Tajemství všech tajemství odhaleno – Jak se cítím jako žena ve vědě?

Tento týden jsem si rozhodla ukrátit čekání na přílet raket značky Godot návratem k jednomu ze svých nejmilejších koníčků – ke čtení. K velkému comebacku taky přispělo to, že jsem v nových brýlích u očaře prošla všemi potřebnými testy a to zejména na textech, které neumím nazpaměť. (Kdybyste potřebovali, na té velké tabuli je pořadí písmen následující: T, F, U, C, N E…) Sice pořád hledám ideální sklápěcí úhel (na což jsem z NMR ostatně zvyklá), ale už je to skoro ono. Ale mám podezření, že zvětšili font v mé milované Světové knihovně od Odeonu. Tak či onak, teď zase více čtu a tento příspěvek to bude poznat. Probuzení zlé literární kritičky.

  K velkému zklamání NMR komunity jsem nestrávila vánoční prázdniny s nosem zabořeným do profesora Keelera, nýbrž do profesora Langdona. Ale hltala jsem to se stejnou vervou. Ano, i já jsem sedla na lep Danu Brownovi a zatoužila po jeho nejnovější knize o harvardském profesorovi, která se navíc odehrává v Praze a na které autor pracoval dlouhých sedm let! Sto jedenáct let, kdo by to byl řekl. Sedm let, to je jako můj doktorát s postdokem dohromady. Mohu tedy s jistotou již nyní tvrdit, že jsem publikovala vícekrát než Dan Brown, protože já mám už aspoň tucet článků. Mám ovšem dojem, že on vede na stránky, a já zase, co se literárního stylu týče.

  Nechci tu působit jako fouňa a nasazovat Danu Brownovi psí hlavu (nebo ostnatou korunu, haha). Já mám jeho knížky upřímně ráda. Jasně, můžeme se bavit hodiny o tom, čí je nosná myšlenka románu Šifry mistra Leonarda a jestli je postavení románu na (pa)vědecké publikaci košer. Za mě proč ne. Rozhodně bych se neurazila, kdyby někdo vzal náš článek o dekaplinku, vystavěl by kolem něj konspirační prostředí se zákeřným Řádem rádiových vln a pak by se to zfilmovalo, mně by hrála Audrey Tautou a Lucia Tom Hanks a každý člověk by se dozvěděl o fascinujícím světě NMR spektroskopie. A na Weizmann by se sjížděly autobusy turistů, k radosti zdejší security. Nebo můžu podotknout, že typy postav v jeho románech jdou predikovat o poznání snáz než NMR spektra. Ale musí se nechat, že Dan Brown píše neskutečně čtivě. Příběhy, které začínají výhradně in media res, čili rovnou někdo utíká, umírá nebo něco podobně dramatického, kadence krátkých kapitol a skvělé rozehrání vám nedovolí odtrhnout oči dříve než třeba v půlce knížky. Můj nepopulární názor je, že literatura se zase moc neliší od fotbalu. Taky je někdo rozehrávač, co kolem vás vystaví scénu, někdo je obránce, aby žádná nelogičnost neproklouzla do malého vápna, a někdo musí balon do branky doklepnout, jak se říká zakončit. Dan Brown je čistokrevný rozehrávač a jeho zakončení pár posledních knih připomínají spíše upachtěné dorážky, než nejkrásnější góly roku.

  Ale mně to vůbec nevadí a až Dan Brown vydá další knížku, tak do toho knihkupectví beztak půjdu a koupím si ji, protože se sice můžu tvářit jako velká intelektuálka, ale profesor Langdon se čte lépe než profesor Keeler, i když Keeler by dozajisté nikdy nevypustil z úst takovou zrůdnost jako je magneticko rezonanční spektroskop a nepovažoval by za novum, že MRI skener zobrazuje mozek v reálném čase. A kdy jako? Jak vypadal před týdnem? Tak to bych se té mašiny i bála. Já si tu nechci hrát na arbitra elegantiae vědecko-fantastické literatury a vypichovat tady nějaké nesrovnalosti. Zaprvé mějme na paměti, že je to román a ne odborná publikace. A zadruhé mějme na paměti naši národní povahu a riziko, jak to někdo natře zpět mé povídce v soutěži od VŠCHT. Vindicta. (Mimochodem všimli jste si mého dnešního nadužívání latiny? Myslím si, že mám oba starověké jazyky nahrané ve stejném neuronovém uzlu a jak teď mluvím pořád hebrejsky, latina se dere ven. Což by mělo zajímat hlavně toho pána, co mi tu a tam pošle zprávu ve španělštině, co není určená pro mě.) Nicméně na té knížce mi vadilo něco jiného.

  Ona se totiž jmenuje Tajemství všech tajemství, ale mnohem výstižnější by bylo Reklama všech reklam. Zmiňování konkrétních značek má v literatuře svůj význam. Asi jiný typ záporáka přijede černým BMW a jiný zase v černém Ferrari. Použitím značky tak dáváme čtenáři vodítka k charakteru postavy, aniž by nás to stálo řádky popisování. Můžeme s klidem říct, že se ten a ten podíval na svoje hodinky Rolex. Co nám to říká? Že je postava bohatá a i konkrétně jak moc. Protože pod termínem „drahé hodinky“ si můžeme každý představit něco jiného. Cenová kategorie rolexek nás nenechává na pochybách, ať jsou v našich finančních možnostech či nikoli. Zrovna tak můžeme říct, že oblek je od Armaniho nebo kostýmek od Chanelu. Podobné korporátní značky jsou celosvětově známé (o čemž svědčí i to, že pojem rolexky word nepodtrhuje, prostě se to používá) a knize mohou pomoct. Konkrétní značku je také možné zmínit, když je postava něčím pověstná. Třeba když reálné předobrazy budoucího velkofilmu o dekaplinku holdují coke zero a chodí výhradně do té a oné kavárny (ale každý do jiné, protože si tam od sebe chodí odpočinout). Takových autistů je ale málo.

 Nadužívání značek a vmezeření děj neposouvajících kapitol a odstavců pouze za prvoplánovým účelem zmínit značku pak působí jako prachsprostá reklama a zbytečné retardéry (ale  retardéry ne v tom smyslu, že to zpomaluje děj, spíše že to z vás dělá idiota.). Proč by mě mělo zajímat, z jakého kávovaru má pan redaktor rád kávu? Nebo jakou bundu nosí Katherine? Nebo na jakém přesném typu rotopedu jede pan ředitel? O postavách mi to neřekne vůbec nic.

  Udělám jeden demonstrační pokus a pak už toho nechám, slibuju. Porovnejme si věty: Zuzka zaklapla laptop značky Surface, sbalila svůj popsaný sešit z papírnictví ePipí a ze židle popadla kabát české značky Black Mountain – je čas vyrazit. (To se teď děje.) O postavě Zuzky vám to neřekne nic. Možná někdo tuší, že Surface je laptop od Microsoftu, minimálně čtenář ví, že to není mac. Málokdo zná ePipí nebo Black Mountain. Je to jen reklama. Věta totiž může vypadat taky takhle. Zuzka zaklapla černý laptop, sbalila svůj popsaný sešit s motivem lišek a ze židle popadla žlutý kabát s bílými puntíky – je čas vyrazit. Jaký dojem má čtenář z postavy Zuzky teď? Nosí žlutý kabát s bílými puntíky, takže jí asi nevadí tu a tam přitáhnout něčí pohled a jde jí spíše o to, v čem se cítí ona dobře, ne o nějaké zkostnatělé představy okolí, jak by se měla paní doktorka oblékat. A má sešit s motivem lišek, takže její nejoblíbenější zvíře asi nebudou veverky. (Moudří už vědí, že jsou to samozřejmě hyeny.) Asi tak.

  Abych tedy obnovila svá nervová vlákna (a naladila jinou frekvenci v rezervoáru nelokálního vědomí pochopitelně), zmocnila jsem se při své návštěvě Prahy knížky od Pavly Hubálkové Neviditelné ženy ve vědě. Pavlu Hubálkovou já již pár let tiše obdivuji, konkrétně od chvíle, kdy mi moji kolegové z ÚOCHB dali knížku o komunikaci vědy, kterou jsem si horoucně přála. A ačkoli já jsem ve vědě žena spíše nevidoucí než neviditelná, tohle téma ve mně rezonuje lépe než jádra vodíku.

  Myslím si, že jsem se porovnání situace žen ve vědě v Česku a Izraeli již na blogu věnovala, nutno ale podotknout, že článek Holy land versus Holý land vyšel již více než před rokem a mě tak trochu spadly z nosu mé růžové brýle. A to taky doslova, takže teď mám drátěné stříbrné obroučky a tenčí skla, a situaci tady vidím o trochu jasněji.

  Je pravda, že tady v Izraeli nemám dojem, že bych byla jako studentka na něčí druhé koleji, pouze drby praví, že šéf je na dívky méně přísný (ehm, tohle je „méně přísný“?). Ale to mi nepřijde nijak divné, protože muži mezi sebou mluví strozeji a obecně drsněji a na nás dívky jsou takoví měkčí. A my zase mezi sebou pištíme a jsme takové expresivní, což před muži také neděláme (tolik). Na druhou stranu mě šéf – na rozdíl od mých mužských kolegů – málokdy poplácá po rameni, když se mi něco povede, protože se to asi… nedělá? Něco za něco. Současně s tím, že vás nikdo tolik nediskriminuje jako v Česku ale přichází i to, že zapomínají, že jste žena tak nějak obecně. Takže sbohem dvojí metre, ale také sbohem sáčky na menstruační pomůcky na toaletě v práci. Já jsem nedávno prosila o pomoc a trvalo mi třeba dvacet minut chatování, než pán pochopil, že můj problém je, že ta věc je fyzicky těžká, ne že je těžká, protože nevím, jak to mám udělat.

  V Česku ženy mizí z vědeckého pole převážně kvůli kariérní přestávce během mateřství a protože jim následně (převážně) muži nechtějí dát důležité nebo plnohodnotné pracovní pozice, protože se obávají, že budou často doma s nemocnými dětmi. A kde jinde by asi tak měly ty ženy být? V tom má Izrael dvojí výhodu. Zaprvé, židovská kultura je obecně nastavená více rodinně, než je společnost v Česku. Když někdo zůstane s nemocnými dětmi doma, je to naprosto pochopitelné, nikdo se nediví ani nepohoršuje. A je jedno, že jste muž, vedoucí a vašemu dítěti je devatenáct. Vaše dítě vás potřebuje, magnet nikoli. A tak by to mělo být. Současně – ať jste na jakkoli „důležitém“ pracovním meetingu – když vám volá rodina, okamžitě to vezmete. Ne s mávnutím ruky jako v Česku, že je to „jen rodina“. Ten meeting je „jen práce“. Já jsem takhle odešla z meetingu celé skupiny, když mi přišla zpráva, že zemřela babička. Odešla jsem bez vysvětlení středem, přímo kolem plátna, na kterém se promítalo. A víte, co udělal můj šéf Lucio, když zjistil co se stalo? Posunul nějakou svoji schůzku, aby mohl být se mnou.

  Tady se ještě můžeme bavit o tom, že to je štěstí na lidi, které můžete mít všude. A zrovna tak můžete mít na lidi smůlu i tady v Izraeli. Co dělá největší rozdíl v nevymizení žen z izraelské vědy (nebo pracovního trhu) je, že mateřská dovolená tady je placená pouze po dobu tří měsíců. A to je hodně krutý. Můžete si samozřejmě požádat o její prodloužení (bez peněžní kompenzace), ale nejdéle na rok. Když se v Česku žena po porodu vrátí do práce po třech měsících, hned získává nálepky jako „kariéristka“, „špatná matka“ a podobně. Tady je to nutnost, pokud chcete, aby vaše dítě mělo také co jíst, až ho dokojíte, a nikoho to nepřekvapí. Když jsem se evakuovala přes Egypt a zkysla v Evropě na dva měsíce, nepřišlo mi, že mám „kariérní přestávku“. Z Luciova pohledu jsem byla doma skoro stejně tak dlouho, jako kdybych porodila. To je děsivé. Jak to vůbec můžou zvládnout? Na druhou stranu je tu mnohem více služeb denní péče, kde vám miminko pohlídají. a řada lepších institucí nabízí jesle a školku přímo v areálu kampusu, což zní jako velká pomoc. Jako pracující matka také pracujete o pět hodin týdně méně, ale bohužel to nejde vybrat tak, že byste jeden den třeba nepřišla, jen vás pustí každý den domů dříve. A když píšu tři měsíce mateřské dovolené, tak doopravdy myslím tři měsíce. Takže pokud musíte začít čerpat mateřskou ještě před porodem, už se vám to počítá. Já jsem se vždycky bála, že se mi může stát, že budu v Česku u NMR spektrometru kojit, což v našem labu byla poměrně častá praxe. Teď se obávám, že se mi může stát, že budu u NMR spektrometru rodit – a to jsem na Lucia upřímně zvědavá.

  Co také značně přispívá k menší diskriminaci žen je to, že vy často z jména nepoznáte, že se jedná o ženu. Já jsem samozřejmě zastánkyně našeho -ová, jsem na něj hrdá a hrdě si ho píšu na všechny články. Také jsem šokovala svoji kolegyni tvrzením, že si pochopitelně změním příjmení, až se vdám. A moje články mě v tu chvíli doopravdy zajímat nebudou. Teď si možná říkáte, co vám tu bulíkuju za hloupost, že nepřechýlená příjmení jsou přece běžná, ale vy víte, kdy vám píše John a kdy Jane. A tady je ten háček. Protože Izrael disponuje řadou hojně používaných jmen, která jsou jak mužská tak ženská, například Yuval, Ariel nebo Noam. Takže když vám píše Yuval Silverstein, přeji vám hodně štěstí. Zeptala jsem se svých kolegů, co dělají třeba na úřadě, protože hebrejština paradoxně pohlaví ve druhé osobě rozlišuje a nemá takové to vykání, za které se schováváme my. Tak se přiznali, že si osobu vyhledávají na internetu, aby věděli, jestli mají Yuval(ovi) Silverstein(ovi) napsat at nebo ata. Záludné je tu i to, že například jméno Michal je tu ženské. Pro muže se používá Michael. Já jsem z rodiny, kde je celá dynastie Michalů, takže mě Michal Leskes s NMR laboratoří o patro níž, nemohla více překvapit.

  Kniha od Pavly je ovšem plná skvělých jmen. A mezi nimi nesměla samozřejmě chybět úúúúúúúáááá Hanka Dvořáková, která mi do knížky i úúúúúúáááá napsala věnování na našem Experientia setkání. Hančin příběh znám samozřejmě zepředu zezadu, protože jsem o Dvořákových viděla i dokument na České televizi, na jehož konci ostatně dostávám šek a říkám nějaké moudru. Ale beztak si Hančin příběh ráda vyslechnu znovu a znovu, protože je to právě podpora Dvořákových, která mi pomáhá napsat ten můj. Číst rozhovory s tak inspirativními ženami, ať už v oblasti chemie, mikroskopie, chirurgie, ženského zdraví, práva nebo ekonomie je doopravdy motivující. Pavla kladla moc hezké otázky, je to jako kdyby vědkyně mluvily přímo se mnou. Pomohlo mi to docenit to, jaké štěstí mám, že jsem v prostředí, které mi pomáhá růst. Uvědomila jsem si, že některé problémy, které se nevyhnuly ani mně, potkaly celou řadu dalších dívek vědkyň, což mi pomohlo se přes ně přenést. A například rozhovor s Annou Stejskalovou o ženském zdraví mi nastavil dost potřebné zrcadlo, když jsem si uvědomila, že já vlastně vím víc o periodě dekaplinku waltz16, než o svojí vlastní. A jelikož svět je malý (ať už vás globus stál kolik chcete) a o náhody v něm není nouze, objevila jsem v knížce i sestru svojí úplně první a skvělé učitelky hebrejštiny. A tak jsem jí hned napsala, hebrejsky pochopitelně. Kruh se uzavírá. Anežka Kužmičová mě velmi uchvátila svým výzkumem v oblasti dětského čtení, kde vyzdvihuje, jak běžné je číst knihy o fotbalistech, kterých jsem já jako malá přečetla doopravdy hodně. Z fotbalových knížek jsem si odnesla spoustu nových obratů jako je třeba „zlatá klec“ a taky distorzi toho, kolik by měli muži vážit, protože v těch ročenkách byly uvedené i de facto nerealistické hodnoty. Taky jsem se dozvěděla, že já jsem byla čtenář tvořivý, co si příběhy domýšlí, protože já jsem knížky o fotbalistech nejenom že četla, ale taky i psala.

Díky, že můžu! Aspoň takhle jsem vzala Hanku k našem magnetům, jak jste si ostatně mohli přečíst na zdi za knihou, že jo...

  Každý rozhovor je uzavřen takovým krátkým dotazníkem, který jsem se rozhodla vyplnit i za sebe.

Jaká jsem vědkyně?

Mazaná, ale maskuju to růžovou – tak mě alespoň vystihl můj školitel na bakaláři a myslím, že to docela trefil. Ale jinak jsem poctivá, zapálená a mám ochotu se učit. Jenom bych potřebovala přidat v systematičnosti vedení laboratorních zápisů a ukládání souborů. V tom mám velké mezery.

Co mě na vědě nejvíce baví?

Že se každý den dozvídám něco nového. Konkrétně na postdocu odcházím každý den s novým dílkem do své NMR skládačky.

Kdybych mohla změnit jeden stereotyp o NMR bylo by to…

Že cokoli obsahuje v názvu slovo nukleární musí být zbraň. V medicíně se dokonce slovo nukleární z nukleární magnetická rezonance úplně vypustilo, protože se tam pacienti báli chodit. Také by pochopení toho, že jde jen o neškodné zkoumání atomových jader v magnetickém poli, mohlo znatelně snížit výhrůžky smrtí od teroristických hnutí a státních režimů, co nám chodí.

Jaký vynález bych si přála, aby existoval?

Tak tady se jasně shoduji s Hankou Dvořákovou a přála bych si supravodivé materiály při pokojové teplotě, takže bych už nikdy nemusela tahat těžké dewarky a do magnetů plnit dusík a můj kolega Díma helium. Ale nápad psycholožky Julie Chytilové v podobě bezedného kelímku pistáciové zmrzliny stojí také za zvážení. Kromě toho skoro všechny vědkyně chtěly teleport. Ale kdyby byl teleport, to už bych se doopravdy nikdy nezastavila. Nejprve bych se teleportovala domů za mámou a pak bych díky časovému posunu cestovala na Floridu na diskusi s Luciem a ráno bych už zase v Izraeli spouštěla experimenty. Možná bych se po cestě zastavila v Koreji, kde je jedna milá profesorka, se kterou si teď chatuji kvůli svým datům.

Jaký průlom očekávám v NMR?

Myslím si, že těm kryogenům – tekutému dusíku a heliu – doopravdy odzvoní. Buď někdo vyvine ten supravodivý materiál anebo NMR při nízkém magnetickém poli vystřelí tak, že ty drahé a velké pivní tanky vytlačí z trhu.

  A bonusová otázka:

  Jakou knížku bych vám doporučila?

 Samozřejmě že Neviditelné ženy ve vědě. A neříkám to proto, že je tam více růžové, než v mé disertační práci a tam bylo doopravdy hodně růžové. Pokud bych si mohla dovolit i já – elév – dát jednu radu ostatním ženám tak je to, aby mezi sebou nesoupeřily. Samozřejmě se někdo může narodit chytřejší, s rychlejším metabolismem nebo hezčí anebo ani jedno z toho, ale je zkrátka oblíbenější. Židovské přísloví říká, že závist nám bere sílu mít to taky. Takže je naprosto nesmyslné se předhánět, navíc o přízeň vedoucích, kterým je to naprosto jedno, protože ti už svoje ženy mají. Pokud se podaří vytvořit síť navzájem se podporujících žen jako je to u nás v laborce, vědecký svět je ihned o poznání hezčím místem.

 

PS: Z posledních šedesáti stran Dana Browna jsem četla jenom přímou řeč, to už se fakt nedalo.

PPS: Ty jo a představte si, že by v našem filmu o dekaplinku mohl hrát i Ewan McGregor….