Jedeme do Judských hor, speleolog ze mě nebude a izraelská módní policie

Když chcete do své laboratoře nalákat nějakého nového pracovníka, musíte ji nejprve opříst nějakou legendou, kterou sepíšete a přišpendlíte k inzerátu. A legenda naší laboratoře praví, že se Rechovot, úžasné to město s vibrující atmosférou nákupní třidy nabízející bohatý společenský a kulinářský život (rozuměj burger a goldstar třicetkrát jinak), nachází na úpatí Judských hor. Jakože je to ten Rechovot, ve kterém žiju já? Jsem si celý život tak nějak myslela, že život na úpatí hor vypadá tak, že ráno otevřu okno a ty hory uvidím. Ona to možná bude geologicky pravda, ale podle mě je to ohromný eufemizmus. Nemůžu to označit přímo za klamavou reklamu, protože Izrael je natolik malý, že můžu s klidem říct, že Rechovot je de facto u moře, Rechovot je vlastně předměstí Haify a Rechovot je vlastně na hranici s Pásmem Gazy. Jaj, to asi moc lidí nepřilákalo!

 

    Ačkoliv tedy žiju na úpatí judských hor (zde známých jako harej jehuda), moc je neznám, a tak jsem si do nich koupila zájezd se svojí nejoblíbenější cestovní kanceláří, tedy Weizmann International Office. Ještě než začnu vyprávět, tak bych chtěla pozdravit jednoho z našich průvodců – toho s vlasy jako Habera, než objevil existenci nůžek – a popřát mu brzké uzdravení, protože si zranil na lyžích rameno. Jasně, vím, že si to asi nepřečte, ale co už. Já upřímně nechápu Izraelce co lyžujou. Proboha, nejdřív si zkuste po tom sněhu chodit! A tak nám zbyl průvodce řečený Indiana a pak ještě taková mladší paní, která ale jela ve druhém autobuse.

    Už jsem asi vyprávěla, že to v jakém skončíte autobuse a s kým, dost ovlivní kvalitu vašeho výletu. Tento argument opepřen mými nedávnými bolestnými zkušenostmi přesvědčil Amiho, aby byl na stanovišti včas. Tentokrát jelo hodně lidí, co jsem znala, třeba Elton a jeho parta, Alexej, Patrik a jeho kamarád, co se myslím jmenuje Ivan a hraje deskovky, a měl jet i můj kamarád od Kuprova, ale ten zaspal odjezd v opravdu drakonický čas půl osmé ranní. To jsou ti teoretici. Já se se svými pulzy nemohu zpozdit ani o mikrosekundu, ty jo.

    Náš autobus nabral pouhých dvanáct minut zpoždění a mohli jsme vyrazit v ústrety Judským horám. Judské hory jsou předělem mezi Judskou pouští a nížinou Šefela. Tato věta mi vlastně vyvrátila naší laborkovou legendu, protože moje aplikace na ohlašování raket (která asi brzy zažije renesanci) tvrdí, že Rechovot je v oblasti (cituji) Shfela (Lowlands). Co byste mohli o Judských horách ještě vědět? Tak zejména to, že v nich žijí hyeny. A taky divoká prasata a šakali a gazely. Je tam pár významnějších měst, třeba Svaté město Jeruzalém, možná jste o něm slyšeli. Drtivá většina stromů, které zde najdete je uměle vysazená ve dvacátých letech minulého století a řada z nich uhynula, protože se nejednalo o stromy endemické. V dnešní době Izrael obnovuje lesy pouze endemickými druhy stromů. Judské hory přišly o hektary stromů kvůli válkám, kdy Arabové lesy ve velkém likvidovaly. Současně s původními duby zmizely i veverky a v dnešní době má Izrael populaci veverek čítající tak třicet nebo čtyřicet kusů někde na severu, u těch se ale nedá s určitostí potvrdit, na čí straně severní fronty stojí. Samozřejmě si můžeme nechat nějaké veverky přivést od našich nejlepších kamarádů do nepohody Američanů, ale s jednou takovou veverkou přijede i milion breberek a bilion virů, takže lo, todah – ne, děkujeme.

    Ono možná na té inzerátové báchorce s úpatím něco bude, protože cesta k naší první zastávce trvala opravdu chviličku. Ale protože klášter Jana Křtitele v poušti otvíral až od devíti, zastavili jsme na půl hodinku na benzínce na snídani. Tento krok jsem úplně nepochopila, protože jsme mohli klidně vyjet o půl hodinu později, můj kamarád by to tak možná stihl a já si myslím, že snídaně doma je vždycky lepší než snídaně na benzínce, protože z té vždycky čiší zoufalství samo. Všimla jsem si, že tady taky mají na benzínce pugety, což je super, že partnerský život je doopravdy všude stejný. Ami mi koupil kafe, což mě s benzínkou smířilo a záchod byl docela v pohodě, i když rozhodně ne tak super jak Indiana inzeroval.

    Jan Křtitel je moje nejoblíbenější socha na Karlově mostě, ale jeho klášter mě mnoho nenadchnul. Já mám dojem, že v Izraeli jsou jen dva typy budov a to ty, které tu postavili ještě Adam s Evou a pak dvacáté století. Tento klášter byl z dvacátého století (jakože i Rechovot má starší baráky) a patří františkánskému řádu. Já všechno co vím o františkánech je to, co jsem četla ve Jménu růže, protože bratr Vilém, že jo. A jeho zvětšovací skla! Ami říkal, že Jméno růže ještě nedočetl, protože se do něj nemohl začíst, ale přidal se k mé chvále na Victora Huga, že ho taky zbožňuje. Což je poměrně zvláštní úkaz, protože Victor Hugo je co se týče množství popisů třeba milionkrát horší než Umberto Eco. Nebo že by další Rechovot na úpatí Judských hor?

    Dejte mi vědět svoje zkušenosti, ale já nechápu na průvodcích jednu věc. Proč, když někam dorazí jako první, zastaví a vyprávějí půl hodinu o historii, co si stejně nebudete za deset minut pamatovat, nechají vás stát buďto na ostrém slunci nebo v mrazivém stínu hory a co je nejhorší předejde vás mezitím tak šest jiných skupin, takže místo prázdného kláštera si užijete pořádnou dupárnu? Jak to pak asi vypadá, když takový průvodce nakupuje? Vejde do prázdné kavárny a počká, až se před ním vytvoří fronta? Nebo na veřejném záchodě? To asi ne, svůj čas se asi snaží využít co nejefektivněji, že jo. Tak proč stejně nepřistupují i k našemu času a nevypráví nám o historii zatímco sedíme v autobuse?

    Co se mi tedy podařilo zahlédnout skrz les hlav byl velmi skromný klášter a vlezla jsem i do jeskyně, kde se Jan Křtitel ukrýval před Herodem. Později mi došlo, že jsem měla zůstat pouze u návštěvy této jeskyně. Nemůžu zase říct, že bych si z té přednášky vůbec nic nezapamatovala. Tak například jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, že v každém kostele je čtrnáct křížů (údajně, jo, já to nepočítala). Indiana se nás ptal, proč, a to jsem se asi naladila v přehršlích stanic nelokálního vědomí popsaného Danem Brownem na nějakého františkána, protože jsem si tipla, že jsou to jako zastávky křížové cesty. Bingo! Ale proč je fontána a spousta křesťanských budov osmihranná, to jsem doopravdy nevěděla. Osmička je magické číslo možná tak v NMR spektroskopii, když máte nastavené cyklování fází. Tak je to proto, že Ježíš – jako správný Žid – byl obřezán osmý den po narození.

    A tak jsme pokračovali dál a rozhodli jsme se jít po modré turistické značce do starodávné vesničky Sataf a k pramenům Ein Sataf a Ein Bikura. O každou vykopávku v místní oblasti se vedou dlouhé teze, jestli to teda náhodou není palestinská památka dokazující existenci oněch tajemných Palestinců, přízraků západního světa. Ani Tolkien s hobitama neměl takový úspěch. Tak vykopávky z vesnice Sataf lze datovat až do doby bronzové. Ty si teda nikdo nenárokoval, ale spor se vedl o římské vykopávky. Ty totiž dokazují přítomnost Palestinců, těch správných muslimů, na tomto místě od nepaměti! Jedná se o starodávné vinařství. A muslimové nesmí pít alkohol. Jasně, to pořád nedokazuje, že to nemůže být jejich vinařství, já taky nejraději investuji čas a peníze do vaření věcí, co nemůžu jíst, vy ne? Ale Sataf v moderní historii arabskou vesnicí doopravdy byla, ale obyvatelstvo bylo odsunuto v rámci Operace Dani, izraelské ofenzívy po izraelsko-arabské válce. Já se musím hrozně smát tomu, že by ta arabská Palestina existovala, kdyby se respektovalo uspořádání rozdělení Britské Palestiny po druhé světové válce. Ale oni ihned nově vzniknuvší židovský stát napadli a prohráli. Co se tedy dál řeší? Když já půjdu do kasina v Monaku, vsadím na červenou sedmičku a prohraju tam kalhoty a pak začnu vztekle vymlacovat onomu kasinu okna, tak OSN asi nedorazí domluvit jim, že mi mají dát moje peníze, co jsem tam dobrovolně vsadila, zpátky, nebo jo?

    No tak jsem si trošičku zafrflala, no. Uklidním se vzpomínkou na výhledy a květy na terasách naší stezky. Jarní Izrael je nádherný, plný drobných fialových a žlutých kvítků, růžových a bílých rozkvetlých třešní, magnólií a mandloní a světle zelené trávy, která ladí k pískově žlutým kamenům. Klesali jsme dolů k pramenům a všechno vypadalo naprosto idylicky.

    Včera večer, když jsem se vrátila z výletu (spoiler: přežila jsem to), jsem napsala Luciovi, že tu a tam mám záblesky zdravého rozumu, že bych možná ty věci, co podnikám, mohla přizpůsobit skutečnosti, že nevidím moc dobře, ale že v příštím okamžiku si řeknu, jak skvělý nápad by bylo pořídit si kolo a moct tak cestovat i o šabatu. Já už jsem jeden jeskynní komplex v Judských horách prolezla a není to zrovna jedna z těch vzpomínek, které bych použila k vyčarování Patronova zaklínadla. (No, možná tu část, když jsem z toho vylezla.) Indiana se dušoval, že tenhle bude lepší, ale neměla jsem ten dojem. Jeskyně jsou hrozné mrchy, protože to, že to byla velká chyba, poznáte až ve chvíli, kdy se nejde vrátit. (Teda, z téhle by se vrátit šlo, kdyby za vámi nestál nahněvaný zástup weizmanních studentů, kteří jedou tvrdě na výkon všechno odťapat co nejrychleji a že by kvůli vám udělali šest kroků vzad, to vás radši ušlapou. Tahle jeskně byla alespoň kratší. Co ovšem Indiana jaksi zapomněl zmínit byl fakt, že na úplném konci se musíte vytáhnout právě tím pramenem, ale naštěstí nám podal ruku shora a vytahoval nás. Na konci byla malá jeskyňka, nic moc, žádný Moravský kras. Mně malé prostory nevadí, ale jak se to tam začalo plnit lidmi, bylo čím dál větší vedro a méně vzduchu. A pak začalo být skutečné horko, když Indiana řekl, že stejnou cestou jdeme i zpátky. To možná nenzní tak překvapivě, ale je potřeba podotknout, že ve skalní dveře byly dveře a Indiana žertoval, že od nich nemá dneska klíč. Jenže mi ho už nějakou dobu známe a tak jsme kolektivně doufali, že nás bude chvilku napínat a pak nás pustí ven dveřmi. Ale ono ne.

    Já jsem se neskutečně bála. Nevidím hloubku a spustit se dolů v pološeru po vodopádu, u kterého z fyzikální podstaty svého zraku nedokážete uršit, jestli má dva nebo dvacet metrů, je pro mě doopravdy horor. Naštěstí tam se mnou byl Ami, který ladně slezl využívajíc svou významnou výhodu výšky nejméně metr devadesát a svítil mi a navigoval zespoda, kam mám dát nohu. Já jsem se tak bála, že jsem měla úplně mokré kalhoty, ale nepočurala jsem se (to by to alespoň bylo teploučké), ale jak jsem nechtěla upadnout, tak jsem si po cestě někde do toho pramene sedla. Teď rozumím, proč je Jan Křtitel moje nejoblíbenější socha, protože to byla předzvěst tohoto výletu, kde budu pokřtěná a v jeskyni.

(Mimochodem se můžete pořád nechat pokřtít v Jordánu, ale doporučuje se mít platné očkování na tetanus, břišní tyfus a nasadit širokospektrální antibiotika.)

    A pak jsem musela v mokrých botách a s mokrou prdelí vyšlápnout to údolí zpátky nahoru, takže jsem měla brzy mokrá i záda. Ami mě poučil, že teď je na značce i oranžový pruh, což znamená, že trek je součástí Švil Jisrael. Jediné, co vím o Švil Jisrael je to, že se jde v rámci taglitu, což je pobyt v Izraeli pro židovskou mládež. Jakási reklama na Svatou zemi. Já vám řeknu, že kdyby mě někdo vzal v rámci taglitu sem, tak už do té země nepáchnu.

    Cestou nahoru mi sluníčko sice vysušilo půlku zadku, ale s radostí jsem se převlékla na záchodě, protože Indiana varoval, že náhradní oblečení se může hodit. Já měla náhradní i boty. Musím přiznat, že tohle mám nejradši na tom být holka, protože jsem sice zašla do umývrny krajně traumatizovaná a rozcuchaná, ale vyšla jsem jako by se nic nestalo, ještě s obtaženou rtěnkou. Protože výlet zdaleka nekončil. Pojedli jsme a vydali jsme se do vinařství Kadma.

    Alexej správně poznamenal, že pokud jste viděli alespoň dvě vinařství, už je to všude stejné. To je jako vidět NMR laboratoř – ve všech jsou vysoké termosky a spousta kabelů. Tak ve vinařstvách jsou vysoké termosky a sudy. Moje vědecká kariéra je vlastně odkojená ve Valtickém podzemí, takže mě to nepřekvapilo ani trochu. V Kadmě ovšem měli ještě starou techniku hliněných nádob, ve kterých víno zraje déle, má ovšem výraznější chuť. Zajímavé také bylo, že v Izraeli se ani v historii nádoby s vínem nedávaly pod zem, protože sklizeň spadá na srpen a země je rozpálená ke třiceti stupňům do relativně velké hloubky. Ale samozřejmě jsme se všichni nejvíce těšili na ochutnávku.

Už mám víno, už je dobře

    Jediné bílé víno chutnalo trochu jako ze salónu vín okolo čísel dvacet sedm až třicet pět, takže trošku sladší, než preferuju, ale pořád dost dobré. Bohužel červená vína měla valtickou úroveň také, takže žádná sláva. Jedno bylo poměrně lehké, taky přes něj bylo vidět. Tím následujícím dehtově černým bych se zvládla opít, ale to si teď nemůžu dovolit, protože odmítám v tom krytu zvracet. Naštěstí Amiho kamarád z Ruska umí pít a koupil nám dohromady lahev toho bílého, takže jsme se osvěžili trošku víc a konkrétně mně to po té jeskyni ohromně bodlo. Doma jsem si ještě dala pivo a zjistila jsem, že mám odřenou nohu a i záda.

    A tak to se samo sebou rozumí, že za přestálé utrpení si zasluhuju nějakou odměnu, že ano. Už dlouho jsem přemýšlela, že bych si mohla koupit něco hezkého na sebe, obzvlášť teď, když mám krátké vlasy mi bude slyšet i nový styl, třeba nějaké tričko s lodičkovým výstřihem. Nebo nějakou jednoduchou džínovou bundičku neutrální barvy, protože já mám jenom růžovou. Jakože požadavky nejsou nerealistické.

    V Izraeli je ohromně módní mít nějakou krátkou bundičku. A taky džíny, které mají místo pevného pasu řasení, takže působí takovým volným dojmem, který vás dělá hubenějším. Mladší generace nosí široké džíny, je vidět, že se v tom cítí dobře, ale já si v tom vždycky připadám jako pytel brambor. Mám ráda široké kalhoty, ale z nějakého lehčího materiálu, co působí spíše vzdušně a dodá mi lehkost, než jen vyvolá vzpomínku na skákání v pytli. K širokým kalhotám se hodí obtaženější vršek, třeba nějaké bílé tričko, což je tady v Izraeli evergreen. Nebo everwhite. Přeci jenom tu nedá mnoho práce chodit v národních barvách. Co se mi také líbí je renesance dlouhých sukní. Aspoň jednu by měla mít ve skříni každá. Na ulici potkáte většinu holek v kalhotách, sukně jsou doména spíše věřících a cizinců. Já jsem si vždycky myslela, že sukně tady splývají až ke kotníkům kvůli nějaké cudnosti nebo něčemu takovému, ale spousta věřících holek je má tak obtažené v té indiskrétní části, že to odhaluje i ty švy, co by být vidět neměly, a podle mě to působí mnohem dráždivěji než moje široká áčková sukně po kolena. Ono obecně tu moc místních v takových těch typických letních šatičkách nepotkáte. Já jsem teď postřehla nějaké zajímavé vedle banky. Dost mě znervózňuje, že je to vedle banky, jako by mě chtěl obchod varovat, abych si rovnou vzala půjčku. Také musíte mít brýle s kovovými obroučkami (hit sezóny) a spoustu náramků, silný parfém a udělané nehty. Začínám mít dojem, že ty nehty jsou tu prerekvizita k přežití, protože spoustu obalů bez nich neotevřete.

    Tak když tu lidé vypadají na ulici tak bezvadně, to určitě nebude problém něco sehnat. No… Ono v Izraeli je to s tím oblečením podobné jako s těmi baráky – jsou jen dva extrémy. Ta věc by měla být o půl metru delší nebo o půl metru kratší. Buď tu prodávaj sukně spíše pro olim z východní Evropy, které (jak by řekla moje milovaná kolegyně Manka z ÚOCHB), vám sotva zakryjí dirky, anebo to je až na zem, ale v takovém stylu jako…. Hele mě ještě není šedesát. Ušít slušivou, dlouhou, kostkovanou sukni není jen tak a tady se to doopravdy nepovedlo. Co se musí Izraeli nechat je, že na věcech, co koupíte tady, je o poznání méně vidět, když se zpotíte. Což se u toho trička hodí. Ale o lodičkovém výstřihu asi neslyšeli a taky nějak začali šetřit na bavlně, protože já chtěla tričko a ne průhledný topík. Materiál je tu pro mě minimálně v Rechovotu největší nepřítel. Možná bych měla k velké radosti místních začít na kolemjdoucí i sahat. Protože to, co na dálku vypadá jako nádherná džínová bundička, je na omak jakýsi polyesterový experiment, co se náhodou zabarvil do modra. Zklamal mě i obchod, kde normálně utrácím stovky šekelů, a to mě dovedlo k názoru, že se Izrael jednoduše chystá na válku, stejně budeme všichni v krytech, kde všichni ztloustneme nebo zhubneme, tak co by naváželi hezké oblečení teď. To logiku má, minulou válku jsem odchodila v růžových legínách co tu mám po doma.

    Ale je také možné, že jsem nepochopila, že i obchody s konfekcí se tu chystají na Purim. Protože jsem objevila kabátek, který vypadal jako ušitý z mámy hyeny! Jakože kdyby to nestálo šest set šekelů, tak bych si to na tu oslavu i koupila. Pro představu šest set šekelů je elektřina v mém bytě na půl roku. A v jiném obchodě měli také hyení vzor, i když od pohledu lacinější. Sehnat si kostým náhle působí velmi snadně. Hyenu pohled na zmíněný kožich poměrně traumatizoval. A Ami řekl, že to vypadá přesně jako ze skříně staré ruské paní. Možná bych měla jít za tu baletku, přeci jen nechci na té party vypadat jako kokot. Nevím, jestli je pravda, že se Izrael ve válce dopustil zločinů proti lidskosti, ale rozhodně je napáchal v módním průmyslu.