Cestovní horečka

V následujících týdnech se odmítám z Izraele hnout. Mám nalítáno tolik, že bych mohla získat zlatou kartu u spousty aerolinek. Když se člověk vydá jen s malým kufříkem a musí se sbalit na teplé Česko, nejisté Švýcarsko a chladné Švédsko, chce to dost plánování a notnou dávku štěstí, třeba že jste se evakuovali na začátku dubna a máte tak v Praze spoustu zimního oblečení, co jste na začátku května už logicky nevezli zpátky. Takže balíme drogérii, kapky, sandály, tenisky, šaty a lodičky a knížku a hyenu.  A také bylo potřeba přibalit pořádnou dávku odvahy, protože jsem se rozhodla zúčastnit Experientia Dne.

Rodinné foto 2026. Credit: Nadace Experientia, Barbora Mráčková

    Po tom všem, čím jsem si musela projít a kolikrát jsem se musela znovu a znovu odrážet ode dna, zatímco jsem byla cynicky zas a znovu srážena zpět, by pro mě bylo samozřejmě nejjednodušší se z minikonference omluvit a (asi) by to každý pochopil. Vždyť to není moje chyba. Ale já jsem nikdy nedělala ta rozhodnutí, která by se dala klasifikovat jako ta snadná. Ta zbabělá. Jasně, že jsem se cítila blbě. Jako chyba. Jako selhání. Jasně, že bych nejraději do klubu ve čtvrtém patře vlezla stoupačkama. Jasně, že jsem se styděla. A jasně, že jsem se zhluboka nadechla a vstoupila středem.

    Člověk málokdy lituje těch statečných rozhodnutí.

    Často slýcháme klišé o podporujícím prostředí a přátelském kolektivu – ve většině případů se však jedná jen o jakousi halucinaci personálního oddělení, když se vás snaží přesvědčit k podpisu smlouvy. Ale rodina Nadace Experientia taková doopravdy je – podporující a přátelská. Můj původní plán byl proklouznot někam dozadu do publika a klopit oči, což mi samozřejmě nevyšlo, protože u vchodu do sálu mě rovnou odchytli úúúúúúáááá manželé Dvořákovi a úúúúúúááááá vůbec se na mě nedívali s výčitkami, ale s hlubokým lidským pochopením. A já jsem se najednou necítila jako chyba, ale prostě jako někdo, koho potkala hluboká lidská tragédie. A ulevilo se mi.

    A jak jsem si vydechla, tak mi ty šaty už nebyly tak volné jako ráno doma. Rada: Neperte všechno na stejný program. A nežerte bambu po kilech.

    A tak jsem vklouzla do publika vedle Vaška, co získal stipendium v tom ročníku se mnou, a Tomáše, který má teď vlastní výzkumnou skupinu, ve které náhodou Vašek teď dělá. Ale co víc – Vašek chodil na gympl s mojí výjimečnou kamarádkou Marťou a Tom chodil do školy s jejím bráchou. Aspoň tak jsem to pochopila. No, prostě blázinec. A Tom má lví podíl na tom, že jsem měla přednášku na ETH Curych, ale nepředbíhejme, o tom více až později.

    Teď se naše Experientia rodina rozrůstá o stipendisty Terezu a Ladislava, kteří vycestují na roční zahraniční stáž, a Petru, která bude mít výzkumnou skupinu na Masarykově univerzitě. Po ceremoniálu a vědeckých přednáškách jsme zamířili na střechu ÚOCHB, kde nás skvělá Bára nafotila. Pokud by měl Tolkienův Erlond okomentovat předávání mého šeku, asi by se zahleděl do údolí s tím svým Ano, Gandalfe, vím to – byl jsem tam před třemi tisíci lety. Ale co by asi nepopřel je to, jak fantasticky na těch Bářiných fotkách vypadám, což byla tehdy fúze skvělé práce vizážistky, Bářiny práce s objektivem a mého ryzího štěstí vyzařujícího z někoho, kdo ještě nevidí ten kamion, co ho jede srazit (jak rád říkával Lucio). Ale s odstupem času a s pohledem na letošní fotku – kde nikdo nemohl spoléhat na to, že z mé tváře bude vyzařovat byť kapička štěstí – je potřeba uznat, že Bára je prostě kouzelnice. Aby měla nejlepší záběr, balancovala s foťákem na střešní římse, což by měli vidět tady na Weizmannu. Ale Bára mě naučila trik, že když se fotí na sluníčku, tak abychom nemhouřili oči, máme je mít jednoduše zavřené a otevřít je až na zavolání, kdy se současně mačká spoušť. To využiju na dovolené. (Anebo vlastně doma, že jo, v Izraeli je slunce dost. Letos už si kupuju klobouk, čestný skautský.)

    Doteď nevím, jestli byly k obědu halušky doopravdy kvůli mně anebo jestli si ze mě dělali srandu, ale snědla jsem skoro všechny, co tam byly. A cením slaninu. Jakože Tomáše Slaninu, který spouštěl naše odpolední mini-prezentace, pochopitelně taky, ale teď je řeč o té slanině v haluškách. Protože neexistuje izraelské trauma, které by nespravilo vyškvařené sádlo. Aby moje prezentace nebyla příliš traumatizující, vyškrtla jsem ty nejhorší fotky Weizmannu rozstříleného raketami a všechny spinové operátory (které umějí být mnohem více traumatizující než leckterá raketka). Nicméně jsem na úvodním slidu pořád nechala fotku výbuchu a přednášku pojmenovala Věda, co má dopad. Protože sranda musí být. A tradiční odpolední/večerní hospůdka pochopitelně taky. Tam jsem si taky dala halušky, protože proč ne, a pár piv.

    Moudří už vědí, že já zásadně cestuju se svojí plyšovou hyenou, která se tady hlásí, že chce taky napsat jeden díl Magnetů a raket, tak se asi máte na co těšit. Rozhodně ale nepřikládejte velkou váhu těm nesmyslům, co vám bude bulíkovat. Bezesporu na mně nenechá nit suchou, ale risknu to, protože se jí bojím a bezesporu to nemůže být horší než ten report, co na mě přistál onehdá ve škole, ten by si zasloužil Nobelovu cenu za pasivní agresi, pokud se uděluje. Když ránu dáte, musíte ji umět i dostat. Ale proč se hyeny bojím?

    To było tak. Já jsem byla v poslední době poměrně přetížená a myšlenkami dost mimo nám známou galaxii, a do toho jsem si měla koupit letenky na konferenci ve Švédsku. No… Ne úplně včas. Takže jich – překvapivě – ne úplně mnoho zbylo. A jak jsem tak spěchala a pořád přemýšlela o něčem (a někom) jiném, najednou jsem zjistila, že jsem si ty letenky nekoupila přes webové stránky Lufthansy, ale přes FlightNetwork. Takže panika. Lucio i můj kamarád a i ta cukr do zadku foukající umělá inteligence se mě snažili uklidnit tím, že to bude v pořádku. No, chybama se člověk učí, takže když jsem si kupovala letenky do Curychu, dala jsem si jo záležet, aby to bylo přímo na webu Swiss.

    A teď si tipněte, který let zrušili.

    Ono když se vám život otřásá v základech tak mocně, že dozvuky těch otřesů pocítí až v Jižní Americe, tak vám letět do Curychu stylem wash and go (nebo spíš science and go) přijde jako skvělý, energeticky úsporný nápad. Švýcarům tedy asi již méně. Nicméně, abych odlehčila batoh, ve kterém jsem si vezla lodičky a šaty na svoji přednášku na ETH a snažila se ho gyroskopicky stabilizovat, aby se mi látka moc nepomačkala, rozhodla jsem, že hyena nepojede. Ale no tak! Je to Švýcarsko! A možná můj budoucí postdoc! To by přece pochopil každý! No, ale potvora jedna skvrnitá provedla pár savanských kouzel a já jsem se vzbudila ve tři ráno, abych zjistila, že můj let byl zrušen.

    Krve by se ve mně nedořezal. Přeci jenom člověk nemá přednášku na ETH každý den, ale navíc jsem měla naplánovaný celodenní program, návštěvy laboratoří a setkání s profesory – Oli si dal doopravdy hodně práce, aby všechno zařídil, měla jsem stránkový program jako hollywoodská hvězda, a já teď jako nepřiletím? S tím jsem se odmítala smířit. Ale pak jsem si vzpomněla na to, že já žiju v zemi, kde se uzavře celý vzdušný prostor, což pořád nebyl tento případ a zaplatila naprosto nekřesťanské (i nežidovské) peníze za cestu přes Vídeň. A místo sedadla na palubní letence svítilo Čekací listina. A tak jsem došla na přepážku, kde jsem dostala palubní vstupenky fyzické, ale bohužel stále s označením Čekací listina. A tak jsem se pána zeptala, jestli teda poletím nebo ne. A on se podíval do počítače a řekl „Mohlo by to vyjít.“

    Jak jako mohlo?

    Kdybyste se někdy takhle ocitli na Čekací listině, tak to jednoduše sedíte na gatu jako trouba mezi všemi těmi šťastlivci se skutečnými letenkami a čekáte, až se uzavře soupiska pasažérů a sedadel, což bývá tak půl hodiny před vzletem. Ve mně byla malá dušička, a taky jsem se bála, že se i dostanu z Prahy, ale už mě nenaloží ve Vídni. Umělá inteligence mi ale řekla, že je to blbost, že dostanu sedadlo na každém nebo na žádném letu a že mám vysokou šanci letět, protože jsem na Čekací listině první. Umělá inteligence by se ve foukání cukru do zadku mohla klidně utkat s párem těch nejskalnějších Luciových následovníků, ale když víte, že o vaší přednášce na ETH rozhoduje to, jestli někdo jiný zaspí, tak kritické myšlení stranou – vy prostě potřebujete slyšet, že to dobře dopadne. Od kohokoli. Nebo spíše od čehokoli.

    Nakonec to dobře dopadlo a letěla jsem. Takže díky svému umu v oblasti minimalizace škod jsem dorazila na kampus ETH se zpožděním pouhé tři hodiny. To jde. To České dráhy naberou jen do Plzně.

    Ve Švýcarsku to bylo fantastické. A kulturní šok. Nejenom, že tam bylo tak o deset stupňů víc než ten den v Izraeli, ale všechno bylo tak čisté! NMR laboratoře se nenacházejí v historickém kampusu, ale trochu (hodně) stranou v kampusu ETH Hönggerberg. Najít to nebylo ani z poloviny tak obtížné jako to vyslovit. Oli mě vyzvedl a rovnou jsme začali obědem a pak ledovou kávou. Takže první dojem byl krajně pozitivní. I když mám za to, že je ve Švýcarsku převážně ošklivo, venkovní posezení mají jejich menzy vymakané aspoň tak stokrát líp než ty izraelské, kde můžeme jíst venku každý den. (Ale kdo by to dělal, když se můžete krčit u nízkých konferenčních stolků ve tmavé zasedačce.) A taky otevírací doba tamních podniků byla mnohem více přizpůsobená vědeckému stylu života, protože na Weizmannu si kávu po třetí odpoledne prostě nekoupíte. Zločin. Na ETH lidé nadávají, že zavírají už v osm večer. Na druhou stranu je potřeba podotknout, že mimo Weizmann je spousta restaurací a kaváren, mimo kampus ETH je velké nic.

    Ale já jsem nepřijela udělit ETH michelinskou hvězdu a tak ihned po jídle následovalo šmejděníčko šmejdění. Laborka, kam jsem chtěla nastoupit já má bohužel stop stav, ale objevila jsem tam jednu další, která jejich metodiku využívá k rychlému screeningu vaznosti malých molekul na proteiny a vede ji sympatický chlápek jménem Alvar. Jakože v Alvarově labu mají rok 2026, v Luciově labu rok 5786, člověk by tak nějak řekl, že je to naopak. Zatímco my trávíme hodiny hledáním vybledou fixou popsaných vzorků, které naposledy někdo viděl v lednici, kterouž již nemáme, tak u Alvara má úplně všechno miniaturní QR kód. A podle něj si můžete vyhledat lokaci vaší chemikálie v labu přes centrální systém. Takže když máte destičku plnou miniaturních vialek, ale jste tak trochu fyzik a spadne vám, jednoduše vialky nasázíte zpět, naskenujete spodek krabičky a systém aktualizuje, že kyselina benzoová již není 4C, ale 8F. Jakože, prosím?

    Laboratoře na ETH také nemají kolem zdí krysí bobky a díry ve střeše a neděkujete v nich Bohu za svoje očkování proti tetanu. Zato ale mají něco, proč jsem ráda, že tam nepracuji, protože bych toho nebyla mocná. Mají výhled na Alpy. Ne, to není přesné. Mají úžasný výhled na Alpy. Já mám dojem, že bych celý den jen koukala z okna. Na Alpy zelené, bílé, zalité sluncem, zkropené deštěm, skryté v mlze, romantické za světla zlaté hodinky. A moje švýcarské hodinky by mezitím odpočítaly, že je konec mého postdoku a já bych mohla publikovat tak leda v Mountain Research and Development fotky Alp.

    A moje nešvýcarské hodinky poskočily a je čas se připravit na moji přednášku. To vám byla jízda. Bylo natřískáno a padaly moc zajímavé dotazy a nápady na spolupráci. Tedy zejména v oblasti vzdělávání NMR spektroskopie, ale Alvar mi řekl, ať mu nezapomenu napsat textovku, až pojedu z postdoku. Moje vědecká kariéra teď totiž připomíná playlist na Spotify – sice jednu skladbu posloucháte, ale očima už přejíždíte po jménech těch, co přijdou po ní. To je špatně. Je dobré je mít v paměti, ale současně si užívat tóny písničky, co hraje teď. Mně ozvěna skladby mezi Teď a Alvarem zarezonovala na telefonu, když jsem se převlékala v umývárně curyšského letiště.

(Nicméně teď jsem v Izraeli, první tři dny jel playlist podle plánu a náhle nová frekvence, která mi vyrazila dech. A tentokrát natolik pozitivní, že se musím ostatních ptát „Slyšeli jste to taky?“ Ale o tom si povíme víc až pak.)

    Do Švédska hyena samozřejmě jela, protože jsem jí to už slíbila a taky protože jsem měla přestup ve Frankfurtu 65 minut, takže jsem si doopravdy nemohla dovolit sebemenší zaváhání. Nakonec jsem den před odletem vyměkla a připlatila si deset eur za místo vepředu, abych zvýšila svoje šance na let do Göteborgu.

    Göteborg je na západním pobřeží Švédska a mně okamžitě připomněl jiné západní pobřeží. Kilometry dřevěných mol a ledové vody, mosty, sluníčko (bylo doopravdy fantasticky) a, táto, tady byli doopravdy tuleni. Já si město doopravdy užila. Jak jsem všechno rezervovala na poslední chvíli, vzala jsem si hotel doporučený organizátory, ale vzdálený od konferenčního centra dobrých čtyřicet minut chůze. Ale jak jsem již řekla, počasí mi přálo, takže to byla nakonec příjemná procházka, převážně kolem vody. Kromě toho, že jsem si aspoň po dlouhém sezení na přednáškách protáhla nohy, hlavní výhoda hotelu tkvěla v tom, že tam nebydlel nikdo jiný, kdo by mi koukal do talíře. I když ta hora slaniny, kterou jsem snídala, musela být vidět i z toho konferenčního hotelu. EUROMAR je vždycky hladová konference (kromě toho legendárního v Polsku, o kterém vypráví Ondra) a letos to byl doopravdy extrémní hladomor a nebylo ani dost kafe. Ale já jsem tam beztak přijela hubnout, protože co jiného, když si srazíte svoje oblíbené šaty, že jo. Ale koupila jsem si nové, krásné, ve slevě, protože jsem měla přednášku. Já! A v tom největším sále se třemi plátny. Protože ze mě Izrael ještě nevymlátil všechnu evropskou kulturu, vzala jsem si lodičky a Alex mi udělal spoustu krásných fotek, ale bohužel ani na jedné mi nezabral nohy. Ale Andrej mě vyfotil zdálky a tam trochu vidět jsou. Bohužel jsem přednášela až poslední den, takže Ondra s Honzou ani Lucio už tam nebyli a moje přemilá bývalá kolegyně mi nezapomněla říct, že nepřišli ani Ernst ani Levitt. Mám se jako teď rozbrečet nebo…? Ona se na mě ale přišla podívat, že prý kdyby mě někdo dostal nějakou otázkou. Nikdo mě nedostal. Přednášku jsem si užila jako nikdy, odpovědět jsem uměla, lidi tleskali a pak jich i pár přišlo říct, že to bylo moc pěkné. Ale nevím, jestli přišel Kuprov. Tehdy mě to totiž ještě nezajímalo.

    Nicméně i kdyby ne, je to fér, protože já tu jeho zaspala a stihla jsem jenom „Thank you, Ilya.“

    Některé přednášky jsem ale nezaspala, nýbrž natvrdo zatáhla, protože se udělalo hezky a já jsem chtěla vidět něco i z historického Göteborgu, takže tady máte nějaké fotečky. I ten měl takový San Francisco vibe, protože jsem se plahočila se svým slaninovým pupkem do brutálního kopce, ze kterého byl výhled akorát tak do křoví. A před odletem jsem vzala do města i hyenu. Přímo od našeho hotelu odjížděl do centra přívoz zdarma (plul asi tři minuty), ale myslím, že se jí to líbilo.

    Na konferenci se toho vždycky stane spousta, ale tady jsou nějaké střípky, které mi utkvěly v paměti.

    Moc děkuju Ondrovi, že mi přivezl moji Cenu Petra Sedmery, kterou jsme letos získali za NMR-Challenge. A ještě mi koupil i lahvinku nealko šampaňského. Chtěla jsem si udělat takovou tu stěnu plnou svých cen, jako má v kanceláři Lucio, ale možná nakonec nejsem takový narcis. Spíš pojedu styl v duchu svého táty, kterému obří plaketa zplesnivěla za skříni. (Zatím je Sedmera na dně mé pražské skříně spolu s Hlávkou.)

    Na Bruker večírku – čti na jediném teplém jídle týdne – jsem potkala pana Kuprova, který si již ukořistil lososa a já si rozhodla ukrátit čas hladového čekání ve frontě oznámením, že jsem na základě jeho historky na přednášce napsala povídku a umístila jsem se s ní na bedně. (Je to soutěž Příběhy ze zkumavek na VŠCHT, povídka se jmenuje Stern a Gerlach, moudří vědí o čem asi tak je.) A v tu chvíli si pan Kuprov přeskupil celou svoji večeři do jedné ruky – což je dovednost, kterou si podle vlastních slov osvojil na doktorátu na Oxfordu – a druhou rukou mě tam přede všemi objal. Mě to nijak nevykolejilo, ale pár příborů zadunělo o zem.

    Mně ovšem později zaduněla o zem čelist, protože nové laborkové drama. Ukázalo se, že můj kamarád se ocitl na notice period, která je ovšem delší než platnost jeho víza a časový plán setrvání v zemi. Jak by řekl jeden z našich bývalých prezidentů: „Je to taková nevýhrůžka.“ Nicméně kluk se zařídil a teď bude asi mít vlastní vědeckou skupinu na Max Plancku, jakože to není vůbec špatné. Já jsem mu už dřív slíbila, že pro něj budu dělat, tak teď si to musím zařadit do playlistu. U nás se totiž notice period používá evidentně k tomu, abyste se připravili na svůj prudký vzestup. Ale smutnej je, já mu rozumím.

    Člověk si může stokrát slíbit, že už nikdy nebude kvůli NMR spektroskopii brečet, ale pak se beztak přistihne, že někde bulí jako malé dítě. Ale když kvůli tomu pláčete, znamená to, že na tom záleží. A člověk by měl být i v té hrůze vděčný za to, že našel zaměstnání, které miluje natolik, že nad tím uroní slzu. Že bez těch magnetů nemůže být a že šílí, když je dlouho nevidí. Já budu bez magnetu minimálně do října. A bůhví jestli ne déle.  Zní to děsivě a trhá mi to srdce. A do toho musíte poslouchat báchorky o tom, že opouštíte vědu a už ji nikdy dělat nebudete. A pak přijde pan Kuprov a řekne „To co děláš je důležité. Pomůžu ti.“