Ze Západního břehu na Západní pobřeží

  Dneska máme v Izraeli volno, protože slavíme jom ha-acma-ut, čili Den nezávislosti, který je sice až 14. května, ale slaví se už teď. Což aspoň nenarušuje mé biorytmy navyklé na volný první máj a dovolila jsem si dnes opustit Weizmann. Den nezávislosti dostál svému jménu a chybí tady snad už jenom Will Smith. Izrael je v plamenech. Kopce nad Jeruzalémem rudě žhnou, evakuuje se, hasiči nasazují vlastní životy. Palestinské sociální sítě nabádají k zakládání nových požárů. Místo plánovaných oslav jen obavy a hustý kouř. Situace je natolik vážná, že i systém DROZD – který zůstává němý i při každodenním bombingu – začal rozesílat varovné zprávy. Zrovna tak Weizmannův institut. Vyhledejte svého přímého nadřízeného. A Lucio řekl „Cítíš kouř? Ne. Tak dobrý.“ Ale s ohledem na to, kolikrát jsme měli covid se na to raději nespoléhejte…

 

  Pohled na děsivý požár mě vzpomínkami vrací do prosluněné Kalifornie, kde redwoody vstávají z popela jako pověstní fénixové, a kde jsem vám minule přestala vyprávět. Takže zpět do minulé dekády mého života, do mého ztraceného mládí, kde mě a Eltona nabírá Lucio na Stanfordu, kde jsme nejspíš svou dvacetiminutovou přítomností způsobili takový rozruch, že tam pár dnů na to propukla protiizraelská demonstrace, nemáte zač, no možná jsem neměla říct, že ten Stanford vypadá jako stodola v Rohanu a ten kněz jako papež. Cesta do Asilomaru byla ohromně příjemná, kafíčko, krásná příroda a milá společnost. Lucio řídí doopravdy dobře a ohleduplně k cyklistům i k nám, protože se mě pořád ptal, jestli je mi tam vzadu v serpentinách dobře. Já nevím, co za rallye by musel předvést, aby nebylo, ale představa, jak já, éterická víla ve své růžovoučké halence házím svoji snídani na sekvoj u krajnice zatímco mi Lucio drží vlasy, mi moc dobře neudělala. A pak už byl Pacifik! A Asilomar.

Tree hug

  Asilomar je vlastně takový tábor plný vesměs identických dřevěných chat, chaloupek a chatrčí s roztodivnými a naprosto nezapamatovatelnými názvy, ve kterém se ale všichni orientují, kromě vás, co jste tam prvně. Našla jsem svůj pokoj v chatrči, který jsem měla sdílet s dvěma dalšími holčinami. Díky Lucio za tvoji jízdu! Dorazila jsem do pokoje jako první a ukázalo se, že máme manželskou postel a jednu samostatnou postýlku u okna. Musím se objektivně přiznat, že evropská Zuzka by si dala kufr skromně doprostřed pokoje a počkala na spolubydlící, jak se to vyvine. Nicméně izraelská Zuzka se nerozpakuje vzít si nejlepší díl, když má příležitost, a tvrdě obsadila samostatné lůžko pod oknem. Teda tvrdě. Samozřejmě jsem z toho měla trošku morální dilema, ale moje spolubydlící se pak přiznala, že by na mém místě udělala to samé, a Lucio kvitoval, že postel pod oknem je ta nejlepší a je o ni rvačka, což spustilo kolotoč mých myšlenek, kdopak asi z NMR světa v mé posteli už chrněl – prostě šestý duben byl Den šílených představ.

  A pak už začaly ty přednášky, které byly doopravdy zajímavé. Výhodou ENC je, že vždycky máte nějakou přednášku pro všechny a pak se program dělí podle oborů, takže si můžete seskládat svůj den podle toho, co vás zajímá (a když se vám to náhodou kryje, všechno se nahrává, takže si to můžete pouštět zpětně, doteď nechápu, proč jsem tam vůbec chodila a prostě to nebinge-watchla v letadle). Moje dny pak vypadaly hyperpolarizace-party-hyperpolarizace-party a jediné sekce, které jsem navštívila a nebyla to hyperpolarizace byly – ironií osudu – ty, kde jsem přednášela já a Lucio.

  Ostatně ta jeho přednáška… Dobře, já to ještě musím rozdýchat. Když jsem v Česku řekla, že dělám doktorát u Martina Dračínského, každý ihned věděl, protože on je tam jednoduše ve své věkové kategorii nejlepší a všichni to víme. Což mě vždycky naplňovalo hrdostí na něj, nikoli tak na sebe, já dělám NMR náhodou. Ale být Frydmanova postdočka je ještě o level víc. Možná o několik levelů víc. Protože každý v branži ví, kdo je to Lucio Frydman. V Izraeli to jsou takové prázdniny – magnet, moře, sluníčko, no one cares. Ale v zahraničí je to jako být v záři reflektorů, pod neustálým drobnohledem pichlavých očí. Tohle je ta Frydmanova postdočka. Tohle je ta jeho jediná postdočka. Je to velký tlak, obzvlášť ihned po doktorátu, kdy jsem si musela utřít mlíko z brady zatraceně rychle. Ale on je na mě ohromně hrdý a mě to vždycky dojímá. Například jsem se jen tak v Asilomaru batolila na party (čti hledala pivo) a vlastně jsem ho ani nezaregistrovala, když mě vytáhnul z davu, aby mě představil lidem, se kterými se zrovna bavil (čti: nějakým krutopřísným profesorům). Ale zpět k té přednášce. Na konci totiž přišly otázky, konkrétně na poměrně hraniční výzkum a Lucio řekl „Teoreticky to možné je, ale někdo to musí zkusit. Vlastně je to součást Zuzčina projektu, která sedí támhle.“ A úplně před celou tou chatou plnou NMR profesorů, kteří už museli i stát, jak bylo narváno, na mě ukázal prstem. Ve mně by se krve nedořezal, tak jsem řekla jenom „Okej.“, čemuž se všichni smáli, i on. Ještě dobrý. Jenže pak přišla další otázka a Lucio řekl „Ano, myslím, že Zuzka už má nějaké simulace hotové…“ A všichni se znovu smáli a když jsem odcházela, bylo mi jasné, že židovská hvězda na krku už zdaleka není můj největší cejch a na bedrech mě tížilo dalších pár čerstvě naložených kilopascalů.

  Ostatně nosit židovskou hvězdu, i přes maminčino varování, byla nakonec docela legrace a to díky výrazům lidí okolo a jejich záludným otázkám. Lucio mě v tom samozřejmě podporoval, ostatně jako v každém mém vrtochu, ale naopak Yuval se přiznal, že by se to udělat neodvážil, aby upozorňoval že je z Izraele. Protože vědce z Izraele se jisté režimy snaží zabít anebo jim alespoň posílají e-maily o tom, že je zabijí. Já jsem si stoprocentně jistá, že mě chce zabít mnohem víc NMR vědců než Iránců, takže it is what it is. Navíc jsem se s tím vůbec nemusela rozpakovat vzhledem k tomu, že jsem měla slovo Izrael vyvedené palcovými písmeny na jmenovce kolem krku. Jaképak nemám odvahu? Někdo se za ně postavit musel a bylo to zase Česko. Dostala jsem tak spoustu netradičních dotazů jako například, jestli mám ke svému postdocu kulturní pouto. Napadaly mě poměrně trefné odpovědi jako To je snad jasné, když mám žlutý kabát anebo Jé já ani nevím, co ta hvězdička znamená, jen to všude v Izraeli mají. Ale skutečný game over nastal, když se ke mně rozešla nějaká Američanka, taková ta typická blondýna z Kalifornie. Byla jsem zrovna sama mezi chalupama, takže jsem se mentálně obrnila. A paní se mě zeptala, co je to tu za konferenci. Tak jsem řekla, že magnetické rezonance. A ona, že je to nukleární, že to viděla všude na těch posterech po Asilomaru, tak co to teda znamená. Tak jsem jí vysvětlila, co to znamená a zachránila jsem paní dovolenou, která chudák trnula, že se v sousední chatce schází lidé řešící jaderné zbraně, ideálně testující je přímo v zálivu. No dát za sebe nepřehlédnutelně velká slova Experimental Nuclear asi nebyl nejlepší marketingový tah pro ten hotel.

  Moje spolubydlící, které si můj mladistvě poďobaný a naivní kukuč vyložily jako pohled bakalářky, byly poměrně v šoku, že „bydlí s celebritou“, čemuž jsem se musela hrozně smát. Ano, byla jsem tam „ta holka z NMR-Challenge“, díky které mě dost lidí poznává, a ještě se ke mně Lucio přiznal před celým publikem, takže jako by nebylo kam dál, protože mě znají lidé z Brukeru a Mestrelabu podstrkující mi dárky, a teď i řada profesorů jako holku, která se nebojí řešit něco, co Lucio nazval NMR oxymóronem. Ostatně spolubydlící docenily moji vnitřní sílu, protože ony, z prosperujících států Západního pobřeží, si pořád na něco stěžovaly (kromě toho, že spaly na manželské posteli, to chápu) tak i na hluk, přetopený pokoj nebo studenou vodu. Tak se mě ptaly, jaktože mi to nevadí. Já po týdnech každodenního bombingu jen škubla rameny a řekla, že jsem zrovna přiletěla z válečné zóny. A jak se jim to pak hodilo. Protože přišel každoroční ENC požární poplach a to konkrétně v té naší boudě. Požární poplach v Americe je fakt hustej, protože se vám v pokoji rozbliká takový intenzivní bílý světlo, takže máte chvilku dojem, že na vás kápla zásahovka. Noční siréna? To mě má dojmout? Takže zatímco holčiny se batolily v pyžamu ven a nevzaly si ani klíč od pokoje, až půjdeme zpátky, já odcházela v kabátu, obutá a s evakuačním vakem. Myslím, že jim v tu chvíli došlo, že věta „Já jsem právě přijela z válečné zóny“ nebyla jen nějakým trapným pokusem vydobýt si respekt, ale jen holým konstatováním mé životní situace.

  Party na ENC jsou vždycky velkolepé, sponzoři se mohou přetrhnout, kdo vymyslí lepší zábavu. Pro mě to rozhodně bylo získávání NMR kyvet, vskutku nedostatkového zboží mého výzkumu a podle hesla Peníze dělají zase jenom peníze jsem se pokusila vyzískat tolik kyvet, aby mi to zaplatilo registrační poplatek, který za mě celý zatáhla Azrieli nadace v domnění, že buduji svoje jméno v oblasti hyperpolarizace, zatímco já jsem se jela pochlubit s updatem NMR-Challenge, tedy NMR Quizem. Byla jsem tam z našeho tříčlenného týmu jediná a o to víc si dokážete představit můj úžas, když se za mnou u NMR pípy (rozuměj repliky NMR magnetu, ze které teče pivo), ozvalo „Ahoj Zuzko.“ A on tam byl Jarda, profesor z Česka. Bylo to ohromně milé překvapení! Zeptal se mě, kde jsou ostatní a já jsem mu musela s těžkým srdcem říct, že tu žádní ostatní nejsou. A s kým jsi teda tady? Ten čas ale letí! Takže z mého původního plánu jít před přednáškou brzy spát zbylo více než hodně piv s Jardou. Nejlepší!

Vždycky, když jsem tam chodila s vlastnoručně natočeným pivem, lidé se mě ptali, kde jsem sehnala tak pěkné, zatímco ty jejich jsou z poloviny pěna. No, na rozdíl od piva, geny nevyčuráš. I když se tvůj experiment jmenuje PISS.

  Po Luciově velkolepém marketingovém tahu bylo na mojí přednášce natřískáno tak, že se všichni ani nemohli posadit a stáli okolo zdí – prostě žádný stres. Lucio musel už odletět, ale místo něj přijel můj tatínek, kterému se moje přednáška líbila, akorát se mě zeptal, od koho jsem chytla ten španělský akcent – no já vám vůbec nevim… NMR-Challenge je ale moje láska a doufám, že to na moji práci bylo vidět, i když byla španělsky,  rozhodně se publikum smálo, kdy mělo, v čele se skvělou profesorkou Christinou z Německa. Přišla i řada skvělých otázek a vytrvalý potlesk. Jo, kdyby věděli, že jsem název přednášky přepisovala v powerpointu před dvěma hodinama, protože během recyklace slidů jsem tam nechala ten starý! A během přednášky za mnou dokonce přišlo několik lidí, aby si se mnou popovídali v soukromí, a zatímco jsem je po jednom odbavovala, můj tatínek mezitím prodal NMR-Challenge dalším lidem mnohem lépe, než by to zvládl kdokoli z nás, přestože ani moc neví, co to ta NMR je, takže jsem odcházela i s nabídkami na spolupráci od dvou firem. Chlapi, toho musíme zaměstnat.

  A pak už jsme vyrazili na narozeninový road trip!

Tohle se trochu zvrhlo...