Žádná blamáž, raket baráž

Jak už to tak v Izraeli bývá, tenhle díl měl být původně o něčem ale úplně jiném. Původně jsem vám chtěla vyprávět o Azrieli Fóru, na kterém jsem se skvěle pobavila minulý čtvrtek, a o konferenci místní NMR scény, soukromě přezdívané Velbloudí Valtice, kam jsme měli jet v neděli. Ale ouha… Jak už to tak v Izraeli bývá, o víkendu vypukla válka. Lucio říkal, že vás vždycky srazí kamion, který jste neviděli přijíždět. Nechat se srazit takovým kamionem je velice snadné a většině z nás se to tu a tam poštěstí. Ale pak jsou tu takoví lidé, bílé vrány, kteří mají natolik dobrodružnou povahu, že sice kamion přijíždět vidí, ale místo toho, aby uhnuli, tak vstoupí do vozovky, zhluboka se nadechnou a čekají na náraz…

 

    Znáte ten vtip, ve kterém se říká: Když vyhraju v loterii, nikomu to neřeknu, ale bude si možné všimnout indicií? My jsme v Izraeli poslední měsíc žili v takové prazvláštní nejistotě, kdy jsme úder čekali, ale nevěděli jsme, kdy přijde. (Někdo dokonce tvrdil, že nepřijde vůbec, že je to jenom blamáž.) Já jsem se po hladovém traumatu dvanáctidenní války začala předzásobovat jídlem už od září a v lednu a únoru jsem nákupy zintenzivnila, tu a tam podle aktuální situace. Bylo to upřímně čím dál víc a víc na palici, protože jsme to tak nějak všichni čekali o víkendu, a nikdy jsme nevěděli, které plány na příští týden nám ještě vyjdou a které už ne. Chodili jsme spát s palčivou nejistotou, jestli nás vzbudí siréna ve tři nebo čtyři hodiny ráno, a šokovaně pak zírali na světlem zalitý strop v  ložnici, kdy jsme se probudili. Tak dneska teda ne. A jelikož je to Izrael a válka je tu tak trochu i zdrojem humoru, v neděli ráno byly sítě zaplavené obličeji rozespalých a otrávených lidí s popiskem jako: Když jsi čekal, že Írán udeří dneska večer, ale místo toho jsi na cestě do práce. Pěkná otrava, že jo? Anebo jste dostali zprávu: Oběd v úterý? A nějaký vtipálek odvětil: V Egyptě? A nakonec to přeci jen bylo v Rechovotu. Ale pak indicie začaly ukazovat na to jedno datum, sobotu osmadvacátého února. Já jsem s neprůstřelným argumentem alla Harry Potter „Byl to Malfoy, prostě to vím“ obešla všechny svoje kolegy, abych jim doporučila nakoupit si vodu, zrušit ten výlet do Tel Avivu a nestresovat se kvůli konferenci prvního března, na jejíž konání bych nevsadila asi zlámaný šekel. Oni se mi smáli a řekli, že si pro basy vody nejdou. Tak ne, no.

    Já jsem si v pátek večer sedmadvacátého února v poklidu zavřela pancéřové okenice, zatáhla jsem rolety v obýváku, aby mi šoková vlna nerozrazila okna, kytky jsem z parapetu přemístila na balkon (dej nás dovnitř!!!!), zavolala jsem rodině, ze které se všichni připojili, což je nevídané a jenom to podtrhuje závažnost situace, oznámila jsem jim, že to zítra vypukne a šla jsem si lehnout. Maminka se mě zeptala – jak by se řeklo na konferenci:  velice dobrá otázka – proč tam teda pořád jsem, když jsem si jistá, že to vypukne. Proč jsem se nespakovala ve čtvrtek? Něco na tom bude. Jako první mě napadá říct, že pro tu prdel. Ale to není pravda, protože ona to není prdel. Tak asi spíše proto, že člověk nemůže utíkat věčně. Je to vyčerpávající. A tak jsem si šla deterministicky lehnout a musím přiznat, že jsem byla krajně překvapená, když jsem se nad ránem vzbudila a viděla jsem slabounký šedavý svit z obýváku, indikující, že už svítá a pořád nic. A tak jsem se začala okolo osmé tak přirozeně hrabat a přemýšlet, co budu teda dneska dělat, protože jsem si nic nenaplánovala, logicky. Ale pak vzduch pročísl hlasitý zvuk krizového upozornění na telefonu. Musím přiznat, že mi trvalo chvíli zprocesovat vizuální vjem upozornění na začátek války a čas 8:15, protože tohle většinou chodí v noci nebo aspoň po setmění. Nakonec žádná blamáž, ale raket baráž!

    Vyhoupla jsem se z postele, jako správný autista plná energie vyplývající z toho, že den jde podle plánu. Uvařila jsem si kafíčko, snědla tři Hamanovy uši (to je tady takový nezdravý, návykový pišingr ve tvaru trojúhelníku plněný mákem, povidly, marmeládou a různými krémy, třeba oříškovým, vanilkovým nebo pistáciovým, který naštěstí jíme vždycky jenom jednou v roce, ale ne na Vánoce, nýbrž na Purim) a byla jsem připravená uklidit byt a počkat na večer. (Válka je nejlepší chvíle pro úklid bytu, protože úklid vás zaměstná, ale současně nevyžaduje mnoho mentální aktivity, já se chystala na srovnání knihovny). Jenže den podle plánu tak úplně nešel. Ani jsem nedopila svojí kávičku a už letěly rakety.

    Jak by řekl Božský Kája – to jsem opravdu nečekal. Protože to většinou probíhá tak, že jeden udeří, drahnou chvíli se nic neděje a pak se ten druhý ozve. Ale Izrael a Írán to tentokrát pojmuli jako instant messaging. Zaběhla jsem tedy do MAMAKu, společného krytu vprostřed patra, kde mě to hrozně rozčiluje, protože tam jsou hlasití lidé mluvící rusky a hindi, z čehož rozumím akorát jména a hrozně mě to stresuje. Přestaňte řvát! MAMAK vprostřed budovy má tu výhodu, že je vprostřed budovy, překvapivě, ale také je vybaven evakuační cestou, kterou v červnu zprůchodnila moje máma, takže i když by vaše budova dostala zásah nebo začala hořet, je tam šance slézt do nižších pater a uprchnout. Fakt, že evakuační cestu zprůchodnila máma je tu všeobecná znalost a jsi tady legenda. Vždycky ale zvažuju, jestli přeci jen není lepší zůstat u sebe v MAMADu, obrněné místnosti, která je přímo součástí mého bytu, kde bych sice riskovala, že po zásahu budovy, který bych mohla navíc chytit zcela přímo, budu muset počkat, až mě někdo vyseká ven, ale zase by tam nikdo neřval. Delší válečný konflikt strávený ve společnosti uřvané party by pro mě nejspíše skončil tím, že bych si šla lehnout na ulici a čekat na roj íránských perseid.

    Inteligence není o tom, co umíte na začátku, ale jak rychle se dokážete učit. Jak mi napsal Lucio minulý týden do stipendijního posudku „steady development“. A musím přiznat, že od červnového zásahu se náš institut připravil skvěle. Během prvních několika raketových salv zorganizovali evakuaci. Já jsem samozřejmě měla sbalené evakuační zavazadlo na přechod pouště se všemi důležitými věcmi (a hyenou pochopitelně), ale kufřík s prádlem na týden ještě ne. Tak jsem se rychle registrovala k evakuaci, balila i s přesahem na to, že možná skončím nejprve v Egyptě a pak snad i v Evropě, a snažila jsem se postarat o svůj byt, o kterém jsem nevěděla, na jak dlouho ho zase opouštím. A do toho jsem zabíhala do krytu kvůli dalším a dalším raketám, kde furt někdo řval, a jako odborník na periodu dekaplinku v NMR spektroskopii, jsem seznala, že mám periodu vlastní. Prostě den jako korálek.

Zabalila jsem si s sebou tolik sanitárního vybavení, že nebylo jasné, jestli čelím periodě anebo šestinedělí.

    Z bezpečnostních důvodů vám samozřejmě neprozradím, kam jsme jeli. Prozradit ovšem mohu, že nejsme v Rechovotu. Jeden postdok se tady teď totiž seriózně zeptal, proč nás Weizmann neavukoval do hotelu v Rechovotu… No, možná proto, že ten hotel je k Weizmannu, aka cíli útoků, vlastně bliž než můj dům. Přestávám si o sobě myslet, že jsem hloupá. Jeli jsme tedy Z Rechovotu. Ale těsně předtím, než jsme měli vycházet z domu, nás chytla raketa, a to jsem se v krytu poprvé doopravdy bála. A sice, že mi to ujede a já uvíznu tady na té střelnici po zbytek války. Jak by řekla maminka: nerada bych tady zkejsla. Ve válce jsme nejsilnější, když držíme spolu, tak jsem dala svému kamarádovi klíče od bytu, aby se dostal k mé obří zásobě jídla a čokolády a piva a vína, a nemusel riskovat jít do obchodu. Válka se protahuje, a tak teď doufám, že ho napadne zalít kytky, ale spíš ne, tak mu to radši řeknu. Neujeli mi, protože rakety logicky zdržely všechny, ale ve válce ztratíte lschopnost logicky myslet poměrně rychle. Nicméně, než jsme vyjeli, tak nás chytly rakety ještě jednou a vypadalo to jako Den navštiv co nejvíc různých krytů. Škoda, že tam nejsou razítka. Já, kvůli úbytku krve bledá jako stěna, objímající plyšovou hyenu a s nasupeným slovanským výrazem, protože den se nevyvíjí podle mého plánu Uklidím knihovnu, ohňostroj bude večer, jsem byla pro mnohé adeptem na první zhroucení. Doopravdy jsem nevypadala nejlépe, to zcela sebekriticky přiznám. Ale zdání klame, protože mě se vitalita vrátila, adaptovala jsem se na svůj nový domov a teď pozoruju, jak se ti entuziastičtí frajeři prvního dne začínají sypat. Válka je velká zátěž na psychiku.

    Já vlastně ani nevím, z čeho jsem celé dny tak unavená. Objektivně je o mě dobře postaráno. Weizmann mi zaplatil pobyt v krajně příjemném hotelu, včetně jídla třikrát denně. Raketové salvy máme, ale oproti Rechovotu třeba polovinu. Ani mnoho nestřílejí přes noc, že by nám to trhalo spánek co tři hodiny jako v červnu. Nemůžu o sobě říct, že bych se tu předřela, i když svému kolegovi zvaném Chytroprd tvrdím, jak produktivní jsem, vlastně celé dny nic moc nedělám. Ráno je snídaně, pak je něco, a pak je pět večer a pak je něco a pak je deset večer.

    Myslím si, že co unavuje asi nejvíce je takový ten zasunutý stres. Nic neděláte na sto procent, protože kdykoli může přijít útok. Spíte lehce. Sprchujete se v co nejkratším čase to jde. Jak ekologové říkají, ať se zkusíte osprchovat během jedné písničky, my se musíme stihnout osprchovat během jejího refrénu. Na záchodě se jednoduše modlíte, že teď to nebude. I teď, když píšu, tak jsem musela odběhnout do krytu. A jste jako šneček, protože kamkoli jdete, jdete s invazákem – evakuačním batohem s minimálně čtyřmi litry vody a vším důležitým, s čím můžete opustit zemi PRÁVĚ TEĎ. To není paranoia. Ono stačí mít impakt v ulici. Budou vás evakuovat kvůli požáru. A vy si jako necháte shořet doklady? Tak hodně štěstí. Chybí vám denní světlo, protože vás skoro nepouštějí ven. Ale i kdyby, jak daleko byste se odvážili na místě, kde jste poprvé a nevíte, kde jsou veřejné kryty? Čeho naopak máte nadmíru je světlo modré. Věčné visení na telefonu na zprávách od rodiny a kamarádů, sledování zpravodajství, kontrola kamarádů v jiných částech Izraele. Omlouvám se všem, kterým neodpovídám nebo posílám palce nahoru, i těm kterým vypisuju nadmíru. Dostali to i moji rodiče, když jsem se balila v Rechovotu a chodily mi pokyny k evakuaci a notifikace o raketách a oni do toho, tak jsem jim natvrdo napsala Ozvu se, prosím, neblokujte kanál. Člověk by řekl, že když se dostane do takové situace jako je válka, tak bude nejvíc psát svým nejlepším kamarádům a rodině. Já to třeba tak nemám. Píšu převážně náhodným lidem, čím méně se známe, tím ostatně lépe. A taky nevolám. Kdybych zavolala domů, Míše nebo Luciovi, nevydržela bych to tady.

    Česká republika je skvělá země. Ačkoli jsme si ze začátku dělali srandu, že ministr Macinka nepošle letadlo, ale pouze esemesku v půl jedné ráno, že pocítíme extrémní případ kohabitace Izraele s Íránem, který vejde do dějin politologie, nakonec evakuace začaly probíhat. A to znovu mezi prvními. My jsme se s kamarádem zaregistrovali, ale nakonec jsme uznali, že s touhle cestovkou jsme do Egypta už jeli, a zřekli jsme se toho. Trauma z Taby nepolevuje. Ale alespoň jsme tak potkali dvě moc milé paní Karin a Katku, které jsme u nás vzali na oběd. Moje maminka naštěstí měla tu čest evakuaci přes Egypt absolvovat v červnu, takže nebylo žádné velké hrocení, že to odmítám. Včera volala ambasáda znova, jestli bysme to nechtěli zkusit přes Jordánsko. My jsme tu tři Češi s českými doklady, manželka bez českých dokladů a miminko tak celkově bez dokladů. Platí tu však úmluva, že zůstáváme spolu. A tak jsme odmítli i to Jordánsko a já jsem řekla někomu z velvyslanectví „hlavně to na nás neříkejte doma, že to aktivně odmítáme.“ Ups, teď jsem se práskla. Megabonz.

    Možná tohle není stylisticky nejlepší díl Magnetů a raket nebo ani nejvtipnější, ale pravda je, že já jsem se tu nasmála jako nikdy. Válečný humor je jedinečný, jeho problém ovšem je, že ho nechápe nikdo, kdo tím neprošel s vámi. Jako například čekání na to, kdy se konečně zapojí ti Hútiové, jak slibovali, a jejich ticho koreluje s novinou na Times of Israel, že vzácná kometa se může objevit na dubnovém nebi. Anebo jestli trefí ten svůj Zlatý dóm tou svoji jedinou raketkou. A skoncujou tak s tímhle rohlíkovým nesmyslem provždy, protože exploze odhalí židovské artefakty původního Chrámu. Anebo sledování cesty pana K., jakéhosi „digitálního tvůrce“ na facebooku, který se evidentně také neevakuoval, ale evidentně ne na základě rozumného úsudku jako my, ale spíš kvůli pomatení mysli. A pak samozřejmě novinové články, kde Češi v Izraeli sdílejí svoje zkušenosti a zážitky. Hele, já neříkám, že je tu všechno naplánované do posledního detailu a ta situace je krajně nepřehledná. Ale kydat na Velvyslanectví špínu, že nekomunikují, ale přiznat, že na nouzovou linku jste nevolali… Já na nouzovou linku volala a byli tam moc milí a trpěliví lidé. Jenom si dokážete představit mě, když někam telefonuju, že jo. Takže mi kamarád řekl, že prý ambasáda monitoruje i turisty v existenční nouzi a že má podezření, že tím myslí ten můj telefonát. Já mám v Izraeli byt, práci, zázemí. A pak se mě někdo zeptá, jestli jsem tam samostatně. Jak jako samostatně? Bez cestovní kanceláře. Ano, ano, jsem tu bez cestovky! (S bytem a prací.)

    Pokud žijete v Izraeli, naučte se zpaměti čísla dokladů vašich kamarádů, expirace a kdy mají narozeniny, včetně roku. Bude se vám to hodit dříve nebo později. Svoje číslo pasu z hlavy doufám umíte. (Pokud ne, nepište si ho na ruku, to se tady nedělá.)

    A tak jde život v „hotelu Nekonečno“ dál. Ačkoli jsme všichni brblali, že nemůžeme do práce, teď, když to vypadá, že se restrikce rozvolní, tak si vymýšlíme ty nejabsurdnější výmluvy, abychom do ní nemuseli. Neprůstřelná taktika je Promiňte, chci být sama. Tu jedu já, a úspěšně teď zatahuju seminář skupiny. Ale zatímco Lucio si myslí, že někde pláču v koutku, tak mám kávičku a píšu tenhle blog. Až dopíšu, tak půjdu malovat. A večer půjdu hrát asi deskovky. A získala jsem číslo Chytroprdova pokoje, takže příští předražené pivo jde na něj. Ale tak nemusíme Luciovi říkat všechno, že ne…