Jak se žije v něčí budoucí nejtěžší písemce z dějepisu, daruju krev a postdoci nepláčou

Moji kolegové o mně vždycky s oblibou říkají, že je vždycky dokážu rozesmát. Což o to, já jsem vtipná, ale oni tak jaksi pozapomněli na přezdívku Čechů z Druhé světové války. Smějící se bestie. Takže zatímco já hniju evakuovaná v hotelu a nevím, jestli tu nesrostu se zemí našeho atria, kde trávím většinu dnů, Aranka nám neváhala z Česka poslat podporu v podobě článku o Gabrielu Márquezovi, který v jednom hotelu strávil tři roky. Ale zase dostal Nobelovu cenu…

 

    Válka je naprosto bezprecedentní situace, obzvlášť pokud jste na ni v cizině sami, na poměrně malém prostoru s poměrně velkým množstvím lidí. Značně tak otestuje vaši celkovou odolnost i vaše vztahy. Někteří lidé vás nepřekvapí. A to na obě strany. V ideálním případě vám pomůže kamarád, od kterého byste to očekávali, v realistickém případě vás podrazí někdo, od koho jste to očekávali taky. Někteří vás překvapí mile. Krize v nich probere to nejlepší. Někteří vás překvapí nemile. V krizi se z nich stanou sebestřední sobci. Někteří situaci zlehčují a popírají. Někteří pociťují vysokou hladinu stresu a reagují impulzivně. Ve válce lidi poznáte. Rakety nepenetrují pouze budovy, zanechávajíc za sebou sprchu sutin. Rakety penetrují celý váš život a odkrývají i to, co jste se snažili skrýt. Co je ovšem mnohem důležitější: ve válce poznáte sami sebe.

    Já už jsem, myslím, zmiňovala, že mi naše skupina připomíná baletní akademii, protože tam tu a tam zarezonují komentáře na postavu, které by zaznít nemusely. Člověk také musí být plně koncentrován a na spoustu věcí dostane pouze tu jednu jedinou šanci. Jako na představení. A na představení musíte odvést stoprocentní výkon, i když vás trápí koleno, je to stá repríza, orchestr hraje příliš rychle a nesedí vám kostým. Ať máte nohy rozedřené do krve sebevíc, vy prostě nebrečíte.

    Což je krajně v rozporu s mojí životní filozofií - já brečím vlastně pořád. Jako malá jsem brečela v kině, když se ztratil Tygr v Tygrově příběhu, a myslím, že jsem od té doby brečet nepřestala. Brečím, když je mi něco líto, i když je to ve filmu, a možná bych u Tygrova příběhu brečela ještě dnes a možná i víc než tehdy, protože bych chápala komplexnost toho příběhu. Brečím štěstím, když dostanu stipendium. Brečím strachy, když plním hélium (ale stále ho plním). Brečím, když jsem hodně nervózní, třeba jako na Terminálu 1, když jsem se sem stěhovala. Brečím vzteky, ne každý to umí. Brečím, když mě něco frustruje. Brečím smíchy. Brečím, když mám svoji periodu, protože-proto. A nevadí mi to přiznat. A tak jsem přiznala, že se nepřipojím na seminář skupiny, protože vidět svoje kolegy a kamarády, na které v centrálním Izraeli prší rakety, by mě mohlo rozplakat. Proč by člověk nepřiznal, že mu na někom záleží, že jo? No… Zatím to hodnotím jako největší chybu svého života.

    Nebudu tu zabíhat do detailů, protože tahle situace je poměrně citlivá pro nás všechny, my už dva týdny nespíme, nežijeme, strachujeme se (více či méně nebo více či méně přiznaně), jsme unavení a předráždění. Řekněme jen, že namísto lhostejného OK, které jsem očekávala, jsem obdržela telefonát, při kterém mi ovšem nebylo dovoleno se ke svému psychickému stavu jakkoli vyjádřit (protože proč taky, že jo) a trval skoro čtvrt hodiny. (Trval by i déle, ale nakonec se mě Íránu zželelo a ukončil ho raketovou salvou, jakože fakt šukran.) Ale abych z toho nevyvázla tak snadno, tak mi volala ještě naše sociální pracovnice Nirit (to je nejlepší kamarádka mé nejmenované kamarádky, tento díl jsem doopravdy korektní a nikoho nejmenuju, ale všichni beztak víme). Nirit mě seznala psychicky naprosto v pořádku (já jsem říkala, že ten systém sociální pomoci na našem institutu stojí za starou bačkoru), myslím, že jsem při hovoru s ní použila výraz posraný nebo posraně alespoň šestkrát a svůj výstup (podnícený tím, že mě konečně někdo nechal taky něco říct) jsem zakončila doporučením nákupu učebnice biologie pro střední školy a zvýraznění sekce Ženské tělo a Co je to menstruační perioda.

Očekávám telefonát z HR.

    Nicméně nic se nejí tak horké, jak se to uvaří, a rozbouřené vlny emocí se pomalu klidní. Takže doufám, že až se vrátím do Rechovotu, budu místo napěněným vlnám čelit poklidnému potůčku, ale to se ještě uvidí. Ono člověk může použít slovo posraný nebo kurva, ale pak vlastně docení, že někomu na něm až takhle hluboce záleží. A to je vlastně hrozně krásné a dojemné. Napsala bych, že by mě to až rozplakalo, ale já si doopravdy nemohu dovolit přijít o místo.

    Takže než se to vyvine dál, člověk se musí nějak zabavit. Přestože jsem nejspíš vzbudila nechtěně dojem někoho, kdo tu jen sedí v koutku a otírá si oči do papírových kapesníčků, jsem ve skutečnosti značně proaktivní. Třeba jsem viděla výzvu Magen David Adom (záchranné služby, tady v Izraeli není znakem červený kříž, ale červená židovská hvězda, v Česku známá jako Davidova hvězda, ale v Izraeli jako Davidův štít) poptávající dárce krve. Já jsem nikdy krev nedarovala, ale proč si neodbýt premiéru ve válečném stavu v cizí zemi?

    Jednou jsem pracovala s Lubošem na nějakém článku o skládání peptidů a z časopisu mi odepsali (mi ve velkých uvozovkách, všude jen bylo moje jméno, protože jsem byla první autorkou), že jsem ohromně naivní a dali mi jeden bod z deseti možných bodů. To je míň bodů než dostával můj brácha ve španělštině, a to je co říct. Ale jinak se docela trefili, protože já jsem strašně naivní. Třeba jsem napsala do naší evakuační skupiny, že je tu výzva na darování krve, a tak nějak jsem očekávala, že se do vzduchu vymrští tak sto rukou zdejších mladých a převážně zdravých lidí. A pak mi mohli přijet s odběrem oni za námi, protože nás je přece jen tolik. Hm… tak ani prd. Ozvali se dva lidi, ale díky Bohu aspoň za ně.

    Disha a Noam darovali krev již mnohokrát a byli poměrně zaskočeni, když jsem jim při objednávání taxíku sdělila, že já na to jdu poprvé. Jakože poprvé v Izraeli? Ne, jakože poprvé vůbec. Myslím, že je zaskočilo, že organizátor celé akce je v akci samotné poprvé. A tak jsme v pátek po snídani vyrazili taxíkem do krevní banky, vzdálené od našeho úkrytu nějakých dvacet minut. Já jsem se nejvíc bála, že to zorganizuju, potáhnu se tam a pak moji krev odmítnou. Aby člověk mohl darovat, musí zvládnout mít dostatečně vysoký krevní tlak (nejvyšší problém), mít dost hemoglobinu (to jsem ani nevěděla) a mít viditelné žíly, aby to šlo napíchnout (moje levá ruka nemá žíly vůbec, takže to zase odnesla pravačka).

    Nakonec to bylo fajn. Vyplnila jsem bambilion dotazníků v hebrejštině, což vždycky považuju za zkoušku svých znalostí. Poté jsem dostala kompliment v podobě dotazu, jestli vážím nad padesát kilo. (Fakt, že jsem jako jediná v rámci evakuace, kde je přehršel jídla a minimum pohybu, dost zhubla, vidím jako potenciální zdroj dalšího kola rechovotských obav). Prošla jsem (těsně) testem na tlak a s přehledem tím na hemoglobin. Musím přiznat, že když mě napíchli, tak jsem si řekla: Uf uf, hergot, a to ještě čtyři sta mililitrů, ale ono se to pak nějak ustálí. Hlavně rovnou ležíte a tak váš stav kontrolují otázkami, jak se cítíte. Já jsem řekla, že jsem hrozně ráda, že jsem opustila ten hotel a vidím nové místo a tváře. Myslím, že moje krev poputuje rovnou na výzkum suševních chorob. Ondra říkal, že nakonec člověk dostane rohlík. Takový půlměsícový muslimský symbol si tady nemůžeme dovolit, tak jsem dostala pitíčko, co na dně chutnalo jako naše laboratoř.

    Jo, krevní skupinu nevím (oni to stejně musí otestovat sami) a rakety nás nechytily, takže to dopadlo dobře a snad to někomu pomůže. Jeden dárce může zachránit prý až tři nebo čtyři lidi.

    Abych si zachovala svoji pověst nezodpovědného postdoka, vydala jsem se na výlet do centra města. Jakože co jsem měla dělat, když se mě vysoký fešák zeptal, jestli bych nešla? Říct, že ne? Já se nehodlám nechat pohřbít zaživa, takže samozřejmě, že jdu. Tak pozor, tohle bylo dobré rozhodnutí. V krámku, kde jsem se zmocnila národního drinku coly zero (hlavního zdroje mých kalorií, doufám, že to nečtou v Rechovotu), nebrali karty a tak jsem si rozměnila padesátku na tři cykly pračky a jednu sušičku. Následně jsem si dobila dopamin nákupem v podobě místní kávy. A pak jsem uprostřed úzkých uliček obdržela Early Warning, ale sirény nespustily. Za to v našem hotelu jo. Ke každému podnikání potřebujete devadesát procent štěstí. Někdy vás nezodpovědný výlet zachrání od raket.

    Anebo stačí mít víru v Boha jako pan K., co odvýletoval celý Izrael, kličkující mezi raketami, a nakonec odletěl jedním z repatriačních letů, takže vlastně viděl z té Bible ještě víc, než původně doufal. A přestože evangelíci údajně neuznávají onen mandát svatých, s panem K. jich rozhodně několik bylo.

    A do třetice všeho nezodpovědného jsem, udolaná příbojem zpráv starostlivého Rechovoťana, souhlasila s nočním venčením asistenčního psa svojí kamarádky, které bylo spojené s návštěvou obchodu v místní čtvrti, kde žijí věřící. Kupovaly jsme pochopitelně vložky a je poměrně smutné, že existence menstruace evidentně nerozhodila chlapy s pejzy a černými klobouky tolik jako některé profesory na Weizmannu. Já jsem pochopitelně ukázala na tu nejméně vhodnou věc s dětským „na co je tohle?“. Kamarádka řekla, že mi to vysvětlí venku, a teď už vím, že si tady člověk může koupit indikátory krve do koupele, jakože jestli už může.

    Já už nemůžu. První týden války jsem neudělala snad vůbec nic, ale teď už mám připojený magnet a normálně pracuju. Teda normálně. Pořád musím tu a tam zaběhnout do krytu, ve dne v noci. Začala jsem být „izraelská“ (to jsou jejich slova), protože neběžím do krytu, když je Včasná výstraha, ale až když mi spustěj protileteckou sirénu. (Pak tam ale musíte být za devadesát sekund) Takže včera večer a dneska ráno se jídelna vylidnila, zatímco já a hrst Izraelců jsme dál jedli a popíjeli kávičku. Taky jsem se dozvěděla, že pokud mám byt orientovaný na západ nebo na sever v centrálním Izraeli, nemůžu dostat přímý zásah raketou. Což je… Proboha, proto je to tak geniální, protože je to tak primitivní! Odkud by to letělo, že? A Hizballáh na mě nedostřelí, takže příště zůstávám spát v MAMADu.

Hi-Tech Nation. Izraelci rostou v krizi. Webová stránka Can I Shower? vyhodnocuje poplachy ve vaší oblasti a na základě času, který hodláte strávit ve sprše, vám vyhodnocuje riziko, že budete muset přestat a běžet do krytu. Kdo nebyl v krytu z ručníku a s namydlenou hlavou, tak ten se nemyje vůbec.

    Ale můj přerod v Izraelku se neprojevuje pouze tím, že se cpu dortem, zatímco všichni prchají do podzemí, ale začala jsem poměrně dost držkovat. Já jsem teda držkovala vždycky, ale teď už je to extrém. Vydržkovala jsem si poster na konferenci (a to jsem se ani nesnažila moc) a předvedla jsem svůj majstrštyk. Moje nehorázně hlučná spolubydlící se rozhodla dobrovolně odcestovat na střelnici centrálního Izraele a mě zbyl pokoj jenom pro sebe. Ale Weizmann to zjistil a poslal mi e-mail, že by tam nastěhujou nějakou holku, kterou jsem v životě neviděla. Jakože nemohli nám dát třeba seznam lidí, kterým se uvolnil pokoj, abychom se seskládali sami a já mohla bydlet s kamarádkou a jejím psem. Ne, prostě náhodný generátor čísel rozhodne, s kým budu sdílet svých dvanáct čtverečních metrů následující dny, týdny, měsíce… A tak jsem realisticky odhadla, jak dlouho tu ještě zahniju, zkontrolovala jsem si stav účtu a zadržkovala jsem si, jestli si nemůžu zaplatit pokoj radši sama ze stipendia, že potřebuju osobní prostor, a taky jsem tam uvedla svoje zrakové postižení jako důvod. Ty voho. Úřední šiml zařehtal a místo toho, aby mě poslali do hajzlu, kam patřím, tak mi řekli Díky žes nám dala vědět, nikdo se k tobě nestěhuje. Všichni říkají, že jsem hustá, ale hustá budu, až tento hotel opustím bez ztráty šekelu.

    Pokud byste snad nabili dojmu, že to mám teď trošku na prd, tak věřte, že moji rodiče to mají horší. Dcera ve válečném konfliktu. Ještě tu mají konkurenci v podobě úzkostlivého vrstevníka. Můj brácha si zlomil nohu. A můj kocour má angínu. Takže rodinný chat žije jako nikdy. Mají napilno. 

Srandičky, srandičky...