Chcete tomato? Já jsem chtěla tomato. Chtěla to, má to. Pojďte si se mnou znovu prožít mých prvních 72 hodin v Izraeli…
Pondělí 14. října, den první
Den odletu do Izraele. Den, kdy už vás
ani neporazitelná kombinace kafe a víno na letišti nedají do kupy. Den, kdy
musíte říct spoustu sbohem a ahoj. A taky den, kdy vaše Bc-Mgr-PhD úsilí
vykrystalizuje v jediný moment, a vám dojde, že je to právě tenhle
okamžik, pro který jste devět let dřeli. Dřeli jste, abyste teď stáli
s fůrou těžkých zavazadel na Terminálu 1 a brečeli. Fňuk. Bůůů, škyt. První
krok je ale vždycky nejtěžší a tak se statečně sunete dál. Plánovali jste si
koupit v duty free parfém, ale teď vám to přijde jako naprostá pitomost. Myslíte
si, jak jste hustí a stateční, ale konkrétně můj psychický stav se nejspíš moc
nezlepšoval, protože když jsem nastupovala do letadla, tak se mě kapitán letu –
ano, kapitán letu, ten, co bude řídit náš boeing, bezesporu bývalý vojenský
pilot, co sestřeloval nepřítele s kniplem v pravé a šniclem
v levé ruce – tak takový kapitán se mě nonšalantně zeptal „Kol beseder?“.
Nejspíš jsem vypadala jako zavlečenec, když měl potřebu zkontrolovat, jestli je
u mě všechno v pořádku než vzlétneme. Já mu nato řekla „Kén, rak postdoc
be-jisrael“ a odvalila se na ocas.
Seděla jsem se starší paní, která se
jmenuje Nomi, mluvila skvěle česky, vymění si se mnou české knížky v Izraeli a
pomohla mi vyhnout se El Al bagetě. Moudří vědí, jak je tím pádem skvělá. Pro
oficiální zápis totiž nemůžu zelí, kterého je tam vždycky plno. Ale hlavně
nemůžu ty jejich bagety. Vždycky žiju v liché naději, že mě moje alergie tohoto
gastro počinu sprostí. Proč? Dlouho jsme se nemohli shodnout, jestli jejich
ohřívání provoní letadlo spíše jako hořící motor nebo přetékající toaleta. Já
jsem to pro vás rozklíčovala. Voní to jako hořící přetékající toaleta.
Zatímco se všichni derou letištěm ven,
já se táhnu jak smrad, protože teď začíná ta těžká část postavit se tu na
vlastní nohy, na kterých musíte stát setsakramentsky pevně, protože raketa,
balistická střela, dron, terorismus a zabití střepinou už pro vás nejsou jen
strašáky z televize, v 15:50 se to stává vaši realitou. Vítejte ve
válečné zóně. Stojím s vízem nepostupující frontu za lidmi
s podezřelými důvody návštěvy jako „jedu za kamarádem, ale nevím, jestli
je Izraelec, přijeli jsme se modlit za celosvětový mír a odmítá uvést“. Já na
přepážce strávím necelou minutu. Vyzvednu si na páse svých 46 kilo zavazadel a
jdu ven. Teplo! Sluníčko! Přijíždí pro mě tri-lingvní křesťan Rami, který se
sice pod váhou mých kufrů prohne v pase, ale jsem podle něho veri
bjůtifel, džůviš, klevér, dělám gréjt džob a taky mi dal svoje číslo.
Edit: Rami taky s klidem vypnul
všechna upozornění na raketové útoky v centrálním Izraeli, kterými jsme
právě projížděli. Miluju.
Když jsem si vyzvedla klíče, dojela
s Ramim k bytu, narvala své šestačtyřicetikilové kufry a
šestnáctikilové příručáky do výtahu a pak i k sobě do studia, zavolala
domů (edit: na koho jsem zapomněla, tak čau, jsem tady!) a rozhodla se jít si
koupit vodu a mlíko (protože kafe), vzpomněla jsem si na svého PI, kdo si
pamatuje tak principal investigatora nebo psychologického interventa, to se
ještě neví.
Lucio mi začal (nevyžádaně!) radit, kde seženu klíče od bytu a hlavně, ať mi neodjede taxík s mými zavazadly, zatímco si budu vyzvedávat ty klíče, takže vidím, že laťku nemám moc vysoko. Když se dozvěděl, že jsem už hodinu ubytovaná a jdu si nakoupit, trval na tom, že se sejdeme hned teď. Vypadala jsem po celém dni na cestě naprosto příšerně, ale jelikož moje námitky tohoto typu vyignoroval s „Jsem tady“, řekla jsem si, ať si prostě zvyká, že jdu.
![]() |
Já a hyena na letišti v Tel Avivu |
Úterý 15. října, den druhý
Tak poprvé do nové práce, do práce,
kde se snoubí naprostá krása a dokonalost a nepopsatelným balagánem (to je
hebrejské slovo pro nepořádek), Lucio mě posadil na místo „kde seděli jeho
nejúspěšnější zaměstnanci“, ale hlavně na místo, kde není ani kávovar, ani lidi.
Do toho mi ještě stihnul pobídnout, že kdybych potřebovala větší monitor, tak
mi ho koupí, a že kdyby se mi přeci jen nelíbilo, kde sedím, přesadí mě jinam. Doufám,
že má Lucio kurz první pomoci, ten chlap mi totiž jednou vyrazí dech tak moc,
že už to sama nezvládnu.
Na svoji židli taky nacházím plyšového králíka od svého kolegy Davida jako dáreček na uvítanou, za což poděkuju, ale běžím se radši seznámit se svými přitažlivějšími kolegy – magnety. Abyste mohli zkoumat proteiny jako my, musíte hyperpolarizovat (čti, narvat fůru single elektronů do ledničky s mikrovlnkou a čekat). A tahle lednička má poetický název HyperSense, což výrobce zamýšlel jako chytrý obrat, že jde o zvýšení citlivosti, ale ve skutečnosti se to jmenuje HyperSense, protože je to hypersenzitivní úplně na cokoli. Pracovat s tím je asi stejně snadné jako když se někdo s empatií kamene pouští do řešení mezilidských vztahů s vysoce citlivým člověkem. Odbornicí na naši citlivou ledničku je tu mladá Korin, která je prototypem místní holky – je jednoduše ve všem lepší než vy – a můj první den vypadal spíše jako vtip Kolik Židů je potřeba, aby zprovoznili HyperSense. Když se to ale nedařilo, museli jsme požádat o pomoc našeho psychologického interventa. Lucio nám přijel pomoct. Ano, Lucio nám, prosím pěkně, přijel pomoct na kole do hangáru plného magnetů a výhružných cedulí o magnetickém poli. A víte co? Nic se mu nestalo.
Středa 16. října, den třetí
Dneska pracujeme jenom půl dne,
protože slavíme Sukot – svátek stánků, který připomíná pouť izraelského lidu z Egypta.
Místní staví suky – stánky s maximálně třemi stěnami – a to úplně všude;
na chodníku, na balkoně a v zahradách a parcích. Staví se taky speciální
suky pro rukojmí v Gaze, protože oni si je teď postavit sami nemohou.
Jelikož psychologická intervence na
Weizmanově institutu funguje naprosto dokonale, dostala jsem týdenní vstup
zdarma do bazénu a posilovny a kontakt na vědce z Čech na institutu. Tak
jsem se v poledne vydala do českého bytu v Rehovotu, který náš národ
obývá již přes dvacet let, a kam se možná na jaře budu stěhovat i já. Tam jsem
se nejen skvěle najedla a pobavila (díky Vojto, jestli to čteš), ale dostala
jsem i spoustu tipů, jak si co zařídit (mobil, karta, pojistka, obědy), a
hlavně, jak to tady ve vědě funguje úplně jinak. Tady s vámi školitelé
jezdí do nemocnice, cpou vám peníze nebo aspoň jídlo a jejich ženy vám pečou
moučníky, a to všechno na denní bázi. Takže zatímco jsem se celý doktorát učila
nevyčuhovat, hlavně na sebe neupozorňovat a splynout s davem průměrnosti,
tady se mě snaží znovu rozmluvit, naučit lidem kolem sebe důvěřovat a nebát se
říct, co si doopravdy myslím. Tak nějak mi to připomíná, jak boomeři položili
na dřevěnou podlahu linoleum a teď to zase strhávají a brousí dřevo.
Odpoledne jsem ještě stihla rychle
bazén a pak úprk do obchodu, než zavřou. A víte, proč je tohle zaslíbená země?
Protože tu je nejlevnější kafe, co jsem kde viděla.
יופי שושי !
OdpovědětVymazatPřeklad do hebrejštiny:
אני שמחה שאני בישראל ... זה פה שמש, קפה זול ובקבוקי פלסטיק ללא פקק.