V práci se
mi poslední dobou moc nedaří a je načase to přiznat. Rozjeli jsme s Luciem
nový ambiciózní projekt, který běžel tuze hladce na naší první modelové
sloučenině. Až příliš hladce. A jak to tak ve vědě bývá, po první sloučenině
přijde ta druhá. A její NMR signály se zatím dají vyložit jedině jako „S**u na vás!“ Lucio je pořád
pozitivně naladěn a říká mi, ať se ničeho neobávám, ale když to tvrdil
naposledy, raketa tu smetla barák. Takže se pochopitelně obávám, ale rozhodla
jsem se nechat magnet magnetem a vyrazit radši do Tel Avivu na setkání krajanů…
Setkávat se
s Čechy v Izraeli mě vždycky ohromně nabíjí. Na Weizmanu máme každou
středu český oběd v jedné z kantýn, kde se sejdou všichni Češi na
institutu, takže rozuměj všichni čtyři Češi na institutu. Konečně parta, kde si
i já pamatuju všechna jména. A jelikož Češi jsou nevšední stvoření, přitahujou
nevšední zážitky a přicházejí s nevšedními inovacemi, tak o zábavu tam
doopravdy není nouze. Kromě toho, že Aranka, Patrik i Sláva jsou skvělí,
zjistila jsem díky těmto setkáním i něco víc o sobě a tak nějak celkově o
pobytu v zahraničí.
Tak třeba jak moc osvobozující je konečně moct popsat svoje pocity v mateřském jazyce. Když doopravdy pro všechno znáte slovo. Jasně, jelikož celý týden mluvíme anglicky nebo hebrejsky a jsme mladí, tak používáme i hodně anglicismů nebo přímo anglických slov, což vede k foneticky pozoruhodným výrokům jako „bylo tam hodně spíčis“. Což lze říct i jako „bylo tam hodně projevů“ a neotočil by se po vás můj mentální mravnostní policista. Nebo „jsem alergická na kruv“, což říkám já pokaždé, když mi někdo udělá salát, anebo „nemáš alergii na botnym, že ne?“, když otvíráme pytlík bamby. Ale ta svoboda, že můžete jenom houknout ve frontě v menze „Je tohle dobrý?“, můžete popsat celé své spektrum komplexních emocí s těmi nejdrobnějšími nuancemi (a nemuset se spokojit s triptychem šťastná-dobrý-smutná) a moci rozebrat jakýkoli komplikovaný problém je pro mě mnohem cennější, než jsem na začátku svého pobytu očekávala.
Kromě toho, že můžu vychrlit (převážně na Aranku) všechny svoje bolístky, je mezi Čechy v zahraničí ještě jedno silné pouto, v odborné literatuře známé jako socio-kulturní pozadí. My si ty věci prostě nemusíme vysvětlovat. Nemusím nikomu zdlouhavě vtloukat do hlavy, že nové šaty mi přineslo pod stromeček miminko z jesliček (a ano pobere to a stíhá to), že od prvního prosince potřebuju v kanceláři čtyřiadvacet cukrovinek (ale malých!), že Zuzka je přirozený tvar jména Zuzana anebo že to divadla si vezmeme šaty a ne džíny a tričko (pak tam vypadáme jako blbky, ale blbci jsou oni). Jsme Češi. Stěhujeme skříň přes půl Rechovotu na dvoukoláku, i když jsme jenom dvě holky. Nepotřebujeme auto, když si koupíme sušák na prádlo (proboha). Nerozpouštíme se, když zaprší. Když na to přijde, překonáme i Sinaj. Jejich extrémní bouře nepovažujeme za bouře vůbec. Taky pořádáme ilegální grilovačky, nabíráme si obří porce v menze, pohádáme se o bramborovém salátu a squatujeme v cizích kancelářích. Stáhneme patnáct piv. Umíme se chovat (nebo si to alespoň myslíme). Nic není problém.
Naše české seance jsou pro mě po roce v emigraci natolik důležité, že jsem minule nešla ani na meeting s Luciem o našem projektu, o kterém mi dali vědět ve středu v dvanáct nula sedm, když už jsem se akorát vypravovala k Charliemu. Napsala jsem Markovi, že na to zvysoka kašlu, ale ať mu to podá jinak. Protože jestli si mám vybrat jestli si lajsnu naštvat Lucia nebo Aranku, tak volba byla jasná…
Takže když jsem se na instagramu dozvěděla, že velvyslanectví v Tel Avivu pořádá neformální setkání občanů, ihned jsem se zaregistrovala. Zatímco v dětství jsme se vždycky klidili, když jsme na pláži zaslechli češtinu, když slyším češtinu tady, tak jí metelím přes rozpálený písek vstříc. Z naší Weizman party jsem jela na setkání sama, takže jsem měla pochopitelně obavy, že tam všem bude milion a budu se cítit nepatřičně a trapně. Ale já studuju teď fyziku, takže vlastně umění jak být nepatřičná a trapná a ještě u toho mít šmrnc, takže co už.
Jet na to velvyslanectví byl ten nejnejnejnejnejlepší nápad, co jsem za poslední dobu měla. Achla jom! Ale nepředbíhejme… Pojďme vybudovat napětí.
Přicházím k ambasádě, kam jsem se musela od nádraží probojovat telavivským davem ve čtvrtek večer (moudří vědí, že tento dav je velmi hustý nejen co se týče počtu lidí, ale i jejich ohleduplného chování) a konečně zaslechnu češtinu. Jsou to dvě paní, starší než já (obava s milionem se naplňuje), a jedna nese tác plných koláčů. Cítím se trochu zahanbeně, že já nic nenesu. Všichni se navíc v budově skvěle orientují, zatímco já jsem tu byla jen jednou v marné snaze zvrátit výsledek českých voleb svým hlasem. V horním patře se všichni znají a já tam stojím trošku jako blbeček. Toho si ovšem všiml moc milý pan Michal, který si mě pamatoval z té evakuace. Tak mě přesvědčoval, že bych se měla zapojit do komunikace vědy s ambasádou, což je jako by můj sen, ale jsem strašně plachá na to tam poslat e-mail. Ale obecně celý tenhle rozhovor byl o mých tajných snech, protože k panu Michalovi se někdo naklonil a řekl to jméno: David Borek. Což, jak si možná pozornější čtenáři vybaví, je ten fešný reportér z České televize, blízkovýchodní zpravodaj, na jehož reportážích jsem byla (doslova) existenčně závislá tento červen, jehož knihy zbožňuju, a do kterého jsem zblbla celou naši rodinu tak moc, že mi často píše táta, arbitr dospělosti, co sleduje ČT24 opravdu 24, že je David Borek v tom a tom pořadu právě TEĎ. A jelikož jsem vědkyně a v Izraeli a tak obecně Zuzka, tak jsem dost přímá, a když se ke mně pan Michal otočil zpátky, tak jsem řekla „A jsem taky velká fanynka Davida Borka.“ Pan Michal se tomu zasmál, protože celé velvyslanectví v Tel Avivu je vlastně fanouškovská základna Davida Borka, a řekl mi, že on dneska dorazí. Tak jsem se odebrala ke stolku s vínem, abych se posilnila.
V rámci posezení byl moc příjemný hudební program s harmonikou a povídáním, vínem, koláčky a kafíčkem. Svým způsobem jsem měla pravdu, protože tam většina lidí byla starší než já a ještě s rodinami, ale všimla jsem si v sále i pár mladých tváří. Po úvodní písni jsme se měli každý krátce představit, což mi přišlo jako skvělý nápad, ale pochopitelně jsem si už u pátého člověka nepamatovala, jak se jmenoval ten první. Ale jedna mladá holka, které jsem si právě všimla už dřív, řekla, že je na stáži na Weizmanu na astrofyzice. Co je to za zhůvěřilost, že úplně unikla našemu soukromému očku Patrikovi? Jako by mohlo by Patrika omluvit, že přijela, když byl ve Švýcarsku, ale stejně! Pak se představovali další a další, třeba i pán, kterému jsem hádala tak čtyřicet pět a on řekl, že je v Izraeli už šedesát let. Pak se představila i paní velvyslankyně a pak už byla řada na mě. Tak jsem řekla, že jsem na Weizmanu, že mám stipendia od Experientie a Azrieli, a když jsem zmínila tu Experientii, tak na mě paní velvyslankyně tak uznale pokývla, protože ona je vystudovaná fyzikální chemička. Vízové body navíc.
Ono bylo záhy ale úplně jedno, kolik toho vím a kolik univerzitních titulů mám, protože dorazil David Borek. A já konečně pochopila plnou měrou slavnou repliku z filmu Trhák „Nemám v hlavě nic.“ Protože já jsem v hlavě doopravdy neměla nic. Celý můj mentální vesmír se smrsknul na několik elipticky rotujících myšlenek. Mám odvahu ho dneska oslovit? Věděla jsem, že to možná dopadne úplně tragicky, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že pokud to neudělám, budu si to do smrti vyčítat. Chci hnedka napsat do rodinné skupiny, že tu je? To určitě ne. Vidět někoho, koho léta obdivujete, ale znáte jenom z televizní obrazovky, je doopravdy silný zážitek, protože vypadá tak nějak stejně ale taky úplně jinak. Ale jak ho oslovím? Četla jsem obě jeho knížky o Izraeli a jsem tak trochu knižní influencerka na instagramu a sama píšu. To bude v pohodě. Rozhodně je to lepší, než říct „Jéééé, já vás znám z televize.“ Je to zpravodaj, nehraje v Ulici. Ale kdy ho oslovím?
Já sice dokážu odhalit a interpretovat i ten nejmenší a nejširší signál v NMR spektru a naplánovat, kdy mu pošlu radiofrekvenční pulz s přesností na mikrosekundy, ale poznat signály v lidské tváři, kdy je vhodný čas navázat hovor, to je pro mě jedna velká neznámá, kterou nedokážu určit ani po těch všech Kuprovových kurzech kalkulu. A abych to měla ještě složitější, David Borek tam byl s rodinou, což byla proměnná, co dělala tu soustavu rovnic už úplně neřešitelnou.
A tak jsem podnikla několik výpadů pro kafe, pro jídlo, pro vodu a na záchod a snažila se vypočítat tu časovou neznámou t, ale brzo mi došlo, že to nemá cenu. Tak jsem se rozhodla, že nebudu čekat, až se objeví TA chvíle, ale že já TU chvíli vytvořím a prostě jsem za ním přišla. Protože i když mě pošle do háje, tak se z toho oklepu snáz a rychleji než z toho, že jsem se ani neodvážila to zkusit. A tak jsem to prostě udělala. A ani to nebolelo. Myslím, že ani jednoho z nás.
David Borek byl ohromný sympaťák. Jasně, pochválila jsem mu knížky a pobavili jsme se o tom, jak jsou obě těžké a jak už by to chtělo napsat něco veselejšího (a hlavně konečně žít v něčem veselejším, že ano). Je vyšší než v televizi (konečně chlap, co je tu vyšší než já, bez urážky k místnímu obyvatelstvu). A pak mi potřásl rukou a já jsem se ho zeptala (předsedkyně fanklubu hadr), jestli by se se mnou vyfotil. A on, že jo a vyfotili jsme se a já byla hrozně šťastná, vděčná a spokojená (a poslala to hnedka rodině, která byla taky šťastná a spokojená za mě).
Hnedka jsem si musela dát sklenku červeného a můj mentální vesmír opět expandoval a mohla jsem se zapojit do hovoru s vědeckým kroužkem kolem paní velvyslankyně a té nové holčiny na Weizmanu a její katolické kamarádky. Ty jsou tu s nadací Neuron a původně měly přijet v červnu (hahaha, to měly kliku, ne jako někdo, mami). Paní velvyslankyně si s námi taky udělala fotečku, ale z onoho večera to je až moje druhá nejoblíbenější.
Pak jsme ještě měli tombolu a všichni by měli mít takovou tombolu, protože výher bylo stejně jako losů, takže jsme si každý něco odnesl. U nás to vyšlo vtipně, že první tahala astrofyzička a vylosovala tu svoji kamarádku a ta zase vylosovala mě a pan Michal se smál, že je to celý cinklý a Weizmanův institut si to hází mezi sebou. Já jsem dostala kovový odznáček, kde je česká a izraelská vlajka, což si hned musím připnout na batoh, ale myslím, že ještě víc než mně se to bude líbit mému magnetu Bruker 600. Nicméně to zdaleka nebyl jackpot večera.
Když vyhlásili konec akce, tak jsem si sbalila bundičku (hele večer tu je klidně i dvacet pět stupňů) a šla jsem se zeptat naší weizmanní novicky, jestli chce jet zpátky na Rechovot nebo někam zapařit do Tel Avivu. Já jsem byla svolná k oběma variantám, protože když už jsem se dovalila ve čtvrtek večer do Tel Avivu, tak si to nechci pamatovat. Ale slečna se zrovna s někým bavila, což je dost intenzivní signál i pro mě. A jak jsem tam tak stála, někdo mi položil ruku na rameno, aby získal moji pozornost. Byl to David Borek (!), který mě přišel požádat, jestli bych mu nedala telefonní číslo, abychom mohli zůstat v kontaktu. Jak by řekl Karel Gott „Toto jsem opravdu nečekal.“ Já jsem z toho byla tak perplex, že jsem se nezmohla skoro na nic jiného, než krapet imbecilní kývání. A tak jsem mu dala číslo a on mě prozvonil, abych měla jeho, poklepal mi na rameno a byl v čudu. Stejně tak jako moje inteligence.
Pařit se nešlo, jelo se do Rechovotu přímo.
Moje máma říká, že já mám takový specifický úsměv nebo výraz, který nasadím vždycky, když dostanu nějakou cenu. A ano, chodím teď po Rechovotu a culím se jako idiot, protože pořád nemůžu uvěřit tomu, jaké štěstí jsem měla a vstřebávám, že se mi sen nejenom naplnil, ale rovnou přetekl a kaluž štěstí je teď všude kolem. Občas do ní šlápnu a culím se jako měsíček na hnoji.
Ale tohle je Izrael a facka přijde tak rychle, že ani Ježíš nestihne nastavit druhou tvář. Šla jsem akorát v pátek do posilovny, kde jsem měla v plánu strhnout nějaký stroj, jak nabitá energií jsem byla. A tu mi Weizman poslal e-mail, že na internetu visí seznam izraelských vědců a vedle jmen je i částka, která bude vyplacena za jejich zabití, zranění nebo poškození majetku. Jsou tam prý stovky lidí od profesorů po studenty a slibují se i odměny za protestování před jejich domy nebo za ničení jejich vozidel. Stránka už pochopitelně neexistuje a budou nás kontaktovat, pokud je hrozba vážná a musíme na to reagovat. Já jsem se probudila z čtvrtečního feel-good filmu do epizody dystopického seriálu Black Mirror.
Takže mě samozřejmě zajímá několik věcí. Jsem na to seznamu? Je to trochu schizofrenní otázka. Protože pud sebezáchovy by jasně hlásal doufat v to, že ne. Přeci jen mít vedle svého jména cenovku, to u holky nikdy neznačí nic dobrého. Ale zase být na tom seznamu by bylo potvrzení mých vědeckých kvalit. Teda dost záleží na tom, kolik by dali. A taky je to akce po té raketové odmlce. Máma říká, že tam určitě nejsem, protože kdo by se zabýval nějakým no name studentem, co je rád, že zapne ten magnet. Na tom mě nejvíc mrzí, že já ve skutečnosti ani neumím zapnout ten magnet, protože kdybych uměla nabíjet magnety, tak jsem teď někde v Brukeru a mám méně stresu za více peněz.
Další otázka je už trochu realističtější. Je na tom seznamu Lucio? Můj pud sebezáchovy asi není správně kalibrovaný, protože u Lucia já 100% doufám, že tam není. Ale pokud by tam byl a já zapálím jeho staré kolo, dostanu těch dvacet tisíc dolarů? A není to už v kategorii pojistných podvodů? A uvažujme dál, nebe je limit. Pokud na tom seznamu jsem a spáchám sebevraždu, čili se sama eliminuju, mám nárok na tu peněžní odměnu, která by zabezpečila moji rodinu?
Tento nápad bude zaznamenán do mého Nápadníčku na povídky.
Takže stejně jako můj NMR signál v časové doméně opisuje sinusoidu, týden v Izraeli to umí zrovna tak dobře. Maximum ve čtvrtek na ambasádě, pak tedy jdeme pod osu x, když vyjde seznam a v sobotu zase hezky nahoru na procházku s Arankou a psát do Café Nook. A zejtra je neděle a to zajisté pojedeme zase šupem dolů. Takže to shrňme, že pokud na tom seznamu nejsem, tak dobrý, ale pokud jo, tak taky dobrý. Protože třeba mi kvůli tomu zavolá ten David Borek…
(Pokud se nebude bát, že ho v mé blízkosti někdo zastřelí.)
PS: Fotky
s paní velvyslankyní ani s panem Borkem sem nedám, protože mám pocit,
že bych se jich prve měla dovolit a takový super-fanynka move nehodlám dělat.
PPS: Myslím, že na tom seznamu nebudu… Akorát jsem nesla zpátky k pokladně svoji sklenici od ledové kávy (třicet čtyři stupňů v listopadu, no) a talíř, abych ušetřila čas obsluze. A vtom dovnitř vešly dvě dámy a zeptali se mě, jestli si tu můžou sednout. Tak jsem řekla, že já tady nepracuju. To by se mi jako vědkyni ze seznamu určitě nestalo.
Tak třeba jak moc osvobozující je konečně moct popsat svoje pocity v mateřském jazyce. Když doopravdy pro všechno znáte slovo. Jasně, jelikož celý týden mluvíme anglicky nebo hebrejsky a jsme mladí, tak používáme i hodně anglicismů nebo přímo anglických slov, což vede k foneticky pozoruhodným výrokům jako „bylo tam hodně spíčis“. Což lze říct i jako „bylo tam hodně projevů“ a neotočil by se po vás můj mentální mravnostní policista. Nebo „jsem alergická na kruv“, což říkám já pokaždé, když mi někdo udělá salát, anebo „nemáš alergii na botnym, že ne?“, když otvíráme pytlík bamby. Ale ta svoboda, že můžete jenom houknout ve frontě v menze „Je tohle dobrý?“, můžete popsat celé své spektrum komplexních emocí s těmi nejdrobnějšími nuancemi (a nemuset se spokojit s triptychem šťastná-dobrý-smutná) a moci rozebrat jakýkoli komplikovaný problém je pro mě mnohem cennější, než jsem na začátku svého pobytu očekávala.
Kromě toho, že můžu vychrlit (převážně na Aranku) všechny svoje bolístky, je mezi Čechy v zahraničí ještě jedno silné pouto, v odborné literatuře známé jako socio-kulturní pozadí. My si ty věci prostě nemusíme vysvětlovat. Nemusím nikomu zdlouhavě vtloukat do hlavy, že nové šaty mi přineslo pod stromeček miminko z jesliček (a ano pobere to a stíhá to), že od prvního prosince potřebuju v kanceláři čtyřiadvacet cukrovinek (ale malých!), že Zuzka je přirozený tvar jména Zuzana anebo že to divadla si vezmeme šaty a ne džíny a tričko (pak tam vypadáme jako blbky, ale blbci jsou oni). Jsme Češi. Stěhujeme skříň přes půl Rechovotu na dvoukoláku, i když jsme jenom dvě holky. Nepotřebujeme auto, když si koupíme sušák na prádlo (proboha). Nerozpouštíme se, když zaprší. Když na to přijde, překonáme i Sinaj. Jejich extrémní bouře nepovažujeme za bouře vůbec. Taky pořádáme ilegální grilovačky, nabíráme si obří porce v menze, pohádáme se o bramborovém salátu a squatujeme v cizích kancelářích. Stáhneme patnáct piv. Umíme se chovat (nebo si to alespoň myslíme). Nic není problém.
Naše české seance jsou pro mě po roce v emigraci natolik důležité, že jsem minule nešla ani na meeting s Luciem o našem projektu, o kterém mi dali vědět ve středu v dvanáct nula sedm, když už jsem se akorát vypravovala k Charliemu. Napsala jsem Markovi, že na to zvysoka kašlu, ale ať mu to podá jinak. Protože jestli si mám vybrat jestli si lajsnu naštvat Lucia nebo Aranku, tak volba byla jasná…
Takže když jsem se na instagramu dozvěděla, že velvyslanectví v Tel Avivu pořádá neformální setkání občanů, ihned jsem se zaregistrovala. Zatímco v dětství jsme se vždycky klidili, když jsme na pláži zaslechli češtinu, když slyším češtinu tady, tak jí metelím přes rozpálený písek vstříc. Z naší Weizman party jsem jela na setkání sama, takže jsem měla pochopitelně obavy, že tam všem bude milion a budu se cítit nepatřičně a trapně. Ale já studuju teď fyziku, takže vlastně umění jak být nepatřičná a trapná a ještě u toho mít šmrnc, takže co už.
Jet na to velvyslanectví byl ten nejnejnejnejnejlepší nápad, co jsem za poslední dobu měla. Achla jom! Ale nepředbíhejme… Pojďme vybudovat napětí.
Přicházím k ambasádě, kam jsem se musela od nádraží probojovat telavivským davem ve čtvrtek večer (moudří vědí, že tento dav je velmi hustý nejen co se týče počtu lidí, ale i jejich ohleduplného chování) a konečně zaslechnu češtinu. Jsou to dvě paní, starší než já (obava s milionem se naplňuje), a jedna nese tác plných koláčů. Cítím se trochu zahanbeně, že já nic nenesu. Všichni se navíc v budově skvěle orientují, zatímco já jsem tu byla jen jednou v marné snaze zvrátit výsledek českých voleb svým hlasem. V horním patře se všichni znají a já tam stojím trošku jako blbeček. Toho si ovšem všiml moc milý pan Michal, který si mě pamatoval z té evakuace. Tak mě přesvědčoval, že bych se měla zapojit do komunikace vědy s ambasádou, což je jako by můj sen, ale jsem strašně plachá na to tam poslat e-mail. Ale obecně celý tenhle rozhovor byl o mých tajných snech, protože k panu Michalovi se někdo naklonil a řekl to jméno: David Borek. Což, jak si možná pozornější čtenáři vybaví, je ten fešný reportér z České televize, blízkovýchodní zpravodaj, na jehož reportážích jsem byla (doslova) existenčně závislá tento červen, jehož knihy zbožňuju, a do kterého jsem zblbla celou naši rodinu tak moc, že mi často píše táta, arbitr dospělosti, co sleduje ČT24 opravdu 24, že je David Borek v tom a tom pořadu právě TEĎ. A jelikož jsem vědkyně a v Izraeli a tak obecně Zuzka, tak jsem dost přímá, a když se ke mně pan Michal otočil zpátky, tak jsem řekla „A jsem taky velká fanynka Davida Borka.“ Pan Michal se tomu zasmál, protože celé velvyslanectví v Tel Avivu je vlastně fanouškovská základna Davida Borka, a řekl mi, že on dneska dorazí. Tak jsem se odebrala ke stolku s vínem, abych se posilnila.
V rámci posezení byl moc příjemný hudební program s harmonikou a povídáním, vínem, koláčky a kafíčkem. Svým způsobem jsem měla pravdu, protože tam většina lidí byla starší než já a ještě s rodinami, ale všimla jsem si v sále i pár mladých tváří. Po úvodní písni jsme se měli každý krátce představit, což mi přišlo jako skvělý nápad, ale pochopitelně jsem si už u pátého člověka nepamatovala, jak se jmenoval ten první. Ale jedna mladá holka, které jsem si právě všimla už dřív, řekla, že je na stáži na Weizmanu na astrofyzice. Co je to za zhůvěřilost, že úplně unikla našemu soukromému očku Patrikovi? Jako by mohlo by Patrika omluvit, že přijela, když byl ve Švýcarsku, ale stejně! Pak se představovali další a další, třeba i pán, kterému jsem hádala tak čtyřicet pět a on řekl, že je v Izraeli už šedesát let. Pak se představila i paní velvyslankyně a pak už byla řada na mě. Tak jsem řekla, že jsem na Weizmanu, že mám stipendia od Experientie a Azrieli, a když jsem zmínila tu Experientii, tak na mě paní velvyslankyně tak uznale pokývla, protože ona je vystudovaná fyzikální chemička. Vízové body navíc.
Ono bylo záhy ale úplně jedno, kolik toho vím a kolik univerzitních titulů mám, protože dorazil David Borek. A já konečně pochopila plnou měrou slavnou repliku z filmu Trhák „Nemám v hlavě nic.“ Protože já jsem v hlavě doopravdy neměla nic. Celý můj mentální vesmír se smrsknul na několik elipticky rotujících myšlenek. Mám odvahu ho dneska oslovit? Věděla jsem, že to možná dopadne úplně tragicky, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že pokud to neudělám, budu si to do smrti vyčítat. Chci hnedka napsat do rodinné skupiny, že tu je? To určitě ne. Vidět někoho, koho léta obdivujete, ale znáte jenom z televizní obrazovky, je doopravdy silný zážitek, protože vypadá tak nějak stejně ale taky úplně jinak. Ale jak ho oslovím? Četla jsem obě jeho knížky o Izraeli a jsem tak trochu knižní influencerka na instagramu a sama píšu. To bude v pohodě. Rozhodně je to lepší, než říct „Jéééé, já vás znám z televize.“ Je to zpravodaj, nehraje v Ulici. Ale kdy ho oslovím?
Já sice dokážu odhalit a interpretovat i ten nejmenší a nejširší signál v NMR spektru a naplánovat, kdy mu pošlu radiofrekvenční pulz s přesností na mikrosekundy, ale poznat signály v lidské tváři, kdy je vhodný čas navázat hovor, to je pro mě jedna velká neznámá, kterou nedokážu určit ani po těch všech Kuprovových kurzech kalkulu. A abych to měla ještě složitější, David Borek tam byl s rodinou, což byla proměnná, co dělala tu soustavu rovnic už úplně neřešitelnou.
A tak jsem podnikla několik výpadů pro kafe, pro jídlo, pro vodu a na záchod a snažila se vypočítat tu časovou neznámou t, ale brzo mi došlo, že to nemá cenu. Tak jsem se rozhodla, že nebudu čekat, až se objeví TA chvíle, ale že já TU chvíli vytvořím a prostě jsem za ním přišla. Protože i když mě pošle do háje, tak se z toho oklepu snáz a rychleji než z toho, že jsem se ani neodvážila to zkusit. A tak jsem to prostě udělala. A ani to nebolelo. Myslím, že ani jednoho z nás.
David Borek byl ohromný sympaťák. Jasně, pochválila jsem mu knížky a pobavili jsme se o tom, jak jsou obě těžké a jak už by to chtělo napsat něco veselejšího (a hlavně konečně žít v něčem veselejším, že ano). Je vyšší než v televizi (konečně chlap, co je tu vyšší než já, bez urážky k místnímu obyvatelstvu). A pak mi potřásl rukou a já jsem se ho zeptala (předsedkyně fanklubu hadr), jestli by se se mnou vyfotil. A on, že jo a vyfotili jsme se a já byla hrozně šťastná, vděčná a spokojená (a poslala to hnedka rodině, která byla taky šťastná a spokojená za mě).
Hnedka jsem si musela dát sklenku červeného a můj mentální vesmír opět expandoval a mohla jsem se zapojit do hovoru s vědeckým kroužkem kolem paní velvyslankyně a té nové holčiny na Weizmanu a její katolické kamarádky. Ty jsou tu s nadací Neuron a původně měly přijet v červnu (hahaha, to měly kliku, ne jako někdo, mami). Paní velvyslankyně si s námi taky udělala fotečku, ale z onoho večera to je až moje druhá nejoblíbenější.
Pak jsme ještě měli tombolu a všichni by měli mít takovou tombolu, protože výher bylo stejně jako losů, takže jsme si každý něco odnesl. U nás to vyšlo vtipně, že první tahala astrofyzička a vylosovala tu svoji kamarádku a ta zase vylosovala mě a pan Michal se smál, že je to celý cinklý a Weizmanův institut si to hází mezi sebou. Já jsem dostala kovový odznáček, kde je česká a izraelská vlajka, což si hned musím připnout na batoh, ale myslím, že ještě víc než mně se to bude líbit mému magnetu Bruker 600. Nicméně to zdaleka nebyl jackpot večera.
Když vyhlásili konec akce, tak jsem si sbalila bundičku (hele večer tu je klidně i dvacet pět stupňů) a šla jsem se zeptat naší weizmanní novicky, jestli chce jet zpátky na Rechovot nebo někam zapařit do Tel Avivu. Já jsem byla svolná k oběma variantám, protože když už jsem se dovalila ve čtvrtek večer do Tel Avivu, tak si to nechci pamatovat. Ale slečna se zrovna s někým bavila, což je dost intenzivní signál i pro mě. A jak jsem tam tak stála, někdo mi položil ruku na rameno, aby získal moji pozornost. Byl to David Borek (!), který mě přišel požádat, jestli bych mu nedala telefonní číslo, abychom mohli zůstat v kontaktu. Jak by řekl Karel Gott „Toto jsem opravdu nečekal.“ Já jsem z toho byla tak perplex, že jsem se nezmohla skoro na nic jiného, než krapet imbecilní kývání. A tak jsem mu dala číslo a on mě prozvonil, abych měla jeho, poklepal mi na rameno a byl v čudu. Stejně tak jako moje inteligence.
Pařit se nešlo, jelo se do Rechovotu přímo.
Moje máma říká, že já mám takový specifický úsměv nebo výraz, který nasadím vždycky, když dostanu nějakou cenu. A ano, chodím teď po Rechovotu a culím se jako idiot, protože pořád nemůžu uvěřit tomu, jaké štěstí jsem měla a vstřebávám, že se mi sen nejenom naplnil, ale rovnou přetekl a kaluž štěstí je teď všude kolem. Občas do ní šlápnu a culím se jako měsíček na hnoji.
Ale tohle je Izrael a facka přijde tak rychle, že ani Ježíš nestihne nastavit druhou tvář. Šla jsem akorát v pátek do posilovny, kde jsem měla v plánu strhnout nějaký stroj, jak nabitá energií jsem byla. A tu mi Weizman poslal e-mail, že na internetu visí seznam izraelských vědců a vedle jmen je i částka, která bude vyplacena za jejich zabití, zranění nebo poškození majetku. Jsou tam prý stovky lidí od profesorů po studenty a slibují se i odměny za protestování před jejich domy nebo za ničení jejich vozidel. Stránka už pochopitelně neexistuje a budou nás kontaktovat, pokud je hrozba vážná a musíme na to reagovat. Já jsem se probudila z čtvrtečního feel-good filmu do epizody dystopického seriálu Black Mirror.
Takže mě samozřejmě zajímá několik věcí. Jsem na to seznamu? Je to trochu schizofrenní otázka. Protože pud sebezáchovy by jasně hlásal doufat v to, že ne. Přeci jen mít vedle svého jména cenovku, to u holky nikdy neznačí nic dobrého. Ale zase být na tom seznamu by bylo potvrzení mých vědeckých kvalit. Teda dost záleží na tom, kolik by dali. A taky je to akce po té raketové odmlce. Máma říká, že tam určitě nejsem, protože kdo by se zabýval nějakým no name studentem, co je rád, že zapne ten magnet. Na tom mě nejvíc mrzí, že já ve skutečnosti ani neumím zapnout ten magnet, protože kdybych uměla nabíjet magnety, tak jsem teď někde v Brukeru a mám méně stresu za více peněz.
Další otázka je už trochu realističtější. Je na tom seznamu Lucio? Můj pud sebezáchovy asi není správně kalibrovaný, protože u Lucia já 100% doufám, že tam není. Ale pokud by tam byl a já zapálím jeho staré kolo, dostanu těch dvacet tisíc dolarů? A není to už v kategorii pojistných podvodů? A uvažujme dál, nebe je limit. Pokud na tom seznamu jsem a spáchám sebevraždu, čili se sama eliminuju, mám nárok na tu peněžní odměnu, která by zabezpečila moji rodinu?
Tento nápad bude zaznamenán do mého Nápadníčku na povídky.
Takže stejně jako můj NMR signál v časové doméně opisuje sinusoidu, týden v Izraeli to umí zrovna tak dobře. Maximum ve čtvrtek na ambasádě, pak tedy jdeme pod osu x, když vyjde seznam a v sobotu zase hezky nahoru na procházku s Arankou a psát do Café Nook. A zejtra je neděle a to zajisté pojedeme zase šupem dolů. Takže to shrňme, že pokud na tom seznamu nejsem, tak dobrý, ale pokud jo, tak taky dobrý. Protože třeba mi kvůli tomu zavolá ten David Borek…
(Pokud se nebude bát, že ho v mé blízkosti někdo zastřelí.)
PPS: Myslím, že na tom seznamu nebudu… Akorát jsem nesla zpátky k pokladně svoji sklenici od ledové kávy (třicet čtyři stupňů v listopadu, no) a talíř, abych ušetřila čas obsluze. A vtom dovnitř vešly dvě dámy a zeptali se mě, jestli si tu můžou sednout. Tak jsem řekla, že já tady nepracuju. To by se mi jako vědkyni ze seznamu určitě nestalo.
Komentáře
Okomentovat