Jak být international postdoc a nezbláznit se z toho

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?
 
  Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počínající občanské válce a tsunami, tak ani postdoc v takové Zemi na obláčku nemusí být snadný. A ne každý to zvládne a je to naprosto v pořádku. Ale tím si nepřipravuji půdu pro svůj návrat, to si jen tak všímám světa okolo sebe.
  Já mám neskutečné štěstí, že mě Izrael nabíjí. Jak jsem nedávno psala o těch horoskopech a znameních, algoritmus mi vzápětí vyhodil cosi jménem astro-kartografie a zatím je to jeden z největších podvodů na lidi, co jsem kdy viděla. Funguje to na nějakém, vzletně řečeno, „principu“, že každý z nás má ideální postavení planet a de facto oblohy, při kterém se mu daří. A právě tato konstelace se dá nalézt jen v určitém místě na Zemi a tam byste se tedy měli přestěhovat, aby se vám konečně dařilo. No. Statisticky se teď spousta lidí bude stěhovat doprostřed Tichého oceánu, be-haclacha. Já jsem naštěstí za tuto analýzu peníze utrácet nemusela, protože jsem svoji ideální konstelaci našla tady, jako obvykle ve svém životě, náhodou. (Ale stejně věřím, že ta moje skutečná je uprostřed Bermudského trojúhelníku,)  Já tu čerpám energii i z chodníku jako auta na futuristických cestách a když už je mi nejhůř, musím si tedy zajet do Jeruzaléma ke své dobíjející stanici Zdi nářků. Rakety? Tsunami? Azbest? Ále… Hlavně že Izrael. Ne každý ovšem má takové štěstí.
  Kromě toho, že si musíte zvyknout na novou zemi a novou kulturu (rozumějte hluk, nepořádek a rakety) a na odloučení od rodiny a přátel, musíte dát vale ještě jedné bytostné věci. A to je vaše jméno. Jakkoli snadné se vám může zdát, v cizině ho skoro nikdo neřekne správně. U mě je to ještě vtipnější. Já jsem občanským jménem Zuzana, ale v zásadě mi tak nikdy nikdo neříká, pokud na mě není vyloženě vytočený nebo to není komisní úředník. A tak jsem se pokusila prosadit, že by mi mohli říkat Zuzka, což je tady hrozně mate. Ono se to možná může zdát směšné, ale když jste sami daleko od domova a vaše okolí na vás volá jinak, než jste zvyklí, je to trošku schizofrenní. Na druhou stranu, já jsem asi v české vědě nakrkla už dost lidí na to, aby se můj postdoc dal považovat za program na ochranu svědků. Zuzana je prostě snadnější říct než Zuzka, a navíc, jak podotýká Lucio, je to krásné jméno existující v celé řadě jazyků jako je španělština, angličtina a dokonce i hebrejština, prostě v celém jeho jazykovém fondu. Ano, moje jméno je hebrejské a pochází ze Shoshanna, což možná ví Lucio, ale už to nevěděla Weizmann administrativa, která musí všem přidělit hebrejský transkript jména a která mě zaregistrovala v hebrejštině jako Suzanu, že to tu je běžné jméno ruských přistěhovalců. Což mi neměli říkat, protože to vygenerovalo moji návštěvu na HR, kde jsem si musela podat oficiální žádost, že chci přepsat své jméno ze Suzana na Shoshanna a tuto žádost jsem podložila článkem z anglické wikipedie. Tak jsem si prosadila být na zaměstnanecké kartičce a ve všech systémech jako Shoshanna, i když mi tak od té doby nikdo neřekl a na tu kartičku už taky moc nekoukám. Tady jde o princip. Ale všichni chápou, že místo Shoshanna se říká Shoshi, ale zkrátit Zuzana na Zuzka, no tak to už je hodno výpočetní kapacity Kuprovova počítače. (Kuprov dneska vede, pochválil mi boty.) A tak už jsem zvyklá být Zuzana, Suzana, Zuzka, Suska, Zuska, Suzka, Žužka a všechny ostatní překlepy, které si v tom umíte představit a i ty, které si představit neumíte, jako je například Suzuka nebo Zuzazanna. Ale už se to rýsuje a už jsem Zuzka tak pro devadesát procent lidí, dokonce i Lucio mi dneska napsal Zuzko až z arcot ha-brit (rozuměj: jů-es-ej), čímž razantně sestřelil Kuprova z dnešního žebříčku oblíbenosti.
  Takže vás překřtí a ještě vám prásknou vědecký projekt, který je úplně mimo vaší prozatímní působnost a, řekněme upřímně, mimo vaši kompetenci. Vtipné na tom ale celé je, že když jsem byla v Praze, hrozně jsem se obávala toho, jestli to u Frydmanových magnetů zvládnu. Jestli umím dost. Jestli si budu schopná připravit vůbec vzorek, jak budu roztřesená, a dokážu vůbec cokoli naměřit. A když jsem ale dojela jsem, byly Frydmanovy magnety moje bezpečné místo. Výspa Brukeru v zemi, ve které jsem se neorientovala. Ale tohle je všude stejné. ej-ij-lock-atma-topshim-ds-ns-zg. Jazyk, kterému rozumím, a z pozadí laboratoře mě sleduje Varian Třistovka, skoro stejný, jakého jsem měla doma – než ho zničili. A že ten projekt přesahuje vaši – jak vědci vzletně říkají – teoretickou připravenost? Že jste nic takového ještě nikdy neviděli? To nevadí. Minule jsem naměřila něco tak divného, že i Lucio řekl, že tohle ještě neviděl. A tak šup pokračovat, ať máme ten článek!
  A stejně tak jako moje spiny, i já musím nějak relaxovat. (Což mi připomíná, že Lucio připodobnil NMR relaxace ke splachování záchoda, kdy plnění nádržky je T1 a vír je T2, nemáte zač. Já na to myslím teď pokaždé. A dokonce jsem nafilmovala v práci protékající záchod a usnesli jsme se s kolegou, že to je T2*.) Abych tedy podpořila svůj T1, rozhodla jsem se statečně využít svého zaměstnaneckého benefitu v podobě posilovny v kampusu. Takže já se svými kolegy nejenom bydlím, ale už je potkávám i v posilovně. A samozřejmě, když jsem tam přišla úplně vylekaná poprvé, potkala jsem tam svého kolegu, čehož jsem se hrozně bála. Ale paradoxně on vypadal mnohem víc nervózní ze mě, než jsem byla já z jeho. Potkávání kolegů je vždycky ohromná legrace nebo adrenalin, asi podle toho, co zrovna tropíte. Já jsem třeba odložila ranní plavání, protože Lucio říká, že tam ráno chodí a tomu jsem nechtěla čelit. Samozřejmě vím, že muži jsou gentlemani a přestože v plavkách mám cca devadesát procent těla odhaleného, oni se vždy slušně dívají na těch deset procent, která zakrytá mám. Nicméně jsem tam nechtěla chodit proto, že se svoji hřívou musím mít koupací čepici a v té já vypadám jako úplný idiot, to (zatím) vidět nemusí.
  Naše posilovna je naprosto úžasné místo s velkými okny, ze kterých se můžete dívat na palmy, bludiště a krásu v kampusu a taky je to skvělé pozorovací místo místních ptáků, kteří se na okenní římse uhnízdili. Teritorium posilovny zde patří kočce, kterou Mark pokřtil jako Tank a já si myslím, že naše posilovna přes noc zavírá hlavně proto, že tam Tank cvičí . Zacvičit si můžete jít doopravdy kdykoliv, protože otvírají v půl sedmé ráno a zavírají v deset večer, takže žádné výmluvy, že jste to nestihli. Taky máme celou řadu milých trenérů a trenérek, kteří vám kdykoli poradí, pokud si s něčím nevíte rady. Já jsem z toho byla ohromně nadšená, takže jsem si hnedka první den oddělala koleno po padesáti minutách na rotopedu, což bylo bolestivé, protože jediný člověk z naší skupiny, co umí tejpovat, je právě v arcot ha-brit a rozhodně jsem se nechtěla ztrapnit hnedka u trenérů. Pak jsem ale objevila ještě větší zábavu, než je ten rotoped a to běžecký pás, kde tedy převážně aplikuji rychlochůzi – když myslím na magnety, tak s klidem 6.7 km/h tak tři čtvrtě hodinky.

Tank

  Ale ranní hodinová návštěva posilovny, to je jenom taková rozcvička před tou skutečnou makačkou, která přichází po tom. Protože po rychlochůzi se stabilním převýšením nebo po rovině vás čeká takřka přespolní běh kampusem, kterým to máte další kilometr domů, kde si musíte dát rychlou sprchu a připravit se do práce (ok, sprchu si můžete dát i v posilce, ale prosím vás, bydlím hned vedle.) A cesta kampusem, to je cesta na žhavém slunci, které vás v osm třicet už pěkně připaluje, schody, auta, kočky a lidi a to celé opepřené o možnost opožděného jemenského náletu. Jemen zvládne vystřelit jenom jednu balistickou střelu denně (maximálně dvě spolu), takže když je poplach ve čtyři ráno, tak víte, že po zbytek dne je od nich pokoj. Dokonce jsou i docela slušní – nebo tam má nějaký Húthijec obsedantně kompulzivní poruchu – protože často střílí i ve stejné časy, třeba vždycky v sedm třicet nebo tři padesát. Teď jsou ovšem nějací rozhárání a trošku náhodilí, což mě štve. A během této cesty musíte ještě zvládat odbavovat svoje kolegy, kteří už vám píší, co budete dělat a kde jste. To Lucio nedělá. Ten sice píše ve čtyři ráno, ale nikdy mou fyzickou schránku neshání před půl desátou a když už jo, tak jenom proto, že si myslí, že se mi něco stalo.

No co je toto za chaos!

  Takže po rychlém pit-stopu doma, plní energii, s devíti kilometry v nohách, přicházíte do práce připraveni čelit svým spinům a spektrům, která ještě nikdo nikdy neviděl, a svému životu. Koleno už vypadá v pohodě, doufám, že už budu moct v neděli ráno znovu do posilky, ale pomaličku, nechci si to oddělat před trekem po sekvojích. Ale přinejhorším Lucio umí tejpovat. Včera jsem navíc zjistila, že jede i Kuprov. Což mě docela překvapilo, když v názvu konference to E znamená Experimentální. Nicméně neletí mým letem (ani mojí třídou, haha), takže se uvidíme až u sekvoje.