Přeskočit na hlavní obsah

Chcete tomato?

Chcete tomato? Já jsem chtěla tomato. Chtěla to, má to. Pojďte si se mnou znovu prožít mých prvních 72 hodin v Izraeli…

Pondělí 14. října, den první

    Den odletu do Izraele. Den, kdy už vás ani neporazitelná kombinace kafe a víno na letišti nedají do kupy. Den, kdy musíte říct spoustu sbohem a ahoj. A taky den, kdy vaše Bc-Mgr-PhD úsilí vykrystalizuje v jediný moment, a vám dojde, že je to právě tenhle okamžik, pro který jste devět let dřeli. Dřeli jste, abyste teď stáli s fůrou těžkých zavazadel na Terminálu 1 a brečeli. Fňuk. Bůůů, škyt. První krok je ale vždycky nejtěžší a tak se statečně sunete dál. Plánovali jste si koupit v duty free parfém, ale teď vám to přijde jako naprostá pitomost. Myslíte si, jak jste hustí a stateční, ale konkrétně můj psychický stav se nejspíš moc nezlepšoval, protože když jsem nastupovala do letadla, tak se mě kapitán letu – ano, kapitán letu, ten, co bude řídit náš boeing, bezesporu bývalý vojenský pilot, co sestřeloval nepřítele s kniplem v pravé a šniclem v levé ruce – tak takový kapitán se mě nonšalantně zeptal „Kol beseder?“. Nejspíš jsem vypadala jako zavlečenec, když měl potřebu zkontrolovat, jestli je u mě všechno v pořádku než vzlétneme. Já mu nato řekla „Kén, rak postdoc be-jisrael“ a odvalila se na ocas.

    Seděla jsem se starší paní, která se jmenuje Nomi, mluvila skvěle česky, vymění si se mnou české knížky v Izraeli a pomohla mi vyhnout se El Al bagetě. Moudří vědí, jak je tím pádem skvělá. Pro oficiální zápis totiž nemůžu zelí, kterého je tam vždycky plno. Ale hlavně nemůžu ty jejich bagety. Vždycky žiju v liché naději, že mě moje alergie tohoto gastro počinu sprostí. Proč? Dlouho jsme se nemohli shodnout, jestli jejich ohřívání provoní letadlo spíše jako hořící motor nebo přetékající toaleta. Já jsem to pro vás rozklíčovala. Voní to jako hořící přetékající toaleta.

    Zatímco se všichni derou letištěm ven, já se táhnu jak smrad, protože teď začíná ta těžká část postavit se tu na vlastní nohy, na kterých musíte stát setsakramentsky pevně, protože raketa, balistická střela, dron, terorismus a zabití střepinou už pro vás nejsou jen strašáky z televize, v 15:50 se to stává vaši realitou. Vítejte ve válečné zóně. Stojím s vízem nepostupující frontu za lidmi s podezřelými důvody návštěvy jako „jedu za kamarádem, ale nevím, jestli je Izraelec, přijeli jsme se modlit za celosvětový mír a odmítá uvést“. Já na přepážce strávím necelou minutu. Vyzvednu si na páse svých 46 kilo zavazadel a jdu ven. Teplo! Sluníčko! Přijíždí pro mě tri-lingvní křesťan Rami, který se sice pod váhou mých kufrů prohne v pase, ale jsem podle něho veri bjůtifel, džůviš, klevér, dělám gréjt džob a taky mi dal svoje číslo.

Edit: Rami taky s klidem vypnul všechna upozornění na raketové útoky v centrálním Izraeli, kterými jsme právě projížděli. Miluju.

  Když jsem si vyzvedla klíče, dojela s Ramim k bytu, narvala své šestačtyřicetikilové kufry a šestnáctikilové příručáky do výtahu a pak i k sobě do studia, zavolala domů (edit: na koho jsem zapomněla, tak čau, jsem tady!) a rozhodla se jít si koupit vodu a mlíko (protože kafe), vzpomněla jsem si na svého PI, kdo si pamatuje tak principal investigatora nebo psychologického interventa, to se ještě neví.

    Lucio mi začal (nevyžádaně!) radit, kde seženu klíče od bytu a hlavně, ať mi neodjede taxík s mými zavazadly, zatímco si budu vyzvedávat ty klíče, takže vidím, že laťku nemám moc vysoko. Když se dozvěděl, že jsem už hodinu ubytovaná a jdu si nakoupit, trval na tom, že se sejdeme hned teď. Vypadala jsem po celém dni na cestě naprosto příšerně, ale jelikož moje námitky tohoto typu vyignoroval s „Jsem tady“, řekla jsem si, ať si prostě zvyká, že jdu.

Já a hyena na letišti v Tel Avivu

Úterý 15. října, den druhý

    Tak poprvé do nové práce, do práce, kde se snoubí naprostá krása a dokonalost a nepopsatelným balagánem (to je hebrejské slovo pro nepořádek), Lucio mě posadil na místo „kde seděli jeho nejúspěšnější zaměstnanci“, ale hlavně na místo, kde není ani kávovar, ani lidi. Do toho mi ještě stihnul pobídnout, že kdybych potřebovala větší monitor, tak mi ho koupí, a že kdyby se mi přeci jen nelíbilo, kde sedím, přesadí mě jinam. Doufám, že má Lucio kurz první pomoci, ten chlap mi totiž jednou vyrazí dech tak moc, že už to sama nezvládnu.

    Na svoji židli taky nacházím plyšového králíka od svého kolegy Davida jako dáreček na uvítanou, za což poděkuju, ale běžím se radši seznámit se svými přitažlivějšími kolegy – magnety. Abyste mohli zkoumat proteiny jako my, musíte hyperpolarizovat (čti, narvat fůru single elektronů do ledničky s mikrovlnkou a čekat). A tahle lednička má poetický název HyperSense, což výrobce zamýšlel jako chytrý obrat, že jde o zvýšení citlivosti, ale ve skutečnosti se to jmenuje HyperSense, protože je to hypersenzitivní úplně na cokoli. Pracovat s tím je asi stejně snadné jako když se někdo s empatií kamene pouští do řešení mezilidských vztahů s vysoce citlivým člověkem. Odbornicí na naši citlivou ledničku je tu mladá Korin, která je prototypem místní holky – je jednoduše ve všem lepší než vy – a můj první den vypadal spíše jako vtip Kolik Židů je potřeba, aby zprovoznili HyperSense. Když se to ale nedařilo, museli jsme požádat o pomoc našeho psychologického interventa. Lucio nám přijel pomoct. Ano, Lucio nám, prosím pěkně, přijel pomoct na kole do hangáru plného magnetů a výhružných cedulí o magnetickém poli. A víte co? Nic se mu nestalo.


Středa 16. října, den třetí

    Dneska pracujeme jenom půl dne, protože slavíme Sukot – svátek stánků, který připomíná pouť izraelského lidu z Egypta. Místní staví suky – stánky s maximálně třemi stěnami – a to úplně všude; na chodníku, na balkoně a v zahradách a parcích. Staví se taky speciální suky pro rukojmí v Gaze, protože oni si je teď postavit sami nemohou.

    Jelikož psychologická intervence na Weizmanově institutu funguje naprosto dokonale, dostala jsem týdenní vstup zdarma do bazénu a posilovny a kontakt na vědce z Čech na institutu. Tak jsem se v poledne vydala do českého bytu v Rehovotu, který náš národ obývá již přes dvacet let, a kam se možná na jaře budu stěhovat i já. Tam jsem se nejen skvěle najedla a pobavila (díky Vojto, jestli to čteš), ale dostala jsem i spoustu tipů, jak si co zařídit (mobil, karta, pojistka, obědy), a hlavně, jak to tady ve vědě funguje úplně jinak. Tady s vámi školitelé jezdí do nemocnice, cpou vám peníze nebo aspoň jídlo a jejich ženy vám pečou moučníky, a to všechno na denní bázi. Takže zatímco jsem se celý doktorát učila nevyčuhovat, hlavně na sebe neupozorňovat a splynout s davem průměrnosti, tady se mě snaží znovu rozmluvit, naučit lidem kolem sebe důvěřovat a nebát se říct, co si doopravdy myslím. Tak nějak mi to připomíná, jak boomeři položili na dřevěnou podlahu linoleum a teď to zase strhávají a brousí dřevo.

    Odpoledne jsem ještě stihla rychle bazén a pak úprk do obchodu, než zavřou. A víte, proč je tohle zaslíbená země? Protože tu je nejlevnější kafe, co jsem kde viděla.

Komentáře

  1. יופי שושי !
    Překlad do hebrejštiny:
    אני שמחה שאני בישראל ... זה פה שמש, קפה זול ובקבוקי פלסטיק ללא פקק.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Kdo je to postdoc a proč se jím (ne)stát

  Kdo je to postdoc? Čím vším si musel projít, aby se dostal až sem, a co všechno ještě bude muset zvládnout? Vědecká obec má jeden z nejsilnějších kastovních systémů na světě. A jelikož tenhle blog se bude hodně vědy týkat, rozhodla jsem se za strukturou takové běžné laboratoře ohlédnout a vás vzít s sebou.     Samozřejmě doufám, že mi tento článek pomůže v sobě uzavřít doktorát, natěší mě na postdoc a dodá mi motivaci na další kroky...     ... ale co si budem, může to skončit i tak, že na konci roztrhám svoji El Al flex letenku a uteču do lesa.     Tak jdeme na to.     Bakalářští studenti     Bakaláře máme všichni rádi a oni mají rádi nás. Převážně proto, že se navzájem vídáme jednou nebo dvakrát týdně a to ještě na pár hodin, takže o sobě nic nevíme a nestíháme si tak lézt na nervy. Musíte počítat s tím, že většině bakalářských studentů se budete muset těch pár hodin týdně doopravdy věnovat a zkrátka kontrolovat, jestli si se vš...

And the money kept rolling in... aneb jak jsem vyhrála příspěvek od Nadace Experientia

 Pokud jsme my chemici v něčem doopravdy dobří, tak je to počítání pravděpodobnosti. Jak pravděpodobné je, že... získám tento grant? 50 %? 20 %? 3 %?  To pak takový správně posedlý chemik nelení a - pokud má tu možnost - zjišťuje v rezervačním systému seminárních místností, na jak dlouho si komise zasedačku zamluvila, následně dělí tento čas délkou své audience, aby zjistil, na kolik lidí je tam tedy místo, a podle jmen v komisi se snaží rozhodnout, zda započítat pauzu na oběd, popřípadě jak dlouhou. Tato obsese kvantitativní analýzou nás naplňuje pocitem klidu a bezpečí.   Ale pak přijdou zahraniční stáže Nadace Experientia a celá výpočetní chemie pravděpodobnosti se hroutí a padá a zavaluje chemika pocitem nihilismu. Pro ty, co jsou v oboru noví, tak Nadace Experientia uděluje roční stipendium na stáže mladých chemiků na výběrových školách v zahraničí jako jsou Yale, University of Chicago nebo Okinawa Institute. Zisk takového stipendia vám nejenom že "otevře dveře do sv...