Domov číslo 2: Rechovot

Když jsem se bavila se skvělým Davidem Šamanem, dlouholetým vedoucím skupiny NMR spektroskopie na ÚOCHB a opravdickým frajerem ráže pana prezidenta Pavla, o možnosti přestěhovat se do Curychu, pokýval hlavou a řekl: „Jako ETH dobrý, pokud ti nevadí, že v Curychu nic není a je to trochu díra.“ Tak jsem připomněla, že já se stěhuji z Rechovotu, a to on ihned zvolal: „No tak to je jiná! Curych je v e l k o m ě s t o.“ Takže cože? Nezaslechla jsem snad náznak urážky naší vesničky? Pojďme se tedy na Rechovot podívat trochu blíže a zkusme si každý sám zodpovědět místní nejpalčivější otázku: Je Rechovot díra?

    Minimálně je Rechovot městem dostatečného významu na to, aby se Írán pokusil z něj díru udělat. To zní cool, že jo. Ale nalijme si čistého vína; Íránu byl nějaký Rechovot ale úplně ukradený a mířili jednoduše na machon Weizmann, obchod s kořením sundali omylem. Zhruba stejně vnímá Rechovot i TripAdvisor, poslední stránka mezi vámi a ukousáním se nudou, která mi stoicky jednou o víkendu poradila, že v Rechovotu je největší atrakcí Weizmannův institut. Nudíš se o víkendu? Tak jdi do práce! Nad čím ještě přemýšlíš? To přesně chcete slyšet….

    Ale co chcete slyšet ještě míň je historie Rechovotu, takže jdeme na to! Rechovot byl založený jako mošava (zemědělská osada, ve které je hospodaření individuální, neplést s mošavem, který je kolektivní, Rechovoťované měli a mají svoji hlavu). A to již od roku 1890, kdy byla mošava založena polskými Židy. Jejich přetrvávající duch možná vysvětluje, proč mi tu slovíčko ku*va vylétlo za dva roky z pusy víckrát než za celý dosavadní život v Praze. Během svého dospívání měl Rechovot řadu půtek s vedlejší arabskou osadou Zarnuqa, samozřejmě nejprve o pastviny a pak o ukradené plodiny, s mrtvými na obou stranách barikády, přesně v místním stylu. Rechovot má vlakovou stanici od roku 1920 a už (nebo až, záleží na úrovni vašeho pesimismu) v roce 1948 došlo kousek za ní k bombovému atentátu na vlak. Začínám se přiklánět k teorii ženy svého kolegy, která tvrdí, že v Izraeli žijeme ten jeden a samý den pořád dokola. A v Rechovotu již od roku 1890!

    Ale na veselejší notu. Kromě vytříbeného jazyka polských bratří jsem nasála i duch dávné přítomnosti barona Rotschilda, který navštívil Rechovot v roce 1914. Nebo si to o mně alespoň myslí v bance, ale krutá pravda je, že já jsem se celý červen nechala krutě vyživovat vy-víte-kým, protože ani ten nejzamilovanější chlap pro vás neudělá tolik jako chlap, kterého hryže svědomí. Takže oběd támhle? Mám. Pivo na dva týdny? Mám. Kafe tuhle? Mám. Velkoplošný monitor do nové kanceláře? Mám. Magnet? Tak to už prej ne.

    Abych nebyla k tomu TripAdvisoru tak skoupá, tak za třemi doporučeními k návštěvě Weizmannova institutu (cože, ty pořád scrolluješ a nejdeš do práce, kůže líná?) je i tip na návštěvu muzea pěstování citrusů. První citrusy tu byly zasazeny Zalmanem Minkovem již v roce 1904 a v jeho sadě fungoval důmyslný systém zavlažování, který rozváděl vodu ke stromům akvaduktem. No prostě něco, co bych doopravdy ráda viděla. Ale samozřejmě mají o šabatu zavřeno, takže to TripAdvisor nepotěším, že budu muset zatáhnout práci, abych to viděla.

    Když už je znovu řeč o práci, pak samozřejmě – Chaim Azriel Weizmann, povoláním biochemik. V roce 1934 založil v Rechovotu Sieffův institut a o tři roky později si na jeho pozemcích postavil i dům. Sieffův institut dnes všichni známe jako Weizmannův institut a dům jako Weizmannův dům, populární atrakci v areálu kampusu. Jakto? Protože se Chaim Weizmann stal v roce 1948 prvním prezidentem Státu Izrael a jeho dům sloužil jako prezidentská rezidence. Dokonce je na pozemcích institutu i pochován. Takže můžu hrdě říct, že jsem byla o půlnoci na hřbitově? Nebo se to katastrálně takhle nepočítá?

    Zajímavé ovšem je, jak hebrejská gramatika počítá ulice. Jedna je rechov, dvě a víc jednoduše rechov-ot. Takže by se mohlo zdát, že moje město se jmenuje jednoduše Ulice a místní dramata by jim možná vystačila na seriál podobné kadence jakou má Ulice na Nově. A díky této slovní hříčce byl Rechovot v pražském ulpanu dokonce přezdívaný Uličník. Ale jeho název je prozaičtější, nebo spíše bibličtější. O městě zvaném Rehoboth je totiž zmínka už v knize Genesis, ale tehdy se hovořilo o zaslíbeném městě v Negevské poušti. Tam se pochopitelně nikomu žít nechce a tak Israel Belkind, po kterém je pojmenovaná hospoda tak dvě minuty pěšky od mého domu, navrhl pojmenovat si to Rechovot tady a získat tak biblickou slávu a moře na dosah v jednom. Tady musíte mít za ušima.

    Když jsem byla malá, tak mi přišlo hrozně zvláštní a vlastně trochu směšné, jak v amerických seriálech měly ulice prostě číselná jména jako Pětadvacátá a Sedmá a do toho dovětky jako východní nebo západní. Vždycky jsem to přičítala neoriginalitě Američanů, a tak trošku jsem nad tím prohrnovala svůj evropský nosánek. Ale to jenom do doby, než jsem ho strčila do New Yorku. Tam jsem se do systému číslování ulic ihned zamilovala, protože to brutálně usnadňuje orientaci a já tak hned poznám, kterým směrem se vydat a kde mi zhruba zastaví to metro. Je to taková berlička pro nás, kteří nejsou tak talentovaní jako můj bratr, co se orientoval zásadně podle špiček ikonických mrakodrapů.

    Izraelci od Američanů často hodně kopírují, bohužel, jak to tak bývá, častěji to špatné. A názvy ulic nepřevzali. Tady to vyřešili po svém a mezi celou svou hustou komunikační síť rozdělili všeho všudy sedm jmen, a sice: Herzl, Weizmann, Ben Gurion, Arlozorov, Rabin, Rotschild a dálnice číslo Šest (to je ta k Mrtváku). A autobusové zastávky se často jmenují podle křižovatek nějakých ulic, to je taky mňaminka, když jste tu noví. Já jsem jela sama autobusem od zubaře po rentgenu kořenů a s termínem na výstavbu zubu (rozuměj akorát tak v náladě) a jela jsem na Weizmann, nicméně všechny zastávky se jmenovaly Weizmann celých dvacet minut jízdy, takže jsem se musela soustředit a koukat z okna. Tady, když si spletete zastávky Herzl-Weizmann a Weizmann-Herzl, tak klidně vystoupíte o město jinde.

Generická izraelská křižovatka v libovolném městě

    V Rechovotu to máme s ulicema jednoduché, protože tu máme jenom jednu. Jmenuje se Herzl (… významný pohled…) a najdete na ni doopravdy všechno; Weizmann (… významný pohled…), obchody s oblečením, supermarket, zemědělku, trh, knihkupectví, obchod s elektronikou, hospody, lékárnu, kavárny, hodinářství, klenotnictví, směnárnu, bar, banky, optiku, další hospody, policejní stanici, květinářství, pizzerii, zmrzlinářství, pekařství, půjčovnu aut, zverimex, obchod s obuví, a několik nedoporučeníhodných pajzlů. To všechno aspoň dvakrát. Ostatní ulice jsou na Herzl kolmé, což jsem nedávno vyjádřila Diracovou notací (čti: flex z kvantové mechaniky), čemuž se smáli jenom dva lidi a z toho jeden hrůzou. Na druhou stranu jsem ráda, že teď mám odběratele svých komentářů. Dneska jsem třeba prohlásila, že se Izrael nachází ve kvantovém stavu, ve kterém válka současně ještě nezačala a už začala, a že zatímco trvá tato izraelská superpozice, mě uklidňuje super pozice mého mamadu. Jsem zvědavá, kdy mi přijdou tu knihu o spinu zabavit.

    Tak by člověk řekl, že když máme jednu ulici, vlastně se tu nelze ztratit (když z ní nesejdete) a naše krůčeje následují pořád též a tytéž trajektorie, což v nás nenápadně pohřbívá ducha. A tak aby se této nevratné škodě zabránilo, byla rechov Herzl rozkopána. A to nemyslím jakože někde bokem a trochu, ale po celé své délce z důvodu stavby tramvaje (rakevet kal), nadzemní dráhy, která by se měla připojit na Tel Aviv (tak někdy až já budu mít vlastní postdoky). Vtip je v tom, že v Izraeli se staví výhradně v noci a výkop se tak stal nepředvídatelně pohyblivým. To třeba jdete večer z kavárny, jako půjdu za chvilku já, a dojdete domů po téhle a oné straně chodníku a přejdete tu a támhle. A ráno se rozhodnete dojít pro čerstvé pečivo, ale ouha! Tu se přejít nedá, tady je chodník neprůchozí. Ale nikde to není dopředu označené, takže se často musíte vracet, když se náhle ocitnete v plotě, a nebo vytváříte náročná písmena U, když zoufale koukáte na voňavé pity přes ulici, ale musíte podniknout strastiplnou pouť k nejbližšímu otevřenému přechodu, což je málokdy hned ten příští. Samozřejmě se můžete vrhnout střemhlav do vozovky, ale to nedoporučuji. Minule jsem viděla Lucia přebíhat křižovatku před ústavem napříč, což je jedna z největších křižovatek v Rechovotu, a teď si povíme, kdo si tady neváží života. (A riskuje, že tu ještě zhorší dopravní zácpu, to nejdřív musí přijet sanitka, pak policie… a to všechno na křižovatce výpadovek na Tel Aviv a na Aškelon.)

    Nicméně chodníky tu taky nejsou zrovna bezpečnou zónou, protože jsou teď zátarasama zúžené do absurdna, ale pořád na nich stojí věšáky s oblečením a jezdí motorky. Jaká místa v Rechovotu jsou teda takové terno, že se vyplatí nasadit život, abyste jich dosáhli?

    Já mám nejraději Café Nook, kam chodím alespoň dvakrát týdně psát tento blog (takže ano, teď tu jsem). Nook jsem si vybrala vylučovací metodou, protože v celém Rechovotu jsou jenom dvě kavárny otevřené přes šabat – Alma a Nook. Alma je hodně profláknutá, zatímco Nook tou dobou sotva začínal. A tak jsem začala chodit sem. Většinu času je to nejplnější místo v celém Rechovotu, ale já už mám vytipované svoje časové sloty a v těch je naprosto v pořádku tu pár hodinek sedět a psát, aniž byste měli dojem, že vás obsluha vytlačuje očima. Já jsem tu už ale štamgast, takže pro mě mají většinou místečko, i když pozbudu smyslů a objevím se tu v nějaké hodině píku návštěvnosti. Taky vědí, jak se jmenuju, co si dám, a dali mi heslo na wifinu, takže teď tu můžu psát nejenom blog, ale třeba i vědecké články. Dřív mě napadlo vyzkoušet i tu Almu, ale vlastně už mám v Nooku skvěle vypracovaný podmíněný reflex, že si sem jen sednu a už píšu, jako když zapnete na telefonu režim soustředění. A někdy mám takovou psavou, že mě tu nechají sedět i po zavíračce (jako se to blíží teď).

Když zazní výstraha Enter the Protected Space, pro mě je to jednoznačně tohle místo.

    Když jsem z České republiky, tak přece musím mít nějakou oblíbenou hospodu. Jakože nebudu vás lakovat – to pivo je odporné všude. (I když někde mají Staropramen, tak hluboko jsem klesla.) Výhodou pitek v Rechovotu je to, že všechny hospody jsou v pěší vzdálenosti a člověk se nemusí starat o to, jak se dostane domů, když se zdrží a má tak nějak celkově dost. Tedy, to alespoň platilo, než rozkopali Herzl, protože teď v jedenáct večer vyjedou bagry a traktory a nic mě nedostane domů včas tak spolehlivě jako Izraelec, který na mě jede bagrem. Často jsem poslední člověk, kterého ještě pustí přes zátarasy. A tak jelikož všude mají tak zhruba stejně mléčný Goldstar, vybírám si hospodu podle toho, na co mám zrovna chuť.

    Nejlepší pizzu mají jednoznačně v Alla Palle. Je obdélníková a bohatě stačí pro dva lidi. Ale vybírejte pečlivě, tady je totiž normální dát na pizzu vařené brambory (jakože komu ještě vadí ananas na pizze), ančovičky nebo artyčoky. Jak říká moje maminka, nejhorší není, když je něco dobré a je toho málo, nejhorší je, když je něco hnusné a je toho hodně. Já jím zásadně frescu s čerstvým sýrem a piju pivo, protože moje italská kamarádka z Azrieli Alessandra mi řekla, že to je normální pít k pizze pivo, spíš než víno, a že to víno k pizze mám zafixované z reklamy na mraženou pizzu, což mě mělo varovat. (Krtkův dort dobrý, ale ta sýrová pizza dost uvadá.)

    Co by pitou dohodil od mého domu je hned svatá Trojice – Paradise Deli – Belkind – Roberto. To vlastně nechápu, jak se mi i tak daří ujít deset kilometrů denně. První jmenovaný je kavárna, kde si můžete pořídit mimo skvělého zákusku a kafíčka taky moc dobré a syté gnocchi. Já tam většinou chodím na obědy s Azrieli, když máme celoústavní setkání, a když jsem psala v červnu grantové návrhy, tak jsem si každé ráno vyzvedla kávičku a croissant, protože jsem nějak nestíhala život a tady mají otevřeno už asi od sedmi. Je to také moje záložní psací kavárna, když padají bomby, protože se to dá stihnout do nejbližšího mamadu za devadesát vteřin.

    Do Belkindu chodíme často s Alessandrou, protože tam mají naše nejoblíbenější pivo – Red Malka. To mohu jedině doporučit, oproti tomu Goldstaru to chutná více jako pivo než jako mléko, ale taky to o poznání více kope. Abyste i tak došli domů, v Belkindu dávají obrovské porce a taky mají salát se smaženým sýrem haloumi, což je jídlo nejblíž smažáku, se kterým se  tahle země zatím vytasila. Belkind má taky speciální úmluvu s vedlejším Café Roberto a sice, že vy můžete mít belkindské jídlo u Roberta, ale zase si můžete odskočit v Belkindu.

    Café Roberto je pojem. Jakože doopravdy. Nenechte se zmást názvem. Je to tabák. Anebo večerka. S venkovním posezením a možností koupit si pivo a rovnou si ho nalít do předchlazené sklenice. A k tomu bambu. Skvělé místo, pokud jste s partou, trochu děsivé, když tam vidíte lidi popíjet o samotě. Můj kolega, jehož duši naše laboratoř taky dvakrát nepohladila, tam sedával a já doteď čekám, že ho tam uvidím, když spěchám z nákupu. Moc mi chybí. Ale Roberto je taky ideální místo, když si uvědomíte, že čas jsou peníze, a potřebujete třeba colu, mléko do kafe, vejce nebo pivko, ale není čisté nebe. A nějaká hygiena je tam taky, takže pokud jsou moji rodiče nouzový kontakt pro Weizmann, Roberto je můj nouzový kontakt tady. (Což mi připomíná, drazí rodičové, neměli byste dostat nové nouzové kontakty nebo na to už kašlem?)

    Samozřejmě je tu celá řada dalších skvělých podniků, jako je Herzl Café a Bira Nikuda. Bira Nikuda v překladu znamená Pivo Tečka, což mi dává hodně Hellichovka vibe, protože tam jsme chodili na pivo do Tečky poměrně často. Ale co je vám to všechno platné, když udeří šabat a skoro všechno zavře a vy si náhle uvědomíte, že výčep není horizontem vašeho života. V pátek ráno se vždycky jdu zúčastnit boje o challu v místním pekařství a moje touha vrátit se s co nejmenším počtem utržených ran a popálenin je mým hlavním hnacím motorem na cestě z postele. (Z fyzikálního hlediska prý neexistuje imaginární pohyb, ale jakože vstávání z postele je v mém případě imaginárním pohybem docela často.) Když ovšem udeří šabat, tak jdu většinou do práce (přesně jak radí TripAdvisor), do posilovny nebo do bazénu, protože Weizmann naštěstí šabat tak striktně nedrží.

    V mé knize o spinu se často používá věta: Proveďme myšlenkový experiment… Já jsem nedávno jeden takový provedla u Rechovotu. Protože je to moje město, tak ho plně respektuji a miluji. Tím pádem jsem ovšem zaslepenější než obvykle a spoustu nedokonalostí už tak nevnímám. Někdy tak provádím myšlenkový experiment, když si představím, že nejsem zdejší a jen mě tu ubytovala nějaká cestovní kancelář… A jak to hnedka působí jinak. Takže, kdo se nebojí a má rád výkopy a dobrodružství, je samozřejmě vítán.

    A jen tak mimochodem, působila tu vědkyně v oblasti potravinářství Zdenka Samish, která se narodila v Praze a vystudovala vědu o domácnosti na… jelikož jsem tak trochu v programu na ochranu svědků, řekněme, že v Americe.