Mrtvé moře, nejníže položený bar na Zemi a potřebuju týden v poušti

V minulém díle Magnetů a raket jsem vás s sebou vzala do Haify s nadací Azrieli, kde jsme se s ostatními stipendisty seznamovali s jinými pohledy na Boha, než je ten náš (takže litý souboj). V tomto díle se posuneme trochu níže na mapě i po vrstevnici a to na to úplně nejlepší místo v celém Izraeli (po mé laboratoři pochopitelně). K Mrtvému moři. Ale tentokrát vyměníme cestovní kancelář a namísto nadace Azrieli nás tam vezme Weizmann International Office.

  Většina Izraelc tráví víkendy se svými rodinami, které jsou poměrně početné, takže mají doopravdy co dělat. Takový luxus si mezinárodní studenti nemohou dovolit, protože zase tak dobře mě neplatí, abych si mohla dovolit každý týden zaletět do Prahy, a navíc bych asi brzo padla vyčerpáním. Nicméně bych se mohla stát na částečný úvazek letuškou El Al na čtvrtečním letu TLV-PRG a na sobotní nočce PRG-TLV. To by byly lety s bezkonkurenčně nejhorším servisem (a bagetami s vepřovou šunkou), takže by mě stejně asi brzo vyhodili. Proto musím svoje víkendy trávit mimo rodinný kruh a proč tedy ne na výletu s International Office.

  Takové výlety se pořádají jednou za měsíc od října do června vždy v pátek, a výlet je vždy ohlášen v International Office Newsletteru. IO Newsletter je druhý nejdůležitější e-mail v měsíci, ihned po výpisu z Tafnitu o tom, kolik jste brali, kolik strhli nájem, kolik jste propálili na elektřině, kolik jste protočili za vodu a kolik jste prožrali na kampusu (zdražili coca-colu). A tak můžete zkouknout, jestli vám pořád zbylo padesát šekelů a kam se tento měsíc pojede. Padesát šekelů je asi tři sta korun, takže je to velice levný výlet. (To mi připomnělo, že mi náš nový postdoc mezi řečí oznámil, že šekel a dolar jsou jedna ku jedné, myslím, že ten bude hodně zklamaný z výplaty.) Když vám tedy vyhovuje příslovečné určení času a místa výletu, přichází nejtěžší část a to se zaregistrovat. Registrace je vždy v neděli, v deset hodin a občas je to opravdová soutěž, obzvlášť přes skvěle funkční platební bránu našeho institutu a s nedostižnou kreditkou od Bank HaPoalim v kapse. Bank HaPoalim by se měla přejmenovat na Bank HaPomalim a jejich platební karty patří k těm nejlépe zabezpečeným proti zneužití, protože nimi nejde zaplatit skoro nikdy. Ale občas to přeci jen vyjde a já jsem se s International Office už podívala k hoře Tábor nebo do Golanských výšin. A poslední listopadový pátek tedy i na Masadu a k Mrtvému moři.

  Poté, co se vám podaří zaplatit, vás systém upozorní, že jste se dostali na soupisku a přijdou vám e-mailem instrukce s palcovými titulky, že AUTOBUS ODJÍŽDÍ PŘESNĚ V TOLIK A TOLIK A NA NIKOHO NEČEKÁ!!! Spoiler alert: Není to pravda. Několikrát jsem zažila, že se čekalo na někoho, kdo zaspal nebo prostě jen dorazil později, protože některé kultury ohleduplnost moc nepěstují.  Odjezd v autobusu je vždy naplánován na nějakou nelidskou ranní hodinu, třeba na 7:15 nebo 7:30 – ano, moje nelidské ranní hodiny se v Izraeli trošku posunuly. A jako správný evropský pitomeček vždycky dorazím tak patnáct minut s předstihem, abychom se sešli s kamarády a nasedli do stejného autobusu. Protože autobus, ve kterém sedíte, je jakási vaše bradavická kolej a s lidmi z něj trávíte celý výlet. Takže je doopravdy důležité, s kým v autobuse jedete (a s kým naopak ne). A o Mrtvé moře jsem doopravdy nechtěla přijít, takže jsem stále nevyspalá z Haify a s ještě teplými tousty z mého nového toustovače v batůžku, dorazila asi o dvacet minut dřív. Utvořila jsem čtveřici s Lucianem a dvěma svými staršími kolegy z laborky a vše vypadalo růžovější než můj outfit, když v tom… autobus měl kvůli zpoždění asi třicet minut.

(Když si teď uvědomím, že jsem nasedla do autobusu s poruchou a odjela na Západní břeh… Ale nepředbíhejme. Beztak ta porucha byla, že se řidiči zakecali na cigárku nebo zapomněli natankovat.)

  Roztrpčení, ale nepřekvapení jsme se s Lucianem a kolegy posadili do autobusu pod taktovkou průvodce, co vypadá trochu jako vysloužilý kovboj (to asi ten klobouk). My máme dva průvodce - krom tady pana Indiana Jonese v důchodu je tu ještě týpek s culíkem, za který bych se nemusela stydět ani já. Ten vypadá jako rocková hvězda v důchodu a trochu jako Palo Habera, než objevil, že lidstvo vynalezlo nůžky a hřeben. Možná se tito dva potkali už dávno jako baskytarista a country zpěvák a rozhodli se stát průvodci. Ale k chlapům všechna čest, já bych polovinu skupiny zabila ještě na kampusu.

  Ono se totiž spousta postdoců na Weizmannově institutu vůbec neumí chovat. Jakože ale vůbec, kam se hrabe to nejuřvanější charedim dítě, které vám celý let kope do sedačky. Protože ani ten největší chucpan z Izraele není takových, nebojme se to tak nazvat, zločinů proti ohleduplnosti schopen. Jelikož jsme nabrali spojení kvůli té poruše, zastavil nám autobus na pumpě jen na deset minut. (Pro-tip: V Izraeli vždycky říkejte čerpací stanice nebo pumpa, nikdy nepoužívejte slovo benzínka. To se totiž snadno přeslechne v ben zona a to doopravdy nechcete vědět, co jste právě řekli. Horší už je snad jedině malka šel zonot.) Lucian a můj kolega vystoupili, ale já využila svoji volnou půlhodinu na kampusu moudře a profesor Rojko by na mě byl dozajista pyšný, že nejsem pochcánek. Tak nám totiž říkal, když jsme museli na záchod během pětačtyřiceti minut dechberoucí fyziky. Fyzika furt nic moc, ale močák z oceli! Můj kolega a Lucian se vrátili a spousta ohleduplných postdoců se rozhodla, že lhůta deseti minut se jich netýká a přivalili se se skoro za dvacet. Tohle mám na výletech s IO nejradši, když někde sedím jako trubka a čekám, až se nějaké, s prominutím, hovado uráčí. Být já vedoucí zájezdu, tak se prostě jede. Nechat někoho na čerpací stanici buduje charakter (a schopnost si poradit), nejsem jejich máma. Ale pokud by z toho pro Weizman vyplývaly nějaké žaloby, tak navrhuji následující: Prosím, prosím, zaplaťte si herce nebo najměte dobrovolníky a někoho tam „jako“ nechte. Vsadím se s vámi, že se už nikdo nikdy neopozdí.

  Tady pro další vyprávění pro jistotu připomenu, že Lucio a Lucian jsou dva lidi, myslím, že editor mé budoucí knihy Magnety a rakety mě za to pěkně ztepe, ale tohle umí jenom život, stejně jako Morávek, Moravec a Moravcovi v Binetově románu HHhH). Asi budu jednoho muset přejmenovat, ale já už jsem překřtila Lucia na Kucia, když jsem mu psala ze záchoda na finském letišti ohledně stipendia, poměrně ve spěchu (ne, nemohlo to počkat).

  Ale moje celková roztrpčenost z chování mých spoluvýletníků se rozplynula jakmile jsme vjeli do pouště. Indiana Jones nám vyprávěl, jak v poušti sloužil v armádě a znal polohu každého stromu a kamene, protože tehdy ještě nebyla GPS a lidé se uměli orientovat i jinak než podle modré tečky na displeji svého smartphonu (představ si!). Od té doby stromů v poušti taky dost přibylo, protože Izrael zalesňuje. Já i Lucio tam taky máme stromečky, ale když už na to přišla řeč… Kde je vlastně můj certifikát? Ale ani to mi nezkazilo náladu, protože já miluju poušť. Viděli jsme velblouda, co mi připomněl film Foxtrot, a ty horské kozy ibex, co moje kamarádka Martina předběhla i Yuseina Bolta při výpadu do obchodu se suvenýry, kde s nimi prodávali plátěnky, ale zavírali tak za pět SSFP skenů, takže vlastně právě v tu chvíli, a beduínské stany a Indiana sliboval, že institut právě jedná o možnosti výletu s přespávačkou u Beduínů. (Myslím, že mi to Lucio nepovolí, ale na oficiálním listině zákazů mám prozatím jenom Hebron, Gazu, cval a skoky bez páteřáku a opouštět Asilomar a opouštět jeho na déle než sedm dní, ale myslím, že beduínský stan tam bude záhy dodán.) A pak už jsme uviděli Masadu.

  Tady bych mohla být jako Dan Brown a popsat Masadu pomocí nadmořské výšky, rozteče zdí, rozlohou a všemi ostatními nicneříkajícími čísly, kterými se vždycjky snaží popsat domy, které neviděl. Já si myslím, že když jste si zvládli otevřít stránku Magnetů a raket, tak stránku na wikipedii zvládnete zrovna tak. Co potřebujete vědět je, že Masada je pevnost. Židi nahoře, Římani dole. Římani nemohli nahoru. Nahrnuli tedy další zeminu jako rampu, aby pevnost stekli. Rampu nahrnovali zotročení Židé. Takže Židi nahoře a Židi dole. Židi zeshora nemohli zabíjet Židy dole, jsou to bratři. Židi nahoře hráli tombolu, kdo prohrál, dostal za úkol zabít ostatní. Až zbyli jen dva. Poslední skočil ze skály. Když se Římani dovalili po rampě nahoru, už byli všichni po smrti. Jak to tedy víme? Protože všichni po smrti nebyli. Jedna žena se schovala a vybrala si nelidské římské otroctví. Ta z nich byla nejstatečnější.

  Jelikož International Office nikdy nepořádá skutečné túry, i když tak svoje procházky sebevědomě nazývají, my jsme šli samozřejmě nahoru po té Římany nahrnuté hoře. Nahoru vedou tři stezky. Z jedné strany rampa a z té od Mrtvého moře pak ještě Hadí stezka (ta je často zavřená, protože tam zahynuli nějací turisti) a pak lanovka. Já jsem byla na Masadě naposledy v pozdním červenci 2023, kdy tam bylo asi padesát stupňů, takže jsme se vezli nahoru i dolů lanovkou (jinou možnost nám ani nedovolili, asi se jim nechtělo na šábes uklízet nějaké české zdechliny). A tak hurá nahoru! Jak jsme začali stoupat, vzpomněla jsem si na svůj běžecký pás v posilovně, kde poslední dobou aplikuji i gradienty, protože mi moje chytré hodinky, alias malá totalitka, nařídilo Zařaď více kopců, Zuzano! Jak mi něco řeknou moje chytré hodinky, tak vypínám kritické myšlení. Když více kopců, tak více kopců. Masada. A jak se mi to hodilo! A to můj kolega z Prahy Honza říkal, že cvičit na tom běžeckém pásu je jedna z nejzbytečnějších věcí na světě. Já mu na to odvětila, že má pravdu, že to je hned v závěsu po optimal control, což je jeho NMR odvětví. Tak!

  Když vyjdete dopoledne, část treku je ve stínu Masady, takže to nakonec žádný brutální výšlap není. Pokud jste tedy schopni popadat dech, užijte si ten překrásný kontrast mezi pouští, modří Mrtvého moře a oblohou. Pohledy z Masady na Mrtvé moře nebo do pouštních kaňonů jsou moje nejoblíbenější v Izraeli a evidentně nejen moje, protože na Masadě se pořádá hodně venkovních koncertů a letní kino. Nejenom, že je tam skvělá akustika, ale taky tam nikdy neprší. Pohledy z Masady obměkčily i moji kamarádku Martinu, které se ten Izrael jinak moc nepozdával podle mě (což nechápu, vždyť to tady ani nevybombardovali, co jsme tu byli!).

  O Masadě byste také měli vědět, že tam žije spousta ptáků. Takových těch velkých černých jako z Hitchcokova filmu. A jsou pěkně oprsklí. Průvodce Indiana je lákal na bambu a doslova mu zobali z ruky. Já jsem měla jenom dva tenké tousty v rámci odlehčení batohu, tak jsem si říkala, že jestli kolem mě ještě jednou zamává bambou, tak mu ji vyškubnu, holub ne holub. Ale musím se přiznat, že kdybych si jako tříletá vychutnávala svůj pytlík bamby a tenhle pterodaktyl by na mě naletěl, tak bych to pustila, močák z ocele z ne ocele. Takže očkování proti ptačí chřipce a jde se!

  Další věc, na kterou se připravte, je vedro. Bez ohledu na to, jak laskavá k vám je předpověď, na Masadě se budete grilovat. Přeci jen je to stolová hora, nemá to střechu, kameny se poměrně rozpalují a, jak to u pevností tak bývá, jste na nejvyšším bodě v blízkém okolí. Průvodce Indiana nás moc nešetřil a přesně ve stylu International Office se zastavil na té největší výhni a jeli jsme historii. Já jsem si původně nebyla jistá, jestli se chci jít na výletě koupat, ale na rozpálené Masadě každý změní názor, to mi věřte. Vy se pečete, jedním zpoceným uchem vám jde historie dovnitř a druhým zase ven a vy toužebně koukáte na tu tyrkysovou plochu na obzoru, a i když víte, že to jenom jako moře vypadá, ale rozhodně neosvěžuje, nechcete teď nic jiného, než se tam prásknout.

  Já tady znovuobjevím kolo prohlášením, že masový turismus je zlo a že mnohem lépe jsme si prošli Masadu s Martinou, Zuzankou a Kubíčkem. I když jsme často nevěděli na co se koukáme, tak jsme to aspoň pořádně viděli. Tady jsme taky nevěděli, na co se koukáme, protože jsme u třetího kamene už beztak nevěděli k čemu byl ten první, ale navíc jsme se všude tlačili. Já si pamatuju nejstarší kostel, synagogu a podlahové topení (ale nebudu předstírat, že je tam toho o mnoho víc). A pak byl už čas jet dolů lanovkou k autobusu. Nebyl žádný čas na suvenýry, takže žádná taška s kozama pro mě. Já jsem si mohla vychutnávat jenom ten pocit, že sedím znovu v autobuse jako úplná trubka už deset minut, až konečně začal nastupovat nejmenovaný východní národ se suvenýry.

  Indiana řekl, že pojedeme na pláž dalších padesát minut, což mi nevycházelo do rovnice euklidovské normy Mrtvé moře – Masada. Ani to úplně nekorelovalo s mými vzpomínkami na minulý výlet, ledaže by to Kubíček švihal víc, než si vybavuju. A hele, nebylo to tady, jak jsme si přepustili to máslo, že jsme to vyhodili i s tou krabičkou? A jak jsme uvařili ty vejce a ony se pak rozkutálely po kufru. Jakože to auto vydrželo doopravdy hodně. Ale padesát minut? Já si pamatuju, že se nějaké cestyv této oblasti hojně propadají kvůli nestabilnímu podloží, ale že by to museli odklonit až tak?

  No záhy vyplavalo na povrch, že se ubíráme na sever. Minuli jsme kibuc Ein Gedi, který vám taky musím doporučit, protože to je úžasná oáza, kde jsou vodopády a laguny, což jsme na červencové túře dost ocenili. Letos jsme tam nestavěli, ale určitě vám sem hodím fotečku. Ale Ein Gedi je taky jeden z nejzazších bodů státu Izrael, co si pamatuju. A pak už je jen… No posuďte sami moje textovky.

Je tohle Západní břeh?

Jo, tohle je Západní břeh.

Oj va voj.

Ale tohle je Area C. Ta je pod izraelským držením.

Nebyl tu žádný check-point.

Protože Area C je převážně obydlené Izraelci, armáda to tam má pod kontrolou.

Teď tu check-point je.

To je Area B. To je pořád v pohodě. Ale Jericho a Hebron jsou Area A.

...

Kam to jedeš, do prdele??

 

Sem

  Nakonec jsme do Jericha nedojeli a zastavili jsme u toho nejsevernějšího cípu Mrtvého moře. Než jsme se vyhrnuli na pláž, tak nás průvodce Indiana poučil, že; v Mrtvém moři byste neměli setrvávat déle než dvacet minut, ideální je být na zádech, nikdy se nepokládat do vody břichem dolů, protože se taky už nemusíte být schopni otočit zpátky, voda se vám nesmí dostat do očí, protože jinak je neotevřete asi týden, takže ideálně žádné prudké pohyby a žádné cákání vody na sebe navzájem a než se vydáme zpátky, je doopravdy, ale doopravdy nutné se důkladně osprchovat. No sumasumarum mi bylo jasné, že jestli chcoi koupačku přežít, musím se držet co nejdál od těch weizmanních pitomců, co nevědí, kolik je deset minut. A tak jsme se vypravili na pláž s Lucianem.

  Na rozdíl od pláže poblíž Neve Zohar, kde jsme byli v předválečném červenci, dno tady nebylo pokryté solnými krystaly (au!), ale oním léčivým bahnem, jak mi kvůli jeho nákupu musel Martin připlatit z grantu zavazadlo k odbavení. Bylo to dost zvláštní a taky hodně kluzké, takže hlavně opatrně, protože to poslední, co chcete, je spadnout do Mrtvého moře, ideálně papulou napřed. Ale ten pocit je k nezaplacení. Natáhnout se na vodu a prostě si tam plout. Je to takový zvláštní stav beztíže. Nestojí vás vůbec žádné úsilí si tam jenom sedět a lelkovat a levitovat si, ale pokud byste chtěli plavat nebo udělat jakýkoli táhlý pohyb, je to tak namáhavé! A olejnaté. Když člověk vyleze, tak má na sobě úplný film. My jsme si s Lucianem museli samozřejmě udělat spoustu foteček, a když jsme byli slanější a mastnější než hospodské brambůrky, dovalili jsme se pod sprchy, co jsou na každém kroku, a řeknu vám, takhle důkladně jsem se dlouho neumyla. Protože voda z Mrtvého moře sice léčí, ale ocaď pocaď. Pokud máte kosmetiku od Mrtvého moře, všimněte si, jak je na všem napsáno, že maximálně deset minut a nanejvýš jednou č dvakrát týdně. Má to svůj smysl. Já mám ještě v živé paměti svoje kamarády, kteří říkali, jak je to léčivé a chechtali se mi, zatímco já se sprchovala jako vzteklá. Než začali po cestě domů brutálně rudnout. Já jim to říkala.

Šoši šota

  Před odjezdem domů jsme si ještě zaskočili na šláftrunk do Nejníže položeného baru na zemi, ale jelikož jsme neměli dost času, tak jsem stáhla svoje pivo asi za patnáct minut. Ale ani tak mě to nedonutilo zakoupit jakýkoli z odporných a předražených suvenýrů, co tam měli. Už cedule se symbolem dolaru varovaly na dálku, protože jakmile na něčem vidíte v Izraeli dolar, je to turistická past (nebo směnárna, což je ale většinou taky past). A ta „výhodná“ Ahava (nejlepší mrtvomořská kosmetika) měla navíc ještě ta tmavá víčka, co už se nepoužívají.

  A tak zpátky do autobusu a přes opravdický check point Východního Jeruzaléma domů.

PS: A moc zdravím svoji čtenářku a organickou chemičku Aničku P.!!!