Advent v Árec

Nedávno skončil můj úplně nejoblíbenější podcast Neplecha ukončena, kde paní Bára rozebírala knihy o Harry Potterovi tak dopodrobna, že z nich na úplném konci nezůstal jediný neotočený list. A právě paní Bára vypíchla, jak ráda J. K. Rowlingová používá aliterace – tedy minimálně dvojslovné názvy věcí či kapitol začínající na stejné písmenko. Takže Advent v Árec. Anebo klidně Advent s Arankou.

  Advent je považován za ten nejkrásnější čas v roce. Venku sněží, vy máte hrnek s teplým kakaem nebo svařákem, všude jsou roztomilá poblikávající světýlka, na ulici můžete potkat Mikuláše, anděla i čerta, i když jenom po jeden den, ale okénka v adventním kalendáři loupete denně. A tam je čokoláda nebo krémík nebo hračka. A vy jenom chodíte ze setkání na besídku a z besídky na večírek a s láskou a péčí vybíráte dárky pro své blízké, pečete plechy cukroví a vzduch se chvěje nadějeplným očekáváním. A tady končí teorie. Je to stejné jako když mi kolegové dají simulovaná spektra a pak trnou hrůzou nad mými experimentálními výsledky. Je tam šum, je tam off-resonance efekt, je tam chemická výměna nebo interakce s rozpouštědlem, decoupling mi žhaví cívky a lock se může udřít, aby se s tím extra teplem vyrovnal a udržel mi pole stabilní. A zrovna tak je ten skutečný advent plný hysterického pobíhání po obchodech, kde vyhrávají koledy na plné pecky snad už od října, adventní trhy jsou plné turistů a můžete si dopřát párek v rohlíku za cenu regulérního oběda v dobré restauraci, zoufale klikáte na e-shopu a následně obíháte všemožné výdejní boxy a do toho všeho ještě aby bylo napečeno. Na besídce to přeženete s alkoholem a doma není uklizeno. Vzduch se chvěje stresem, lidi do sebe vrážejí a z výloh, které vás oslepují svými lasvegaskými světýlky, na vás křičí konzum „Máš všeho dost?“. No jakoby, máte, no.
   Neříkám, že to tak máte každý, ale tak takto zhruba vypadá Gaussova křivka.
  A jak jinak je cítit advent, když venku nesněží, ba je tam dvacet stupňů a sluníčko. Ale lidi mají péřovky a kulichy pořád, nebojte. Nikdo zběsile nenakupuje a e-shopy nejsou přetížené. Všechny vánoční dárky nakoupíte relativně v klidu (jakože pořád nakupujete v Izraeli, takže velké obchodní centrum v pátek ráno vám dá taky zabrat, ale na vánoční Palladium to pořád nemá) a nezaslechnete při tom tón jediné koledy. (Pokud si je aktivně nepustíte do sluchátek, ale tam aspoň můžete korigovat hlasitost a styl) A skoro nikde nejsou světýlka a pokud už jo, tak na ně fascinovaně koukáte, jak je to vlastně pěkné. Pokud vám ale vánoční výzdoba přeci jen chybí, jednoduše zaskočte do TivTamu, kde prodávají ty nejhnusnější vánoční dekorace, které jsem kdy viděla, a šílené umělé stromky, které jsou tak hnusné, že tam byly i loni. Ale dneska jsem viděla v TivTamu úplně růžový stromeček, jakože mít auto… Zpravidla vás během adventu potká chanuka, která vnese trošku chaosu zejména do regálů s čokoládou, protože chanuky se ještě nezmocnila taková komerce jako Vánoc. Ale o chanuce vám povím více až začne a doručí zážitky, takže v příštím díle. A taky o svojí nové stříbrné chanukiji (devítiramenný svícen), kterou když míjím, tak se cítím jako Jean Valjean.
  Takže jak už jsem předestřela, celý můj život jsem byla během adventu zvyklá na kruté mrazy a ta malá čokoládka po ránu mi dávala energii vůbec vystrčit nos ze dveří. A byla to právě ta čokoládka, které jsem se odmítala vzdát a stejně jako loni jsme se s kamarádkou z kanceláře rozhodly, že si uděláme adventní kalendář. A tady do příběhu vstupuje Aranka, která jinak žije dost sugar free, ale adventní čokoládky se také nehodlala vzdát. A tak jsme byly tři. Ale přeci si nekoupíme nějaký prefabrikovaný adventní kalendář v TivTamu, kde spolu hnusota obalu se Santou a náplně v podobě našedlých čokoládových bonbonů drží krok. Adventní kalendář si vyrábíme samy a naplníme ho jenom tím, co máme rády. Loni jsme s Lilli jen zavázaly sladkosti do ubrousků, přicvakly číslo kolíčkem a zavěsily to na šňůrku. Ale letos jsme tři a tak potřebujeme bytelnější konstrukci. Já jsem koupila dřevěné domečky s okýnky a nálepky ve tvaru čísel a Aranka to hrdinně všechno vystříhala a nalepila, zatímco já jsem se utápěla v depresi z toho, jak mě moje kolegyně stresuje nerealistickými očekáváními (to je tady hotové spinové echo, jednou začas to tu zarezonuje, jak by řekl anděl Petronel „no tak jsem si trochu zafrflal, no.“) Ty sladkosti se nám tak tak do těch domečkových okýnek vešly a úspěšně jsme to nainstalovaly. Vypadalo to peckově. Evidentně. Protože pak se zjevila moje dati kamarádka Korin (dati je hebrejské slovo pro věřící, ale v tom smyslu, že dodržují košer a řadu dalších pravidel). A Korin se to ihned líbilo a jak-to-že jsme jí o tom neřekly. Po loňské zkušenosti, kdy naše vánoční snahy zpražila odsuzujícím pohledem se nemohla divit. A tak jsem jí připomněla, že to je přece na Vánoce. No a, já chci taky. Já koupím sladkosti a já bych to chtěla mít s vámi taky. A tak jsme dokoupily nové sladkosti, zkontrolovaly, že je všechno košer (doslova, bylo to košer chalavi, to znamená košer mléčný výrobek. Nemíchání masa a mléka se totiž netýká jenom míchání v rámci jednoho pokrmu, ale správně byste měli čekat asi pět hodin mezi konzumací masa a mléka) a narvaly do již tak přetékajících okének další sladkost, myslím, že v tom nám pomohl i tunelový efekt.

Tak trochu Kinder fans

  A tak jsme si zajistily každodenní dávku sacharózy.  Nebo jsme si to alespoň myslely, protože řada dalších kolegů to bezbožně vyžírá a to jsme byly přitom takové grantky, že jsme to naplnily až do Štědrého dne, i když odlétáme ještě před jednadvacátým, takže jim tam zbyde ještě dost. Nejjistější je zmocnit se čokolády ihned po ránu. Nutno podotknout, že naplnit to až do konce bez ohledu na naše letenky prosadila pro moje kolegy Aranka. Ale já vás taky miluju, amitim.
  Aranka mě teď poměrně často navštěvuje, což je ohromně super, protože já jsem posledních třeba deset let žila od svých kamarádů vždycky přes celou Prahu a jejich spontánní návštěvy jsem nezažila od základní školy. Ale taky v kibucu Weizmann žijeme všichni doopravdy blízko a já to zbožňuju. Ale ne všechny návštěvy jsou spontánní – snažíme se sejít každou sobotu večer (protože to už je tady jako by neděle) nebo v neděli večer a zapalujeme náš adventní věnec. No, adventní věnec, to je poměrně slušný eufemizmus. Jehličí je tu krajně nedostatkovým zbožím a my jsme doopravdy nechtěly slevit na ten syntetický hnus z TivTamu (hele jakože TivTam je fajn, já nemůžu za to, že na něj dneska tolik nadávám). Takže zaprvé nemáme věnec. Máme ale čtyři svíčky ve čtverci. Bílé svíčky. Šabatové svíčky. Ale jakože jaké asi jiné měla Panenka Marie, hm? Hm? Takže kdo je tady historicky akurátní? Tak vidíte. Ale ten zbytek už neokecám. Vprostřed tohoto čtverce šabatových svící je totiž moje mistička s legendou o opičím králi, kterou mi přivezla Míša z Japonska. A abychom to udělaly aspoň nějak vánoční (protože zatím se nám to moc nepodařilo), Aranka na opičího krále položila dva kousky skořice. No prostě multikulti. Víte, jak mají v Haifě tu religionistickou laboratoř? Možná kontaktujte profesora Uriela, protože náš adventní věnec by jim stačil na dvě až tři disertace.
  Ale jak jsem psala, že advent umí být trochu hektický, tak to platí i tady, i když jinak. Protože v Česku máte jakous takous šanci, že i váš šéf má hlavu plnou dárků, nohy unavené z obíhání výdejních boxů a taky chodí na besídky a taky následující ráno není ta nejostřejší tužka v penále. Ale tady to neplatí. Váš šéf nekupuje dárky. Váš šéf neobíhá výdejní boxy. Váš šéf se neplazí nočním autobusem z vánočního večírku. Lucio je na píku o magnitudě tak deset na sedmou (takže slušné SNR) své produktivity. A do toho vy, zvyklí, že tak od patnáctého nikdo na nic nesáhne a v práci to je přípitek tuhle a stopička támhle. Tady když udeří chanuka, šéf vám řekne, že vy už dítě nejste a myslím, že máte tak jeden den volna (nyní nově).
  Já jsem celý advent v jednom kole. Snažím se dosehnat dárky buď tady nebo online (nejvíc jich mají kočky), snažím se ze svých spekter vykřesat jiskru naděje na nějakou publikaci, ale zatím odletují jiskry jenom z mojí dekaplovací cívky, dělám prezentaci na seminář, učím se, chodím na přednášky a do toho jsem dostala ránu do vazu, kdy po mně potřebovali američtí spolupracovníci o AI-NMR-Challenge článku projít asi dvě stovky řešení rozličných NMR úloh a zhodnotit je. Za čtyři dny. Toho by bylo dost, i kdyby to byla moje práce na plný úvazek a ne jen tajný vedlejšák k mojí práci na plný úvazek se šéfem na píku produktivity. Já jsem věděla, že postdoc na Weizmanu bude makačka a řeknu vám, že nejsem zklamaná. Celou dobu mě ale utěšovalo to počasí venku. Jenže co se nestalo? Počasí se pekelně zkazilo.
  Přišla sem seara. Seara je místní slovo pro bouři. Řekněme, že Izrael má nějakých tři sta padesát něco slunečných dnů (takže poměrně dost), ale tady seara s sebou přitáhla asi třídenní déšť. Jo, doopravdy tady pršelo asi tři dny vkuse a foukalo jako blázen. Vydali varování před extrémním počasím, takže jsme museli sundat kytky z oken a spustit venkovní žaluzie, abychom ochránili ta okna, která přežila íránský nálet anebo ta nová okna, co jsme si akorát zasadili. Jelikož venku foukalo doopravdy pořádně, zjistili jsme v kanceláři, že nám fouká i vevnitř. Oblézali jsme to tam jako vzteklí a topili klimatizací Pánubohu do oken (a očekávali uprostřed kanceláře tornádo na gradientu mezi studeným vzduchem seary a teplým vzduchem z klimošky). Nakonec jsme po půl roce zjistili, že nám ta íránská tlaková vlna tak trošku odsadila ode zdi i okna, co se rovnou nevysypaly. Ups, takže jich musíme přesadit víc, než jsme mysleli. Prozatím svetry a čaje!
  Byla to teda parádní plískanice, to vám povídám. Já už jsem do sebe pochopitelně nasála poměrně dost izraelosti a jsem tím pádem čím dál víc polární – a o to snadněji se, zcela logicky, rozpouštím ve vodě. Raketa? Ale prosím vás. Kapka deště? Proboha, apokalypsa, nabijte si powerbanky a nakupte na týden. Rodiče, co poslali svoje děti do školy během červnové války s tím, že škola má přece kryt (často lepší než ten, co máte doma), tak teď svoje ratolesti ve velkém omlouvali. Koukněte se ven, jak to tam vypadá! No ono když jednou vidíte, jak Bůh umí skropit Izrael deštěm, tak ten příběh O potopě světa najednou dostává úplně nový rozměr. Provazy deště skoro nonstop, nulová kanalizace (a nikdo se nemá k tomu to řešit, i když o změně klimatu posloucháme už dlouho) a několik měst tu doopravdy plavalo. Já se nedivím, že si Noe začal stavět tu archu.
  Ale ledová voda necrčela jenom z nebe, ale i z mojí sprchy. Protože já samozřejmě nahřívám vodu pomocí solárního panelu, který jaksi dost nesolároval, když jsme rekordní počet dnů neviděli slunce. U dveří do koupelny je ovládání na bojler, který vám vodu může přihrát, ale to trvá klidně i půl hodiny. A jelikož je zvyk železná košile a vy chodíte z práce strhaní jak angrešt, zjistíte to vždycky až když se klepete pod proudem vody a … to už prostě vydržíte! Pojali to tak všichni a po seaře jsme všichni měli následující týden u nosu nudli.
  Mně se ale podařilo nevídané a ani jednou jsem (pořádně) nezmokla a ani jsem nemusela vytáhnout deštník. Já možná ještě nemám u zadku válku, ale déšť, ten ovládám velice dobře. Takže jsem si otevřela dešťový Home Front Command, alias předpověď z radaru a vytipovala z něj období s minimálním úhrnem srážek. Následně jsem si přivstala, oblékla se a připravila k odchodu a znovu se natáhla na postel a čekala, až/jestli déšť doopravdy zeslábne. A díky tomu, že to mám ode dveří ke dveřím asi šest minut, tak se mi to i podařilo vychytat a přeběhnout. Takže jsem se náhodně objevovala v práci třeba v šest ráno a řešila ty NMR úlohy a pak se začali v devět objevovat moji kolegové, mokří jako slepice, protože průtrž mračen všude přicházejí nejčastěji v sedm nebo osm ráno, když jsou všichni na cestě. Pro oběd jsem chodila tím způsobem, že jsem jednoduše odhodila všechno, co jsem měla právě v ruce, když jsem viděla, jak déšť zeslábl. A v menze jsem vzala to první, co jsem viděla. Hlavně suchou nohou zase zpátky. A domů se chodilo taky nějak tak, ale vždycky po osmé večer, protože řešení NMR úloh. A sakra, zase jsem zapomněla pustit bojler. Náročný to advent.
  Ostatně, seara byla horší, než jsem čekala, protože moje hrdě vyvěšená izraelská vlajka evidentně zakusila v boji s větrem mnohé. Takže teď mi zbývá buď jehla a nit anebo řádný pohřeb vlajky jakožto státního symbolu.
  Samozřejmě jsem měla mnohem fantastičtější plány než se dřít v práci a moknout, ale moc jich nevyšlo. Nakonec jsme nejely s Alessandrou do Jeruzaléme pro nějaký dárek pro její křesťanské příbuzné, ani jsme s Lucianem nešli do Starého města, ani jsem neviděla chanukiji u Zdi nářků, ani jsme s Arankou nejely do Jeruzaléma a ani do Tel Avivu na světýlka. Ale – jak by řekl klasik – it is what it is. Zase jsem obešla s Monikou, kterou jsem potkala na ambasádě (tam jak Davida Borka, úúúúáááá) a se kterou jsem (jak se ukázalo) chodila na stejný gympl asi pět let, kus kampusu a udělala jsem jí nějaké fotky pro Neuron a na všech je kočka (jakože Monika je samozřejmě taky kočka, ale je tam jakože ještě zvíře-kočka). Já bych mohla být totiž profesionální fotograf koček, protože jsem se naučila kočkovsky od bráchovy skotské klapouché a když vydám ten její hrdelní zvuk, každá kočka hnedka kouká nebo se jde pomazlit. (Radši nechci vědět, co jim vlastně řikám.) A pak jsme si udělaly ještě společnou fotku u vchodu do Weizmanu. Chtěla jsem se tam vyfotit s Luciem už kdysi dávno, ale nevím, jestli nám to klapne s ohledem na to, jak jsem tam já napnutá jak tětiva, abych dosáhla jak lokty na ceduli, tak pořád nohama na zem.

(Ale ta cedule je ohromně iritující, protože z druhé strany má See you soon, což chcete vidět, když odcházíte pozdě večer po dni nikam nevedoucích experimentů…)
  Tak tohle byl můj (bouřlivý) advent v Árec. Tedy alespoň první tři týdny. Toho čtvrtého už se zmocnila chanuka, takže jen prozradím, že jsem musela zapálit pět svíček najednou jeden večer (což bylo super, protože konečně bylo teplíčko). Ale zrovna dneska jsem byla pro klíče na housingu a pán mi říkal, že jsem jeden z jejich nejlepších nájemníků (protože jsem, představte si, přiznala, že jsem rozbila sušák na prádlo a oznámila jsem jim, že pochopitelně koupím nový, že se jenom chci dovolit o to vyhodit ten starý, když to není moje). Člověk by řekl, že to je takový standard, ne? Já jsem si už nový koupila, ale pán mi dneska nechal doručit další. Takže teď si může Miss Hyena věšet svoje oblečení na vlastní věšák. A do toho pán říkal, že mám uklizeno (vždyť tam vůbec nejsem, Lucio by to o mé laboratoři stoprocentně neztvrdil) a že mě doporučí na prodloužení smlouvy jo!). Ale proč to říkám? Já jsem totiž měla v plánu odinstalovat ten adventní věnec, než kdokoli z housingu přijde. Ne, že bych se za to styděla… Ale z té chanukije svíčku vyndáte a vyhodíte prázdný kalíšek. Ale adventní věnec jsou šábesové svíčky, které jsou tenké a dlouhé a prostě stojí na obrácené čajové svíčce, na dřevěném stole. Nájemník roku! Já vím, že tohle je Izrael, ale tato konstelace nemůže splňovat požární normu ani v Ohňové zemi…