Chanuka a Tradiční vánoční lití

Zatímco Vánoce jsou tvrdě čtyřiadvacátého prosince, kdy všichni zasedneme ke kaprovi se salátem, rozbalíme dárky a hodnotíme novou štědrovečerní pohádku na České televizi, a nezáleží nám mnoho na tom, jestli je neděle, středa nebo pátek, Chanuka je pohyblivý svátek. Dobře, teď zním jako Hemingway (chodil močit do krbu!). Ale Chanuka může začínat již na začátku prosince (příští rok), nebo se s Vánocemi překrývá (loni) anebo na ni Vánoce těsně navazují – to přesně se stalo letos. Díky tomu jsem mohla zažít půlku Svátku světel poprvé tady a pak pokračovat doma a rovnou naskočit na vlnu Tradičního vánočního lití.

  Chanuce se nepřezdívá Svátek světel pro nic za nic. Připomíná nám zázrak z období vysvěcení Druhého Chrámu po povstání Makabejských. Po opětovném získání Jeruzaléma a Chrámu, bylo potřeba strhnout znesvěcený oltář a postavit nový. Aby mohl být nový oltář vysvěcen, musela se zažehnout chrámová menora a hořet po celou noc každý den. Židé ale měli pouze jedinou konvičku s rituálním olejem, která by stačila pro rozsvěcení menory na jediný den. Zapeklitost tkvěla v tom, že připravit nový olej si žádalo dní osm. Vtom se ale stal zázrak a i to málo oleje hořelo v menoře po osm dní (že by ropa?), takže stačili olejovou poptávku pokrýt. Moudří už vědí – jako připomínku tohoto zázraku máme menoru s devíti svícemi (tzv. chanukiji), a po dobu osmi dnů ji rozsvěcujeme. Počkat! Osm dní a devět svící? Devátá svíce – vždy zvýrazněná a odstrčená z řady – je takzvaná Pomocná svíce (šamaš), s jejíž pomocí menoru zapalujeme. Do teď dobrý? Tak jedeme dál. Svíce do menory umisťujeme, vždy zprava doleva, ale zapalujeme vždy nejnovější svíci jako první, čili zleva doprava. Každý den jednu svíci přidáváte. Takže první den vám hoří dvě (šamaš a první svíce úplně vpravo), druhý den tři a tak dále a tak podobně.

  Úkol první: Sehnat svícen.

  Já jsem se svojí chanukije nasháněla! Dokonce jsem loni obešla i celý Josefov. Chtěla jsem buď něco naprosto klasického nebo ten novodobý úžasný design stromu života, kde umisťujete svíce jako by do jablíček (fancy) anebo tu s LED diodami do modra, kterou má můj učitel hebrejštiny David a všichni z ní učuráváme. Pak samozřejmě ve stříbře (jakože ve stříbrné barvě, tak dobře mě neplatěj). A tím pádem i nějakou, která mě kvůli světlu na osm dní finančně nezruinuje na osm let. Ale chanukija je takový náš bramborový salát, takže jsem se musela zklamaně probrat řadou klasických diasporních menor s obřími židovskými hvězdami, děsivou menorkou z TivTamu tak za tři šekely, křiklavými moderními menorami stylu Gaudí a tou spoustou zlata, než jsem po dvanácti měsících našla tu svou. Dokonalost chce čas. Stalo se tak v Rechovotu, za demarkační čárou sekulární čtvrti.

  Ono jak člověk vstoupí do čtvrti věřících, tak sice přibývá menor, ale ubývá angličtiny. Já jsem došla podle mapy do Náboženských potřeb, kde měli samé kipy, poháry na kiduš, knihy a věci, co ani nevím, k jakému ritu přesně slouží, ale menory neviděno. Pán (s jarmulkou a pejzy, pochopitelně), mi ukázal, že menory mají vystavené venku. Jakože to jsem si mohla asi všimnout, že? Na obranu svého intelektu jsem zavtipkovala, že to mě mohlo napadnout, když jsem je nenašla uvnitř, že zas tak špatně nevidím, abych minula loket vysoký svícen. Pán mě odsoudil pohledem, tak jsem radši zmlkla. Mě v náboženské čtvrti odsuzují šmahem zejména proto, že nemám zahalené vlasy. Protože to musí až vdané ženy a to já nejsem. Ale zase v takové čtvrti je nepředstavitelné, abych ve svém vděku vdaná nebyla. Takže kromě menor skupuji i bídu.

  A venku byla ona. Moje menora. Totální klasika, žádná Davidova hvězda, přímo ze Svaté země bez té příšerné diasporní marže za import z Izraele. Šamaš se mi zdál krajně vrtkavý, ale ohmatala jsem tam všechny ty menory, včetně té, co by se mi snad ani nevešla do bytu, a všechny to měly tak, čili vrtkavost šamaše není závadou produktu. Moje vyvolená byla sice trochu ulepená, ale jakoby – beru! Pán mi ale už ochotněji řekl, že samozřejmě dostanu novou i s krabicí (takovou černou jako od bot). Ale menora je jen jedna součást příběhu, a tak mu říkám, že bych ráda svíčky. Jo. A tady se projevila moje zahálčivost ve slovíčkách v hebrejštině. Pán totiž jestli chci šamen svíčky. Jako chemik si uvědomuji, že rozdíl mezi tukem a olejem je pouze v přítomnosti dvojných vazeb v alifatických zbytcích mastných kyselin. A hebrejské slovo šamen má spojené s olejem, ale rovněž to znamená tlustý – a tlustý člověk je tučný ne olejnatý, to dá rozum, přece. Moje znalost chanukových svíček se nedostala za ty tenké, barevné, a bylo mi vesměs jedno, z jakého toučku budou.

  Doma jsem rozbalila svoje šamen svíčky. Plastové kalíšky naplněné po okraj olivovým olejem vysvěceného na jeruzalémském rabinátu, s dobou hořením dvě a půl hodiny, kovovým insertem pro knot. Prý Okamžitě připravené k použití. Ale jak? Maminka samozřejmě panikařila, že uhořím (ve svém bytě s kamennou podlahou a jedinou textilií vzdálenou tři metry od menory), profesor ChatGPT samozřejmě zvýšené riziko požáru nezapomněl zmínit, ale mnoho neporadil a profesor Frydman pro jistotu neporadil vůbec. Podtrženo sečteno půlka dotazovaných řekla, že na tohle by nesáhla a druhá polovina si nemohla tyto svíce vynachválit.

  Při zapalování chanukové svíce byste měli správně odříkat požehnání, které se ještě každý den mění a já ho samozřejmě neznám. Ale řeknu vám, že se ani na tom jeruzalémském rabinátu nemodlili tak usilovně jako já, když jsem zapalovala šamaš a přemýšlela jsem, jestli měla pravdu maminka a celá ta olejová nádobka se vznítí a já uhořím nebo profesor ChatGPT, který tvrdil, že bod vzplanutí olivového oleje je poměrně vysoký. No, jak to shrnout; je to pohodinda, pokud člověk není tupelo. A praxe dělá mistra.

  První den Chanuky se kryl se třetí adventní nedělí, takže to u mě v bytě vypadalo jako u nějakého pyromana, protože se tedy muselo zapálit pět svící. Řeknu vám, že jsem byla původně nervózní, že mi bude chanukija hořet skoro tři hodiny, protože zase tak nezodpovědná nejsem, abych od toho odešla, ale ono jak přituhlo, tak jsem došla k příjemnému konsenzu, že to poměrně dost hřeje a hořící olivový olej neprodukuje saze. A světlo ze svíček je to nejlepší světlo. Už se těším na příští rok. Anebo si koupím ten klasický sedmiramenný, jaký mám na vízu, a budu ho zapalovat po celý rok. A dovrším tak svou tranzici v Jeana Valjeana druhým stříbrným svícnem.

  Ale Chanuka není jen o zapalování (olejových) svíček, ale tak o oleji obecně. Tradiční jsou pokrmy připravované na oleji jako latkes (jako by bramboráky) a sufganijot. Mohla bych říct, že sufganijot jsou koblihy, ale to není přesné. Sufganijot jsou koblihy na steroidech. A jsou všude. Takže si často vzpomenu na doktora Vlacha a přemýšlím, kdy mě představa létajících koblih zláká natolik, že vstanu a uskutečním jí. Ale dostat sufganijí je mnohem horší, než klasickou koblihou. Jsou plněné shora, často mají polevu, jsou ozdobeny krémem, oreo sušenkami, obsahují marmeládu, čokoládu, vanilku, pistáciový krém nebo karamel – cokoli si zamanete. Letící sufganija je hotová bomba. A sufganija klesající do vašeho žaludku je bomba kalorická a glykemická. (Na druhou stranu je mi ale pořád příjemnější dát si jednu pistáciovou sufganiju a trávit ji jako had, než to neustálé uždibování vánočního cukroví u pohádek, které udržuje můj trávící systém v neustálé pohotovosti a vychyluje ručičku váhy nebezpečně doprava.)

  Ilya Kuprov (teda pardon, KuproF) nás všechny NMRisty na Weizmannu pozval na Chanuka-party, kde mi kontinuálně doléval víno a aspoň na chvilku jsem si s ním vyměnila role, když jsem zpeskovala já jeho, že dává svíce do Luciovy chanukije špatně (zleva doprava, navíc od středu, hrůza), zatímco běžně to u nás vypadá tak, že on peskuje mě, že mám špatně spinové operátory. Na Kuprovovi si můžeme ukázat, jak se svět nespravedlivý. Říká mi totiž Suzanne, s takovým francouzským akcentem ruské šlechty, že z toho vždycky pookřeju a moje chyba ve spinové dynamice se již nezdá jako konec světa. A pak chudák Lucio se Suzana dostane akorát vražedný pohled. Jelikož jsem ale akorát dopřednášela o svém projektu a můj spolupracovník mě v tom zkoupal ještě víc než my ty koblížky v lázni oleje, tak mi víno doopravdy bodlo a opíjelo krásně. Nikdy ovšem nejsem tak opilá, abych nezvládla: kápnout do oka kapky, vyndat kontaktní čočky (a rohovku nechat v oku) a – nyní nově – zapálit správný počet olejových kalíšků na své menoře.

  Přišlo mi náramně vhod, že Lucio letěl ráno do Evropy, takže jsem dostala extra čas na vystřízlivění a uklizení laborky, než to letělo mně. Nevím, jestli El Al security přišel podezřelejší apartní růžový obleček Miss Hyeny anebo fakt, že již druhý člen našeho pětičlenného SSFP týmu opouští zemi v časovém rozptylu čtyř hodin, ale vyzvali mě k pohovoru. Tady dám životní radu všem SSFP NMRistům. Víte, jak Lucio vždycky říká, že ty pulzy posíláme tatatatatata? Tak to neříkejte na bezpečnostním pohovoru. Kombinace slov nukleární, tatatatatata a egyptské razítko v pase mi vynesla devadesát minut naprostého pekla. Velká čest El Al security, že se mnou prošla celou moji přednášku, na rozdíl od mých kolegů, kteří se v polovině odebrali na Chanuka-party (jako by, já se odebrala taky). Ránou do vazu ale byla otázka, jestli mám povolení opustit Izrael. Protože si můžeme hrát na to, že mojí nejvyšší instancí je Hospodin, moje svědomí, Herzog, Bibi nebo smysl pro spravedlnost – ale ve skutečnosti můj osud třímá v rukou Lucio, což jsem nevěděla, a doufám, že on to taky neví. Naštěstí je to ale pořád Izrael a nakonec mi jako oficiální povolení opustit zemi uznali Luciovo „OK“ na data mého odjezdu na WhatsAppu. (Abyste mi rozuměli, Lucio samozřejmě nemůže mít právo zakázat mi opustit stát Izrael, ale letecká společnost má plné právo mě odmítnout přepravit. Což se ve výsledku rovná nemožnosti opustit Izrael, protože do Egypta já už znova nejdu.) Nakonec mě tak vyčerpali, že jsem nestihla koupit sufganijot domů a ještě jsme nabrali hodinku zpoždění kvůli zavazadlům (jakože kvůli koho zavazadlu asi). Přestože je v období Chanuky zakázáno lamentovat, celá tato litanie skončila přistáním v naprosto odporné mlze a pilotovým hlášením „Vítejte na mezinárodním letišti v Budapešti.“

  Byla to Praha.

  Co jsem se odstěhovala do pouště, tak si víc uvědomuju, jak moc jsou ty Vánoce o setkávání a že všechny ty dárky, saláty a cukroví vlastně ani nejsou potřeba. A tak se stalo tradicí, že jako první samozřejmě potkávám svoje rodiče v duu, kde maminka sežene vepřovou šunku od kosti a tatínek řídí auto. A pak sedíme, pijeme a já se láduju vepřovou šunkou od kosti a letos jsem teda ještě zapalovala malou chanukiji s těmi klasickými svíčkami, napoprvé nutno podotknout ve dřezu, protože jsem byla krajně líná nakapávat prve vosk a bezpečně svíčku umístit, a jednoduše jsem tam ty svíčky nastrkala, i když se kývaly. Nevyhořeli jsme.

  A Chanuka přechází v Tradiční vánoční lití, což je původně název nějaké sady na lití olova, ale podle mě to poměrně vystihuje i nadměrnou konzumaci alkoholu, která české Vánoce provází. Tu svařáček, panák whisky, na snídaňovém setkání mimosa, víno a pivo na žízeň, voda je pro sraby. Žlučník nechť kope a játra ať tvrdnou.

Všechna čest Martině, která se za mnou táhla i s kapytánem našeho pubkvízového týmu Arogantních kapybar. A ne, to není džus, ale mimosa.

  Následuje moje klasické setkání se s doktory a výlet do lékárny na fasung kapek a pak mnohem příjemnější obídek s úúúúúúúáááááá manželi Dvořákovými a celou Experientií. Tým Nadace Experientia je ohromně super a podporující a ani nevadí, když se na setkání zjevím o půl hodiny dřív, protože to u doktoroj šlo nějak rychle, a do toho jsem celá rozčepýřená, podle toho, jakou novou informaci o svém těle a životním stylu mi kdo právě pověděl. Tentokrát jsem měla ohromnou radost, protože se zaprvé líbily dárečky, co jsem přivezla, a za druhé byly k obědu halušky s bryndzou – totálně nekošer jídlo, protože tam je vepřový a ještě i sýr, ale asi už je to jedno, když tam je to vepřový. Možná proto, že už Anička není paní ředitelka, tak dali do halušek místo slaniny krkovičku. Já jsem přijela poměrně vyhladovělá (ano, Lucio, dělám ti skvělou reklamu, nemáš zač) a jedla jsem to s takovou chutí, že asi všichni zalitovali, že si taky nedali halušky (takže vlastně dělám lepší reklamu Café Organica než Weizmannu, to jsou zvraty.) A tak jsme probrali úplně všechno od magnetů, po válku, přes kosmetiku Ahava, kterou Dalimil překřtil na Ohava, po politiku a izraelskou kuchyni a velké finále o Davidu Borkovi. (Ale Dalimile, pokud to čteš, tak jsi zas tak daleko nebyl. Ahava totiž znamená láska, ale milovat se řekne la-ahov a v přítomném čase říkáme hu ohev, hi ohevet, hem ohavim a (mé oblíbené) hen ohavot.) A my se ohavim doopravdy hodně, protože když se úúúúúúúúááááááá Hanka a Dalimil dozvěděli, že ke konci ledna přiletím zase, hned řekli, že bychom se mohli setkat znovu. A pak přišlo na kávu, jenom já si dala svařák. A pak ještě jeden a přidal se k nám jeden bio-NMRista jménem Pavel, jakýsi Srb, a ten mi řekl, že se tak trochu zná s Epsteinem. Ale s tím správným Epsteinem, s tím scénáristou. To je ten osud, když vám Nadace Experientia rozkopne dveře vědeckého světa dokořán a pošle vás k Luciovi, ale také vás navede k psaní Magnetů a raket a pokud teď ještě potkám Marka Epsteina, tak aby ta Hyperpolarizace vody ve studiu skládání proteinů nakonec nebyl název mého prvního románu. Pak jsem ještě zaskočila za chlapy z NMR oddělení a bylo to super a poznala jsem, že jsem se u Lucia už tou NMR posedla, protože jsem obešla jejich nový systém na recyklaci helia a nahlas záviděla ten precizní systém a pořádek, který tam panuje. Serhii mě ale uklidnil, že to je relativní dojem, protože třeba Finové by tuhle laborku označili za naprosto nepřijatelnou. Chci, aby Lucio najmul Fina – schválně jestli první začne hořet na sluníčku už na ranveji nebo až při vstupu do naší laborky.

  Já jsem ale hořela nedočkavostí na salát a na Ježíška. Tyhle Vánoce jsem se rozhodla strávit se svojí – jak řekl kněz na mši ve španělštině – sakra famílija. Ale abyste docenili kouzlo naší sakra famílija, musíte pochopit její dynamiku – a sice, že sestává celkem ze tří domácností, z niž každá disponuje kočkou, a tyto domácnosti se navštěvují (a berou sebou kočky, aby nebyly na Vánoce samy, to se patří, zvířátkům po vejslužce.) Ono je kolem Vánoc vždycky dost práce, ale představte si jak vám asi jde práce od ruky, když vám pomáhá dvanáct pacek. A co teprve, kdyby vám nepomáhaly! Letos se vskutku vyznamenaly. Přešlechtěné klapouché monstrum z Domácnosti 1se pokusilo o vánoční sebevraždu rozkousáním listu oleandru a dostalo se mu waterboardingu v mé snaze vypláchnout co nejvíce jedu z tlamičky, protože oleandr je jedovatý celoročně a všechny jeho části, ale ta číča nemá nos, takže měla výplach dutin na Štědrý den. Na Boží hod se neváhala za tento incident pomstít ignorováním své bedýnky se stelivem a položením kabeláže na chodbě. Nicméně solidnost kabelů zcela určitě vyloučila jakoukoli otravu a démon z předpeklí přežil. Po úklidu její instalace se vyskákaný kocour z útulku z Domácnosti 2 vydal na zahradu, kde svedl litý boj s bílou megakočkou, která ho nedávno napadla. Snažili jsme se rvačku roztrhnout a nakonec odnesli našeho kocoura s hubou od krve domů, kde jsme zjistili, že ta krev není jeho. Moje nejlepší kamarádka Míša obětovala část našeho povánočního setkání na oltář návštěvy veterináře, kde jsme v čekárně potkali paní, co měla v přepravce velkou bílou kočku. Náš kočičák z toho evidentně vyšel jako vítěz, ale náhodou se tak přišlo na to, že má něco se zubem a jde tedy k zubaři. Ano, moje kočka půjde k zubaři. Třetí kocour z Domácnosti 3 je ta nejhodnější kočka, co znám, ale možná má jen poruchu reaktivity, protože pokud kočky doopravdy prochází do jiné dimenze, tahle si tam nechala osmdesát procent kapacity předního laloku a všechno sleduje s nepřirozeným klidem, a ani nemňouká.

  Takže když člověk odečte kočky, tak už vážně zbývá jenom ta vánoční pohoda, cukroví, dárky a pohádky. U mě samozřejmě vedou S čerty nejsou žerty (ale jsem tým Janek a taky mi nevadí, že Adélka je trochu pasivní), Anděl Páně (kolem toho se teď vyrojilo tolik vykladačů skrytých významů, že potěš), Princezna a půl království (mohu potvrdit, a navíc je tam ten poustevník, co vypadá jako ten u Božího hrobu) a O vánoční hvězdě (ta je ohromně roztomilá a má skvělé dialogy). Co ovšem mělo do pohádky hodně daleko byl výlet po památkách a vánočních trzích, protože Praha je v obležení turistů a směšně předražených trhovců. Fronta do svatovítské katedrály se obtáčela kolem celého kostela, takže to vypadalo jako had požírající vlastní ocas. Na trzích nebylo k hnutí, malebné uličky jsou zacpanější než D1 a dýchne toho na vás spousta, ale rozhodně ne vánoční pohoda. Na Karlův most jsem neměla odvahu. Je to trochu frustrující nemoct se podívat na věci ve vlastním městě a já doufám, že Praha vyčlení fronty a ceny vstupného pro Pražany jako to má třeba New York. Ještě se na nás ostraha utrhovala, že teda nemáme chodit o Vánocích, ale ty jesličky teda uvidím kdy? Jako skoro každý teď čtu Dana Browna a za tři týdny jedu do Prahy znova a jdu po všech památkách, protože až tohle dočtou všichni (nebo to nedej Bože zfilmují), už se tam nepohneme. Byla jsem překvapená, že u Jezulátka bylo lidí naopak velice málo, ale teď na straně 160 ho Brown označil za fetiš, tak asi proto. Zato ve Starbucks na Malostranském byl nátřesk. Možná ale bylo v kostele málo lidí, protože záhy začala mše ve španělštině.

  Moje úroveň španělštiny dosáhla nového dna. Jsem už zpátky v Izraeli, kam jsem se ukryla před Silvestrem, a odepisovala jsem Luciovi na jeho přání do nového roku. Pište ve španělštině diakritiku, má to cenu. Obzvláště ve slově ano. Takže šťastnou novou prdelku Luciovi a vám všem šťastný nový rok!