Je to pejsek nebo hyena?

Kdo někdy absolvoval bezpečnostní pohovor u letecké společnosti El Al, anebo alespoň bedlivě čte můj blog, tak ten ví, že během takového pohovoru může padnout opravdu jakákoli otázka, včetně takových těch zamířených těžce na solar. Ale tuhle středu jsem si asi nevědomky objednala nějakou light odtučněnou verzi a otázky byly spíše zdvořilostní. (Což já si vysvětluju tím, že už jsem dostatečně proklepnutá, zatímco Patrik to vidí tak, že El Al ví, že mě beztak klepne z Íránu v následujících čtyřiadvaceti hodinách, tak na co by se mě asi tak ptali.) Nicméně nejhorší otázky mohou přijít až při kontrole palubní vstupenky, kdy se pořád ještě může rozhodnout, že vy nikam nakonec nepoletíte. A tak ve mně prudce hrklo, když pán řekl „Můžu se vás na něco zeptat?“. Čekala jsem, že v systému objevili moje letenky do Dubaje, ale on jen ukázal na můj batoh a řekl „To je pejsek nebo hyena?“

  Někteří z vás to již vědí… ale já jsem se do Izraele neodstěhovala sama. To jsem možná tvrdila do novin, abych vypadala hustá. Ale nejsem přece šílená! Přijel se mnou černý pasažér, vyděšeně balancující na vrcholu mého batůžku – plyšová hyena z pražské zoologické zahrady. Někdo má nejradši pavilon goril, někdo pavilon hrochů a jiný pavilon plazů, ale rozhodně máme všichni tajnou slabost pro pavilon plyšáků. Rozhodně to platí pro nás, doktorandy na ÚOCHB. Původně jsme chtěli plyšové kapybary (že by už volání mého druhu z Argentiny?), abychom mohli řádně reprezentovat náš pubkvízový tým Arogantních kapybar, ale namísto toho jsme odešli s luskounem, nějakým ptáčkem a hyenou. S ohlédnutím na pověst, kterou luskouni získali v roce 2020, mrchožroutství hyen a obecný nezájem o ptactvo, jsme si neomylně vybrali zvířata s asi nejhorším PR vůbec.

  Hyena tedy opustila svůj zaprášený život v pavilonu plyšáků (zaprášený proto, že všichni chtějí tygříky, lvíčky nebo aspoň lištičky, že jo, a musela jsem ji na regálu trochu oprášit) a asi netušila, že se právě stává kultovním předmětem a – jak řekla moje kamarádka – procestuje za rok víc kontinentů, než většina světové populace za celý život. A taky toho poměrně dost zažije. Jelikož se ke mně hyena přidala na konci září, bylo tak nějak samozřejmé, že se mnou pocestuje i do Izraele, to dá rozum, prachu už nalapala dost. A tak zatímco tygříci, lvíčkové a lištičky skončili zapomenutí v rozích dětských pokojů, Hyena nastoupila na let do Tel Avivu. (Od teď o ní bude referováno jako o Hyeně s velkým H, ale můžete o ní slyšet i jako o Miss Hyeně nebo – jak pravil Mark – o plyšákovi psychické podpory.) Přestože její pořizovací cena byla těsně pod limitem, kdy by to už chtělo zadat PIN, párala se jí trochu tlapka, a arogantní kapybary zlomyslně tvrdily, že si ji pokusila ukousat sama, aby se vyhnula letu do města, co akorát čerstvě v říjnu 2024 zasypaly rakety. Ale maminka Hyenu zašila, musela pak teda na rentgeny na letišti, jestli v ní je doopravdy jen plyš, ale mohly jsme vyrazit. Řeknu vám, že když se stěhujete na Blízký východ a jste z toho kapánek nervózní, přítomnost souputníka s výrazně nižší mentální kapacitou je k nezaplacení. Protože teď jste vy ten silný a musíte to zvládnout.

Hlavně, aby nám naložili kufr.

  Zvládla tři měsíce. Ale přece bych ji nenechala samotnou ve válečné zóně na Vánoce! A beztak potřebovala zašít ještě na boku, kde z ní visely nitě. A tak Hyena letěla domů na Vánoce, ale po cestě nás překvapil raketový útok z Jemenu a musely jsme na Ben Gurionově letišti do krytu, a Hyena taky, protože si ostraha myslela, že je to skutečný pes. A moje máma evidentně taky, protože když mi přivezla kabát do příletové haly na Ruzyni, tak zabalila i Hyenu, aby jí prej taky nebyla zima. A tak se Hyena rozcestovala a už se nezastavila. Byla v Kalifornii, což je výlet na který pořád hudruje, protože byla hodně v kufru a nemohla pozdravit moje kolegy, ale pak šla na výlet v San Franciscu a na cestě zpátky vedle nás nikdo neseděl, takže měla i vlastní sedačku. Pak jsme zaskočily ještě jednou do Prahy, kde potřebovala zašít zadek. Pak o zadek málem přišla, protože nás skoro zasáhla balistická raketa. Máma ji poctivě brala do krytu s náma, kde se s ní kamarádili psi, a nebylo o čem, že by se Hyena snad neevakuovala. A tak Hyena z autobusu sledovala, jak my zaléháme v prachu cesty u Dimony, zatímco kvílí sirény, přešla Sinaj, letěla vládním speciálem a vystoupila na příletovou plochu vojenského letiště v Kbelích. Pak jsem měla konferenci ve Finsku a po tom, co jsem zažila, mi přišlo krajně trapné schovávat Hyenu v kufru. Vzala jsem ji dokonce na výlet kolem Oulu, kde mně málem upadly nohy a ona si těch patnáct kilometrů hověla na batohu. Moji kolegové a přátelé z Izraele přijet nemohli, s Hyenou to alespoň nebylo tak osamělé. V rámci dvouměsíčního turné po Evropě zinscenovaného Íránem a zaplaceného Weizmanovým institutem, se Hyena dostala ještě do Belgie, ale na formule nešla, protože pršelo (a beztak by ji to nezajímalo). A pak ještě jela lodí na Ischii, kde ji nejvíce zaujali rackové, a pak už byl čas zase letět do Izraele. Tady už Hyena poznala pár kolegů a dostala vánoční dárek v podobě růžového psího oblečku s copánkovým vzorem, ve kterém vandruje teď, když je zima. Už se těší na výlet do Dubaje a ještě pojedeme do Švédska. Myslím, že Hyena by si měla taky otevřít věrnostní program u El Al a sbírat body.

Hyena v Oulu, Finsko

  Rozhodně sbírá body sympatie. Řeknu vám, není let, aby ji někdo z personálu v letadle, na rentgenu nebo jen tak na letišti nepochválil. To se vždycky dme pýchou a je pak nesnesitelná, protože na mě ti lidé jen štěkají „passport, please!“, zatímco na ni jen zakňučí, jak je „roztomilááááááááá“. Je to pravda, oni na ni i mění intonaci. A zatímco já, když špatně zabočím, tak se už připravuje deportační četa, Hyena ucpala rentgen na Ben Gurionu ve frontě pro teroristy (té u Mekáče), protože spadla z toho plastového boxu a paní musela zalovit v rentgenu, aby ji vytáhla a bezpečnostní procedury státu Izrael mohly pokračovat. A ani ji za tu sabotáž nedali pokutu. Minule si ji dokonce pár zaměstnanců s dovolením půjčilo a začali na sebe štěkat. Hyena je jednoduše krajně efektivní ledolam. Vždycky mě dostane, když procházím nějakou oficiální a důležitou procedurou a slyším: „Takže vy cestujete sama, jenom tady s kamarádkou?“, „To si jen myslíte, že je plyšová, teď na mě mrkla!“ nebo „Myslím, že se toho skeneru trochu bojí.“ A naposledy „Je to pejsek nebo hyena? Hyena. Já ti řikal, že je to hyena, prej pejsek, tyjo.“

  Hyena je prostě kult. Už je to tak. Bohužel z logiky českého jazyka by se takový kult měl nazývat hyenismus, s čímž se neztotožňuju. Ale tak je hyenismus a Hyenismus, že jo. Možná podle Hyeny jednou napíšu knihu stylu HHhH – Houževnatá Hyena hýří Humorem.

Jako správná panovnice má i vlastní portrét.

  Ale já při všech cestách humorem doopravdy nehýřím. Ať cestujeme seč nám to drakonický weizmanní systém dovolené (ne)umožňuje, já trávím většinu roku u svého magnetu v Izraeli a Hyena v mojí posteli v krytu. Není tak divu, že občas narazíme na nějaké kulturní šoky jako třeba v Americe, kde bylo všechno nemožně daleko i pro mě, natož pro Hyenu s těmi jejími krátkými tlapkami, ze kterých jí pořádně drží jen ta, co přišila maminka, nebo ve Finsku, kde všechno jídlo byla variace na chleba s máslem. Ale úplně nejvtipnější je, když čelím nějakému kulturnímu šoku v Česku. A zrovna minulý týden jsme jely na oslavu maminčiných pětadvacátých narozenin. Pětadvacet je tu NMR kód pro šedesát, ale z nějakého důvodu se to vztahuje jenom na věk a ne na moje dny dovolené – n e p o ch o p í m. Ale protože Zajímavá Zuzka září Zábavou, tak se tu veřejně přiznám k těm asi nejtrapnějším kulturním šokům, co v Česku dostávám po pobytu na Blízkém východě.

Když přecházím ulici, vždycky upadnu do šoku, že někdo zastaví, aby mě pustil.

Když někdo troubí, jako jediná nereaguju, protože tento zvuk pro mě v kakofonickém Izraeli úplně ztratil váhu.

Když jdu v restauraci na toaletu, občas vyhodím použitý papír do koše, protože se to na veřejných místech v Izraeli tak většinou dělá. Je mi to líto a hluboce se omlouvám všem, co šli po mně.

Ještě hlouběji se omlouvám, jestli jsem to někde udělala na návštěvě.

Nechápu, že je neslušné se v kavárně napít z vlastní lahve s vodou. Dělám to mimoděk a vždycky se někdo diví.

Nechápu, jak to že je v Praze v noci ticho – rozuměj neprobíhají těžké stavební práce a někdo do toho netroubí jako idiot. Jako právě teď tady.

Nechápu absenci rentgenů v obchodních centrech a na nádražích a vždycky jdu na vlak s předstihem, že „co kdyby byla fronta na rentgenu“.

Existence front obecně.

Když někdo nepředbíhá frontu u kasy s tím, že si tam před půl hodinou odložil poloprázdný košík. Cením.

Občas čtu latinku zprava doleva.

Víčka, víčka a ještě jednou víčka na plastových lahvích.

Když vstoupím do veřejného prostoru jako je třeba stanice metra Dejvická nebo vrátnice ÚOCHB, jako první se rozhlížím po ukazateli ke krytu.

Když lidi neřvou jen tak.

Když mají lidé na letence jeden kufr o váze třiadvacet kilo a dorazí na letiště s jedním kufrem o váze třiadvacet kilo. (Aha, možná přepočet 25 = 60 se tady vztahuje i na kufry…)

Když nefunguje aplikace Lítačka a já vím, že v RavKav bych to měla už šestkrát.

Když se mi vyplatí zaplatit u izraelského operátora roaming, než mít data na českém čísle.

Když se nemusím bát, že mě na chodníku srazí motorka, a to ani s přihlédnutím na současnou politickou situaci.

Když mi lidé říkají, že musím být na svoje věci opatrnější, aby mě nikdo neokradl a já jsem pak hrozně paranoidní celý výlet.

Když pustím teplou vodu a ona teče teplá voda, aniž bych musela čekat třicet minut, než se ohřeje.

Když se ráno vzbudím a v pokoji není deset stupňů, protože topení a izolace.

  A tyto šoky se pak reverzně objevují i při návratu z Prahy jako je dnešek, kdy jsem zapomněla, že tady se dřív nevychází než vchází, předběhla mě bába u kasy se svým košíkovým trikem, u vedlejší kasy mezitím nějaký dědek řval, Weizman zvýraznil šipky ke krytům, pod okny mi staví tramvaj a místo muziky k tomu poslouchají klaksony a po chodníku jela motorka. Ale výlet do Prahy byl nádherný, oslavili jsme pětadvacetiny, pak ještě dvanáct-a-půltiny mojí nejlepší kamarádky, šli jsme na Hrad jako správní turisti, protože o Vánocích to fakt nešlo, bylo hodně vepřového a piva a krásných setkání včetně toho s úúúúúúúúááááááá manželi Dvořákovými a naším úspěšným navrátilcem z Ameriky, který si nepřeje být jmenován, aby nezanechal digitální stopu, ale dozajista zanechá stopu vědeckou.

  Pokud by to bylo možné, ráda bych Hyenu vzala i na příští setkání s nadačníky z Experientie. Protože tentokrát nejenom že přišla o skvělé rizoto s krůtím masem, ale taky o historky ze Chicaga (kam by stoprocentně chtěla jet), o Hančinu autogramiádu knížky od Pavly Hubálkové (u které by si stěžovala, že se tam málo píše o neviditelných hyenách ve vědě a doopravdy byste ji nevysvětlili, že nikdo, ale doopravdy nikdo, by nechtěl být v antologii Neviditelné hyeny ve vědě), o příslibu brzkého vydání kartiček se jmennými reakcemi, na které se těšíme, a o fotku z polaroidu, kterých by musela mít aspoň deset, aby alespoň na jedné vypadala dobře /ano, Hyena dokáže vypadat na fotce blbě, doopravdy zázračný plyšák). Takže, pokud by to bylo možné, Hyena by, prosím-prosím, přijela. A do Liblic ostatně taky, v listopadu určitě vytáhne i ten svůj apartní obleček.

PS: Nákupem Hyeny byl podpořen nadační fond pomáhající dětem v Africe.