Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Jedu si pro diplom, slavíme a je moje dovolená ještě košer?

Je mi jasné, že asi všichni chcete, abych mluvila o TOM, ale já o TOM ještě mluvit nechci. Tohle povídání o mé květnové návštěvě bylo strženo vírem událostí, ale je příjemné si ho připomenout. Poté, co jsem vyhrála spor ohledně práva na existenci mé skleněné krabičky v menze, otevřela se mi vzápětí nová byrokratická fronta. A to poté, co mi Lucio poslal zprávu, když jsem byla u zubaře – ano, vskutku špatné načasování – ve které mi sice dovolil jet domů na promoci, ale nabádal mě k dodržení počtu dnů dovolené, kterých je zatraceně málo a které už asi doopravdy nemám a Lucio nelenil vyčlenit několik kilobajtů své pracovní paměti, aby si to spočítal. Jenže já jsem mu to spočítala nazpět a ano, omlouvám se ti, Lucio, slíznuls to v tu chvíli i za jiné. Nicméně Lucio je nebetyčný frajer a tak mě povzbudil poslat své podněty oficiální cestou. Musela jsem to trochu učesat, protože v té původní zprávě, za kterou se trošku červenám, jsem celý systém označila za krutý s oh...
Nejnovější příspěvky

West Coast Story

Znáte taková ta rána, kdy se probudíte po neplánovaném večírku a ještě to obecně není zrovna váš Miss World den , protože tu opuchlou osobu s poďobaným obličejem a rozcuchanými vlasy ani nepoznáváte? A máte samozřejmě hlad a v lednici nic není, jakože doopravdy nic, protože místo precizně naplánovaného nákupu jste se včera večer nechali přemluvit k návštěvě hospody a namísto potravin do košíku jste sázeli piva do hrdla. A tak se ráno jenom decentně máznete es-pé-efkem, což si zdůvodníte ne svou leností, ale tím, že je potřeba nechat pleť trochu odpočinout přece, vlasy zkrotíte v drdolu a vyrazíte směr nákup. A právě tehdy a jen tehdy, narazíte na ulici na Lucia a jeho ženu, srážka je nevyhnutelná, protože už na vás mává. Nechápete jak si vás mohl tak rychle všimnout a ještě s vámi stihne konverzovat, zatímco vy litujete, že v Izraeli není mnoho kanálů, kam byste se mohli v tu chvíli propadnout. A celý den se nese v tomto duchu. Třeba, když se alespoň o...

Early warning systém update: Izraelská Zuzka přijíždí

Raketové střely z Jemenu do mého každodenního života vnášejí nejvíce zaručené akce, po spinech samozřejmě; myslím, že všechny rakety, co na mě kdy letěly, byly ve skutečnosti jejich, až na ten jeden žhavý výstřel z Gazy, co mě přepadl v Tel Avivu. Ale Húthiové mají na svědomí i můj přeslavný odlet, kdy jsem se podívala do hlubokého podzemí Ben Gurionova letiště (naštěstí kvůli siréně, ne v rámci bezpečnostní prověrky). Nicméně se jim podařilo nevídané a tentokrát to letiště doopravdy zasáhli. Pokud nevíte, jak tahle hra funguje, tak si aspoň zapamatujte jedno pravidlo – NE letiště a NE přístavy. Ostatní teroristické organizace to respektovaly, nicméně asi své vzdálené spojence zapomněly informovat. Takže Húthiové udělali díru do pole u Ben Gurionova letiště a teď je z jejich letiště díra v poli. A to jsme se na ty jejich rakety zrovna tak vybavili…   O Early Warning Systému jsem se dozvěděla na nějaké nudné přednášce katedry chemické a biologické fyzik...

Ze Západního břehu na Západní pobřeží

   Dneska máme v Izraeli volno, protože slavíme jom ha-acma-ut , čili Den nezávislosti, který je sice až 14. května, ale slaví se už teď. Což aspoň nenarušuje mé biorytmy navyklé na volný první máj a dovolila jsem si dnes opustit Weizmann. Den nezávislosti dostál svému jménu a chybí tady snad už jenom Will Smith. Izrael je v plamenech. Kopce nad Jeruzalémem rudě žhnou, evakuuje se, hasiči nasazují vlastní životy. Palestinské sociální sítě nabádají k zakládání nových požárů. Místo plánovaných oslav jen obavy a hustý kouř. Situace je natolik vážná, že i systém DROZD – který zůstává němý i při každodenním bombingu – začal rozesílat varovné zprávy. Zrovna tak Weizmannův institut. Vyhledejte svého přímého nadřízeného. A Lucio řekl „Cítíš kouř? Ne. Tak dobrý.“ Ale s ohledem na to, kolikrát jsme měli covid se na to raději nespoléhejte…     Pohled na děsivý požár mě vzpomínkami vrací do prosluněné Kalifornie, kde redwoody vstávají z popela jako p...

Jak jsem musela letět do San Francisca a mé další životní tragédie

  Ihned na úvod bych se chtěla omluvit za delší pauzu v Magnetech, která nebyla způsobena tím, že mi tu někdo ustřelil hlavu (což už možná někteří začali oslavovat, takže kapesníčky k poplakání zašleme později), ale protože jsem se rozcestovala (tři kontinety v šesti dnech) a nějak nestíhala. A taky bych chtěla moc poděkovat svým fanouškům a zejména Ájině tetě, kteří se zajímali, jestli mě válečná zóna doopravdy neskolila. Ale neskolila, takže se spolu můžeme s klidem vrátit na začátek dubna, kde se přetrhla nit našeho válečného zpravodajství…   Abychom ráno viděli, jak vypadám a jestli takhle vůbec můžeme vylézt mezi lidi, podíváme se do zrcadla. Alespoň drtivá většina z nás to tak má. Zastrčíme si neposlušný pramen, upravíme sklad na sukni a zkoukneme, jestli v těch botách nemáme zbytečně tlusté nohy. Ale ono nám čas od času neuškodí, když nám někdo nastaví zrcadlo, ve kterém můžeme kromě svého outfitu vidět i svůj, řekněme, infit. Jaký život vl...

Jak být international postdoc a nezbláznit se z toho

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

Rakety jsou zpět a výlet kolem hory Tábor

   Spousta lidí a věcí mi tu nesmírně chybí. Samozřejmě mi chybí moje rodina, moji kamarádi, můj bývalý školitel Martin a teď už i Lucio, který odjel na měsíc do Ameriky. Ale pokud mi někdo doopravdy nechyběl, tak to byly rakety. A hádejte kdo z výše uvedených se uráčil dorazit? Ano, samozřejmě balistické střely osobně.     Teda ony zatím nedorazily, protože je po cestě vždy nějaká proti-raketa odpraví. Upřímně; dělám si z toho srandu, ale je to tu teď nejraketovější období, které jsem zažila. Dobře, já jsem tady toho moc nezažila, protože se mi podařilo vyhnout sedmému říjnu i oběma íránským útokům, ale přece. Když jsem přijela v říjnu, byly tu raketové útoky v Rehovotu tak ob deset-dvanáct dní a pak přišla i nějaká nečekaná měsíční pauza. V prosinci jsem jela domů na Christuku (což je název pro Vánoce, když se překrývají s chanukou) a Jemen to tu mezitím slušně zbombil. Ale po mém návratu tu byl zase klid. Cha, zalekli se. Ale jak sprá...