Šéf je zpět! aneb To je návštěvička, to je překvapeníčko a Kde máš vlasy?

Jak asi většina z vás vyvodila z názvu – Lucifer je zpět! Hahaha, dneska jsem nějaká vtipná. Já jsem se na něj ale ohromně těšila a jsem moc ráda, že se vrátil, přeci jen kdo by se bránil návratu někoho, jehož jméno znamená Ten, kdo přináší světlo. A to nejen do mých NMR dat, u kterých mi tedy konečně začíná svítat, co tam ty spiny vyvedly, a co jsem jim na oplátku provedla já (a Kopčem), ale i tak celkově do mých dnů obecně. My se spolu vždycky ohromně nasmějeme, protože oba dva máme humor ostrý jako signály na magnetu s kryosondou. V laboratoři se objevil v nečekaný den i hodinu, o které se domníval, že je ranní, což sice byla, ale na jiném kontinentu. Myslím ale, že já jsem jeho překvapila víc a to ihned trojím způsobem. Dostal krásný dárek z Česka (jeho slova), skamarádila jsem se s Kopčemem a mám asi tak o půl metru kratší vlasy.

 

    Cože? Ty sis ostříhala vlasy? Mě asi většina z vás zná s dlouhými vlasy, protože já si je stříhám tak jednou za tři nebo čtyři roky. Ale u kadeřníka to není, jasný pane. (Jakoby copak kradu?) Už několik let věnuji svoje vlasy zásadně na výrobu paruk pro onkologicky nemocné pacienty. Tahle tradice se zrodila ještě na mém bakaláři, když maminka objevila v časopise Metro, že pod záštitou Olgy Lounové bude probíhat stříhání vlasů v nějakém nákupním centru, a že vlasy poputují právě na pomoc potřebným. Já sama si pamatuju, jak jsem jako malá holčička nesnášela zastřižení konečků byť jen o dva centimetry (takže to vlastně nebylo vidět, i když započítám, že dva centimetry byly z moji celkové výšky tehdy zdaleka jiný podíl, než dnes), a tak jsem ráda, že můžu dětem, které o vlásky přijdou kvůli nemoci, pomoci se cítit o něco lépe.

    Je to paradoxní, jak se člověk mění. Aby vaše vlasy přijaly k darování na výrobu paruky, musí mít váš cop minimálně třicet centimetrů. Teď se omlouvám všem, pro které třicet centimetrů představuje celoživotní vlasový fond, ale takový zástřih už je vidět. A cítit! A já to zbožňuju. Mám vlasy po ramena, které mám ihned umyté a vyfénované za dvacet minut. Jak já byla vždycky roztrpčená, když jsem si akorát umyla vlasy a pinkla mi tu zpráva, jestli se nechci sejít v té a té hospodě za patnáct minut. Jakože chci, ale Niagara jde se mnou. Teď si jen vlasy vysuším, prohrábnu a můžu letět. Ve skutečnosti mám dojem, že mám tak pět hodin volného času týdně navíc. Můžu chodit do posilovny v nelidské ranní i večerní hodiny a beztak svou vlasovou rutinu zvládnu. Můžu jít plavat bez utrpení s koupací čepicí. Když se ohnu, abych si zavázala tkaničku – ovšemže jsem dáma a na ulici si kleknu, ale doma se ohnu a vystrčím zadek na hyenu s naprostým klidem – tak si nevytřu podlahu (jakože mě se ty vlasy povalovaly po chodníku, i když jsem si klekla). Když už mluvíme o podlaze, tak tam už mám zase dlaždice a ne tepich s dlouhým vlasem ze svého vypadaného hára. Když jím, tak mi to nepadá do talíře. A je to neskutečně lehké! Když se říká, že tlustí lidé s sebou všude tahají batoh, tak vlasatí lidé alespoň naditou igelitku.

    Já už jsem asi zmiňovala, že když něco udělat chci, tak skoro nic není problém, zatímco věci, co se mi dělat nechtějí popisuju jako neřešitelné (jako je například aktivace aplikace mého izraelského pojištění, což měla být moje priorita po příletu do Izraele, nicméně nespecifikovali po kterém příletu, tak tam můžu zajít, až se vrátím z Dubaje.) Nelenila jsem tedy a našla jsem dvě nadace v Izraeli – jedna působí celosvětově a druhá byla přímo v rechovotské nemocnici. Já dávám přednost té lokální pomoci a hlavně u velkých nadací často chybí záruka, že vaše vlasy neskončí u Turkish Hairlines, protože se jim vyplatí kvalitní prameny zpeněžit a využít finance na nákup materiálu nebo chod organizace. Napsala jsem tedy do nemocnice email, ale dlouho se nic nedělo. Nakonec jsem se odhodlala zavolat, nikdo to nebral, a když už jsem se pomalu smiřovala s tím, že risknu Turkish Hairlines, zavolali mi zpátky.

    Já téměř každý důležitý telefonát tady začínám větou Jachola any ledaber anglit? Ale tentokrát zněla odpověď Lo, rak ivrit o aravit. Jelikož arabsky rozumím naprostou bylinu (což teď asi znervóznilo moje spolucestující do Dubaje), tak jsem řekla, že hebrejsky taky dobrý. Vlastně to, jak dobře ten jazyk umíte nepoznáte při testech v ulpanu, ale přesně v těchto okamžicích. Konkrétně při telefonátu si nemůžete pomáhat rukama (nebo jakože můžete, ale druhá strana to nevidí). Dokázala jsem vysvětlit, co potřebuju, a pochopit, kdy a kde mám být, takže hebrejština asi pohoda, i když kamarádi v ulpanu si ze mě utahovali, jestli jsem náhodou právě nedarovala ledvinu. To by ostatně sedělo k tomu konspiračnímu článku Izraelci kradou ledviny, co na mě vyskočil na instagramu.

    V porovnání s tím, jak dlouho ignorovali můj email, to pak šlo ráz na ráz. Domluvili jsme se v úterý odpoledne na čtvrtek ráno, to je na Izrael nebývalá akceschopnost. Nasedla jsem tedy na autobus a jela směrem do nemocnice, čili do části Rechovotu, kde jsem (naštěstí) ještě nikdy nebyla. Jakože jízda autobusem v Izraeli mě vždycky naplňuje nebývalým pocitem dospělosti. Jasně, ony už tolik nevybuchují, ale přece. Navíc je všechno v hebrejštině a cuká to a háže a mluví s vámi cizí lidi. Takový správný kolorit. Děda, co jel se mnou ze špitálu, miluje Karla Gotta třeba. Ale pohyb autobusem, kde sice všechno hlásí hebrejsky a všechny zastávky se jmenují Herzl nebo Weizman, ale vy máte v kapse chytrý telefon s mapami a vaší polohou, je naprostá brnkačka oproti areálu nemocnice, kde je všechno značené výhradně hebrejsky a vy ze všech těch cedulí rozumíte jenom MRI, čili jste právě úspěšně vyloučili jeden směr. Po chvilce zoufalého bloudění a navigování v hebrejštině od ochotných sestřiček se mi podařilo micparu šel peod dobýt.

    Byli ohromně milí, ztupili na mě dva strojky na vlasy, dali mi certifikát a pořídili spoustu fotek na památku. Ono se to málo ví, ale vlasy na darování vám nestříhají nůžkami, jak si asi dámy představují, ale odřeže se vám to elektrickým strojkem, který znají spíše pánové, a zastřihává se až co zbude. Pán říkal, že vlasy jsou kvalitní a je jich hodně, tak jsem řekla, že se třeba během postdocu ještě jednou stavím. Takže teď jsem jako znovuzrozená, všichni mi to chválí a hrozně se bavím tím, jak na mě spousta lidí na kampusu kouká a je evidentní, že jim šrotuje, že něco je jinak, ale nedotéká jim, co konkrétně.

    Pochlubila jsem se fotkou ze své micvy (dobrého skutku) v naší whatsappové skupině a kromě spousty srdíček jsem dostala i emotikonu potlesku od šéfa ze zámoří. No, hele, já jsem jenom zvládla popojet autobusem a někam si sednout. Za co jsem si ale zasloužila skutečný potlesk je to, že jsem se skamarádila s Kopčemem.

    Kopčem je krycí jméno pro náš třístovkový magnet a nevymyslel ho nikdo jiný, než moje maminka. Po mojí posedlosti dejvickým Varianem asi správně vyhodnotila, že jednotlivé magnety mají v mém srdci speciální místo a každý má svoji vlastní osobnost. Nicméně naše (hahaha varianská) třístovka je ohromně stařičká. Říká se, že si ji Lucio přivezl ze svého postdocu. To jsou řeči, ale přes třicet by jí být mohlo. Dlouhou dobu jen nenápadně papala helium v rohu, ale v posledních šesti měsících se dočkala nebývalé revitalizaci. Nainstalovala jsem tam varianskou sondu, která byla tak stará, že člověk ladil všechno rukama a aby mohl měřit třeba uhlíky nebo dusíky, musel do té sondy zespoda zasunout takovou tyčku, což je tak stará praktika, že já ani nevím, jak se to jmenuje. Nikoho asi nepřekvapí, že také postrádá vzduchotechniku na to, aby člověk mohl vyměňovat vzorek horem, takže pokaždé musíte vyndat sondu, vyměnit vzorek přímo v ní a zase ji vrátit (a naladit!). Ne zcela nelogicky jsme si magnet přehazovali jako horkou bramboru a všemožně se vymlouvali, proč zrovna ten a ten vzorek nemůžeme měřit. V tuto chvíli ho také maminka pojmenovala Kopčem jako tribut na Lovce mamutů, protože ta mašina je vážně z jeskynních dob.

    Pasivně agresivní zaměstnanci tak donutili Lucia někde vyštrachat brukerovskou sondu, která umí ladit bez magické tyčky a otáčení šrouby. Já jsem ji označila za „příšerně starou“, ale podle odhadů jí je tak třicet, takže je to vlastně moje vrstevnice – no samozřejmě mladice, hele fungl nová. Pořád jsme nevyřešili tu otázku vzduchotechniky a Mark ironicky prohlásil „Jasně, skvělý magnet, sice potřebuješ inženýrský titul k výměně vzorku, ale jinak úplná pohoda.“

    Ale jinak to pohoda je. Já jsem nikdy na takhle slabém magnetu neměřila, uhlíky my rezonují u 75 MHz a ty čáry jsou prostě hrozivý. Ale moje experimenty šlapou, dneska se mi zrovna podařilo něco rozchodit a myslím, že jsme se s Kopčemem doopravdy skamarádili. Minimálně se na něj jako jediná netvářím jako by mě bolely zuby. Ale nejlepší na něm beztak je ta záruka, že nikdo nikdy nepřijde s otázkou, kdy ho uvolníte, že by si na něm chtěl taky zaměřit. Protože nechtěl, že jo.

    Jediná nevýhoda Kopčema je, že operuje na TopSpinu 4.5., kde nikdy nemůžu nic najít a profesor ChatGPT mi řekl, že rozumí mé frustraci. Tak to leda houby, protože mé frustraci z TopSpinu 4.5. může rozumět akorát tak jiný uživatel TopSpinu 4.5., který si navíc pamatuje fantastickou verzi 3.6., i tu 4.1., která se sice trojce nemůže rovnat, ale s odstupem času pořád dost slušný.

    A tak trávím poslední dva týdny s Kopčemem a mám se dobře. Ale aby mi tu zase nevyrašila ze samé dobroty svatozář, tak jsem se také jeden den Luciovy nepřítomnosti flákla. Tak šedě. Sice jsem mu oznámila, že nepřijdu, ale zase jsem se svojí úrovní poctivosti nedospěla do bodu, abych to přiznala i docházkovému systému. Sbalila jsem se a vyrazila na výlet do Tel Avivu, kde jsem se nejprve pustila podél řeky Yarkon lesoparkem až k její deltě (chemickému posunu, hahaha? Směje se jenom Hanka Dvořáková? Hm, tak nic no). U majáku jsem se posilnila kafíčkem a brownies v kavárně, co mi doporučila Lilli. A pak jsem vyrazila po pobřeží až do Jaffy, což je arabská část Tel Avivu, kde je skoro všechno nyní nové, ale s historickým základem. Já mám Jaffu moc ráda, protože je oproti Tel Avivu taková tišší a malebnější a mnohem lépe tam vaří. Z Jaffy jsem se vydala zpátky na sever a navštívila šuk HaKarmel, kde jsme objevila fantastické tričko Šalom, bitches (v překladu něco jako Šalom, kundy), a kdybych mohla restartovat svůj postdoc, první den bych přišla v tomhle (a ne v nějakých nádherných šatech, které jsem bezesporu měla). Ale teď už vím, že by se tomu Lucio zasmál.

Tady mají na kolotoči oslíka! My NMRisti jsme kolotoči posedlí, protože právě na nich si vysvětlujeme přechod z labotarorní do rotující soustavy. Ale tady je oslík! To si jako můžete hrát, že jste Mesiáš, co doráží do Jeruzaléma?

    I když my se smějeme dost divným věcem. Třeba mi v rámci nějakého MRI rozhovoru sdělil, že tuk má krátký spin-spinový relaxační čas T2 a já podotkla, že teď tedy dává dokonalý smysl, že se lidé rozšiřují, když tloustnou. Hani, dost dobrý, viď? Jemu to dobrý přišlo. A Dimovi taky. Úplně slyším ty cvrčky, jaké ticho tu panuje místo smíchu. No nic. Ale myslím, že mu tyhle hlášky v Americe chyběly.

    Jak by se řeklo hebrejsky – ze hu. A je to. Nedávno jsem si vzpomněla na tu písničku Haničky Zagorové Spěchám, kde zpívá o tom, jak nezvládá natřískanej den. Tak ta by tady vybouchla. Moje dny jsou teď poměrně natřískané, protože ke Kopčemovi ještě stíhám psát, jezdit po výletech, byla jsem na deskovkách s Patrikem a na Arančině kolaudaci nového bytu, co má rozvržení trošku jako moje první domečky na Simících, ale je to tam moc bezva, každý víkend se pilně učím, chodím do posilovny a střihla jsem si to darování vlasů. Teď budu vyrábět masku na Purim, protože jsem si vymyslela, že bych mohla jít za hyenu a Miss Hyena by tak mohla jít na party se mnou v rámci mého převleku. Nejsem moc manuálně zručná, ale nemůžu ji zklamat. Tak jsem se zapsala na workshop výroby škrabošek na Weizmanu a taky na výlet do Judských hor a vinařství, kam pojedeme s Amim. Mám se dobře, klepu do dřeva, a snažím se si to užít, co to dá. Ostatně, co jiného mi zbývá, když má Amerika na Blízkém východě už třeba polovinu svojí armády.

    Ale my jsme pořád přesvědčení, že to přečkáme, a tak jsme se rozhodli udělat s kolegy něco pro svoje zdraví a bojkotujeme Weizmaní jídlo, o kterém jsem psala nedávno. Po několika pomluvách o tom, že se ten a onen přiotrávil, toho a toho pálí žáha a ten a ten skončil s prášky na vysoký cholesterol, jsme se hecli a i Korin se vzdala svých milovaných šniclů. Já nálož oleje zvládám, ale zase mám náskok v podobě čtvrt století konzumace párků, slaniny a škvarkové pomazánky. Dokonce jsme podotkla, že olivový olej přece k cholesterolu nepřispívá. Na to mi Mark řekl, jestli si doopravdy myslím, že se v místní jídelně, kde se vaří pro stovky lidí, používá olivový olej. Když se nad tím teď zamyslím… Jsem v bojkotu taky a jdu vařit.