Na úvod musím přiznat, že jsem si dala od psaní na chvilku – dobře, na dlouhou chvilku – pauzu, protože poslední dva měsíce byly doopravdy emocionální smršť (a nekončí to) a já už jsem dostatečně dospělá na to, abych věděla, že někdy je lepší nenapsat nic, než něco emotivního, co mi uleví v danou chvíli, ale za pár týdnů mě to bude parádně mrzet. Ti z vás, co čekali na moji mentální vyzrálost, si mohou teď otevřít lahvinky šampaňského. Taky jsem zaskočená. Slovy Božského Káji „To jsem opravdu nečekal…“ Ale falešnou skromnost stranou - já jsem toho nečekala kila… Dostala jsem se ven. Nikdy jsem nebyla ten typ, co chodí s partou na únikové hry, ale po téhle mě asi chce v týmu každý. Dneska, když jsme všichni tak nějak ukolébáni příměřím a ještě jsme doopravdy nepocítili nedostatek ropy (ano, bude hůř), se může zdát odlet z Izraele naprosto banální záležitostí. Ale vraťme se společně na začátek dubna, na Izrael lítají rakety ve dne v noci, blíží se Pesach, Lucio mě st...