovala, kdo se hlásí na jaký grant. Ale vlastně mě to ani nemrzelo, protože výsledky kvalitativní analýzy vám můžou buď uškodit nebo uškodit. V prvním případě zjistíte, že se ve vašem ročníku hlásí nějaká chemická superhvězda na nadupaný institut a utopíte se v pocitu "to nemá ani cenu", anebo, což je snad ještě horší, budete považovat za chemickou superhvězdu sami sebe, ty ostatní "prostě musíte smáznout" a pak usnete na domnělých vavřínech a zkazíte to. 

   Takže zatímco ústav žil ve světě koláčových grafů kvalitativní analýzy, já jsem šla na finále konkurzu s zcela čistou hlavou a znala jsem jediného uchazeče a to samu sebe (trochu). Do toho jsem přihlásila projekt se vzletným názvem Přístupnost vody a konformační flexibilita složených a volných částí proteinů studovaná pomocí hyperpolarizace v nukleární magnetické rezonanci, což lze do lidštiny přeložit jako Jak vypadá bílkovina a kde má vodu?. Jak vypadá bílkovina a kde má vodu je pro vaše životy možná důležitější, než si myslíte, ale úplně to tak nezapadalo do těch škatulek, do kterých jste měli svůj projekt zařadit. Já zaklikla "bioorganická chemie", což je podle mě vědní obor, který vznikl jenom proto, aby si organičtí chemici a biochemici měli kde vyřizovat účty. 

  Na finále konkurzu jsem tedy dorazila na první pohled klidná a suverénní, ale pod tím vším jsem měla  dojem, že se strachy přeskočím, můj projekt přetékal z bioorganické škatulky jako vy z džínů "z před deseti kily", můj vysněný izraelský Weizmanův Institut se nacházel (a stále nachází) ve válečné zóně a do toho jsem neměla nejmenší ponětí o své konkurenci. Už tam chyběl jenom Gandalf Bílý, aby tu situaci glosoval "naděje, že Zuzka dostane Experientii, nikdy nebyla moc velká, jen bláhová".

 A tak bláhová Zuzka čekala na paní Kristýnu, aby ji odvedla do zasedačky na konkurz. Já jsem samozřejmě dopředu ze své kvantitativní analýzy věděla, kde ten konkurz bude, a došla bych tam i sama, ale ukázalo se, že v Nadaci Experientia pracují rovněž odpůrci kvalitativního výpočtu pravděpodobnosti zisku grantu a vše je naplánováno tak, abysme se spolu na finále ani nepotkali. (Edit: S takovou logistikou se u mě vůbec nemuseli zdržovat, já když potkám na chodníku v Dejvicích svého šéfa, tak si jen řeknu "jéé hele, ten chlap vypadá trochu jako můj šéf" a pak jsem v šoku, když na mě začne mluvit.)

  Radši nebudu vyjmenovávat všechny členy obou komisí, kteří tam byli (jedni se mnou, druzí online). Mohla jsem na někoho samým stresem zapomenout a to by bylo trapné. Jakmile jsem totiž vstoupila do té malé místnůstky v podkroví, kde celou jednu stěnu zabírá gigantická televize s online komisí, celá moje mozková kapacita se koncentrovala na to, abych nezačala pištět. "Uuuuááááá, to jsou manželé Dvořákovi, uuuáááá a paní Dvořáková! Ta pracovala s profesorem Holým! Ááááá, Zuzko, vidíš je? To jsou ti frajeři, co dali peníze z patentů zpátky do vědy!! A ty bys ty peníze teď ráda a oni se na tebe přišli podívat. Osobně. Uuuuáááá, manželé Dvořákovi."

  Já jsem se stala sama pro sebe vítězkou už tehdy, když jsem se ovládla a nezačala pištět. Tak jsem byla vyzvána, abych se k nim všem posadila ke stolu - úúúúúááá ke stolu s manžely Dvořákovými!!! - tak dobře, už to stačilo.

  Abyste se vůbec dostali na tohle místo, musela odborná komise dostatečně ocenit vámi navrhovaný projekt (čti co chceš asi tak dělat, ale možná to nedopadne), vyplnili jste rozumnou finanční rozvahu (čti kolik peněz chceš, nebe je limit) a vaši školitelé tady i tam museli doručit doporučující dopisy (čti ten bod, co tě nejvíc nervuje, protože ho nemůžeš ovlivnit, a který se navíc neřídí fyzikálními zákony, jakože třeba dopis zpod železné kopule dorazí rychleji než skrz zeď). A na vás už pak je přesvědčit během pěti minut obě komise, že to právě vy jste jeden z těch maximálně dvou, do kterých by měli investovat.

  Na tomhle místě bych chtěla poděkovat všem, kteří shlédli moji prezentaci na zkoušce, a to hlavně svým školitelům tady i tam; Martinovi, který to vydržel dvakrát, a Luciovi, co se nezaleknul češtiny, i když rozuměl možná tak "protejn" a "hyperpolarizace". Tu prezentaci jsem prostě pilovala včetně gest a rétoriky a hlavně tak na 4 minuty 30 sekund. Posadila jsem se tedy na půl zadku, celá nesvá ze všech těch velkých vědců, a poslouchala jsem, jak to tedy bude dnes probíhat, jaké gesto mi kdo ukáže, že mi zbývá jedna minuta, z čeho a čeho se můžu napít, a já tam tak sedím na půl žerdi užuž připravená vyskočit a prezentovat a poslouchám na půl ucha, když tu náhle "Až budete připravená, můžete začít."

  Takže přednášíme vsedě, abychom byli hezky vidět na webkameře pro online komisi. Tohle jsem netrénovala. Panika! Moje mentální kapacita mi už nestačila na to si přesednout, takže jsem svých pět minut slávy a následnou diskusi strávila s půlkou zadku na židli a druhou ve vzduchu - no, jak by řekla naše baletní mistryně "Zuzko, opři se o ten vzduch". Nakonec jsem se ale vešla do pěti minut a prokousala jsem se i spoustou a spoustou otázek, kde naštěstí zapůsobila aura Svaté země a byly mi položeny dvě otázky, o kterých jsem zrovna to ráno četla v náhodně, last-minute, postahovaných článcích. Pak mi komise řekla, že můžu odejít, což se ovšem mnohem snáz řeklo, než udělalo, protože mně pochopitelně v úzkých šatech, podpatcích a půl hodině sezení na půl zadku zdřevěněla noha, takže jsem komisi opustila ne jako Dr. Osifová, ale spíš jako Dr. House. 

  Svůj další pohyb po ústavu mohu zrekapitulovat pomocí záběrů z bezpečnostních kamer a dat z magnetů. Zašla jsem za svým školitelem a připojil se k nám i kolega Radek, ptali se mě, jaké to bylo a asi dostali očekávanou sprchu "hrozný, přednášela jsem vsedě, s tím jsem vůbec nepočítala" a když se zajímali na položené otázky, mně utkvěla v paměti hlavně ta na solar "jestli mi do Izraele lítají i letadla nebo jen rakety" s tím, že moje letadlo letělo za asi 200 hodin. Pak jak kamera tak software ovládající magnet potvrzují, že jsem šla změřit něco pro profesora Hobzu a pak domů, připravená strávit týden čekání na výsledky a aktualizováním e-mailové schránky v naprosté letargii přerušované pouze brutální panikou z odletu do válečné zóny v příštích 200 hodinách.

    Kdyby někdy někde vyšel můj životopis, pak jedině v nakladatelství Grada, protože všechno, co se mi děje, tak nějak graduje až do energetické pozice ad absurdum. On totiž ten týden ani neuběhnul, já jsem jela vyřízená z práce domů, ještě jsem si udělala příšernou zajížďku do hipster papírnictví pro dárek pro tetu, vezla jsem dvě flašky Valtic a měla jsem takový hlad, že jsem se v kiosku stavila pro debrecínskou bagetu, ano, do teď si to pamatuju, protože za těch 20 minut, než dorazím domů, bych přece umřela hlady. A tak nastupuju do MHD, v jedné ruce bagetu a v druhé tašku s vínem a hipster zápisníkem, když mi začne zvonit v uších - ale ne že by mě někdo pomlouval, ale protože mi někdo volal.

   A tak si říkám, že to počká, že se aspoň posadím, a když jsem rozložila svůj tábor na dvousedačce, koukla jsem se na displej a ono neznámé číslo, oni ti lidé z reklamních agentur vždycky vědí, kdy mě vyhmátnout. Tak to zvednu a snažím se dát do hlasu co nejvíc energie a odhodlání, že já tarif ani operátora měnit nebudu, děkuju za optání. A ona, že je to Hanka Dvořáková. Můj mozek, co znal Hanku Dvořákovou jenom jako uuuáááá paní Dvořákovou hodil naprostý temno, prostě vůbec nic, dnes nebudou synapse. A tak paní Dvořáková řekla, že je z Nadace Experientia a můj mozek to nastartovalo. To jsme určitě zapomněli něco důležitého na tom konkurzu a teď nás shání. Asi mobil. Ne, ten máme. Anebo flashku. Jo, určitě flashku, na té je naše jméno. A paní Dvořáková, že prý mi chce pogratulovat, že mně ocenili. A můj mozek mi mohl do řečového centra podsunout úplně cokoli, přeci jen ho krmím Světovou knihovnou od Odeonu, prostě mohl najít jakýkoli vzletný výraz a on mi poslal "To je nějaká legrace, ne?"

   A oni se v tom telefonu smáli a já jsem přemýšlela, že sice mám dost zlomyslných kolegů, ale ti nejsou ani zdaleka tak nápadití, aby vymysleli takovýto šprým. A pak jsem slyšela i pana Dvořáka, kterého jsem poznala po hlase a došlo mi, že to není legrace, že se to doopravdy stalo. A zase jsem mohla udělat úplně cokoli, a tak jsem se rozbrečela, a to jako úplně totálně, že kdyby si to nahrál bezkontextově Hollywood, mohli mít zvukovou stopáž pro všechny srdceryvné scény až do konce časů stříbrného plátna. Pak jsem dostala zákaz to prozatím komukoli říkat kromě rodičů a školitele, ale o tom vám budu vyprávět zase někdy jindy.

   Tak to jen na úvod o tom, jak se mi splnil životní sen (čti posedlost posledních dvou let) vycestovat za vědou do Izraele na jeden z 10 nejlepších vědeckých institutů na světě, a za jednou z největších kapacit našeho oboru. A, pozor, gradace: to všechno na počátku globální krize Blízkého Východu.

Ahoj, jmenuju se Zuzka a jedu díky Nadaci Experientia za vědou do Izraele.