West Coast Story

Znáte taková ta rána, kdy se probudíte po neplánovaném večírku a ještě to obecně není zrovna váš Miss World den, protože tu opuchlou osobu s poďobaným obličejem a rozcuchanými vlasy ani nepoznáváte? A máte samozřejmě hlad a v lednici nic není, jakože doopravdy nic, protože místo precizně naplánovaného nákupu jste se včera večer nechali přemluvit k návštěvě hospody a namísto potravin do košíku jste sázeli piva do hrdla. A tak se ráno jenom decentně máznete es-pé-efkem, což si zdůvodníte ne svou leností, ale tím, že je potřeba nechat pleť trochu odpočinout přece, vlasy zkrotíte v drdolu a vyrazíte směr nákup. A právě tehdy a jen tehdy, narazíte na ulici na Lucia a jeho ženu, srážka je nevyhnutelná, protože už na vás mává. Nechápete jak si vás mohl tak rychle všimnout a ještě s vámi stihne konverzovat, zatímco vy litujete, že v Izraeli není mnoho kanálů, kam byste se mohli v tu chvíli propadnout. A celý den se nese v tomto duchu. Třeba, když se alespoň odpoledne dokopete do posilovny a potkáte tam kluka, který se vám líbí, a snažíte se zakrýt pivem nafouklé břicho ručníkem. Pak už jsem jenom cestou z posilovny potkala svého druhého kolegu, ale to už mě nijak netraumatizovalo. Ale teď chci vyprávět o tom, jak jsem potkala tátu v Asilomaru a co se dělo dál.

  Tři obrátky by měly stačit… Pojďme se vrátit v čase znovu do minulé dekády mého života, do jedné z dřevěných chaloupek Asilomaru, kde právě končí moje sekce a já nestíhám odbavovat fanoušky NMR-Challenge, i když si teď samozřejmě nejvíc  přeji vypadnout a vydat se s tátou na Point Lobos, jehož návštěvu nám doporučil Lucio, a i když ten název zní jako z argentinské telenovely, já vám ho doporučuji taky. Prostě dokonalý pocit americké filmové hvězdy, že jo. Úsměv a mávat. Nakonec jsem se zdržela na tolik, že jsem se nestihla včas check-outovat z hotelu, za což vyhrožovali pokutou, ale já jsem to s dvacetiminutovým zpožděním na recepci zvládla se svým izraelským výrazem No tak se snad zase tolik nestalo. Ale stalo, protože mi v Asilomaru čmajzli ručník, který jsem si přivezla speciálně na obličej, ale neprozřetelně v bílé barvě, takže při jedné nevyžádané výměně ručníků zmizel a už se nevrátil. Samozřejmě jsem se ho mohla dožadovat, ale po tom, co prošel hotelovou prádelnou, jsem o něj tak nějak ztratila zájem. Až budete příští rok na ENC, tak můj ručník poznáte snadno, je to ten s hebrejskými nápisy na cedulce. Doufám, že mezitím udělá radost nějakým příznivcům svobodné Plastelíny.
  A tak mohl začít téměř Kerouacovský road trip! Tatínek půjčil auto, které vešlo do dějin naší rodiny prostě jako Sonáta. A naše první zastávka nebyl Point Lobos, ale supermarket v Monterey, protože já jsem se dožadovala galonů vody. Já mám totiž takový zvyk, v Česku známých jako pouštní relikt, že nikdy nevycházím na výlet bez (nejméně) dvou litrů vody. Prostě v Izraeli je m₀ vašeho batohu čtyři kila, tedy abyste měli dostatek vody na den, protože v Izraeli je vedro a může se tam stát doopravdy cokoli. Takže zatímco jsem se širokým úsměvem uložila galon do kufru Sonáty, úsměv mi zmrzl, když tatínek usoudil, že nám stačí každému půl litru vody s sebou. Jinej svět.
  Ale jako brána do jiného světa působí státní rezervace Point Lobos. Jako vstup do světa, který jsme ještě nestihli zkazit. Zátoky Pacifického oceánu, které lákají místní lachtany, kterých jsme napočítali celkem třináct (toto číslo si zapamatujte) a dokonce jsme viděli i paní Lachtanovou a její dvoudenní mládě na pláži. A pelikána, který si to těsně za nás drze napochodoval, zatímco jsme se kochali až karibskou modří vody, která díky všudypřítomnému dovádění lachtanů a barvě lákala k plavání. Ale navzdory Luciovým výhrůžkám jsem po ENC neměla dostatečně velký tukový základ, abych si tohle koupání mohla dovolit. Ale oběd na pláži (mimo rezervaci!) nesměl chybět a pak taky prohlídka dun.

  

Na dvě noci jsme se zastavili v sympatickém hotelu s bazénem, jehož snídaně mě ujistila, že hnusné jídlo nebyla jen doména Asilomaru, ale že je to tady asi nějaký národní zvyk. Nakonec můj jídelníček ovládl vaflovač, možná hlavně proto, že tam jsem si většinu obstarala sama. Obzvláště po jídelníčku sestávajícím z čerstvých ryb a zeleniny je ta Amerika trošku o žlučníkový záchvat, když jediná ryba, kterou uvidíte je prapodivný tuňák v konzervě a jediná zelenina smažené hranolky. A ani žádná baklava ani weizmannské brownies – nejlepší brownies na světě, dokonce by mi ani nevadilo místo výplaty dostávat plechy tohoto skvostu – ale namísto toho takřka nepoživatelný muffin, kterým tatínek z prozíravého důvodu pohrdl. Jo, ono se holt pozná, kdo už v Americe byl… Velký dík, že mě uchránil těch prapodivných konvic slibujících „kávu“ a poslal mě ke kávovaru na recepci.
  Nás první celodenní výlet směřoval do národního parku Pinacles, což je takové hodně velké a hodně pěkné Hřensko se spoustou brodů, které musíte překonat přeskakováním po kamenech a občasných můstků jako z Medvídka Pú. Ono ještě k těm brodům; v těch jsem se v průběhu výletu doopravdy zmohla a z váhavého našlapování jsem přešla v sebevědomé poskoky z jednoho břehu na druhý. Což byla dovednost, kterou nyní hojně využívám v Izraeli. Ne že bych tak často toužila dostávat se na druhý břeh Jordánu, ale v mé ulici se pokládá nový chodník. Doopravdy krásný. Jenže to napojení na staré kostky nejen že dosti pokulhává ono má přímo obě nohy v gypsu. Mezi novým a starým chodníkem totiž vznikla jakási enkláva známá jako Pásmo Zkázy. Zkázy vašich bot. Protože kdo jste kdy viděl izraelskou hlínu, v náboženských kruzích známou jako Svatou zemi, tak jistě víte, jakou práci dá to mazlavé červené svinstvo dostat z vašich světlých tenisek a jak vám tento drobný sajrajt následně okupuje půlku bytu, jakmile překročíte práh. A tak vynalézaví Izraelci vzali pár kostek z okraje Pásma a rozházeli je po něm, takže teď jednoduše přeskáčete po nich čistou nohou. Ale ty kostky jsou dost titěrné, takže pokud vám ujede noha, jdete rovnou bokem své tenisky do Svaté země. A to nechcete.

  Přestože jsme museli překonávat vodní překážky co padesát metrů, naše soukromé zásoby H₂O byly poměrně tenké, vlastně se jednalo o vodní film, protože se mi opět nepodařilo prosadit si ten galon vody do batohu. Tentokrát mi to ovšem nepřišlo už tak úsměvné jako na Point Lobosu a zatímco jsem po cestě bez svého neomezeného přístupu k vodě zmírala, přemýšlela jsem, jestli není tatínek náhodou velbloud, co se před těmi dvaceti lety nažuňkal coca coly a do teď mu to stačí. (Poznámka: chytla jsem od Lucia příšerný zlozvyk pít coca colu, musím toho nechat, myslím, že si tím kompenzuju svou denní dávku kávy, protože náš kávovar odvápnil naposledy Mojžíš a je to brutální). Ale tatínek není velbloud, ale jenom typicky hrdý muž, který nepřiznal, že má žízeň taky. Naštěstí nás stezka korytem potoka vyschlého jako moje hrdlo zavedla do jeskyně a v té jeskyni byla tma jako v pytli, ale taky pramen, kde jsme se rozhodli doplnit čutory a obnovit vodní film na původní hodnotu tisíc mililitrů na každého.
  Mysleli jsme si, že je ta jeskyně slepá zrovna tak jako my v ní, ale pak proti nám vyšli jacísi turisti a my jsme se tedy rozhodli hrdinně jeskyní projít a řeknu vám to upřímně: po tom co jsem zažila minulý týden v Judských horách mi tahle jeskyně přijde zpětně zhruba stejně obtížná jako dětská prolejzačka, ale byl to pořádný kalibr. Hlavně s ohledem na to, že lidé proti nám měli ty trekové boty, hole a čelovky, zatímco já jsem měla conversky a baterku na iPhonu. (Poznámka: v Judských horách jsem taky měla conversky, ale tam jsem se musela celou cestu plazit po břiše, takže to nevadilo).
  Jak je to teda s těma mejma botama? Já mám opravdu hodně bot. A to dokonce tolik, že pokaždé, když má ke mně do bytu přijít kontrola z Weizmannova institutu (což se děje, ale naštěstí vždy varují), tak vždycky polovinu bot schovám za gauč, aby mě nepopotahovali, kolik nás teda v tom bytě bydlí. Já mám totiž na každý prd jiné boty. Nebo jiné… Mám klasické vycházkové boty k dlouhým kalhotám (růžové kotníčkové conversky), boty k nošení k sukni (nízké světlerůžové conversky), boty k modré sukni (modré nízké conversky s výšivkou NMR, které miluje Ilya Kuprov) (poznámka: oboje nízké conversky mohou být nošeny i k dlouhým kalhotám), jezdecké boty (prošívané kotníčkové conversky, dříve známé jako mé zimní boty, které doceňuje zase Lucio), boty na cestu do posilovny a k mé skotské sukni (žluté nízké conversky), trekové boty (náhodné conversky, které zrovna nedřou, nízké pro lehký terén a vysoké pro náročnější hike). A nějakým zázrakem mám i čtvery neconversky a sice; sandále, žabky, boty do posilovny a – nejzbytečnější věc, co jsem si do Izraele přivezla – lodičky. A tak jsem samozřejmě v Arcot ha-brit musela svůj botový park (který stále čeká na to, až seženu botník, nebo možná už dva) posílit o nové vycházkové boty (vysoké, jinak růžové conversky) a ohromně potřebné bílé nízké conversky (dobře, ty jsem opravdu potřebovala). Ještě chci dodat, že toto není placená spolupráce s firmou Converse, ale pokud byste potřebovali ambasadorku v Rehovotu, tak jsem tady!
  Tatínek trekové boty sice měl, ale puchýř taky.
  Po rekonvalescenci ve venkovním, ale díkybohu vyhřívaném bazénu, jsme normalizovali obsah laktátu v našich svalech a mohli tak vyrazit následující den na další trip – podívat se na stromy! Já jsem poučená jeskyní podotkla, že si tedy beru trekové boty – kotníčkové tmavě růžové conversky. Tatínek řekl, že v těchto turistických pohorkách by se mi šla jeskyně zaručeně líp, ale podle mě se pichlavějších komentářů na mou obuv zdržel hlavně proto, že já jsem nekomentovala ten makarónový salát. Jeli jsme do Big Basinu (ano, z bazénu do Bazénu), kde rostou redwoody, takoví fénixové světa stromů. Redwood totiž dokáže obrazit, i když je takřka vyhořelý. Pohled na černé, na první pohled mrtvé stromy, které však v korunách vesele bují byl fascinující. Myslím, že já jsem takový redwood. Lesní požáry jim také pomáhají udržovat si území exkluzivně pro sebe, protože všechny ostatní stromy prostě shoří and that’s it. Při požárech také pukají šišky a vystřelují semena naprogramované na klíčení během následujících několika dnech, v černozemní úrodné peřince shořelých stromových sousedů. Kdyby měly stromy Bibli, tak by se tam psalo, že redwoody si prostě vzaly ten lepší díl. Burárum.
  A pak už cesta (zpět) do San Francisca, po které jsme se ještě museli zastavit na povinnou americkou injekci šatníku v outletu. Já vám řeknu, že žiju ve válečné zóně, ale takový nálet, jakým vzal tatínek Nauticu jsem nezažila. Nakonec jsem se svojí jednou košilí (kterou jsem ještě neměla na sobě, protože v Izraeli je hrozné vedro) a dvěma krabicemi conversek byla úplně trapná. A pak už mi začala chodit narozeninová přání, protože v Evropě už jsem se stala fosilií, zatímco v San Franciscu jsem si zprávy vychutnávala v plném rozpuku svého mládí.
Ráno mě táta vzbudil, že už je mi tedy třicet na všech kontinentech (milé) a je potřeba vyrazit do víru velkoměsta. Frisco se mi doopravdy líbilo, možná skoro i tak moc jako New York, i když úplně jinak. Ale úplně slyším svého bráchu, jak se rozčiluje, že přece nemůžu srovnávat New York a nějaký kalifornský Buranov. Nicméně kalifornský Buranov je naprosto úchvatné místo, kde se snoubí takový ten klasický americký downtown s mrakodrapy (čti pseudo-centrum) a malé, barevné domečky postavené v tak strmých ulicích, až je podiv, že se nesvalí dolů. Nějakým zázrakem jsme se ale my vyvalili nahoru a ten pohled opravdu stojí za to. Hlavně v dáli s pověstnou červenou linkou Golden Gate Bridge.
  Navzdory mému překvapivě vysokému skóre v testu na autismus mě mosty nechávaly vždy poměrně chladnou. Tedy alespoň do teď. Protože u tohoto mostu jsem poznala, co je to obsese, kde jsem musela nafotit ale úplně všechno a to doslova v š e ch n o.  Symbol ENC. Symbol špičkové NMR spektroskopie. Golden Gate Bridge. Kde jinde vstoupit do nové dekády svého života než právě tam? A tak jsme k němu po francouzském obědě (čti bageta se sýrem a parmskou šunkou) vyrazili. Jenže… Ten most zmizel. San Francisco je krásné město. Protože někdy přijde mlho a všechno hnusný zakryje, jak by řekl školník Willie ze Simpsonů. Nebo jak by podotkl Lucio Put some Tipp-Ex on that. Takže celá zátoka zalitá mlhou, která by se dala krájet a z mostu nebyl vidět ani pylon a my jen stáli na molu jako tučňáci z Madagaskaru „Tak tohle je na prd.“ Podlomená touto událostí jsem zavítala do suvenýrů, kde jsem si koupila zápisník s mostem, do kterého přece budu psát svoji knihu o Jindřichovi, ale zatím jsem ho ani neotevřela, abych to nezkazila a leží u mě v rehovotském bytě. Sonáta stejně parkovala na černo, takže jsme raději poodjeli k nedaleké pláži a počkali, dokud se mlha nerozfouká. Naštěstí jsme nemuseli čekat dlouho a červená nitka se v zátoce objevila zas. A ještě jsme si most nafotili z lepšího úhlu.

  Tatínek kdysi dávno, bezesporu v minulém miléniu, dost možná ve křídě, most přeběhl na nějaké akci s Microsoftem, takže žádné slitování a musíme ho přejít tam i zpět. Sice nám málem upadly nohy, ale stálo to za to! Jen škoda, že sloup číslo 30 byl na té straně mostu vyhrazené pro cyklisty, ale beztak mi bylo pětadvacet, takže je to vlastně jedno, vůbec nechápu, proč o něm mluvím. Ale narozeninovou zmrzku na pláži si dám!

  A pak už byl bohužel čas to druhý den pomalu otáčet domů. Pamatujete se ještě kolik jsme viděli lachtanů? Třináct. A jak se nám to zdálo jako hodně? Tak San Francisco se s námi rozloučilo celou jejich prskající armádou. A ačkoli tento díl doopravdy není product placement, let zpátky se Swiss byl mnohem lepší než ta vyprahlá cesta s United…