Magnety a rakety

O mně se tak obecně ví, že nejsem schopná projít těmi bezpečnostními testy na odhalení botů na webových stránkách. Já obecně moc dobře neinterpretuji pokyny a když na mě vyskočí okno s úkolem Označ všechna políčka, na kterých je cedule , vím, že můžu rovnou hodit ručník do ringu. Protože na některé fotce byla dopravní značka. Ale dopravní značka není přece cedule, je to značka. A co cedule s názvem obce? Vjezd do obce automaticky znamená snížení rychlosti. Je to tedy jen cedule nebo současně i dopravní značka? Což ovšem stejně vede zpět na začátek kruhu, jestli je možné dopravní značku považovat za ceduli nebo ne. A tak propadnu ze značek a cedulí a dostanu další úkol Označ všechna políčka, na kterých je kytka . Ale palma přece není kytka! A tak přístup zamítnutý, odhalili jsme, že jsi robot! Já už jsem si na to zvykla, ale tentokrát jsem se překonala.      Už jsem tu zmiňovala minulý týden, že mi Instagram zrušil můj účet o knížkách, který jsem měla asi šest ...

Dávno předtím, v pralesních dobách, než začala být v kurzu Spalující rivalita o hokejistech, my jsme tajili ve škole dech nad Úplným zatměním, kde mlaďounký Leo DiCaprio a David Thewlis (profesor Lupin!) rozšiřovali naše obzory - a hlavní bylo se nepodívat na spolužačky! Prostě ne! A snad se oni nedívají na mě! Nicméně snímek mě obohatil i v mnoha jiných ohledech a třeba citátem z úst mladého Lea ztvárňujícího Arthura Rimbauda „Nesnesitelné na tomhle světě je to, že nesnesitelné není vůbec nic.“ Mohu potvrdit.   Válka završuje svůj třetí týden a její konec se zdá snad ještě vzdálenější než po třetím dni. Přestože se na nás ve zprávách neustále valí informace – o kterých si nedělám iluze, nebojte, - že Írán přišel již o 92% raketové síly, zrovna tak se na nás neustále valí z chytrých telefonů další a další upozornění na další a další raketové útoky. Pro nás se tento týden situace dokonce zhoršila. Teď už můžu prozradit, že nás institut evakuoval do Jeruzal...

Moji kolegové o mně vždycky s oblibou říkají, že je vždycky dokážu rozesmát. Což o to, já jsem vtipná, ale oni tak jaksi pozapomněli na přezdívku Čechů z Druhé světové války. Smějící se bestie. Takže zatímco já hniju evakuovaná v hotelu a nevím, jestli tu nesrostu se zemí našeho atria, kde trávím většinu dnů, Aranka nám neváhala z Česka poslat podporu v podobě článku o Gabrielu Márquezovi, který v jednom hotelu strávil tři roky. Ale zase dostal Nobelovu cenu…        Válka je naprosto bezprecedentní situace, obzvlášť pokud jste na ni v cizině sami, na poměrně malém prostoru s poměrně velkým množstvím lidí. Značně tak otestuje vaši celkovou odolnost i vaše vztahy. Někteří lidé vás nepřekvapí. A to na obě strany. V ideálním případě vám pomůže kamarád, od kterého byste to očekávali, v realistickém případě vás podrazí někdo, od koho jste to očekávali taky. Někteří vás překvapí mile. Krize v nich probere to nejlepš...

Jak už to tak v Izraeli bývá, tenhle díl měl být původně o něčem ale úplně jiném. Původně jsem vám chtěla vyprávět o Azrieli Fóru, na kterém jsem se skvěle pobavila minulý čtvrtek, a o konferenci místní NMR scény, soukromě přezdívané Velbloudí Valtice, kam jsme měli jet v neděli. Ale ouha… Jak už to tak v Izraeli bývá, o víkendu vypukla válka. Lucio říkal, že vás vždycky srazí kamion, který jste neviděli přijíždět. Nechat se srazit takovým kamionem je velice snadné a většině z nás se to tu a tam poštěstí. Ale pak jsou tu takoví lidé, bílé vrány, kteří mají natolik dobrodružnou povahu, že sice kamion přijíždět vidí, ale místo toho, aby uhnuli, tak vstoupí do vozovky, zhluboka se nadechnou a čekají na náraz…        Znáte ten vtip, ve kterém se říká: Když vyhraju v loterii, nikomu to neřeknu, ale bude si možné všimnout indicií? My jsme v Izraeli poslední měsíc žili v takové prazvláštní nejistotě, kdy jsme úder čekali, ale nevěděli ...