Jak se žije na fázovém rozhraní mezi didaktikou a spinovou fyzikou

Já jsem měla k učitelství vždycky takový ambivalentní vztah. Přeci jen je asi i pro vás poněkud zvláštní představit si někoho, kdo si ideální víkend představuje tak, že na nikoho nemusí osmačtyřicet hodin promluvit, jak přebírá Zlatého Ámose. Ale co když se sice narodíte s náturou, kterou by spousta lidí popsala jako trošku asociální, ale zase s darem vysvětlovat? Dnešní mladá generace má takový výraz – orbiting. A to prý znamená, že vás někdo kontroluje na sociálních sítích, pořád vás tak nějak popotahuje, ale nikdy s vámi nezačne chodit. Protože je na vaší orbitě. Tak to jsem já a učitelství.

 

    Když jsem se v předposledním ročníku na Nerudovi zbláznila do chemie – říkejme tomu takhle pro zachování posledních zbytků mé roztříštěné cti, - tak samozřejmě vytanuly obavy, co studium chemie na vysoké škole a moje oči, protože výbuch, kyselina, slepota, že. Ale slepota rovná se pes! No, nicméně se mi podařilo doma prosadit, že na PřF UK lze studovat na učitelku a tedy tam bude méně té chemie, takže to bude bezpečné a pak místo v laboratoři skončím za katedrou. Nevím po jak dlouhé době se dneska promlčují zločiny (asi jak které), ale teď už je asi bezpečné své rodině přiznat, že tam méně chemie nebylo. Naopak. Všechny povinné laborky jsem jako jednooborová učitelka absolvovala se studenty klasické chemie, zatímco moji didaktičtí spolužáci s dvojoborem měli těch laborek polovinu. A věděla jsem to, když jsem vám tvrdila, že tam skoro žádná praktika nejsou.

    Jaj, tak teď jsem doopravdy ráda, že mě chrání ty čtyři tisíce kilometrů.

   Ale jak jako jednoobor a dvojobor? No podle vašeho talentu si můžete navolit dvojí aprobaci, ale ty možnosti… Tak nejčastější volba – biologie. No tak to nikdy. Kytky byly vždycky doménou mého bráchy, z lidského těla znám jenom oko (ale zato dobře) a nehodlám se učit o jiných zvířátkách než těch chlupatých a roztomilých. Takže biologie ne. Tak co třeba moje nepřítelkyně matematika. Tak hele, takový Einstein já zase nejsem a celé studium jsem svoje dvojoborové spolužačky z matiky Věrku a Verču považovala za bohyně. Pak šla dát ještě geografie, no tak prosímvás, nicméně jsem alespoň mohla dříve zjistit, kde je Izrael a jak daleko je to vlastně do Ameriky. A nebo geologie, což by asi taky nevyšlo, protože jediná věc, co vím o kamenech je, že diamanty jsou nejlepší přátelé ženy.

    Sumasumárum jsem svůj netalent zamaskovala tím, jak moc miluju chemii a pouze chemii, i když jsem byla několikrát upozorňována, že získat pouze jednu aprobaci mi poměrně ztíží pozici na trhu práce. Na druhou stranu se tehdy uděloval za jednooborové studium titul Chemistry EuroMaster a promiňte, ale kdo byste v devatenácti nechtěli mít za jménem Chemistry EuroMaster, tak jste divní. Já bych to tam chtěla i teď. Co nějaké Ph. D. …

    Ale mezi bakalářem a doktorátem je ještě magistr. Po stáži ve Stanici Techniků, kterou si moji malí studenti užili tak milionkrát víc než já (a tak to má být), mi bylo tak nějak jasné, že učitelství mě poměrně dost vyčerpává, takže jsem odseděla praxe a prchala. Exodus jsem naplánovala dokonalý a díky svobodě jednooborového studia ve výběru volitelných předmětů jsem si sestavila vlastně soukromý bakalářský program v organické chemii. Organika mě fascinovala. Možná kvůli tomu, že tam bylo nejméně matematiky, zdálo se, že stačí napočítat do čtyř a máte to v kapse. (K mému překvapení bylo empiricky prokázáno, že během zkoušek z organické syntézy a mechanismů organických reakcí se schopnost napočítat do čtyř záhadně vytrácí.) A tak – logicky – byla organika moji první volbou při výběru magistra.

  A jelikož je život jako tanec foxtrot – vždycky skončíte ve výchozí pozici, jak skvěle dokumentuje  stejnojmenný izraelský snímek – tak vyvstala otázka: Co tvoje oči a organika? To neznělo úplně jako životní plán, že ano, a jak člověk stárne a stává se úzkostnějším, ten labrador se už nezdál jako takový životní triumf. A tak jsem začala dělat NMR spektroskopii. Lucio mi říkal, že on si vybral NMR, protože ho fascinuje kvantová mechanika a NMR je vlastně aplikovaná kvantová mechanika. Ale že jeho důvod se může lišit od toho, proč jsem si NMR vybrala já. Víceméně.

    Já jsem tehdy ale ještě nevěděla, že NMR je aplikovaná kvantová mechanika, já jsem byla šťastná, že mám skvělého školitele a práci na ÚOCHB, ale můžu u toho studovat šestiúhelníky. A bylo to fantastické. Dobře, učení pro mě nakonec nebude, budu dělat tady ty spiny.

  Ale pak přišla NMR-Challenge. A tehdy mi došlo, jak moc NMR miluju, jak mě baví ji vysvětlovat, jak moc mě vlastně baví komunikovat vědu. Pro mě to nebylo jenom o měření spekter, ale o publikování edukačních příspěvků, o analýze chyb studentů, o vyrábění krátkých videí, kde ty omyly vysvětluji. NMR-Challenge se jednoduše stala mým koníčkem. Jedna moje kamarádka odsud – dneska profesorka v Koreji – se smála, že její koníček je třeba čtení nebo Netflix, za to já mám NMR-Challenge. Ano! Takže jsem ke své běžné vědecké práci vždycky našla chvilku i na popularizaci a práci s komunitou, protože čas se nemá, čas se dělá.

    A teď, po dvou letech na Weizmannu, jsem zase na prahu Department of Science Teaching, abych se tu třetí rok svého Azrieli programu věnovala vzdělávání v oblasti NMR spektroskopie. Ta moje didaktická stránka by se měla považovat za slapový jev. A teď si tipněte, jak dlouho jsem to v čisté didaktice vydržela.

    Dva dny.

    D v a.

    D n y.

  Celé dva dny mi trvalo, než jsem si vybalila, seznámila se s okolím, zjistila, že jsem si zapomněla ve starém labu hrnek na kafe a oslovila spinového fyzika, jestli se stane mým mentorem na mé nové cestě. Takže jsem teď na rozhraní didaktiky NMR spektroskopie a spinové fyziky. A miluju to. Našla se tu, bohužel, spousta lidí, kteří výukou čehokoli bytostně pohrdají a každý, kdo jen vykročí směrem k učení, didaktickému výzkumu nebo – nedej Bože – ke komunikaci vědy, tak ten je hnedka považován za nulu, špatného vědce a odpadlíka. Svět má dvě fáze: NMR a Učitelství. A tyhle dvě fáze jsou jako olej na vodě – nemísí se. Ale to není pravda. Olej a voda se mísí, pokud přidáte tenzid. Tenzidy jsou molekuly, co se usadí na té tenké čáře, co vidíte ve sklenici jako předěl a které my chemici říkáme fázové rozhraní, jednou svojí částí se chytí molekuly vody, druhou nabalí nepolární molekulu oleje a vzniká nám emulze. Já jsem už měsíc tenzidem na takovém fázovém rozhraní mezi didaktikou a spinovou fyzikou a zatím je to nejlepší měsíc celé této válečné mise.

    Můj spolupracovník Oli z ETH Curych (který dělá špičkovou NMR, ale současně má toho Zlatého Ámose, další tenzid) mi řekl, že to často není jen o tom, kolik toho člověk reálně umí vypočítat, ale i o tom, jak funguje v komunitě a s kým se zná. Nebudu zastírat, že to není pocit bezbřehého zoufalství, když se vás někdo pokusí odříznout od komunity, do které cítíte, že patříte. (Zhruba tak jako jsem si já málem při holení nohy odřízla pihu, boha jeho, z toho mám větší trauma, než když tady raketa sundala barák, no každý máme něco.) A vy nemůžete nic dělat a zoufale koukáte, jak mezi vámi a nimi roste tlustá skleněná zeď, přes kterou sice vidíte, ale je zároveň dost pevná, abyste si uvědomili, že za ni už nepatříte. „Se mnou jsi dělala NMR, teď si dělej didaktiku vědy s někým jiným.“ My v NMR moc dobře víme, co je echo, a tohle mě jen tak neopouští. To všechno tedy až do bodu, kdy mi pípne na cestě do práce e-mail a dojde mi, že můj novopečený vědecký poradce dokončil poslední simulaci, vzal palici a tu zeď roztřískal takovým způsobem, že teď máme mezi katedrami didaktiky a chemické fyziky víc písku než to slavné telavivské pobřeží.

    A tak jsem se ocitla se spinovými fyziky na večeři, kam bylo všeho všudy pozváno šest lidí, takže to pojďme nazývat vybranou společností. Kromě mých nevlastních sourozenců ze spinové dynamiky dorazili i dva moji sourozenci vlastní, tedy kamarád a kamarádka od Lucia. Ona má tak temné kruhy pod očima, až by se člověk bál, on vypadá líp, ale možná je to tím, že je to ten, co rezignoval, balí kufry a jeho další afiliací je frankfurtský úřad práce. Abych dostála svému novému vědeckému směru, tak jsem si dala gnocchi se špenátem, pochopitelně, a jelikož jsem odmítla jak předkrm, tak dezert, rozhodla jsem se svůj účet dorovnat dvěma skleničkami červeného vína, takže zatím nejdražší pseudo-postdok. (A taky protože správní vývojáři aplikací pijou.) Já teď obecně omylem platím za vinařku; to je tak, když mi nabídnete alkohol dvakrát v tom týdnu před Mým týdnem, když žiju v domnění, že mohu vypít jakýkoli objem červeného vína bez následků. Jak by se řeklo v poslanecké sněmovně „Není to prauda, přátelé, není to prauda!!“. Hodně jsme se spolu nasmáli a já jsem pochopila, že tihle lidé u toho stolu v restauraci v Nes Cijoně jsou teď moje adoptivní rodina, o kterou se můžu opřít. Protože ty správné lidi člověk nepozná ve chvíli, kdy stoupá vzhůru, ale až tehdy, když se střemhlav řítí dolů a někdo vás zachytí těsně předtím, než se rozbijete na kaši.

    Hovět si na fázovém rozhraní (což jsme si už vysvětlili umí být dost velká divočina) s sebou nese to úskalí, že makáte dvojnásob. A tak se mi podařilo za měsíc napsat a zredigovat svůj manuskript, na jehož oltář jsem obětovala všechny svoje červencové víkendy, a tak jsem přednášela na toto téma – a obecně o tom, co dělám – na semináři skupiny. Ilya se na mě přišel podívat a podpořit mě, čehož si nesmírně vážím. Vlastně nevím, jestli se mu moje prezentace líbila nebo ne, protože na něm je nejlepší, že téměř nepoužívá přídavná jména a neztrácí svůj i váš čas, aby elaboroval o tom, jestli je váš nápad dobrý nebo prezentace hezká. Když máte nápad a jako odpověď dostanete přístup k serveru, už to znamená, že váš nápad je dobrý. Já jsem se konečně naučila dívat více po činech, než po prázdných slovech. A když potřebujete nasimulovat efekt v nulovém magnetickém poli, abyste si ověřili svoji hypotézu, přístup k technice je nad tisíc pochval.

    Tento týden jsem měla svátek a zjistila jsem, že mi oslavy svátků hrozně chybí. Nikdy jsem tomu nepřikládala velkou váhu, prostě kytička a sklenička, ale když tento koncept z vašeho okolí vymizí úplně, začne to působit divně. Ono, já jsem měla i smůlu s narozeninama, protože na třicátiny jsem byla v Kalifornii (no dobře, takhle vypadá moje životní smůla) a na třicátiny číslo dvě jsem byla evakuovaná a vrátila jsem se až v květnu. A tak jsme měli koláč a přání na mém semináři na didaktice, kdy mi všichni popřáli k svátku, nicméně protože jsou to lidé otevřeného a zvídavého ducha, zeptali se mě, co to vlastně je. Po mém obličeji se rozlil takový ten tupý výraz, co nasazuju pokaždé, když někdo mluví o NMR v pevné fázi, ale naštěstí Ilya byl rovněž vychován v židovsko-křesťanské tradici a co je svátek věděl velice přesně. Nakonec bylo usneseno, že Češi prostě evidentně rádi pijou, protože je nás pětasedmdesát procent ateistů, ale na svátky nedáme dopustit.

   A pak jsem ještě od kamarádů na spinové fyzice dostala skleničku, kousek koláče a balónek, růžový a naplněný héliem. O čemž jsem žertovala, že je to můj nejbližší kontakt s héliem tento rok, protože Lucio mi odmítl půjčit magnet a na ten fakultní nemám dost šekelů. Ale možná to nakonec nebude zas tak žhavé, protože mi napsal, že je šťastný, že já jsem šťastná, a bylo experimentálně ověřeno, že „zapomněl“ zrušit moji přístupovou kartu. Takže magnety možná budou, nejméně tyto slabé signály indikují, že on bude ode mě možná něco potřebovat. A Blízký východ, to byl vždycky handl.

V záběru si můžete povšimnout mého hrnku s oslíkem z Amalfi, což je TEN hrnek, který jsem si zapomněla, a změnila jsem si tak život. Oslík je ovšem mimo záběr. Ten monitor mi dal Lucio (a taky tu klávesnici, ale o tom neví).

  Toto je můj první víkend, kdy nejsem v práci a mám dojem, že jsem neopustila byt už minimálně třicet hodin. Já jsem jako elektroauto, všehovšudy dobrý, ale pak se prostě jen stojí a nabíjí. Už mi to ale leze na mozek, takže je čas vyrazit ven, Večer jdu ještě psát do literární soutěže a povyprávět Alessandře u našeho milovaného piva Red Malka o svém novém životě. Já teď všem vyprávím o svém novém životě. Okamžiku, zastav se…