Kdo je to postdoc a proč se jím (ne)stát

  Kdo je to postdoc? Čím vším si musel projít, aby se dostal až sem, a co všechno ještě bude muset zvládnout? Vědecká obec má jeden z nejsilnějších kastovních systémů na světě. A jelikož tenhle blog se bude hodně vědy týkat, rozhodla jsem se za strukturou takové běžné laboratoře ohlédnout a vás vzít s sebou.

    Samozřejmě doufám, že mi tento článek pomůže v sobě uzavřít doktorát, natěší mě na postdoc a dodá mi motivaci na další kroky...

    ... ale co si budem, může to skončit i tak, že na konci roztrhám svoji El Al flex letenku a uteču do lesa.

    Tak jdeme na to.

    Bakalářští studenti

    Bakaláře máme všichni rádi a oni mají rádi nás. Převážně proto, že se navzájem vídáme jednou nebo dvakrát týdně a to ještě na pár hodin, takže o sobě nic nevíme a nestíháme si tak lézt na nervy. Musíte počítat s tím, že většině bakalářských studentů se budete muset těch pár hodin týdně doopravdy věnovat a zkrátka kontrolovat, jestli si se vším vědí rady. Pokud na to nemáte povahu ani čas, neřiďte si je. Na oplátku ovšem dostanete pravidelnou dávku entuziasmu, zdarma lekci new-speaku a sdílený playlist na streamovací aplikaci, o které jste ale nikdy neslyšeli a tak si hudbu mladých nedopřejete. Edit: beztak to jsou remixy osmdesátkových hitů a nejpozději u druhého jste navnaděni znovu přepnout na svůj 80s best of playlist.

    Magisterští studenti

    Magistři už se často stávají právoplatnými členy laboratoře, alespoň co se týče společenského života skupiny - ano, známe jejich jména, víme jestli a co rádi pijí a umíme rodokmeny jejich domácích mazlíčků.. Docházejí do laboratoře na pár dní v týdnu s lineárně narůstající četností výskytu, spoustu toho již zastanou úplně sami a mají  inovativní nápady známé pod eufenismem nové oči. Pokud jste neměli čas na bakaláře, tak po magistrech se ani neohlížejte. Stále potřebují vaši péči a vy byste jim ji měli dát, protože magistr je chvíle, kdy se láme chleba, a mladý člověk se rozhodne, zda dát vědecké obci vůbec šanci. Magistr je totiž prvnám velkým exodem.

    Jediná nevýhoda magisterského studia je, že trvá jenom dva roky. Zpětně ho hodnotím  jako jedno z nejkrásnějších - školy bylo málo a když už přeci jen byla, tak o tom, co si člověk sám vybral (což vám samozřejmě nebrání na ni nadávat), práce bylo poskrovnu (a zářila novotou a dobrodružstvím) a chození do laboratoře nebyla stresující událost, ale kafíčko u magnetu s přáteli (rozuměj s kolegy, které přivábila tvoje novota). Jenže magistři své štěstí nevnímají. Magistři se dva roky klepou jen na to, až budou PhD studenti.

    A pak už se klepat nepřestanou.

    PhD studenti

   PhD studenty (z anglického Project half Done, Paid half as Deserved nebo Physical Depression) musím rovnou rozdělit na dvě kategorie a to PhD 1-4 a PhD 5-8 podle toho, v kolikátém kruhu pekla, pardon, v kolikátém ročníku, se právě nacházejí. PhD 1-4 jsou ty emotivní papiňáky, kteří házejí baňkami a vydanými články, křičí na celou laboratoř a pak v koutě pláčou, třískají dveřmi šéfovy kanceláře, že končí, aby na ně za tři dny zase zaklepali, že spíš teda ne, žijí ve své bublině PhDeprese, kterou se snaží vyléčit dlouhými elaboráty se svými spolužáky, kde se vlastně soutěží jenom o to, kdo je na tom hůř - nikdy to nejste vy. PhD 1-4 je vaše druhá puberta, protože vám právě došlo, že hráz školy a rodinného krbu, která vás chránila před venkovním světem, tak nějak praská a povoluje. A vy máte být 12 hodin v práci, ideálně i o víkendu, často bez peněz i slovního uznání - děláte to přece pro sebe! Ale do toho musíte být plně funkční skoro-třicetiletá osoba, takže si odškrtávejte: partner, byt, svatba, dítě, větší byt, zasadit strom, ale nezapomeňte publikovat a dopsat disertaci.

    Oproti vašemu nově nalezenému pubertálnímu já, které stepuje na hranici mezi euforií a vyhořením, se PhD 5-8 zdají jako nedostihnutelné mravní síly, které disponují snad jen dvojicí pocitů a to hladem a žízní. Těžko soudit, jestli jim zbyly nějaké emoce, pozorovat u nich reaktivní vzplanutí je totiž zhruba stejně pravděpodobné jako vidět hořet kámen.

    Na doktorátu máte ovšem i velkou šanci se poprvé podívat za hranice. Zatímco nad vámi školitel lamentuje, že byste se měli chovat dospěle, nelení využít "dětskou slevu" a vyslat vás na nějakou konferenci. Ano, jako studenti máte zápisné na konference nižší a dokonce můžete soutěžit i o stipendium na letenky nebo ubytování. A ano, říká se tomu dětská sleva. Na konferenci se můžete seznámit s novými místy a lidmi, opouštíte svoji bublinu a máte dojem, že se vám z koláčků na coffee breaku nedostává pouze dlouho opomíjených kilokalorií, ale i motivace. Proto na ty konference také jezdíte; nejen proto, abyste se konečně najedli (pokud nejedete do Skotska, to byl gastro horor, ale zase jsem tam potkala Lucia, tak o tom třeba zase jindy), ale hlavně proto, abyste se vrátili zpět bohatší o nové vědomosti a plní motivace.

    A možná s představou toho kam dál...

    Postdoci

    Kdo uteče, vyhraje, kdo neutekl jde na postdoc. Gratuluji vám! Právě jste přestáli dva obří odlivy mozků z vědy a pořád tu jste! Rychlá analýza z mého okolí; sedm doktorandů začalo spolu, bilance po čtyřech letech = dva v komerci, čtyři statečně v PhD 5-8 a já na postdocu. Postdoc je také pro mnohé vrcholným bodem kariéry - můžete na něm být totiž až do konce života, když se vám nepodaří sehnat vědeckou pozici. Jen se musíte smířit s častými změnami, protože postdoktorandské pozice jsou většinově vypisovány na konkrétní (poměrně krátkou) dobu.

    Jako postdoc už jste se v hirearchii laboratoře vyšvihli poměrně vysoko. Pokud jste cizinec na postdocu, budou na vás nakládány krapet větší nároky - přeci jen jste v té své zemi museli už něčeho dosáhnout, když jste se přivandrovali až sem. Současně jako mezinárodní postdoc můžete klást zcela pitomé otázky jako - Je v tomhle jídle zelí? Mám jít sedmnáctého do práce nebo je volno? a Jak poznám, kdy jít do hlubinného krytu a kdy stačí ten, co mám v bytě?

      Ovšem pokud někdo drží mezi postdoktorandy prim, tak to jsou právě navrátilci ze zahraničí, kteří přivážejí nové zkušenosti a know-how. Pokud mají kam...

Kolik tubusů je potřeba, abyste byli postdoc...

    Vědečtí pracovníci

    Tohle je bod, ke kterému všichni směřujeme. Konečně jste vědec a smí se to říkat. Pamatujete si na dětské slevy pro studenty? Tak vědečtí pracovníci jsou ti dospělí. A tohle je dospělost. Mít vlastní projekty, vlastní studenty (děti), jistou práci na vědeckém institutu, svobodu ale přitom stále nenést plnou zodpovědnost za celý tým. Po emotivní bouři doktorátu a dobrodružném postdocu s věčně zabalenými kufry a blank letenkou se někomu tahle vytoužená pozice může zdát rutinní. Pokud máte ten pocit, že je každý váš den jako přes kopírák, bavte se víc se studenty a postdoktorandy - ti se totiž v laboratoři protáčí jako na kolotoči (tzn. furt budete mít dojem dynamické změny kolektivu) a také nebudete mít nouzi o novinky z oboru (i mimo něj), jen si oprašte new-speak.

    Vedoucí skupiny / PI

    Vedoucí skupiny se nyní běžně označuje jako PI z anglického Principal Investigator, i když by to spíše mělo znamenat psychologická intervence. Díváte se na osobu na jejíž bedra dopadne všechno, co se v laboratoři stane (i to, co se jen říká, že se stalo). Vedoucí skupin jsou nadlidé, kteří musejí zvládnout sehnat vám peníze na výplaty, chemikálie a materiál, psát články a postupovat ve vědě, mít přehled o všem, co pro ně kdo dělá, aby mohli lidi propojovat, objednávat, podepisovat, co jste objednali vy, reprezentovat, jezdit na konference a do toho mít možná tu a tam i nějaké ty studenty, protože bez pořádně nadupaných titulů být vedoucím prostě nemůžete. Stejně jako se doktorandi topí ve svém "teď se rozhoduje, jaký můj život bude", podstatně starší vedoucí přemýšlejí "jaký ten život vlastně mohl být", bilancují a otáčí se za uběhlými roky přes rameno. Je moc dobře, že se otáčejí přes rameno, aspoň včas uvidí, kdo se jim hrne podrazit nohy.

    Ale ta správná psychologická intervence nastává až tehdy, když je váš PI současně vaším školitelem nebo postdoc advisorem (rozuměj školitelem pro dorost) a musí se vámi tedy zaobírat. Pak totiž přijdou ty správné rady na solar jako: Musíš se nějak sebrat nebo Těch raket se neboj, pořádně obejmi rodinu a přileť.

    Laboranti

  Laboranti a technici jsou nejdůležitějšími lidmi v týmu. To jen díky nim máme vždy čisté sklo a dostatek plastu, obhospodařené magnety a vynesené odpadky. Stačí, aby laborant jeden den nepřišel a vypuká anarchie. Přístroje přestávají fungovat, chemický odpad bobtná před očima a šuplíky se sklem zejí prázdnotou. Jestli si někdo myslí, že je v práci nenahraditelný, ať si zkusí porovnat, jak to vypadá když týden chybí on nebo laborant. 

    Zatím jsem letenku neroztrhala, jedeme dál.