Cesta kolem světa za osmdesát hodin: Tel Aviv – Larnaca – Vídeň - Praha

Na úvod musím přiznat, že jsem si dala od psaní na chvilku – dobře, na dlouhou chvilku – pauzu, protože poslední dva měsíce byly doopravdy emocionální smršť (a nekončí to) a já už jsem dostatečně dospělá na to, abych věděla, že někdy je lepší nenapsat nic, než něco emotivního, co mi uleví v danou chvíli, ale za pár týdnů mě to bude parádně mrzet. Ti z vás, co čekali na moji mentální vyzrálost, si mohou teď otevřít lahvinky šampaňského. Taky jsem zaskočená. Slovy Božského Káji „To jsem opravdu nečekal…“ Ale falešnou skromnost stranou - já jsem toho nečekala kila…

    Dostala jsem se ven. Nikdy jsem nebyla ten typ, co chodí s partou na únikové hry, ale po téhle mě asi chce v týmu každý. Dneska, když jsme všichni tak nějak ukolébáni příměřím a ještě jsme doopravdy nepocítili nedostatek ropy (ano, bude hůř), se může zdát odlet z Izraele naprosto banální záležitostí. Ale vraťme se společně na začátek dubna, na Izrael lítají rakety ve dne v noci, blíží se Pesach, Lucio mě stresuje a v kapse mám letenku s Arkiou, která smí vzít na palubu maximálně padesát osob a počet letů ze země je omezen na maximálně jeden za hodinu, Arkia vypraví všehovšudy tři. Na druhou stranu jsem se necítila sama, protože Arkia překonala moji maminku v počtu odeslaných zpráv denně. Psali mi aspoň šestkrát dnem i nocí, pokaždé s novým datem a časem odletu, což vedlo k bizarním situacím. Například mi stihli sdělit, že poletím v devět ráno, o půlnoci, ve tři ráno a v osm třicet ráno tak rychle za sebou, že pro mého kolegu, co se zdržel na obědě, to ve výsledku vyznělo jenom jako „změna o půl hodiny.“ Tak to o nic nejde. Komu také přišlo, že můj život přetéká až nemístnou spokojeností a stabilitou, byl Lucio a vybral si můj předposlední den v práci k útoku. Myslím, že by se měl přidat ke speciálním jednotkám, protože ne každý zvládne provést frontální útok, při kterém vrazí kudlu do zad. A z ran do zad se člověk vylízává déle a obtížněji, jak již napovídá fyziologie.

    No, nebudu zakrývat, že jsem toho měla právě dost. Měsíc bomb, evakuace v hotelu Nekonečno, návrat na střelnici, bezesné noci, dny v laboratoři, kdy furt odbíháte do krytu a nic kloudného beztak neuděláte, a jako třešnička na dortu přichází nálož od toho, na kterého jste spoléhali nejvíc. Jako když tsunami smete přístav. A mě s ním. Vyzkoušela jsem si akutní stresovou reakci, když už vaše tělo nestíhá metabolizovat adrenalin a kortizol a tak se vlastně pořád klepete a nemyslí vám to. Ale já mám naštěstí ty nejlepší kamarády. Ono, žádná kvantová koherence se nešíří tak rychle jako nějaká pikantérie, takže mi volal můj kamarád Oran, že mi drží místo na sederové večeři, kterou pořádá, a že je to ve středu večer, což (logicky) nekoliduje s mým (aktuálním) datem odletu ve čtvrtek ráno. A samozřejmě pozvánku nezapomněl okořenit o soustrast a rady, ať toho a toho nakopu tam a tam, a kam si ten a onen může ty svoje magnety strčit.

    Za normálních okolností bych se asi vymluvila, protože první večer Pesachu byl samozřejmě krajně bombový (hybridní válka), a není úplně nejbystřejší procházet se venku, kde nemáte zmapované kryty a jenom doufáte, že se včas dostanete do nějaké budovy. Ale můj mozek procházející kognitivní disonancí – což je stav, když se snažíte pochopit krutý nesoulad mezi tím, co jste si mysleli, že žijete, a tím, co evidentně žijete – zavelel, že se jde, protože už je všechno jedno. Pud sebezáchovy těla je ale vždycky o krok napřed, i když to váš mozek už vzdá. Cesta ode mě k Oranovi podle mapy Google trvá patnáct minut, ale já jsem to zvládla za sedm. A to je to do kopce. (A jo, byla jsem zpocená až na prdeli.)

    Na sederové večeři jsem byla poprvé a doufám, že se mi to poštěstí i příští rok. Pro představu je seder svoji důležitostí na úrovni naší štědrovečerní večeře, takže to doopravdy není triviální příležitost, na kterou si jen tak zaskočíte k někomu cizímu. Zatímco naše štědrovečerní večeře byly pomalu erodovány na polévku a kapra se salátem, seder si pořád zachovává starověký řád a tradice. Vzpomínáme při něm na to, jak Mojžíš vyvedl lid izraelský z Egypta. Jelikož Hospodin svůj krapet zvláštní smysl pro humor neztratil, na hranici mezi Izraelem a Egyptem bylo i tento Pesach plno. Smutné ovšem bylo, že tentokrát Izraelci prchali do Egypta. Ale ne stavět pyramidy, ale nasednout na letadlo v Tabě nebo v Šejk al-Šakra (Šarm al-Šejch) a zanechat zemi Zaslíbenou zaraketovanou bez nich.

    Farao tentokrát nezatvrdil své srdce, ale i tak navýšil poplatek za přechod hranice tak šestkrát. Podobnou věc udělali i v Gaze, kdy zvedli poplatek pro legální migraci na pět tisíc dolarů. Nejsem ekonomka, ale považuji za docela střízlivý odhad, že tak osmdesát procent egyptského hrubého domácího produktu bude trio turismus, vykrádání hrobek a hraniční přechody s Izraelem.

    I když jsem teď zarytou odpůrkyní Egypta a radši jsem snášela ty rakety, než abych se tam znovu vydala, tak od dětství miluju pohádku Princ Egyptský, pohádku, která byla na počátku tohohle všeho. A Oran je skvělý zpěvák s operním rozsahem (trošku mi připomíná Freddie Mercuryho, protože má skvělý rozsah, velké zuby a kluka) a přezpívali s Alexejem tu pasáž o deseti egyptských ranách. Tahle pohádka mě už tedy v šesti letech (podle maminky, já bych tipovala v pěti) připravila na můj budoucí život, protože tam byl i snášející se ohnivý déšť, zřejmě místní kolorit.

    Nakonec se nás sešlo asi tucet kamarádů, převážně to byli kluci, takže ideální společnost pro mě. A taky můj kamarád Mark. Odmítala jsem slevit z jakékoli tradice, takže jsem se zúčastnila i čtyř pohárů vína, což spoustu lidí zaskočilo. A ty co ne, tak ti se následně svezli pod stůl, když zjistili, že mě za šest hodin vyzvedává taxík na letiště. A taky jsme dobře jedli. Hořké listy s kapkou medu, abychom si připomněli, že bychom nepoznali štěstí, kdybychom nevěděli, jak vypadá neštěstí. (To já teď vím moc dobře.) A lososa samozřejmě. A macesy. A zmrzlinu. A zpívali jsme Mi jodea. Můj nejoblíbenější song, který umím, protože se na něm tradičně v ulpanu učí číslovky mužského rodu. Ale pak už byl čas se rozloučit, což bylo smutné, protože jsem nevěděla, na jak dlouho se vlastně loučíme (anebo jestli vůbec, protože otevřený vzdušný prostor není samozřejmostí). Oran mě zvedl nahoru a točil se dokola. Oran vlastně bydlí v posilovně a já jsem díky Luciovi byla lehčí než to jeho helium.

    Skutálela jsem se z kopečka zpátky do bytu a dobalila kufr. Jako každý jsem se bála toho, že zaspím. Anebo toho, že mi ve spánku změní let a já to prošvihnu jako se to stalo nějakému studentovi s El Al. Ale to byly plané obavy. Nakonec jsem nešla spát vůbec, protože Írán střílel každou hodinku, takže mi zaručili kontrolu telefonu co padesát pět minut. Aby mi to pojistili na beton, poslali salvu tak pět minut na to, co jsem měla nařízený budík, to jen tak pro jistotu, kdyby mě náhodou napadlo ho odložit a zaspat. Jakože fakt díky, Mojtabo, to se povedlo.

    Obavy jsou vždycky pozdní nebo předčasné. Já jsem se strašně bála, že mi buď nepřijede taxík, anebo že nás po cestě zasáhne kazetová munice, budeme muset stavět a ležet u krajnice. Ale nic z toho se nakonec nestalo! Taxík přijel a jediná kazeta byla ta s osmdesátkovými hity v přehrávači. Nic nepůsobí tak děsivě jako vidět místo, které je samo o sobě navržené pro spoustu lidí, naprosto liduprázdné. Aby se nehromadili lidi a nešířila se panika, člověk se musel u vstupu do letiště prokázat platnou letenkou. Odletová hala zela prázdnotou a dohromady tam bylo tak sto nebo sto padesát lidí, to je tak, když dorazíte tři hodiny před svým odletem. A nakonec to odbavovali na příletech. Jinak ale všechno probíhalo klasicky. Jako první mi ukázali, kde je nejbližší kryt. To jsem věděla, protože já jsem zažila raketový poplach na Ben Gurionu z Jemenu. Arkia má mnohem smířlivější bezpečností pohovory a jenom se zarazili, proč mají oba moji rodiče ženská jména. Tak jsem jim musela vysvětlit, že v České republice je Michal mužské jméno. Tak se mi zasmáli a dali mi palubní vstupenku a čárový kód na bezpečnostní kontrolu ve frontě jedna (ano, stále mě mají za teroristu). Tam jsem musela vybalit svoje příruční zavazadlo a odhalit tak, že vezu čtvrt kila Bamby v rámci evakuačního letu a spoustu zbytečného oblečení.

    Jako malá, kdy pro mě let letadlem představoval nedozírný luxus vyhrazenou převážně těm důležitým lidem v oblecích, kteří toho ve svých životech dokázali tolik, že se s nimi někdo chtěl sejít i na jiném kontinentu, jsem věřila v neotřesitelné pravdy a sice, že zpáteční letenka je výhodnější, než dvě jednosměrné, že zůstávat v destinaci přes víkend se vyplatí o to víc a že největší sebevražda je kupovat si letenky ten den. Ani jedna z těchto věcí již neplatí a já jsem si koupila přípoje z Larnaky ve frontě na boarding, takových nějakých osm hodin před odletem. Stálo to asi dvě stě eur, což byla tak polovina ceny toho poskoku na Larnaku.

    Neskonalou výhodou válečných restrikcí bylo, že jste měli zaručeně trojku jenom pro sebe a nejen tu, na kterou vás systém posadil, ale i několik kolem vás. Značka ideál. Když si člověk odmyslí,  že šarže za tento let byla 8.89 dolarů za minutu a byl natolik krátký, že jsem ani já nestihla šlofíka (a co jako?), tak bych si to nechala líbit. Odlet z Izraele byl vlastně vzletem z letecké základny amerického letectva, což na mě vždycky působí děsivěji, když vidím armádu jiné země, jak zasahuje v mojí zemi, to je vždycky známka toho, že průser přerůstá. A přistání v Larnace bylo zase jako ocitnout se v depu El Al, Arkie, Israiru a té libanonské letecké společnosti, co má na letovce stromeček. Pokud Egypt vydělává majlant na hraničním přechodu s Izraelem, tak Kypr má slušný vejvar z pronájmu parkovacích míst na svém letišti.

    Já jsem nikdy na Kypru nebyla a můj původní plán bylo sjet do města a sednout si u moře a psát, ale pršelo (jakože cože?) a já jsem toho měla jakože doopravdy dost. Cedule na Kypru vypadají jako nějaká rovnice z kvantové mechaniky, to je samé pí, delta a alfa, ale neprozíravě jsem zamířila rovnou na Connecting Flights. Jenže ouha. Tady už letenka v pdf formátu nestačí a chtěli boarding pass. Online check-in mi spadnul několikrát po sobě. Takže jsem uvízla v takové té prosklené chodbičce, kde cesta vede už jen vpřed přes rentgen, kde jste bez palubní vstupenky asi stejně legitimní jako ten chlápek na Herzl Street, co po mně minulý týden chtěl peníze na léky pro jeho otce. V návalu zoufalství a spánkové deprivace jsem zavolala na podporu Austria Airlines, no, nepodpořili a nakonec mě milá paní z ostrahy vypustila bočním vchodem a řekla, že musím na Přílety a Odlety.

    Musím uznat, že všichni na letišti byli ohromně milí a empatičtí vůči padesátce spánkově deprivovaných - a tak i kognitivně pomalejších – lidí, kteří jim přilétali několikrát denně a byli okamžitě patrní mezi ostatními cestujícími. To jste vždycky viděli nějakou rodinu na cestách a pak – strhaný ksicht. Byznysmen a hned vedle – strhaný ksicht. Jenom támhle výjimka – dva strhané ksichty vedle sebe. Ostatně, týden na to se moji prchající kolegové takhle na Larnace potkali.

    Austria odbavovala všechny lety naráz a s brutálním předstihem, takže jsem stihla jenom kafe a muffin (ten už tak milý jako obsluha nebyl) a už jsem mohla odevzdat svůj kufr s hadříky a bambou. A prý jestli to chci poslat až do Prahy. Ano, prosím! Ještě mi psal Lucio, jestli mám letenku zpátky už koupenou (životní priority), což se ale z dnešního pohledu zdá krajně ironické.

    Tak jsme se s hyenou proflákaly a projedly až k odletu do Vídně. V letadle už jsem byla strhaný ksicht jenom já a moc se omlouvám těm, co letěli se mnou, pokud jsem chrápala. Že mám dost bylo jasné všem, když se mi v očích objevilo až dětské nadšení a neskutečný vděk, když jsem dostala Mozartovu kuličku, takový ten příslib, že už to bude všechno dobrý. Ve Vídni mi málem umrznul zadek, protože to už byl doopravdy večer a nastupovali jsme z plochy a všichni měli péřovky, zatímco já měla své vlněné a kašmírové hadry v zavazadlovém prostoru, kde – nutno uznat – byla asi větší zima. A pak jsem dostala ještě jednu Mozartovu kuličku, i když jsem letěla jenom něco přes hodinku. A takovou tu poctivou kuličku, vyrobenou pro západní Evropu, kde je skutečně kakao a marcipán a ne nahnědo obarvená suť.

    A pak už konečně doma!

    Ale všechno dobrý nebylo. To hodně ne. A to jsem tehdy ještě neviděla onen kamion, který mě byl s to za tři týdny srazit. On už troubil, ale jen tak decentně. Vím, že to tady budu muset nějak rozepsat, přeci jen je to zodpovědnost správné novinářky. A karamboly a pády jsou součástí vědecké kariéry stejně jako úspěchy. Možná četnější součástí, protože úspěch vás potká možná, zato průšvih určitě. Moudří už o tom všem vědí, vy ostatní, prosím, mějte strpení. Protože já teď jen vím, že jsem po pádu zraněná, rána hnisá a nehojí se, doteď se neví, jak se uzavře a obchází ji několik expertů včetně těch ze Švýcarska a USA a rokují nad tím, jestli by bylo lepší to a to vyříznout anebo tam násilně naroubovat štěp a vidět, jestli se chytne nebo propukne autoimunitní reakce. A pokaždé se najde dobrá duše, která považuje za nutné strup strhnout nebo šklebící se ránu ještě krapet rozevřít. Lucio říká, že padá každý.

    On toho ostatně říká příliš.

    Ale možná všechno dobře dopadne.

    Padá každý. Ale dokázat se pádem posunout nahoru, to zase umím jen já.