Jedu si pro diplom, slavíme a je moje dovolená ještě košer?

Je mi jasné, že asi všichni chcete, abych mluvila o TOM, ale já o TOM ještě mluvit nechci. Tohle povídání o mé květnové návštěvě bylo strženo vírem událostí, ale je příjemné si ho připomenout. Poté, co jsem vyhrála spor ohledně práva na existenci mé skleněné krabičky v menze, otevřela se mi vzápětí nová byrokratická fronta. A to poté, co mi Lucio poslal zprávu, když jsem byla u zubaře – ano, vskutku špatné načasování – ve které mi sice dovolil jet domů na promoci, ale nabádal mě k dodržení počtu dnů dovolené, kterých je zatraceně málo a které už asi doopravdy nemám a Lucio nelenil vyčlenit několik kilobajtů své pracovní paměti, aby si to spočítal. Jenže já jsem mu to spočítala nazpět a ano, omlouvám se ti, Lucio, slíznuls to v tu chvíli i za jiné. Nicméně Lucio je nebetyčný frajer a tak mě povzbudil poslat své podněty oficiální cestou. Musela jsem to trochu učesat, protože v té původní zprávě, za kterou se trošku červenám, jsem celý systém označila za krutý s ohledem na to, že jsem přijela do válečné zóny a teď mě z ní odmítají pustit za rodinou a přáteli, přestože jim asi musí docházet, že se sem nikdo nehrne. A že vyčlenit mi na všechny lidi z mého předešlého života dvacet dní ročně nebo je nutit přijet někam, kde prší rakety, je nelidské a proti základním hodnotám židovství obecně. Ještě mi neodpověděli. Jenom doufám, že už si Luciovy axony neřeknou, že oba moje militantní postoje jdou proti sobě, když brojím proti plastům v menze, ale pak si chci lítat do Česka několikrát ročně. Ale pst…

  Když musíte na jediný opušťák stihnout tolik věcí, je to fyzicky i psychicky poměrně vyčerpávající. Takže to zkusím rozklíčovat den po dni. Tak zaprvé si pamatuji, že jsem málem nestihla to letadlo (Luciův tajný sen). Ukolébaná svým posledním odletem z Izraele v pátek večer, kde jsem jen čtyřicet minut čekala na otevření přepážky, jsem dorazila na letiště s necelým tříhodinovým předstihem, respektive 2:45. To je dost? Hm. Asi takhle. El Al odbavuje všechny lety naráz, v rámci jedné fronty, takže můžete klidně stát za někým, komu to letí za šest hodin, i když váš let se zvedá za dvě. To se ještě zvládne. Ale zapomněla jsem, že moje nejoblíbenější aerolinka na světe United Airlines zrušila všechny svoje lety až do pátého června, což mě poměrně zaskočilo, protože ti lítali i v březnu, kdy jsem se tu bála i já. (Dost možná jsou náhlé obavy z raket jen zástěrka pro to, že několik pasažérů zemřelo na dehydrataci a tak musejí dezinfikovat letadla.) Druhou stranou mince ale bylo to, že všechny lety do Ameriky, jako JFK a LAX, zajišťovala pouze El Al. Takže jsem uvízla v neskutečné frontě třířadového zaoceánského letounu do New Yorku. Shit. Když se mi konečně podařilo odevzdat svůj kufr, nějaká láska (Lucio?) mě nejspíš nahlásil jako teroristku, protože mě poslali do fronty 1 u Mekáče (moudří vědí). Nicméně tam to zase takový Mordor nebyl. Po tom, co zjistili, že mám pas z Česka a nikoli z Čečenska, tak jsem mohla vynechat polovinu rentgenů i si nechat boty a jediný závar tam způsobila hyena – můj plyšový, špatně sešitý souputník ze ZOO Praha – které se z Izraele evidentně nechtělo a svůj odlet se jala sabotovat seskokem z plastové přepravky. Takže můj batoh vyjel, ale pro hyenu musela chudák paní agentka do rentgenu sáhnout. Řekla bych, že příště už nepoletí, ale to by bylo až weizmannovsky kruté. Cesta mi utekla poměrně rychle, protože jsem celou cestu psala minulý díl Magnetů a ani ta bageta nebyla tak hrozná, na letišti v Praze zahlásili zrušení autobusové zastávky na Terminálu 1 (aka doopravdy nedobytná pevnost už) a pak domů. Největší kredit tady patří mamince, která mi zajistila vepřovou šunku do dvou hodin od příletu. Miluju.
  Ona se vlastně celá moje návštěva nesla ve smyslu Tréninku na Finsko (světlo a zima) a Vepřových hodů.
  A ty vypukly ihned ráno, když jsem vyrazila na snídani s uuuuááááá manžely Dvořákovými, kteří jsou prostě báječní a vždycky si na mě udělají čas, když přiletím, z čehož mi jde ještě teď hlava kolem! A taky Kristýna a slečna Niky a paní Irena. No prostě Experientia v celé své kráse a půvabu. Naše bývala ředitelka Anička pak byla přítomna alespoň metaforicky, protože slanina na talíři holky navrátivše se z Izraele nemůže chybět. A dokonce jsem dostala i krásný dárek k narozeninám, což mě ohromně dojalo a moc a moc ještě děkuju! Čokoláda je výborná a káva bude vyzkoušena, jakmile po Šavuotu seženu mlýnek do svého rehovotského bytu. A pak už bylo jen povídání o životě v Izraeli, o raketách, Luciovi, NMR a hlavně NMR, výletu do Ameriky a jak je dobře, že se máme. Doufám, že se tu situace brzy zlepší, aby mě tu mohla Experientia crew navštívit. Nicméně to na to zrovna nevypadá, protože chvíli poté, co museli uuuááá manželé Dvořákovi už utíkat a my ještě tak chillovaly s Kristýnou a Niky, tak mi zavibrovaly hodinky. Že by zpráva z Izraele? Lucio? Ne. Kvůli vystřelení rakety na Izrael, sirény se mohou rozeznít v… Ale pak to letělo jinam.

Moje Experientia rodinka, která nad mým postdocem ještě nehodila ručník do ringu a to ani teď!

  Já taky za chvíli musím letět jinam a to do Finska. A jako jediná si mohu užívat svobodu cestování Schengenským prostorem a nemusela jsem pro vstup do země udělat lautr nic. Vlastně bych mohla z Prahy letět jenom na občanku. Ups… To by mi nesměla v dubnu propadnout. Takže jsem putovala na městský úřad zažádat si o novou a řeknu vám, ono je všechno tak strašně jednoduchý, když to zařizujete ve svém rodném jazyce! Já jsem tam šla teda s trošku staženou sedinkou, protože když jsem si měnila občanku posledně ve dvaceti, tak jsem přišla na úřad ten den, kdy mi propadala a dostala jsem za to pěkný ceres a potvrzení o občanství, na které ale nechtěli nalévat v hospodě. Můj mentální check-out dosáhl toho bodu, že mi začalo být i jedno, že mám měsíc propadlé doklady, ale pak mě znejistilo, když na Facebooku (boomeří moment) někdo vyfotil občanku člověka s trvalým pobytem na Městské části, že to našel na ulici. Takže i bezdomovci mají platné doklady, ale paní doktorka ne. To jsem možná přehnala. Byla jsem ochotná tedy zaplatit expresní poplatek a získat tak doklady do čtyřiadvaceti hodin a odletět s nimi tak zpátky do Izraele, ale mentální check-out paní ´řednice byl ještě o úrověň výš, než ten můj, protože se na mě tak skepticky podívala a řekla „A vy tu občanku v Izraeli potřebujete?“ Tak jsem řekla, že ne. A paní „Tak si to nechte udělat standardně a vyzvedněte si to, až tu budete. To tu bude ležet i deset let.“
  Já hlavně doufám, že se brzy vdám a nebudu mít deset let na občance ten škleb, který jsem tam předvedla. Z fotografování jsem pelášila na ÚOCHB pozdravit se s Eliškou a pak jsem se usídlila u Martina v kanceláři, kde bych seděla dodnes, kdyby už nebyl čas vyrazit do hospody. Jelikož jsem vycházela z ÚOCHB, tak rovnou i s pár lidmi z ÚOCHB a tak rovnou i pozdě. Takže když jsme dorazili do hospody, kde už na nás čekala netrpělivá obsluha a čtyři kila řízků, už nám chtěli volat, kde to herdek jsme. Což je zvláštní, že si pak v jedenáct stěžovali, že tam p o ř á d jsme a že už snad chtějí zavírat či co.

  Ale my jsme ještě zavírat moc nechtěli, takže já pak vím jenom to, že jsem s dvěma pány, kteří si asi nepřejí být jmenováni (a pokud jo, označí se v komentářích sami), skončila v nedaleké nádražce, i když jsem doma vehementně tvrdila, že dorazím domů včas a před půlnocí. Což mi maminka neváhala připomenout telefonátem. Myslím, že záhy volala Luciovi (jak si vyměnili ty čísla), ať si pro mě laskavě přijede, že už mě nedává. Já jsem mezitím nad mokem chytrosti plánovala svoji zářnou literární budoucnost, kde padla ikonická hláška, kterou nemohu nezmínit a sice „Ty až to po třech letech toho postdocu vydáš, to budeš mít víc peněz než Hanka Dvořáková.“ A to bych vlastně mohla založit vlastní nadaci pro literárně nadané chemiky, které bych posílala na postdoky, aby o tom psali knížky. A pak by mohla vzniknout celá série na motivy těch romanťáren Hospůdka v Praze a Pláž v Chorvatsku, tak by byl Postdoc v Izraeli a Postdoc v USA (před Trumpem) a Postdoc v USA (za Trumpa). Hlavními protagonisty mého thrilleru pak budou dr. Ačínský a jeho čínský kolega prof. Lu Si’o. Což, jak podotkla maminka, sice vydělá majlant, ale všechno to půjde na pokrytí žalob.
  Já jsem byla ráda, že jsem pokryla účet za taxi, kdy mě nějaký nebohý člověk musel odvézt přes celou Prahu v jednu ráno, obloženou tolika dárky a pugety, až jsme vypadali skoro jako pohřebák.
  Ráno mi bylo trošku šoufl. Ale na opušťáku se pokračuje vpřed děj se co děj. Takže jsem si hrdinně koupila na benzínce coca colu (Jak by řekla Jay, zlozvyky, co chytáš od svého šéfa) a vyrazila s bráchou na letecký simulátor, který jsem mu nadělila k narozeninám. Areál, kde se měl trenažer nacházet, vypadal trochu západobřehovsky, ale naštěstí to nebyla past a uprostřed pofidérně vyhlížejícího hangáru byl skutečný kokpit letadla předělaný na simulátor. Bylo to asi trichu více stresující, než můj brácha předpokládal, když vzlétal z nějakého švýcarského letiště (myslím, že to nebyl Curych, ten bych snad poznala, ale klidně to mohl být on nebo Innsbruck). Mašina to byla sofistikovaná a poměrně značně komplikovaná (skoro jako můj magnet), takže se to následně rozbilo, hodilo to rudý eror a po jednom vzletu a přistání jsme byli vypoklonkováni s tím, že brácha může přijít znovu – snad si dá příště něco stylovějšího, jako je například noční Tel Aviv s bombingem na pravoboku. Tak jsme si ještě zašli v Liberci na oběd a vyšlápli Ještěd. Kde trošičku sněžilo, krutý Sever se vším všudy.
Šabat jsem strávila poměrně ortodoxně, dělala jsem lautr h*vn*.
  Za to v neděli jsme se s maminkou vydaly na oslavu izraelské nezávislosti v Praze, která se každoročně pořádala na Střeleckém ostrově v centru, ale pak přišla válka, tak to jeden rok zrušili a druhý rok přesunuli na Štvanici, aby k masakru nedošlo v centru. Česká dezinformační scéna placená Ruskem nezklamala a vyslala do okolí akce nepříliš motivovanou partu pro-palestinských demonstrantů, kteří stále nabízeli zadarmo nějakou Palestinu  (Free Palestine), ale já si ji nevzala, já už mám dost vlastního nepořádku. Nicméně je asi měli zaplatit líp, protože z jejich hlasů nezněla ani špetka skutečné motivace a mým nejoblíbenějším demonstrantem je ten chlápek, co měl palestinskou vlajku obráceně, myslím, že tento muž je skutečným odborníkem na blízkovýchodní problematiku. Na rozdíl ode mě pochopitelně, věděli jste například, že Arabové nemají písmeno P a neumí tedy vyslovit Palestina? Místo toho říkají Balestina.

  Na druhé straně barikády bylo dobré jídlo a pivo, suvenýry, vlajky, které vlastně nejdou pověsit obráceně, workshop izraelských tanců, na který jdu pokaždé tančit jen na Od lo ahavti dai, což úplně žeru a hrozně mě potěšilo, že i po roce mi všechny kroky (ok, asi tak všech pět kroků) naskočily a pak ještě workshop Krav Magy jako základ sebeobrany.
  A to všechno směřovalo k zlatému vrcholu mé návštěvy a sice k promoci. Ještě mám v živé paměti, jak jsem tu psala o své zálibě v přebírání cen a diplomů, ale musím přiznat, že tato moje úchylka se nevztahuje na promoce. Protože promoce je poměrně stresující a absolvujete jí jenom ve dvou módech; a) buď pokračujete ve studiu, pak je jenom nebetyčně otravná nebo b) jste studium ukončili a tím pádem je jenom nebetyčně smutná. Já jsem si přijela pro diplom rok po obhajobě, takže to bylo jako získat doktorát znovu, protože jsem už dávno zapomněla, že ho mám. A k tomu jsem dostala ještě speciální glejt s názvem cum laude, z čehož jsem měla obrovskou radost a jak by řekla maminka, nasadila jsem svůj „cenový výraz“. A pak jsem dostala tubus, se všemi jsem si potřásla rukou a nastal velký photoshooting. Když jsem následně porovnala svoje fotky ze všech čtyř promocí, scházelo jen, aby se vedle mě zjevil Gandalf Šedý se svým „Nestárnete.“
  A v Klubu nestárnoucích nejsem sama, protože Lucio slavil tu středu pětadvacet. Vlastně kvůli tomu, abych to s ním mohla oslavit, tak mi museli za poměrně dramatických okolností přesunout datum promoce, prostě p r i o r i t y. A stálo to za to. Ano, přiletěla jsem ve tři ráno, do postele se dostala v pět, ve dvanáct měla povinného psychologa (a toto sezení mi opravdu pomohlo, zejména proto, že mi skvělá Jenia koupila to největší kafe, které jsem kdy viděla) a v šest jsem již měla být na oslavě, o jejíž organizaci jsem vlastně mnoho netušila, protože když něco organizuje náš oslavenec, tak se neptáte a prostě věříte. Oslava se doopravdy vyvedla a do teď ji považuju za jednu z mých nejšťastnějších vzpomínek na Izrael. Lucia jsem kromě tekutého chleba potěšila i Saturninem ve španělštině, takže už možná ví, že existují postdoci, které představa létajících koblih láká natolik, že vstanou a uskuteční ji…