Vítej roku 2026... anebo možná radši jdi

Na začátku bych chtěla poděkovat za zkušební týdenní verzi roku 2026, dobrý pokus, nelíbilo se mi to, tak mi, prosím, řekněte, kde je tlačítko na odebrání se z tohoto kanálu příspěvků. Ani nevím, jestli za moji nespokojenost se zkušební verzí může nový venezuelský prezident Donaldo Trumpo, který dělá Venezuelu grande again nebo celkově se vyostřující situace na Blízkém východě a čekání na nové íránské rakety značky Godot anebo prozaické každodenní starosti se spiny, které mi pěkně zamotaly hlavu.

 

  Na naší sušičce pro postdoky, kterou sdílíme ve sto lidech, jsou tři možná nastavení. Buď můžete svoje prádlo vysušit delikátně, ale bude to trvat déle, čímž rozčílíte ostatní postdoky, nebo ekonomicky na střední výkon, který nepotěší ani neurazí, anebo můžete zvolit možnost heavy-duty, což ve výsledku znamená, že vaše prádlo asi zažije svoje, ale budete to mít hotové rychle a za málo peněz. Protože platíte od minuty bez ohledu na to, jaký jste zvolili program, což – když nad tím po roce tak přemýšlím, - mi nedává moc smysl. A co čert nechtěl, Lucio mě posadil do laboratoře a zvolil program heavy-duty.

  A tak se pojďme podívat na to, jak mě tenhle zkušební týden roku 2026 parádně promlel a dostal z nedělního letos to budu brát pozitivně ke čtvrtečnímu utírání slziček na záchodě.

  Na prvním místě musím vypíchnout, že my máme doopravdy fajn skupinu, takže neděle se nesla dost ve stylu setkávání a povídání si, protože jsme se neviděli dlouhých dvanáct dní a to je v Izraeli hotová věčnost (tady totiž za jeden den zažijete klidně víc než jinde za deset let, takže já mám dojem, že od té doby, co jsem byla v Česku uplynulo sto šedesát osm let a ne hodin). A v té skupině jsem já, člověk, který bytostně nenávidí změny a který si vybral postdoc v Izraeli na začátku roku 2023 a vývoj geopolitické situace ho neděsil tolik jako hledání si nějaké alternativy. Lucio tomu říká odvaha, ale myslím, že psychoanalytik by to označil za abnormální rigiditu kognitivních funkcí. Nesnáším změny. A mám kolem sebe super lidi a chci, aby to tak zůstalo.

  Prásk! Jedna kolegyně skončila už v prosinci. Prásk! Naše studentka dokončila rotaci a odešla tak včera odpoledne. Prásk! Náš inženýr si našel lépe placený flek a my teď přebíráme dočasně jeho úkoly, takže se učíme plnit helium a dusík a bojíme se. Prásk! Moje nejlepší kamarádka Korin se ještě nevrátila z rotace v jiné laboratoři a možná bude muset dělat další. A Prásk! Rána do vazu. Moje kolegyně, se kterou chodíme nejčastěji na pivo, mi řekla, že se musí vrátit na svůj starý institut, kde je profesorkou, a odjíždí v půlce června, i když tři měsíce všem říkala, že tu zůstává dalších několik let. Pro mě jejich odchody znamenají jak emoční tak existenční krizi. Emoční proto, že jsem se ještě neobalila tou nepropustnou krustou jako většina akademiků. Já jsem byla zvyklá z naší skupiny na ÚOCHB, že tam parta těch stejných lidí pracovala pospolu dvacet nebo klidně čtyřicet let s pravidly jako v mém bytě o šabatu: nikdo dovnitř, nikdo ven. Takže střídání zaměstnanců jako figur na orloji je pro mě relativně nový koncept a trpím. Spousta lidí v akademii, převážně ve vedoucích pozicích, se naučila nevytvářet skutečné vztahy v rámci skupiny, čímž se chrání. Všichni víme, jak se vaše přátelství a vztahy promění, jakmile opustíte kancelář, natožpak kontinent, a přicházet o přátele každé tři roky je psychicky neúnosné. Já odmítám slevit ze svého konceptu Skutečných vztahů a přemýšlím o tom, že jsem na vědeckou dráhu přeci jen příliš křehká. Ostatně jako správný diamant.

  Existenční nejistota pak pramení z toho, jestli se zabiju první při plnění helia anebo mě zabije Lucio, protože fyziku a výpočty na našich společných projektech zajišťovala právě odcházející kolegyně se svým manželem. V rámci naší krize doplňování kryogenů, tekutého helia a dusíku, do našich magnetů, kterou bych se nebála kvůli jejímu rozsahu a závažnosti označit za Studenou válku, jsme si museli rozebrat nějaké povinnosti. Já jsem z toho vyšla poměrně dobře a stala jsem se dietním poradcem nádob s tekutým dusíkem pro naše kryosondy – což ve výsledku znamená, že hlídám jejich váhu, která nesmí klesnout pod minus čtyřicet kilo. V zásadě jsem proškolená i v tom, jak do té nádoby dusík doplnit, ale já doufám, že až to na sondu přijde a náš druhý technik nebude moct, bude tam ještě někdo se mnou, kdo to bude supervizovat. Myslím si, že Lucio i ta sonda v to doufají taky.

  V rámci péče o naše kryosondy jsem tedy dostala důležitý úkol a sice být u toho, až servisáci z Brukeru budou pečovat o transferlajnu (taková obří stříbrná hadice, co vede ten dusík do vaší sondy) a ovládnout to natolik dobře, že to budu moct naučit ostatní. A je tu evidentně novoroční tradicí, že já mám vždycky něco důležitého brzy ráno po Arančiných narozeninách (loni jsme se stěhovala). Zatímco loni jsme byli asi do dvou do rána v hospodě ještě s Karlem a se mnou se pak točila postel po dvou aperolech a litru belgického piva, tentokrát Aranka svolala oslavičku na poslední chvíli, na pláž a inzerovala, že ať se nebojím, že se taky nechce dostat do postele o půlnoci. No, to jsme se vskutku nedostali. Po tradičním vánočním lití pro mě doopravdy nebylo velké ujímání zůstat pouze u dvou piv, ale na školení o kryosondě jsem dorazila krapet spánkově deprivovaná, protože v hodinu, co jsem už chtěla být dávno v posteli a mentálně se na výkon připravovat, jsme dávali Arance na telavivské pláži Hobla. Ještě jednou všechno nejlepší, Aranko!

  Místní technik z Brukeru je takový pán, odhaduju tak Luciova věku, který se jmenuje Itzik a já ho mám ráda, protože mi říká Zuzu a jako jediný tady správně odhadl mé znalosti hardwaru NMR spektrometrů (nebo jak by se řeklo v té nové knize od Dana Browna s Langdonem: magneticko-rezonančních spektroskopů). Ve svém světě naprosté hardwarové retardace jsem prošvihla tu chvíli, kdy skončilo to, co po mně chtěl Lucio, a visela jsem zoufalým pohledem na každém kroku techniků při výměně vakuové pumpy v kryo-platformě a bylo mi ze sebe vážně zoufale. Pak se teda vysvětlilo, že operaci posledních čtyř hodin po mně nikdo replikovat nechce, ale Itzik se tomu smál a řekl mi, ať se nebojím, že řekne Luciovi, že Zuzu je proškolená a může odteď měnit vakuové pumpy sama jako certifikovaný technik společnosti Bruker. Možná mu to doopravdy řekl, protože jsem je pak slyšela mluvit hebrejsky a velice důrazně.

  Já jsem taky začala mluvit velice důrazně, protože nás čeká v lednu inspekce laboratoře a naše laboratoř vypadá zhruba tak jako my všichni po Vánocích; ne zrovna ve formě. Tak jsem si vzpomněla na náš robotický vysavač Arnoštku, která vždycky stoicky praví Zahajuji úklid a pustila jsem se do nové mission impossible, až na to, že namísto Toma Cruise je tam Lucio, co olepuje červenou páskou všechno, co můžu vyhodit. Mě nějak minul, ale možná na to přijde později. Já jsem mu navrhla revitalizaci jednoho místa, které chci proměnit v miniaturní přípravnu vzorků a on řekl, že je to dobrý nápad. Jakože, prosím? Mrzí mě, že jsem si tuto větu nenahrála. Dokonce jsem nakoupila i nějaké pořadače na manuály a ani jeden není růžový, takže jsem se doopravdy překonala. Vynesli jsme s kolegou jeden stůl, přidali poličky na sondy, já našla další úložný prostor, který ostatní označili za geniální, odstranila jsem většinu nepořádku z konzolí, roztřídila sondy a manuály, aby jejich poloha odpovídala poloze toho magnetu, do kterého pasují, a ještě jsem umyla aspoň třicet kyvet v našem novém čističi na sondy, u čehož mi málem křachla pumpa, takže… no radši nic, co se stalo v digestoři, zůstane v digestoři. Ale dostala jsem echo, že si koupíme od Brukeru tu jejich novou mašinu na hyperpolarizovanou vodu, takže bych mohla třeba i začít plnit jeden ze svých grantů a nepřijít přitom o ruku.

  Martin mi říkal, že na postdocu budu dělat úplně všechno, takže abych dostála jeho moudrým slovům, přijala jsem taky Luciovu žádost, jestli bych se mohla postarat o občerstvení jeho seminářů, které jsou v průměru jednou měsíčně a vždycky na ně dorazí přednášet nějaká vědecká celebrita. Já jsem byla maminkou vedena poměrně aristokratickou výchovou, takže mi žádná práce nesmrdí. Jak se říká: žije si v dostatku, ale za práci bere jak holka ze statku. Spousta lidí se podivovala, že tohle přece není práce hodná postdoca či co, ale to jsou kecy. Je to ta nejlepší práce ze všech, protože se nikdo nehrne do toho vám pomoct, takže jste konečně chvilku sami. Ale hlavně, Lucio pak vždycky dorazí s tou celebritou a představí mě, takže s nimi získávám interakci jeden na jednoho a milou pozornost a buduju si reputaci mnohem efektivněji, než kdybych jim mávala před obličejem svým enormním množstvím článků (díky, Martine!) a svými cenami (díky, Martine!). Jak by totiž řekla maminka, málokdo si pamatuje, co jste si říkali (to doufám), ale jak se cítili. Lucio i já jsme byli vychovaní v podobném dankešén-bitešén modelu, ale jeho Děkuju po té, co jste mu poslali vědecká data, kterých dostává denně kvanta, a Děkuju po té, co mu ráno vtisknete teplé kafe, je ohledně citového zabarvení někde úplně jinde.

  Tento týden se to ale sešlo tak, že jsme měli seminář dva dny po sobě, což se doufám nestane tradicí. Konečně byl čtvrtek a já jsem měla tak obecně dojem, že ta práce doopravdy odsýpá. Přestože byly všechny magnety obsazené a nemohla jsem si tedy nic změřit, měla jsem z toho týdne doopravdy dobrý pocit. Naše laboratoř začíná vypadat k světu, kyvety se blyští a na cestě jsou nové, naučila jsem se spoustu věcí o hardwaru a pokračuju v sérii vlastních laboratorních manuálů, které všichni oceňují, protože všechno fotím a na obrázku kroužkuju, takže to dokáže s tímto manuálem zreprodukovat i naprostý hardwarový analfabet jako jsem já. Nejlepšími autory manuálů nejsou experti, ale zodpovědní troubové. Také jsem se přihlásila na konferenci Mezinárodního dne žen ve vědě nebo tak něco tady na Weizmannu, protože pokud vyberou moji přednášku, tak dostanu trénink na to, jak dělat TED talk, natočí mě na YouTube, což je pro Luciovu skupinu a NMR-Challenge reklama zdarma, a možná (!) by tam mohlo být i to pověstné brownies. Taky blog teď vychází podezřele na čas a píšu teď ještě humoristickou povídku o vědcích do jedné soutěže, kterou kdybych náhodou vyhrála, tak mi vydají knihu. Ano, čtete správně, NMR teď není prim. A navíc jsem konečně zase začala chodit do posilovny.

  A víte, jak někdy hodně cvičíte a pak si špatně lehnete do postele a ráno vás tak hrozně bolí záda? Mě teď taky bodlo v zádech, ale ne proto, že bych moc cvičila a pak zalehla Miss Hyenu, ale proto, že si tu jeden týpek tak trochu hodně přivlastnil moji práci a já cítím tu kudlu v kříži. Naštěstí nešlo o nic zas tak důležitého, ale když se na něčem podílíte, dáte tomu čas a energii, někdo to odprezentuje jako výhradně svoji práci a z další komunikace vás už pak vynechají… tak vás to ve výsledku poučí víc než celý semestr rovnic s Kuprovem. Já jsem se musela jít podívat do zrcadla, jestli nejsem flekatá, protože jsem se cítila jako úplná kráva.

  Zatímco vy čtete tento díl, tak já jsem snad na kurzu pro postdoky, jak se stát vůdcem skupiny, a doufám v to, že mě tam buď naučí vybudovat si tu pověstnou skořápku nebo mi alespoň potvrdí, že jsem tedy doopravdy příliš velká křehule a důvěřivka a nejde s tím nic dělat; ostatně jak mi to napsali do posudku toho článku s Lubošem „outright naive“. Ale o mojí naivitě a výsledku kurzu zase někdy příště. Jsem teď se psaním blogu trochu napřed, což je dost odvážné vzhledem k tomu, že tu tak po očku vyhlížím ty íránské rakety, a nic, a nic, a nic, čekání na Godota par excellence. Ale já ostatně beztak spím v zavřeném krytu. Ne kvůli íránským raketám, ale protože je tu hrozná zima a uzavřený kryt se lépe zadýchá a o poznání lépe těsní.