Rádio Hyjevan

Na postdoku jsem se naučila, že často nejde o to, kdo má pravdu nebo kdo co odměřil. Zvítězí ten, kdo ovládne narativ situace. Kdo, co a jak prodá. Já už vám tady skoro dva roky bulíkuju něco o Izraeli a jelikož sem přispívám jenom já, tak nelze Magnety a Rakety považovat za nezávislé médium. Takže přivítejte naši novou blízkovýchodní zpravodajku, která vám dá třetí pohled k té masáži, co dostáváte ode mě a Davida Borka. Ale berte to s rezervou… je to přeci jen rádio Hyjevan.

Ischia. To je správná destinace.

  Takže moje jméno je Hyena nebo jednoduše Miss Hyena, což je titul, který trpím jenom kvůli tomu, že když kupujete letenky, tak nejde zaškrtnout Top Model. Takže jsem jenom Miss, což ve výsledku slouží stejně jako lakmusový papírek pro lidi, kteří se nedokážou dorozumívat pachama jako my hyeny, aby dokázali odlišit, že já nejsem ledasjaká hyena, ale Hyena s velkým plnotučným H. Takže moje jméno je Hyena a jsem zavlečenec.

  Než jsem byla zavlečená, tak jsem žila v pražské ZOO v Pavilónu plyšáků, jsem tedy Hyena ze stanice ZOO. V Pavilónu jsem měla veledůležitý úkol, který mi daly kapybary (náhle populární argentinská morčata), a to sice chytat prach. Takže jsem byla ještě skvrnitější než původně, sledovala jsem, jak si děti odnášejí kapybary, tygříky a lvíčky, opičky a pejsky, no prostě všechna ta zvířátka, co lidé obecně považují za ta roztomilá a trendy, a do toho mě ještě hrozně bolela tlapka, co jsem měla tak napůl vypáranou a velké štěstí, že se mi do toho nedala sněť. (Anebo švábi, nicméně můj život prachovky v Pavilónu plyšáků měl jednu výhodu, a sice, že jsem tehdy nevěděla, že můžou být i švábi větší než můj čumáček.) A pak najednou na konci září vtrhla do Pavilónu skupinka dospělých, ale neměli s sebou žádné děti. Výstraha nejvyššího stupně.

  Říkali o sobě, že jsou vědci a vybírali z regálů ta nejabsurdnější zvířátka, po kterých nikdo nikdy dřív nesáhl, jako třeba ptáka tak bezvýznamného, že není na žádné minci, anebo luskouna, což je zvířátko, které si postavilo kariéru na negativní reklamě z roku 2020. Luskouni jsou aspoň recese, ale my hyeny máme jedno z nejhorších PR vůbec – ve Lvím králi jsme se spolčily se Scarem a zpustošily Lví zemi a v každém dokumentu jsme za uchechtané mrchy, co vyžírají savanské popelnice (čti mršiny z lovu někoho schopnějšího) a zabíjejí lvíčátka. S takovou ani neočekáváte, že by po vás někdo v regále hrábl. Když tu náhle mě jedna vědkyně vytáhla. Skepticky se mi podívala na tlapku a já užuž čekala, že poletím zpátky do regálu, ale místo toho jsem byla najednou u kasy, nahlas to píplo a já jsem opustila Pavilón plyšáků společně s luskounem a tím ptáčkem, co nevím, jak se jmenuje.

  No, vědkyně, co si vytáhla mě mi od začátku přišla ta nejvíc šáhlá a moje obavy se potvrdily hnedka první hodinu, kdy jsme seděli u piva a já jsem pochopila, že se budeme stěhovat do Izraele. No safra. Z nějakého důvodu jsem najednou byla nedílnou součástí tohoto plánu, jako by to bylo něco, o čem jsme dlouho mluvily už měsíce. Majitelka luskouna podotkla, že jsem si pokusila ukousat tlapku, abych nemusela za dva týdny (!) narukovat. Hergot, to mě nenapadlo. Ale když jsme dorazily do doupěte, tak mi hlava smečky tlapku přišila, dvojitým stehem a je to nejpořádnější steh, jaký na sobě mám. (Ale mým nákupem podporujete charitu!)

Takhle hebká a lesklá jsem byla!

  Pochopila jsem, že moje vědkyně se jmenuje Zuzka a hlava smečky je Máma. Máma se mi vždycky zdála jako ta normálnější. Minimálně, když týden předtím, než jsme se měly stěhovat, byl v televizi Tel Aviv, kde zrovna pořádali nějaký ohňostroj za pomoci iránských expertů, tak vrtěla hlavou, zatímco Zuzka jen mávala rukou a házela další a další věci do svých tří lodních kufrů. Proboha, na jak dlouho jedeme?

  Tři roky? No tak to ne-ne!

  (V průběhu to protáhli na čtyři, ale moje tamtamy zabraly, a tak to zase zkrátili na tři. Nicméně, nevím, jestli jsem si pomohla.)

  Celá smečka vyrazila na letiště. Nikdy jsem předtím letiště neviděla a dost jsem se bála, protože je tam hrozný hluk a divný smrad, ale teď už z nich nemám sebemenší bolehlav. Museli mě prohlédnout jako u pana veterináře, pořádně prohmatat a pak jsem ještě šla na rentgen. Jako by mě zajímalo něco jiného než ty voňavé řízky, co jsme měly v batohu. Ale dneska už jsem s bezpečáky kámoška. Říkají „Vidíme, že jedete zase jenom s kamarádkou“ anebo „Plyšák stále cestuje.“.

Plyšák stále cestuje...

  Je vidět, že jejich rozvědka jede na maximum, protože já cestuju se Zuzkou doopravdy pořád. Jednou jsem byla na třech kontinentech během deseti dnů, to byl zápřah, ale možná mě čeká čtvrtý, protože Máma chce jet na poznávací zájezd do Peru. Musím přehodnotit svoje tvrzení, že je ta normálnější. Mám dost nalítáno a tak i spoustu přátel z personálu.

  Když jsem byla ještě heboučká a nadýchaná (jo, to byly časy), tak jsem co let sklidila nějaký kompliment, jak jsem roztomilá. Jednou si mě dokonce nějací sekuriťáci s dovolením půjčili a začali se mnou na sebe navzájem štěkat. Zuzka umí skvěle napodobit hyení smích (taky jsme spolu už nějaký pátek), ale naštěstí to na veřejnosti moc často nedělá. Nerada bych skončila ještě někde v detenčním centru. Ale byla jsem v krytu na Ben Gurionově letišti, na což jsem neměla nárok, ale vypadám prostě jako živá. Taky jsem se tam jednou zasekla v rentgenu, to vám byla hrůza. Sedím si v tom šedivém boxíku, kde byly ještě před vteřinou něčí boty, všechno to cejtím, fujtajfl, a jak se tam vykláním ven, najednou jsem přepadla a zůstala zašprcnutá vevnitř! Naštěstí nějaká paní vojákyně do rentgenu strčila ruku a vysvobodila mě. A jednou po příletu jsem se pokusila vzbouřit a již do Státu Izrael nevstoupit, a seskočila jsem z batohu těsně před tou brankou, kde skenujete vstupní kartičky. Zuzka si toho ovšem ihned všimla a z podlahy mezinárodního prostoru mě zvedla a dotáhla na půdu Svatou. Chci tímto demonstrovat, že jsem se válela už doopravdy leckde a pak jdu rovnou do postele. Zuzka se pak diví, že musí vyhazovat stovky šekelů za krémy proti pupínkům. Ale teď má nějaké nové, izraelské. Voní to i léčí, takže jí moc držím palce, protože je v obličeji už zhruba stejně tak skvrnitá jako já. Já už ale taky nejsem, co to bejvalo, a minule mě dokonce nějací sekuriťáci urazili dotazem, jestli jsem hyena nebo pejsek.

  Nakonec mi ten postdok nepřijde tak špatný, protože mě Máma udělala vedoucí pokoje a tak dozoruju chod domácnosti z pohodlí postele. Původně jsme bydlely v hrozném doupěti přezdívaném Padesátka, kde jsme měly takovou pryčnu, sotva jsme se tam vešly. A všude prach. Pak jsme se ale přestěhovaly do naprosto vymazlené nory a máme velkou postel v obrněné místnosti. Na rozdíl ode mě Zuzka v posteli moc času netráví, protože musí pořád pracovat. Dřív pracovala pro chlápka jménem Lucio. Toho jsem nikdy neměla moc ráda. Zaprvé si uzurpoval veškerou Zuzčinu pozornost. Zadruhé kvůli němu častěji a častěji plakala a já musela dokola poslouchat ty její výlevy. (Věřte, že já jsem terapeut na baterky.) A zatřetí jsem musela většinu výletu v Kalifornii strávit nacpaná v batohu, protože by se Zuzce asi zhroutil vesmír, kdyby mě ten Lucio viděl, a tak jsem viděla velké… vnitřek batohu. A taky má psa, kterého mi Zuzka ukázala na telefonu se slovy „Hele, ten je skoro tak ošklivej jako ty.“ Tak jakože já jsem o hodně hezčí. A nemůžu si na tuhle urážku ani postěžovat, protože to není ani dva odstavce, co jsem se jí vysmála za beďary. Nejlepší kámošky navždy.

  My hyeny si pamatujeme ksichty a taky máme dokonalý přehled o tom, co kdo komu dluží. Nicméně nejsme takové mrchy, jak to namalovali ve Lvím králi, a tak upřímně doufám, že se Mapel daří dobře, protože ji napadl jiný pes a skoro ji nesešili a bojí se teď chodit ven. Nicméně někdo jiný má štěstí, že já mám zašitou tlamičku… Zuzka teď pracuje pro nové lidi. Říká jim Ron a Ilya a vypadá s nimi šťastná. Taky mě přestala schovávat, a hovím si na batůžku, ať jdeme kamkoli. Nečum. Ale tady vidíte ten lidský nesmysl upínat se ke jménům místo k pachům. Ukázalo se totiž, že Ron je ona a Ilya je on. Což bych z pachu dešifrovala ihned, vy ale necítíte zhola nic, a dáváte si naprosto zavádějící jména.

  Když teda neprovozuju gaučing, zatímco Zuzka platí účty, aby nám tekla voda, svítilo se a běžela klimatizace, uklízí, vaří a pere (že se na to nevyse…), tak cestuju. Zuzka je dobrá v plánování, v nakupování letenek a taky v té vědě, když ji tak dobře platí a furt někam zvou přednášet. Já cestuji se svojí výbavou: dobré ráno, dobrý den, dobrou noc (a nečum). Už jsem byla v těchto zemích a v tomto pořadí: v Česku, Izraeli, Spojených státech, Egyptě, Finsku, Německu, Belgii, Itálii, na Západním břehu, na Kypru, v Rakousku a Švédsku. Pokud bych měla vybrat jeden vejlet, který stál za největší dávku sloního trusu, který si můžete sušený koupit u nás v ZOO, tak bych užuž řekla tu Kalifornii (i když Zuzka říká, že mi ji snad-možná-doufejme vynahradí, no to je teda terno), ale pak si vzpomenu na vejlet do Egypta a o vítězi je rozhodnuto. To vám byl takový trip, že se na něj Zuzky pokaždé na letišti ptají, zatímco zkoumají její veterinární průkaz, a tak nás to traumatizovalo, že minulý ohňostroj jsme to radši vzaly přes Kypr.

  My zvířátka obecně nemáme ohňostroje moc ráda, to asi znáte z reklam před Silvestrem. Takže my se vždycky někde krčíme, zatímco vy, kteří evidentně kromě čichu postrádáte i sluch, chodíte ven a díváte se na ty exploze, protože to je konečně něco dostatečně jasně viditelného i pro vás slepce. Ale tady jsou ty ohňostroje úplně jiná liga a i lidi zalézají do speciálních nor. Ale pořád je tu dostatečné množství takových, kteří se na tyhle ohňostroje chodí dívat ven. Což obdivuju, protože tady je občas ohňostroj, my jsme v noře, a pak z ní vylezeme a na horizontu chybí barák. Super destinace, Zuzi, fakt že jo! Kam příště?

Tseva Adom aneb Raketový poplach. Kdo tohle vyfotil???

  To tady s náma byla zrovna Máma a já jsem cestovala na jejím baťůžku, zatímco v Zuzčině byly všechny ty důležité věci pro naše přežití. Byla jsem v jednom krytu, kde ke mně čuchal takový fešák pes, skoro můj vysněný Hyeňák, kterého pořád nikdo nepořídil. K jeho štěstí, protože se to málo ví, ale naše smečky vedeme my samice (čti: ty schopné) a samci jsou rádi, že je tam vůbec trpíme. Taky jsme větší a vytrvalejší, ale řeknu vám, ten Egypt mi dal pěkně zabrat. Bylo tam vedro k padnutí, jakási divnošpína, žádnej internet a všichni byli hrozně zpocení a smrděli strachem. Se mnou se evakuovaly ještě dvě kočky, tady známé jako Kočicáci, ale Kočicáci měli pořádně vymazlené přepravní tašky, zatímco já jsem se zas poválela všude možně. Ale která hyena o sobě může tvrdit, že letěla vládním speciálem, to ani příbuzné ze ZOO, když je vysazujou v Keni. A tak jsem přistála na vojenském letišti a cítila jsem se nejvíc důležitá, protože jsem byla právě evakuovaná z válečné zóny, a přijela dokonce televize, ale Zuzka mi zakázala s nimi mluvit. Že snad příště. Hlavní ale bylo, že jsem doma, i když Zuzky kamarád Patrik (ten mi z nich vždycky přišel nejchytřejší) říkal, že Máma mě vzala s sebou, aby vzala Zuzce její jediný legitimní důvod se do Izraele vracet. Moudrá to slova.

  Příští ohňostroje byly o poznání delší a otravnější. Nejdřív jsme jely do Východního Jeruzaléma, kde jsme bydlely asi dva týdny v pětihvězdičkovém hotelu s plnou penzí. Měly jsme mnohem pohodlnější postel než doma a spolubydlící, která byla trochu hlasitější, ale jinak moc fajn. Člověk by řekl, že dovolená snů, ale Zuzce to tak nepřišlo. V Česku se spolu hádají dva tábory, že prý kdo je motorkář a kdo motorista, nicméně nakonec to vypadalo, že pro nás zase pošlou letadlo. Ale ta praštěná Zuzka se evakuovat odmítla, protože dostala zprávu, že pokud teď svůj postdok opustí, už se nemá kam vracet. Hodně kvůli tomu plakala. Jsou lidé, kteří jen plkají, a pak jsou lidé, kteří udělají, jak řekli. Takže když se Zuzka po měsíci vzbouřila a odletěly jsme do Prahy (přes Kypr letadlem, ve kterém smělo být jen padesát lidí, měla jsem vlastní sedačku!), tak se pak doopravdy neměla kam vrátit. Ups.

Prvouka. Správně to tam mají.

  Mně se ta neplánovaná dovolená v Praze moc líbila, protože se konečně jelo do ZOO! A já jela taky. V pražské ZOO nejsou hyeny skvrnité, ale je tam strejda pes hyenovitý a prateta hyena hřivnatá. Ta sice ze začátku dělala, že jako není doma, ale nakonec přece jen vylezla. S hyenama hřivnatýma to je totiž jako s rabínama, musíte za nimi dojít sedmkrát a pak se možná budou bavit. Já jsem ji samozřejmě všechno povyprávěla. My hyeny na sebe moc neštěkáme, ale komunikujeme pachama a přes bobky, ale co jsem zavlečená na Blízký východ, tak o bobky nemám nouzi, ostatní hyeny si stěžují, že mám slovní průjem. A pak jsme zaskočily ještě do Pavilónu plyšáků za moji rodinou. Původně se Zuzka obávala, aby ji nepodezřívali, že mě snad ukradla, ale když se podíváte, jak vypadá moje rodina na regálu a jak vypadám já, Miss Hyena, válečná veteránka, tak to byla veskrze lichá obava.

Moji hebcí příbuzní čichají moje životní storky.

  Já jsem si myslela, že už se nemusím obávat, že pojedeme zpátky do Izraele, ale to jsem se šeredně mýlila. Přestože se neměla kam vrátit, sbalila si kufr a řekla, že to vyřeší na místě. No samozřejmě, že jsem letěla taky. Neplesala jsem radostí, ale nejsem jako ten srab Mumínek, co nedal ani čtyři měsíce a teď vyžírá v Praze ledničku. Tady v Izraeli se dost uchytila storka o chlápkovi, kterého dokonce zavalili v kobce kamenem a on po třech dnech vstal, kámen odvalil a vyšel ven. Myslím, že Zuzku tenhle příběh dost inspiroval při jejím vítězném tažení zpět na institut.

  Řekla mi, že dřív, než jsme měli toho fešáka na motorce a dva jiné pány, tak naši zemi vedl muž, který řekl:

  Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

  Pamatuj si to, Hyeno!