Týden 3: Rakety přede mnou, rakety za mnou… Ideální čas jít do práce

Dávno předtím, v pralesních dobách, než začala být v kurzu Spalující rivalita o hokejistech, my jsme tajili ve škole dech nad Úplným zatměním, kde mlaďounký Leo DiCaprio a David Thewlis (profesor Lupin!) rozšiřovali naše obzory - a hlavní bylo se nepodívat na spolužačky! Prostě ne! A snad se oni nedívají na mě! Nicméně snímek mě obohatil i v mnoha jiných ohledech a třeba citátem z úst mladého Lea ztvárňujícího Arthura Rimbauda „Nesnesitelné na tomhle světě je to, že nesnesitelné není vůbec nic.“ Mohu potvrdit.

  Válka završuje svůj třetí týden a její konec se zdá snad ještě vzdálenější než po třetím dni. Přestože se na nás ve zprávách neustále valí informace – o kterých si nedělám iluze, nebojte, - že Írán přišel již o 92% raketové síly, zrovna tak se na nás neustále valí z chytrých telefonů další a další upozornění na další a další raketové útoky. Pro nás se tento týden situace dokonce zhoršila. Teď už můžu prozradit, že nás institut evakuoval do Jeruzaléma, což možná teď rozbořilo představy spousty z vás o malém městě nebo v kibucu, které jsem – a omlouvám se za to – nevyvracela. Jeruzalém je poměrně velké město, to je pravda, ale hlavně je to město Svaté. Írán může s jistotou počítat s neoblíbeností Izraele v Evropě, zejména v její bohaté západní (muslimské) části. (Východní Evropa má co dělat sama se sebou.) Jediný, kdo má v Evropě ještě Izrael rád, jsme my Češi, ale na oplátku nás zase nemusí ta Evropa. Česká republika je takovým Izraelem Evropské unie, pořád někde děláme problémy a máme ve vedení politika, co bez mandátu půjde bručet, ale jakákoli podobnost je jinak čistě náhodná. O co hůř, americké kampusy a instituce už jsou také poměrně úspěšně zmanipulované radikálními islamisty a Izrael ztrácí podporu i tam. Takže když vybombardujete Tel Aviv, valná většina světa, co má zbraně a tedy o něčem rozhoduje, si jen řekne Patří vám to. Ale představte si titulek „Úspěšně jsme vybombardovali Jeruzalém“. Nezdá se to, ale i Írán má evidentně limit zemí, se kterými hodlá bojovat naráz. (Nebo ho alespoň měl, než dneska v noci rozezvučel jeruzalémské sirény čtyřikrát.)

  A tak jsme měli poměrně klidný život v Jeruzalémě, kde jsme měli i čtyřiadvacet hodin bez raketového poplachu. Cože?  Kde jsme mohli spát v kuse (zvlášť co se odstěhovala moje chrápající spolubydlící) celou noc a byli mimo dosah našich šéfů (zejména některých). Jenže nic netrvá věčně a už minulou válku se potvrdilo (Jak minulou válku? Tady je pořád válka!), že Weizmannův institut je prvních čtrnáct dní jako mílius, ať se děje cokoliv, ale patnáctý den vás očekává na značkách, rovněž ať se děje cokoliv. Takže nám v neděli oznámili, že hajdy zpátky na střelnici centrálního Izraele. Někteří to vzali lépe a někteří hůře. Ti nejzoufalejší se pokusili o dezerci a zůstání v hotelu Nekonečno, ale ten se sám rozhodl zavřít. To je tak, když chcete dezertovat, ale neumíte to udělat pořádně, protože v Jeruzalémě je pořád spousta slušných míst otevřených (ano, minulou noc jsme si je prohlížela). A tak se i dezertér z naší laboratoře s velice nešťastným výrazem připojil k autobusu směr Střelnice. (Jako malá jsem chodila na Střelnici na sáňky, teď na jedné bydlím, svět je malý…). Na kolegovu obranu musím podotknout, že první poplach jsme měli hned během prvních třiceti minut v Rechovotu. On se drží, zato jiný to nezvládl a vypařil se jako pára nad hrncem za egyptskou hranci. Ve válce zůstáváte sami. Nikdo vám nepomůže a nikdo se o vás nepostará. Pokud jste si mysleli, že máte kamarády, tak asi brzo zjistíte, že ne.

Co je na té válce nejhorší?

  Samozřejmě je nejhorší, když někde umírají lidé nebo když dochází k vážným zraněním. Obzvlášť když k takovým věcem dochází nepřímo, třeba jak mladou slečnu porazilo auto při úprku do krytu. Člověk by řekl, že v rámci toho absurdního každodenního života jsou nejhorší ty poplachy, které vás mohou zastihnout kdekoli (můžete si dokonce zahrát i raketové bingo, já už spojila diagonálu), ty rány dalekých dopadů a intercepcí. Když ležíte u sebe v krytu a slyšíte, jak to nad vámi bouchá a vlastně se jen modlíte nebo doufáte (záleží na vašem postoji k náboženství), aby to nespadlo na vás anebo aby to spadlo nebo nespadlo na vaši laboratoř (to zase záleží na postoji k vaší laboratoři). Ale dokud se mi nechvěje okno, tak to hodnotím jako dobrý. Jako malá jsem si vždycky představovala ten pokus s Pavlovovými psy, viděla jsem takového vlčáka a černého labradora, jak slintají, když zvoní zvoneček. Dneska mám doktorát a vím, jak podmíněné reflexy fungují, a i jeden nový mám. Zahoukají mi, já se zvednu a ťapu do krytu. Kritické myšlení jde stranou. To budu mít ale zlomyslných pozvání na oběd na první středu v měsíci jednou. Nicméně dneska se mi stalo, že se moje chytré hodinky probraly nějak později a zahoukaly mi na toaletě poplach z před hodiny. No, co jsem udělala. Ťapala jsem do krytu. Když to dlouho neletělo, zkontrolovala jsem si notifikace a musela jsem se sama sobě zasmát. Řekla bych, že jsem byla trošku nasraná, ale právě že nebyla, že jo.

  Kromě toho, že vás tak trochu vypeče elektronika a pustí vám náhodně sirénu (nebo to má někdo blízko vás nastavené na jiné město, to bylo populární u indického kroužku v hotelu Nekonečno), tak budete čelit ještě fenoménu fantomových sirén. Fantomová siréna je buď úplný klam, který nejčastěji slýchávám, když se probouzím nebo usínám, nebo jen špatně vyhodnocený zvuk jako je maják záchranné služby, něčí vyzvánění, hudba, klakson, meluzína…. Já bych byla doopravdy špatný NMR spektrometr, když tak často zaměňuji frekvence. Ale to jste věděli, že se v Izraeli ve válečné situaci používají i jiné výstražné majáky na záchranných autech právě kvůli tomu, aby to lidé nezaměňovali se sirénami? No, nepomohlo.

  Lidé. Nikoho, kdo mě zná, asi nepřekvapí, že ti mě ve výsledku rozčilují nejvíce. Já jsem sem přijela na postdoc jako vědkyně, ale místo toho jsem se ocitla jako vědecký exemplář v neetickém sociologickém experimentu, kde spánkově deprivujete deset milionů lidí po dobu tří týdnů, vystavíte je vysoké úrovni stresu a pak je necháte interagovat a zapisujete si výsledky. Někteří lidé se spíše uzavřou sami do sebe (do této kategorie nepřekvapivě zapadám i já), vystačí si s pár omezenými interakcemi a jinak se věnují sobě a svému. Značka ideál. Někteří upadnou do krize nebo paniky, kterou kolem sebe i poměrně úspěšně šíří, ale nikomu to ve výsledku nepomáhá. Někteří se obklopují daty a dělají grafy o vývoji války (nehodlám dělat grafy ještě doma). Někteří kolem sebe stále šíří podporu a dobrou náladu a snaží se žít jakž takž normálně, ale stále devadesát vteřin od krytu (do této kategorie se řadím já, když mě zrovna nikdo nerozčílí v práci). Ale někteří svoji potřebu po normálnosti doženou za mez zdravého úsudku a závažnost situace popírají. Diví se, proč jsou kanceláře na oddělení prázdné (kromě jejich) a snaží se je znovu zaplnit, převážně lidmi, na které mají největší páky. Ti pak během pracovní doby zabíhají do krytu. Řada popíračů dokonce nechodí ani do pořádných krytů, ale pouze do sklepa naší budovy, který nemá ani ocelové dveře, takže když tam zacílí nějaký pořádný šrapnýlek, tak jsem vedoucí skupiny já z poplachu na poplach. Ono je sice hezké milovat kvantovou fyziku, ale kinetika a energetika jsou tady pořád s námi. No snad ne. Vysokou hru se životem je povoleno hrát, ale pouze se životem vlastním.

Jak vypadají moje (ne)všední dny?

  Myslím, že už jsem si dělala legraci z toho, že Rechovot se každý šábes (víkend) vrací do pandemického lockdownu roku 2020. Tak teď je to extrém. Aby se zabránilo shromažďování většího množství osob, spousta míst zůstává kompletně uzavřená a u dalších (jako je posilovna, bazén nebo vaše kancelář) si musíte dopředu registrovat časové sloty, jejichž dovolený počet je ovšem u posilovny zásadně menší než u té kanceláře. Jedinou výhodou oproti covidu asi je, že vás namísto neviditelného viru ohrožuje již zdálky jasně patrná raketa, na druhou stranu, když už ji vidíte, tak to pro vás neznamená nic dobrého. Přestože je oficiálně institut v nouzovém režimu a měli by tam chodit pouze zaměstnanci zodpovědní za krizové procesy, naše přítomnost je rovněž vyžadována. Ve čtvrtek jsem tam dokonce musela strávit celý den, to je také proč Magnety a rakety vycházejí později. Čas v krytu se naštěstí počítá do pracovní doby a Weizmann má podzemní kryty, což mě trošku smiřuje, ale jak správně řekla Aranka „Radši budu v horším krytu na náhodném místě, než v dobrém krytu na exponovaném místě.“ Pokud stále dodržujete obědovou pauzu a chodíte rozumně na malou, tak za ten pracovní den stejně nemáte šanci nic udělat a jediný váš měřitelný výsledek je váš vztek. Nakonec do té práce totiž dorazíte čtyři a šéf je nerudný, protože postrádá zbytek týmu. Ale jeho negativitě čelí ti, co přišli, čili vy, a ne ti zalezlí bůhvíkde nebo ti, co uvízli v zahraničí, ale postrádají jakékoli tendence se vracet (hotový zločin), a cítíte se pak akorát jako tuplovaný blbec. Což vyústí v to, že polevíte a přestanete tam chodit taky, což prohlubuje krizi, protože nazítří budou negativitě čelit pouze tři. A do toho potkáváte lidi z jiných laboratoří, kteří jsou naprosto vysmátí a vyprávějí jim, jak jejich laborka jede v dovolenkovém módu a jak je šéf podporuje, hlavně aby se cítili dobře.

Tady jsem produktivní v práci, když čekám po Včasné výstraze u komunitního krytu, jestli to sem tedy poletí nebo ne. Zopakováno třikrát.

  Já se doma cítím dobře, protože mě nikdo neotravuje a můžu se svobodně věnovat pouze tomu, co chci. Na druhou stranu je důležité (a extrémně těžké) nastavit si nějakou disciplínu, abyste se furt nějak rozumně stravovali, i když každý den vypadá jako svátek, hýbali i mimo posilovnu, něco odpracovali, byli v kontaktu s kamarády, furt si holili nohy a neshnili tu v nepořádku. Jakože u mě asi úplně nehrozí, že bych shnila v nepořádku, ale tady musíte být na tu čistotu doopravdy pes, protože jeden zbytek na talíři nebo nedopitá sklenička vody je jako reklamní post na Instagramu pro džukim – šváby.

Dá se v krizi růst?

  Určitě už jste všichni slyšeli o lidech, které krize nezlomí, ale naopak v ní porostou, jako by šrapnely byly granule hnojiva. (Nicméně každý zahrádkář, dokonce i tak mizerný jako já, ví, že když kytku zasypu granulovým hnojivem do půlky stonku, tak mi taky chcípne.) A když už jsem zmiňovala ten instagramový post, tak musím přiznat, že mě Instagram zrušili za porušování pravidel komunity. Jelikož jsem ani nic nesdílela, mám za to, že mě prostě vyhodnotili jako robota, což je dvakrát tak smutné, protože si vyžádali video, kde hýbu hlavou. Moje mátožné kývání hlavou v krytu s válečnou grimasou naprosté ztuhlosti obličejových svalů pak jasně vyhodnotili jako robota. A do toho skákající GPS a větší aktivita než obvykle. Ale taky jsem možná neměla komentovat to video Kde je Gréta? tím, že doufám, že si hledá lepšího holiče. Že to říkám zrovna já, kterou ostříhal rechovotský onkolog.

  A tak jsem se rozhodla, že si založím nový účet, více o psaní a o postdoku a uvidíme. Aspoň se mám na co soustředit. Taky jsem chtěla cvičit podle jedné série videí od FitFab, ale jsem vlastně celé dny tak neurčitě unavená, že mi to moc nejde. Ale pokud je tepová frekvence pro spalování tuků pořád někde kolem sto dvaceti, tak brnknu Luciovi a můžu spalovat.

  A to doopravdy potřebuju, protože řidiče služby Wolt už nevidím jako ta nebezpečná hovada, ale jako hrdiny doby, co mi přivezou bagetu a koláče z mojí oblíbené spisovatelské kavárny, která bohužel nemá v okolí kryt.

  Jo a taky jsem si po roce opravila dveře od mamadu, takže jdou konečně pořádně zavřít, ale o to hůř otevřít a už jsem si pro jistotu vygooglila co dělat, když uvíznu v mamadu.