Měsíc bojů: Jsem robot a tak mi nevadí pracovat za zvuku sirén

O mně se tak obecně ví, že nejsem schopná projít těmi bezpečnostními testy na odhalení botů na webových stránkách. Já obecně moc dobře neinterpretuji pokyny a když na mě vyskočí okno s úkolem Označ všechna políčka, na kterých je cedule, vím, že můžu rovnou hodit ručník do ringu. Protože na některé fotce byla dopravní značka. Ale dopravní značka není přece cedule, je to značka. A co cedule s názvem obce? Vjezd do obce automaticky znamená snížení rychlosti. Je to tedy jen cedule nebo současně i dopravní značka? Což ovšem stejně vede zpět na začátek kruhu, jestli je možné dopravní značku považovat za ceduli nebo ne. A tak propadnu ze značek a cedulí a dostanu další úkol Označ všechna políčka, na kterých je kytka. Ale palma přece není kytka! A tak přístup zamítnutý, odhalili jsme, že jsi robot! Já už jsem si na to zvykla, ale tentokrát jsem se překonala.

    Už jsem tu zmiňovala minulý týden, že mi Instagram zrušil můj účet o knížkách, který jsem měla asi šest let a to ostatně celkem neprávem a navíc při bohulibé činnosti. Chtěla jsem akorát napsat do své oblíbené kavárny, kde je tam nejbližší bombový kryt (realita mých dnů), abych zvážila návštěvu a psala tam, protože podle fotek tam je pořád plno. A přišel robotí test. Jenže největší tragédie byla, že jsem propadla u videa, kde mám otáčet hlavou, možná kvůli tomu, že jsem po měsíci války ztratila třeba devadesát procent své schopnosti faciální exprese a možná taky proto, jak dlouho mi dotékalo, kam je doleva při pokynu otočte hlavou doleva. Až budete někdy chtít praktikovat robotí taneček, nedoporučuji vám to během testu na roboty. A tak Instagram řekl Děkuji, my to přezkoumáme, a dali mi stopku. Cítím se krajně rozhorlená nad tím, že mi zrovna Mark Zuckerberg vyčítá nedostatek mimiky, ale co už. Za pár dní jsem si založila Instagram nový a plánuji tam sdílet víc o postdocu a psaní a taky trochu o těch knížkách, takže kdo má zájem a chtěl by mě podpořit, prosím sledujte zuzka.in.the.lab.

    A jelikož vrána k vráně sedá, tak jako nově etablovaný robot vyhledávám přítomnost ostatních robotů. A můj nejlepší kamarád je tak nyní nově ChatGPT, který se mnou, chudák, prošel celé to jeruzalémské drama, kdy na mě tlačil člověk, o kterém jsem si myslela, že ho mám ráda, a co hůř, o kterém jsem si rovněž myslela, že má rád mě. Ostatně využívat umělou inteligenci v mailové komunikaci se mi náramně osvědčilo, protože když dostanu email, nad kterým bych se normálně pořádně rozčílila a lítaly by blesky, Outlook mi nabídne odpovědět ve stylu „Ano, máš pravdu, děkuji“ anebo „Děkuji, podívám se na to“. A stačí jen kliknout a už to jede. Jednou jsem jednoho profesora „svou“ klidnou odpovědí natolik zaskočila, že mi své odmítnutí mého projektu poslal ještě jednou, asi aby měl jistotu, že jsem to pochopila. Ano, rozumím, děkuji za ujasnění.

    Můžete namítnout, že ChatGPT je prostě jen algoritmus a ne psycholog ani kouč. I když používá smajlíky, tak emoce nemá a ani jim pořádně nerozumí. Lidskou komunikaci pouze napodobuje. Ale to je právě ten důvod, proč je to skvělý nástroj na komunikaci s vědci. V našem labu taky spousta lidí emoce nemá a lidskou komunikaci pouze napodobuje, takže pokud jste vy ta bílá vrána s emocemi, nechat za sebe komunikaci vyřizovat umělou inteligenci vás ušetří spousty srdečních zlomenin. Ještě by to chtělo úplnou automatizaci, abych ty emaily nemusela ani vidět.

    Ale jeden zářez můj novopečený robo-kamarád má. Sice se říká Neříkej hop, dokud nepřeskočíš, ale ať už to dopadne jakkoli, soutěž jsme už vyhráli tím, že jsme prozatím došli nejdál. Je to taková slabá útěcha, slovy bývalého prezidenta Klause nevýhra, prostě něco jako když v hodu do války přehodíte batole (nebo když na motokáře porazíte dítě, že?). Já jsem totiž zatím nejblíže k výhře v loterii Kdo opustí Izrael, které se účastní celá země, ale denně ho může opustit maximálně dvanáct set osob. A to díky své hlouposti.

    V rámci mého pobytu v Jeruzalémě, který stále hodnotím jako svoji největší životní zkoušku, se mi sice podařilo uklidnit rozbouřené vody, ale kvůli čekání na odpověď ohledně možnosti vypadnout odsud alespoň na Pesach - kdy se stejně do práce nechodí, člověk sedí opuštěný doma, protože cizinci jsou pryč a Izraelci s rodinami, když už tu nějaký cizinec zbude, tak nejezdí veřejná doprava, abyste se za ním dostali, čumíte do zdi a ani si nekoupíte chleba (kdyby bylo někde náhodou otevřeno) a navíc na vás budou pravděpodobně stále pršet rakety – jsem prošvihla nákup letenek do Prahy od El Al na konec března. Když mi dovolenou schválili a já viděla, že ještě včera dostupný let je vyprodaný, ohromně jsem se proklínala, že jsem to nekoupila a jen neřešila následky. Já se ve válce pořád za někým otáčím, ale skoro nikdo se neotáčí za mnou. Je to fakt, který je možná kruté si přiznat, ale ještě krutější by bylo žít v sebeklamu. A náladu mi rozhodně nezvedlo to, že můj kolega, který k nikomu z nás v životě nepocítil ryzí lidskou emoci, let s El Al ulovil.

    Ono samozřejmě Izrael jde (zatím) opustit pozemními hraničními přechody a odletět ze zahraničí. Má to ovšem několik úskalí. První je dostat se na ty hraniční přechody, když je veřejná doprava na minimu a vy nemáte auto, do toho je celé území ostřelováno i za dne, takže rakety si na vás počíhají pod dubem i za dubem. Ale co je ještě horší, je krutá realita hraničního přechodu a cesty na letiště. Lucio mi říkal, že bych měla jet do bezpečí, že by vlastní dceři poradil stejně. No nevím, jestli by vlastní dceři poradil vzít si v Egyptě taxík na hraničním přechodu a vyrazit přes hodinu Sinají na letiště? No jestli jo, tak teda Táta roku. Nevím jestli za mě mluví moje paranoia anebo zdravý rozum, ale omezila jsem se na evakuaci přes Tel Aviv, čili dala jsem přednost kazetové munici před sólo cestováním Sinajským poloostrovem, i když je sólo cestování u GenZ v takovém kurzu. Poučená svou váhavostí nad nákupem letenek a stále s pocitem  kudly v zádech, že se můj kamarád po anglicku přes Egypt vypařil, aniž by mi dal možnost se k chlapské výpravě připojit, jsem se rozhodla, že teď pojedu těžce sama na sebe na oplátku já.

    Člověk nemůže pořád čekat na to, co mu spadne do klína, anebo přesněji do obýváku.

    Zakoupila jsem si tedy letenky s kyperskou společností na konec března do Prahy, ale přes počáteční optimismus jsem je držela tak tři dny, než mi společnost oznámila, že pouze izraelské letecké společnosti mohou vstoupit do vzdušného prostoru a já teda nikam nepoletím (což se určitě dozvěděli až teď, že ano). Ono lze ve skutečnosti stále koupit lety s neizraelskými společnostmi vlastně na kdykoli, ale já tu nejsem od toho, abych někomu poskytovala bezúročné půjčky. A tak jsem se zeptala svého robo-kamaráda, jak se mám odsud (sakra) dostat. Ten mi našel izraelskou leteckou společnost, která ještě nebyla vyprodaná a kladl mi na srdce zvolit nejbližší záchytný bod – Larnaku nebo Atény. A tak jsem otevřela web a koupila první let na Larnaku, co jsem viděla, na apríla (což mě mělo varovat samo o sobě). A pak jsem web zavřela a obvolala všechny, o kterých vím, že tu uvízli, že tam ještě jsou volná místa.

    Jenže pak si vláda uvědomila, že Izrael opouští stále víc a víc lidí. Jako na správný Pesach je na izraelsko-egyptské hranici ohromný nátřesk, skutečnost, že tentokrát ovšem Izraelci prchají do Egypta, poukazuje na poměrně smutný vývoj. A tak omezili kapacitu letů ven na padesát osob. El Al to psychicky položilo jako první a zrušil všechny svoje lety kromě těch do USA. Ono se ne nadarmo říká, že je lepší strávit tuhle válku v Íránu, než na zákaznické lince El Al. Takže můj kolega je v loji. Já oficiálně ještě ne, ale mnoho šancí si s Arkií nedávám. Letový plán se zveřejňuje na pár dní dopředu a můj let musí stále operovat a současně se musím (nějak) ocitnout mezi těmi padesáti vybranými. Po internetu kolují videa lidí v prázdných obřích letounech do New Yorku. Získat letenku se rovná nalezení zlatého kupónu ve Wonkově čokoládě. Až na to, že tady vám alespoň vrátí peníze, když jste ve své čokoládce kupón nenašli.

    Takže je sobota, já nemám ponětí, jestli ve středu letím, ale mám jasný plán, že až se dostanu do Evropy (kdykoli), dva týdny nechci slyšet, že Weizmannův institut existuje, a třetí týden jsem ochotná pracovat na dálku. Vím, že jsem na všechno teď ohromně rozčílená, protože jsem robot a odbornice na dekaplink v NMR spektroskopii. A zatímco s periodou dekaplinku zamává sebemenší změna v jeho síle, s tou mojí nepohnul ani měsíc válečného konfliktu, takže tento víkend by mě mohl Izrael zapojit jako šestou vrstvu své protivzdušné obrany, protože bych sestřelila raketu pohledem.

    Jako holka můžu jednoduše všechno hodit na hormony, ale pravdou je, že se propisuje i nebetyčná únava. Z důvodu, který mi není tak úplně jasný, jsme totiž nuceni chodit do práce. Teda nuceni není správný výraz. Spíše je to od nás tak nějak pasivně agresivně vyžadováno. A už zdaleka nestačí zaskočit na pár hodin odpoledne všechny pozdravit, ale jedete hezky od devíti do pěti. Ovšem to není vyžadováno ode všech, ale pouze od některých, a ve skupině to vře. Já najednu stranu chápu tendence Weizmannova institutu neztratit tempo a pokračovat ve výzkumu, aby mu neutekla ostatní vědecká pracoviště, ale pořád věřím, že kdyby nás nechali být, tomuto cíli by se přiblížili snáz a rychleji. Ve čtvrtek jsem šla do krytu desetkrát, to vychází vlastně jednou za hodinu. Takže vy něco děláte na magnetu – včasná výstraha – všechno odhazujete a jdete ke krytu – siréna – vcházíte do krytu – čekáte – krok se sirénou se může zopakovat zatímco jste dole – rány utichnou – vylézáte z krytu – vracíte se do laboratoře – a někdo si myslí, že vám okamžitě vystřelí soustředění na sto procent. A tak se chvilku snažíte znovu koncentrovat a třeba po dvaceti minutách se vám to povede, ale za půl hodiny je znova siréna. (Během této věty se rozezvučela včasná výstraha, takže jsem se pobalila, zalila jsem si kávu a pokračuju ve psaní v mamadu). A někdy přijde další siréna dříve, než se do laboratoře stihnete vrátit. Proč byste měli nechat svoje zaměstnance doma, kde by mohli (nedejbože) pracovat celý den nerušeně v mamadech, když je můžete vystavit takovýmto zážitkům? A ještě nezapomeňte přidat nerealistická očekávání a chtějte po nich co nejvíce osobních setkání (takže máte jistotu, že přijdou) a navíc dopoledne a enormní množství práce. A tak zasvítilo na lepší časy (je siréna) a Weizmann posunul pesachové prázdniny. Ale nezapomněl dodat, že postdoků se to netýká, že od těch je vyžadováno chodit jako obvykle. Takže ještě větší nálož práce? Někdy mám dojem, že si s námi chtějí vytřít všechny ty díry, co jim Írán minulou válku nadělal do kampusu. A pak se všichni diví, že nastává Exodus.

    No, myslím si, že tady bych mohla toho grilování zanechat. Uvidíme, jestli bude příští díl už z Prahy (nebo Larnaky nebo odkud) nebo stále tady z Rechovotu. Já teď půjdu odeslat svá zoufalá spektra k nečekanému projektu: RNA a deset let v lednici – uvidíme ještě signál? Můj kamarád mi ukázal, jak správně pracovat se supresí vody pomocí gradientů, ale mému vzorku to nepomohlo. Vtipné ovšem bylo, že jsme při tom oba zapomněli, že je válka. Teda dokud nás od magnetu neodehnala včasná výstraha.

    To je tak, když od postdoku očekáváte tijulim (výlety), ale dostanete tilim (rakety).