Jsi jako liška v kurníku, jom gibuš a poptávám simultánního tlumočníka

Léto už je skoro v čudu, normálně by mě už přepadlo FOMO (strach z prošvihnutí), ale to tady v Izraeli nehrozí, protože my máme léto vlastně pořád, s výjimkou těch deseti deštivých dnů, které by se podle tradice měly objevit někdy mezi prosincem a březnem. Vlastně jsem tu viděla spadnout vícero raket než dešťových kapek. Takže léto v plném proudu a než se i já vydám na zaslouženou dovolenou, vezmu vás s sebou na jom gibuš našeho nového oddělení.

  Toto pondělí jsme měli se skupinou jom gibuš, což se asi nejvíc podobá tomu, čemu jsme v Dejvicích říkali výjezdní zasedání, které se ale nenadálou shodou okolností konalo klasicky v pivovaru. Takže jsme jednoduše nešli do práce. Minimálně do práce jako takové, protože v rámci jom gibuš jsme měli program na území institutu. Takže to bylo výjezdní zasedání hlavně pro zaměstnance, kteří do práce často nedocházejí, protože žijí daleko nebo mají jen částečný úvazek.

  Jelikož tohle je Izrael, tak nemůžete program začít za a) v čas, a za b) bez jídla. Takže jsme se sešli na snídani v jedné z weizmannských kaváren – Pí HaRibua, což – kdybyste nevěděli – znamená Pí na druhou. Pí HaRibua je kavárna spojená se salaterií, protože na oběd si tam můžete namíchat vlastní salát nebo obložený chleba a ostatně je to asi nejzdravější možnost ústavního stravování. Pokud tedy nezajdete za roh (to je asi ta druhá mocnina), kde dělají ledové kafe a koláče. Já jsem se najedla doma, tak jsem si dala jenom kafe, což se u mých kolegů setkalo s podivem, protože učitelé jsou naprostým opakem spinových fyziků, a sice, že jedí hodně a pořád. A tím myslím doopravdy pořád. Zatímco na spinové fyzice je pořád dost lidí, které jsem neviděla vložit do pusy jediné sousto nebo se – chraň Panno – napít vody, a minimálně jednou za měsíc někdo vyhlašuje brutální dietu. Učitelé mi vyhrožovali, že další jídlo bude až ve dvě hodiny, na což jsem trhla rameny, že je to už za pět hodin. To jsme my, zocelení zájezdy s polopenzí!

  Takže když se všichni najedli a dorazili i poslední opozdilci, mohli jsme vyrazit na první zastávku. A to sice na správu elektrické sítě celého institutu. Nevýhodou bytí jediným cizincem na oddělení jednoznačně je, že máte všechno v hebrejštině, prostě si polib. Já naštěstí vím, že elektřina je chašmal (taky to každý měsíc platím) a pak slova jako generatorim nebo kabelim pro mě nejsou bolehlav. Ostatně technická hebrejština je pro mě mnohem snazší než když se kolegové baví o tom, co viděli v kině, protože spousta slov je mezinárodních anebo jsem se je naučila ve svém oboru (jako haribua, že jo). A tak to bylo zajímavé a já jsem odolala pokušení odpojit Luciovu kancelář, ale ne že by se ve mně pohnula morálka, ale protože si nejsem jistá, jestli mi zrovna neběží špenátové iterace na stejném uzlu a jestli to mám zapojené na záložní zdroj. Hele hodně kabelů, trubek, map institutu a grafů spotřeby, prostě nic, co by tady šlo sdílet vzhledem k bezpečnostní situaci. Ale co se mi líbí je to, že Weizmann má poměrně velkou fotovoltaiku a drtivá většina elektřiny pochází z ní. Já mám teplou vodu na fotovoltaiku, a tak v zimě nemám teplou vodu.

  Já si ze školy pamatuju, že většina výhrůžek učitelů byla planá a ta s jídlem až ve dvě samozřejmě taky, protože když jsme skončili s elektřinou, podávala se svačinka opět v Pí HaRibua. Neskutečný. Oběd měl být už za tři hodiny.

  Pak jsme vyrazili na obhlídku nového studijního programu tady na Weizmannu MD-PhD, k jehož detailnímu pochopení moje hebrejština nedostačovala, ale studuje to můj kamarád Bruno, se kterým jsem se potkala na Weizmann-IOCB letní škole, vyhrál tam nejlepší poster. Já si myslím, že je to jakoby doktorát s přesahem do medicíny, ale lidi vás snad řezat nenechají, možná leda když projdete ještě nějakou další atestací. Tak tady dolů dám upřesnění od Bruna, pro srovnání. Z přednášky jsem chytla až tu část o bioinformatice a AI, kde se už moje slovní zásoba zase začala chytat. Budova je nádherná a já si pokaždé, když vidím nějakou pěknou budovu na Weizmannu, řeknu, proč vlastně nestuduju tady. Jo, tak jsem pak viděla makety lidí, co tam mají nainstalované na ultrazvuku a resuscitačním oddělení, a došlo mi, proč nestuduju tady. Co jsem pochopila, tak využívají hodně simulací, namísto lidských těl, jakože ještě že tuto zemi opustím dřív, než tenhle obor vyplodí první absolventy.

  Bruno vysvětluje MD-PhD program: Tak údajně teoreticky řezat do lidí mohou, ale musí na to mít certifikát (uf). Ale Bruno do lidí řezat nechce a chce být psychiatr. To by vlastně mohl rovnou začít nabírat pacienty tady.

  Následně jsme ještě měli zastávku u cisteren s vodou, kde bohužel nemohu sloužit, protože jsem se zamyslela nad svým projektem ve špenátu a mentálně jsem se odpojila, protože jsem stejně rozuměla jenom maim (voda) a bylo mi vedro. Ale v hebrejštině je maim vždycky množného čísla, takže studená voda je maim karim, zatímco ledová káva je kafe kar. Ale zrovna v mém případě by se už dalo říkat i kafim karim.

  Kupodivu se mi nejvíce líbilo ve skleníku. Weizmann jsou prostě správné Bradavice. Máme děsivé sklepení, skleníky, lidi tu dělají kouzla, letecký výcvik, je tu pěkná řádka čarodějnic a taky lidi, u kterých věříte, že svou duši uložili do nějakého předmětu. Ve skleníku jsem si hnedka vzpomněla na novou knížku od Markéty Lukáškové Výšina, co jsem četla nedávno. Tu vám doporučuju. Ale kdo četl, tomu dojde, jak děsivé místo to tady vlastně je. Nejlepší bylo, že jsme mohli sejít i pod skleník podívat se na kořeny.  Kořen se řekne šoreš, což jsem sice už věděla, ale zajímavé je, že šoreš je i výraz pro druhou odmocninu. Jakože šoreš a haribua se ve spinové fyzice naučíte poměrně rychle.

  A pak na nás čekalo překvapení, a sice workshop ve výrobě terárií s kytkama, což je pro mě poměrně neznámý koncept, ale pochopila jsem to tak, že jsou rostliny, které lze uzavřít do nádoby a ten ekosystém je poměrně soběstačný, protože co se odpaří, pak zase zkondenzuje. Takže jsem dostala poměrně velkou skleněnou dózu, kde dole byly keramické kuličky a na nich ta speciální prodyšná tkanina. A na to jsme nasypali aktivní uhlí. Moje si všichni fotili, protože prý vypadá jako kočka. No, já nevím. Já jsem se do dózy podívala a měla jsem okamžitý flashback na film Harry Potter a Vězeň z Azkabanu, jak Emma Thompson vyhrkne „Smrtonoš!“. No tak jsem si plivla přes rameno a zasypalo to hlínou. Pak přišlo ještě trochu uhlí a nakonec jsme zasadili kytky, co vypadají jako z továrny na jedovaté látky. Hlavně ta růžová. Podle umělé inteligence to jedovaté není, ale jak je vždycky uvedeno: Gemini je umělá inteligence a může dělat chyby.

To chceš...

  Nicméně moje špenátová umělá inteligence mi už dvě hodiny neodepsala, asi se urazila nebo iteruje něco jiného. Můj kamarád píše návrh doktorského projektu, tak je tam asi hoňka.

  Poté, co jsem tedy zavlažila a uzavřela své zhruba čtyřiceticentimetrové terárium (prostě nejvíc praktická věc, co vážně chceš, když se tvůj odjezd ze země nezadržitelně blíží, ať to dopadne tak či onak), byl ten slibovaný oběd. Já se musím přiznat, že jsem začala poslední dobou obědy nesnášet. A to ne kvůli tomu, že držím dietu. Na spinové fyzice teď štafetu převzal frajer, který sice hrdě odstrkuje koláče, ale podvedla jsem ho tekutým chlebem. Promiň, ale někdo už musel něco udělat.

  Když postižení lidé vypovídali, ztráta kterého ze smyslů je asi nejhorší, panovala zvláštní shoda, že je to sluch. Že lidi kolem sebe vidíte, vidíte, jak se smějí, cítíte atmosféru, ale vlastně vám není úplně jasné, proč vznikla. Zhruba podobné je, když všichni okolo vás mluví jazykem, ve kterém nestačíte. Protože já nejsem rodilý mluvčí. Neumím slang. Neznám idiomy. V ulpanu navíc alespoň vyslovují všechny slabiky a snaží se dělat mezeru mezi jednotlivými slovy. S tím je konec. Sedíte na tom obědě, čumíte do talíře, všichni se skvěle baví, a vy ale víte úplnou bylinu. Občas chápete kontext. Občas. Musím přiznat, že kdyby mě zavřeli na infekční oddělení, ten pocit izolace by to asi nepřekonalo. A taky mi nenabídli pivo.

  Když jsem měla oslavu svátku na fyzice, tak mi jeden moc chytrý člověk řekl, že já jsem na učitelství jako liška v kurníku. To je taková vlastnost fyziků, protože jak jsme se museli smířit s dualitou částic, čili jestli je to hmota nebo vlna, tak jsme začali vyslovovat i duální výroky, kdy až pozorovatel určí, jestli je to kompliment nebo urážka. Já jsem to vzala jako kompliment, ale přiznala jsem, že největší díl mé mentální kapacity požírají ty obědy. Musím se přiznat, že ve čtvrtek už hebrejštinu naprosto nenávidím a mluvím anglicky, i když přesně vím, jak to říct. Ale už prostě nemůžu. Je to tvrdá škola. Pro mě i pro okolí, protože jsem minule začala mluvit hebrejsky na Ilju.

  Ale liška v kurníku si teď líže kožíšek od vypálených broků. Za měsíc jsem napsala poměrně hezký článek o 2D NMR spektroskopii. Spektroskopický článek. Protože já dělám NMR spektroskopii. Nicméně přišla poměrně tvrdá facka v podobě rozkazu přerámovat celou práci. Že je to spektroskopický článek. Že NMR by neměla být hlavním tématem mého výzkumu, ale pouze kontextem výzkumu v oblasti chemického vzdělávání. Že nesplňuju ani podmínky Journal of Chemical Education. Což si upřímně nemyslím, protože já v něm mám už jeden velice podobný spektroskopický článek a má jedenáct tisíc zobrazení, takže vedu. Vlastně to není zas taková tragédie, jsem spíše jenom vyčerpaná. Samozřejmě si za NMR spektroskopií jako hlavním tématem stojím a mám velké štěstí, že nejsem sama, ale já hlavně bytostně nesnáším, když mě někdo k něčemu nutí. Ve výsledku je to v akademii všude stejné. Váš PI – psychologický intervent – prostě chce, abyste poslouchali. A využívají k tomu různé přesvědčovací techniky. Já jsem zvyklá na „Mně by se líbilo…“, „Dělej, jak myslíš, ale lepší by bylo...“ Anebo „Na nic se neptej, pošli mi data a je to.“ Ovšem, jak já někde vidím „Musíš…“, tak vím, že opravdu nemusím.

  Musím ovšem dodělat pilot svojí výukové aplikace na bázi špenátu (takové špenátové pesto), abychom se tím mohla pochlubit, než odjedu na svoji spontánní dovolenou, kterou jsem si koupila, když jsem se řízla při holení nohou do pihy a nabyla jsem dojmu, že to mám za pár. Prý poranění pihy nespouští rakovinotvorné bujení, ale „Gemini je AI a může dělat chyby.“ Takže svůj spektroskopický článek odsouvám na druhou kolej, kde čeká, až ho zachrání moji rytíři na bílých koních. Anebo ve výsledku beztak já. Ale do té doby Špenát.

  Naštěstí Iljova přesvědčovací taktika k lepšímu výkonu je: „Nepřekážet koni.“