O hebrejštině

Šalom! Ma nyšma? Any Šoši. Moderní hebrejština, zde známá jako ivrit, je jediné vědecky doložené zmrtvýchvstání na území státu Izrael. (Řekla jsem vědecky doložených!) Na Weizmanu si možná vystačíte s angličtinou, ale ve městě vám ivrit přijde doopravdy vhod. A ono i na Weizmanu, pokud konečně chcete v kantýně vyfasovat nepřipálený šnicel. Většina lidí se s moderní hebrejštinou seznamuje až tady. Mluví hebrejsky, protože přijeli na Weizman. Já (opět, zas a znova) čůrám proti proudu. Přijela jsem na Weizman, protože mluvím hebrejsky.

 

  Jak vás jistě po ročním čtení o mém brožovaném životě nepřekvapí, i moje cesta na Weizmanův institut byla poměrně povedená anekdota. Pár obrátek bude stačit a jsme zase v Praze, v létě ke konci mého druhého ročníku na doktorátu. Právě mi vyšel druhý prvoautorský článek v impaktovaném časopise a to znamenalo jediné – kdybych chtěla, můžu absolvovat. Tím jsem se ovšem nezabývala a místo toho jsem se zapsala na letní kurz moderní hebrejštiny v pražském ulpanu (ulpan je škola, kde se intenzivně vyučuje hebrejština, většinou se tak označují školy v Izraeli, které navštěvují noví imigranti, takzvaní olim). Ale jak už to s letními kurzy čehokoli tak bývá, předpokládají, že ve svém skutečném zaměstnání budete mít trochu rozvolněný režim, a tak začínají již brzy odpoledne, třeba ve čtyři. Můj školitel a PI Martin byl zrovna na dovolené, takže o rozvolněnost nebyla nouze. Ale já byla stará poctivka a chtěla jsem se domluvit na brzkém odchodu s jeho zástupcem Radkem… A to mi změnilo život.

  Každý PI vědecké skupiny, čili jak víme psychologický intervent vědecké skupiny, by měl mít svého zástupce. A Radek je nejen hodně psycholog, ale taky dost intervent. Takže místo toho, aby mě odbyl s něčím jako „dobře (hlavně mě neotravuj)“, se mě vážně zeptal, jestli bych chtěla jít na postdoc do Izraele. Tehdy tady ještě nebyla válka, ale i tak jsem považovala Izrael za krapet nebezpečnou zemičku. Fascinující, to ano, ale nebezpečnou. Tak jsem řekla, že jsem o tom nikdy nepřemýšlela. A Radek řekl „Třeba takový Weizmanův institut, tam jsem tě vždycky viděl.“ Jenže já jsem po covidové pauze a fascinaci vodíkovými vazbami neviděla ani za plot ÚOCHB, takže jsem vůbec nevěděla, co to je Weizmanův institut. Měla jsem mlhavou představu o tom, co je to postdoc. A tak mi Radek Weizmanův institut vygoogloval a mně spadla brada. Něco takhle krásného, jsem ještě neviděla.

  A tak jsem dorazila téměř pozdě na svoji hodinu hebrejštiny a jako svoji motivaci jsem ihned vypálila, že chci jít po doktorátu na Weizmanův institut, ale už jsem vynechala, že o jeho existenci vím padesát minut, zatímco na kurz jsem se hlásila již před padesáti dny s nějakou úplně jinou motivací. Všichni se mému snu o Weizmanu tehdy smáli. Teď už se nesměje nikdo.

  Tak jsem chodila na svůj kurz hebrejštiny a mezitím se vrátil Martin ze svého beten-gaf výletu v Chorvatsku a našel svoji doktorandku rozhodnutou odcestovat na postdoc do Izraele (beten-gaf se v Izraeli označuje ten typ dovolené, kterou trávíte na pláži a vaši jedinou činností je převalit se z břicha (beten) na záda (gaf), upřímně pochybuju, že by to vydržel aspoň třicet minut). A Martin tehdy řekl „Na Weizmanu je Lucio Frydman, jeden z nejlepších NMRistů na světě.“ A netrvalo dlouho a já jsem tomuhle Luciovi napsala e-mail, no a teď jsem tady.

  Zvídavého čtenáře může napadnout několik otázek.

  Proč Weizmanův institut? Protože to video o něm bylo krásné a na fotkách to vypadalo jako oáza v poušti (což de facto je).

  Proč Lucio Frydman? Jak řekl Martin – je nejlepší. A když si vybíráte v obchodě brambory, taky sáhnete po té nejlepší. (A taky je bezva, ale to jsem se dozvěděla až půl roku na to).

  Ale proč jsem se ksakru hlásila na tu moderní hebrejštinu?

  Můj první kontakt s hebrejštinou byl v pohádce Princ egyptský, kterou jsem sledovala jako tak malá, že to i kvůli mně museli zastavit u Rudého moře, protože jsem potřebovala na záchod. A v téhle pohádce je písnička s hebrejským refrénem. Nevím, jestli na mě zapůsobila ta veselá hudba kontrastující s vážným tónem písně jako takové, jazyk, který jsem dokázala rychle napodobit, nebo celková dobrá nálada z toho, že kreslený Mojžíš konečně vyvádí lid izraelský z Egypta. Ano, Mojžíš uměl jít tím správným směrem, ne jako já, co šla ze země izraelské do Egypta a do teď z toho mám trauma. Ale ta písnička je doopravdy moje životní krédo, například ta pasáž Dokážeš zázraky, když sílu dáš. To jsem si pouštěla, když jsem se učila na dvouletou zkouškou z matematiky na Hellichovce. A myslím si, že Hospodin takhle i funguje. Moje kamarádka se rozčilovala, že dostala čtverec, i když se modlila. Já měla trojku. Místo modlení, jsem se učila. Dala jsem sílu a stal se zázrak.

  Bylo to právě na Hellichovce, kde se ke mně hebrejština vrátila. Pokud nevíte, co je to Hellichovka, tak to je nick pro Gymnázium Jana Nerudy, jedno z nejtěžších gymnázií v Česku. To jsem si taky vybrala náhodou, protože babička a děda bydleli nedaleko a mohla jsem je tak často navštěvovat. Na žádné jiné škole (rozuměj na Univerzitě Karlově), jsem se už nikdy tolik neučila. Práce u Lucia se tomu pouze vzdáleně přibližuje, obzvlášť když zapojují tu svojí proxy. A pokud jsem byla na Hellichovce v něčem marná ihned po matematice, tak to byla hudební výchova a dějiny hudby. Ono jak se říká, že matematici hrají na ty hudební nástroje, protože mají posílenou tu a tu část mozku, tak já jsem měla první dva roky na gymplu přesně a tu a tu část mozku vypnutou. Ale bylo to právě na hudebce, kde se ke mně hebrejština probojovala zas. To jsme totiž dostali notový zápis písně Hine Ma Tov (to je taky hroznej banger) i s hebrejsky psaným nadpisem. A dostali jsme otázku, co je to za jazyk. Premianti třídy hrající na kytary, basové kytary a flétny se předháněli v tom, kdo to uhodne, když tu jsem já, co nezazpívala ani první notu písně dé, řekla „To je hebrejština, ne?“. Tak jsem získala učitelův obdiv (tedy aspoň do té doby, než se začalo zpívat). A taky nás naučil kanón Šalom chaverim, to je taky klasika. Nevím, jestli náš učitel měl slabost pro izraelskou kulturu nebo jestli jen vypozoroval, že hebrejské písně jsou jako jediné schopné aktivovat tu a tu část mého mozku, že jsem zvládla obstojně zpívat s nimi, ale zpívali jsme jich dost. A zhruba ve třetím ročníku mi centrum hudby fungovalo na tolik, že jsem si pořídila ten klarinet.

  Můj první článek tady s Luciem je o decouplingu, prostě takovém sledu pulzů, které vám z uhlíkového spektra odstraňují interakce s vodíkovými atomy, což dělá vaše spektra přehlednější a signály intenzivnější, protože ten decoupling dokáže přesvědčit vodíkové atomy, aby kus své citlivosti dali tomu nebohému uhlíku. A tyhle pulzy mají cykly a každá správný cyklus se opakuje s nějakou periodou. A zrovna tak se hebrejština zjevovala v mém životě s periodou, řekněme, ob tři roky. (Jó to byly časy, teď je tu hebrejština pořád a všude). Tentokrát se ovšem nezjevila hebrejština osobně, ale převlékla se za židovská studia. Ono před tím, než jsem dostala ten úder do hlavy v pařížském metru, tak jsem chemii ale vůbec neměla ráda a pracovat s kyselinami a hlavně dichromanem draselným se mi vůbec nelíbilo. (Dichroman draselný furt nemám ráda, ale už znám i horší). A tak maminka považovala můj zájem o chemii za nějaký vrtoch nebo mladickou poblázněnost naším učitelem Jirkou (hahaha, true), a tak pro mé blaho chtěla, abych se přihlásila ještě na něco humanitního. Já jsem chtěla jít na judaistiku, což se jí taky nepozdávalo a řekla mi jenom „no tak šalom“ a odešla. Nakonec jsem se dostala ještě na německý jazyk a literaturu na Filozofickou fakultu, ale v reálu teď beztak studuji Chemickou fyziku a praktickou judaistiku.

  Nakonec se ukázalo, že přihlásit se na judaistiku byl jenom vrtoch, a na dlouhé tři roky tento nápad sešel z mysli všech. Ale zvoní, zvoní zrady zvon. Na magistru jsem totiž měla více volného času, než by se mělo mladým a nerozvážným lidem dávat, a taky mnohem víc volných kreditů, než by by se mělo mladým a nerozvážným lidem dávat. Volné kredity jsou kredity, které můžete získat kdekoli a za cokoli v rámci celé Univerzity Karlovy, ale započítají se vám rovnocenně s organickou chemií. Takže když jste v nouzi, je ideální sáhnout po něčem snadném z genderového studia, kde se kredity za předměty rozdávají lopatami a za jednu esej dostanete stejně kreditů jako za Organickou syntézu jedna i dva dohromady. Jak by řekla profesor Snape „Život prostě není fér.“ A přestože tehdy ještě neaproboval profesor ChatGPT, tak se to i tak vyplatilo. Ale já jsem nikdy nevolila tyhle snadné cestičky. Jak by řekl Bender „Už si nejsem jistej, že je to zkratka, jako před hodinou.“  Tak jsem při zápisu předmětů objevila teologickou fakultu a moderní hebrejštinu – ivrit I. Ivrit Jedna byl za šest kreditů, trvalo to celkově čtyři semestry, to znamená dvacet čtyři kreditů a hebrejština k tomu.

  Až na to, že vůbec.

 Takže místo nějaké válečky, co bych zvládla z domova, jsem se já každé pondělí táhla na osmou ráno někam do háje, už si nepamatuju, kde přesně to bylo, jestli na Budějovické nebo kde, jenom kousek býval Microsoft, když jsem byla malá. A tam jsem potkala skutečné studenty bakalářského oboru judaistika a seznámila se s hierarchií Davidova lidu. Kupodivu jsem nebyla v kolektivu na chvostu, protože na druhou lekci dorazila nějaká paní, co se vdala za Izraelce (nebo měla vdát nebo to byla přítelkyně), nicméně pozice šiksy byla rozdána a já jsem obecně přišla i Adéle z Vídně (což byl arbiter elegantiae skupiny) natolik cool s tím, že poté jedu na hodinu radiofarmak (rozuměj vlastně to nandávám rakovině), že ani nevadilo, že mám široko daleko nejmenší nos. Kde jsem ovšem na chvostu byla, tak to byla hebrejština samotná. Protože studijní obor judaistiky se nezaobírá jenom ivritem ale i biblickou hebrejštinou (rozuměj ou dží ivritem), takže už na první lekci všichni uměli písmena a základy čtení. Teda, všichni… Rozumíme si. Díky tomu, jsme také hodně přeskakovali gramatiku, že „to jste viděli v pátek na biblické“, ale já jsem v pátek viděla tak NMR spektrum a dno půl litru, takže jsem byla dost v loji. Protože i když při probírání hebrejské gramatiky jenom kýchnete a zavřete oči na zlomek vteřiny, už se nechytáte. Natož když se přeskakují celé pasáže. Svůj tragický výstup jsem zakončila tím, že když jsem se konečně naučila číst, přeložila jsem Mojžíše jako Mojše a paní profesorka se zaradovala, že takhle krásný jidiš už dlouho neslyšela. Což by mě mohlo potěšit, kdyby mi to stejné neřekla naše němčinářka na gymplu. A jak podotkl Martin, já mluvím i česky jidiš.

  No bylo mi šoufl z toho kolik córes mi ten ivrit způsobil, nelezlo mi to do hlavy bez ohledu na to kolik pišingrů jsem stlačila a ještě mi ten člověk na vrátnici dal ceres za to, že chodím pozdě a je to chucpe, to mi ty kredity můžou bejt ukradený.

  Za plného nasazení všech jsem se naučila číst, ale na ten zápočet jsem se neodvážila.

 Moje motivace přihlásit se do ulpanu na doktorátu byla především vypadnout z toho magnetického panoptika a najít si kamarády, kterejm není třiačtyřicet. Což dopadlo přesně jak si přála, ale úplně jinak, než si představovala. Vypadla jsem nejen z labu, ale přímo z Evropy. (Ale pokud bych byla jako spin v ansámblu spinů citlivá jen na svoje nejbližší okolí, tak se toho zase tolik nezměnilo, protože magnet tady je zhruba takovej jako ten, od kterého jsem utekla do ulpanu). A přátelé, kterejm není třiačtyřicet, byl eufemismus pro nějakého fešáka, kterého ulpan nedoručil, ale za to mám nejlepší kamarády Julii a Vlada, kteří i splňují vstupní podmínku, že jim opravdu není třiačtyřicet. (Ale s klidem byste řekli, že jo!) Vladovi ta hebrejština šla zhruba stejně jako mně, ale Julie je prostě skvělá a moc mi tady chybí, když mi vypadne nějaké slovíčko a vím, že ona ho stoprocentně zná. Vždycky, když jsem v Praze, tak se s nimi potkám a často si telefonujeme. Teď si musíme volat častěji, protože Vlado už na hebrejštinu nechodí a já… teď taky ne.

  No tak jsem to zvorala, no! Protože jsem se stěhovala do Izraele, tak celá parta souhlasila s tím, že to budeme mít tedy online, abychom mohli chodit spolu. Pamatuju si, že jsem se marně snažila přesvědčit Lucia, aby za mě udělal zkoušku v zimním semestru, ale ten jsem ještě prolezla. Letní semestr jsem párkrát přerušila hodinu sirénami a zkoušku jsem dělala už evakuovaná v nějaký nejzazší možný termín, abych mohla postoupit do dalšího ročníku. Gimel, prosím vás. To znamená, že už mluvím v přítomném i minulém čase a mohu si začít malovat svoji budoucnost. Zápis byl v říjnu, čili v tom nejvíc beten-gaf období celého roku, kdy se jen cpu jablky s medem, hladovím na jom kipur, zpytuju svědomí, doufám, že se dostanu do Knihy života na příští rok a snažím se zorientovat kdy a na jak dlouho se mám zjevit u magnetu během sukkotu, což je poměrně vysoká matematika. A celé tohle vrcholí svátkem Simchat Tóra, tak jsem si řekla, že se zapíšu až po něm. Že kdo by se stejně zapisoval teď. Jenže jsem se šeredně přepočítala (ještě hůř než dneska na Kuprovově hodině spinové dynamiky), a zapomněla jsem, že Simchat Tóra v diaspoře je asi o dva týdny jindy. (Diaspora je označení pro židovské obyvatelstvo žijící mimo Izrael). A tak jsem se chtěla přihlásit, ale poslední místo mi někdo den předem obsadil.

Já: Je tohle test mé izraelosti, jak moc se teď budu dohadovat, abyste mě tam připsali?

Paní učitelka Zorka: Test izraelosti už jsi splnila tím, že ses nebyla schopná zapsat včas. Nechceš chodit do vyšší třídy? Stejně v tom Izraeli žiješ….

  No to jsem teda hodně nechtěla, protože to už bych pak nikdy nestudovala s Julií a spol. Takhle mám aspoň šanci, že se budu učit sama a připojím se zase v letním semestru. Ono už to, že naši silnou dvojku rozdělili je dost útrpné, protože Julie není zvyklá na hebrejštinu rodilých mluvčí, ale zná všechna slovíčka. Já sice rozumím jednotlivým slovům a dokážu z té věty jednotlivá slova extrahovat, ale zase vím houby, co znamenají. Takže teď trpíme obě.

  Ale já možná o malinko víc. Podle mě lidé, co do téhle země jedou a neumí hebrejsky, jsou jednoduše cvoci. Já jsem studovala dva roky a i tak mi to tady dá občas zabrat. Doma jsem byla hrozně mizerná v hebrejských číslovkách. Moc jsem se je neučila, skoro nikdy nepoužívala. Tady jsem dostala ihned po příletu masáž během čtyřhodinového čekání v bance, kde jen vyvolávali čísla na lístcích a čísla přepážek. Bez žádné světelné tabule. Prostě slyšíš svoje číslo, jdi na tuhle přepážku. Proč mě to naučilo čísla, která jsem nebyla schopná pochytit za dva roky, během dvou hodin? Protože doma můžete učebnici odložit. Můžete se na to podívat zítra. Tady? Chceš jídlo? Tak to chceš asi výplatu, viď? Tak si založ účet v bance a bude na pitu. Jak to bylo v Šifře mistra Leonarda: Vyhlídka na smrt je silná motivace.

  Neskonalou výhodou učení se cizího jazyka přímo v zahraničí je, že je všude okolo vás. I teď, když sedím v Nook a píšu, lidé kolem mě mluví hebrejsky. A tak můžu vstřebávat intonaci, přízvuk a nějaká ta slovíčka. Já jsem nikdy na biflování slovíček moc nebyla, obzvlášť v jazyce, co snad zná jen ch a š. Naučit se doma sérii mitbach, miklat a miklachat, ohel a ochel, levašem a lešalem, ma šlomcha a ma-šem-lcha, kdy je lach a kdy je lecha (což v testu šlo obejít, protože se to píše stejně)… měla jsem na to milion mnemotechnických pomůcek. Třeba rakevet znamená vlak a já si to pamatuju podle slova rakev, protože České dráhy zase zrovna něco předváděly, když jsem se učila tohle slovíčko. A zakázané asur podle toho, že je to oser (to mám od Lukáše). A množné číslo od ulice rechov si pamatuju jenom podle toho, že to je rechovot a to už jsem někde slyšela… Teď někdo přišel a číšník mu řekl Sagarnu, což znamená, že je zavřeli. Tak jsem rychle dopila kafíčko a dotrdila bagetu a řekla jsem Slicha, any achrona po. A slečna vyhlédla na zahrádku a řekla Be-emet!

  Kromě toho, že mluvím jidiš mi naše němčinářka na gymplu řekla ještě něco. A to sice trik, jak se učit slovíčka. Že moc dlouhodobě nefunguje vzít si slovníček a začít to biflovat, bez ohledu na to, kolik obrázků v něm je. Že mnohem lepší je chodit třeba doma po kuchyni, ukazovat na věci, brát je do rukou a současně je pojmenovávat v cizím jazyce. A co teprve, když to můžete ochutnat. Nedávno jsem si koupila sušenky s krémem s příchutí eguzim. Nebyl na tom obrázek (a i kdyby byl spousta obrázků na izraelských potravinách jsou takové umělecké počiny, že spíše zmatou než pomohou), takže jsem až v puse zjistila, že eguzim jsou oříšky. Mozek si okamžitě vytváří spojení mezi slovem a chutí a to je mnohem silnější vzpomínka, než jedno slovíčko v bambilionu dalších na stránce Jídlo a nápoje.

  A před hebrejštinou se nedá schovat, protože já pracuji v převážně hebrejsky hovořícím kolektivu a ti kvůli mně do angličtiny rozhodně nepřepnou. Takže pokud nechce člověk sedět na obědě jako pecka, musí se to naučit. Někdy ovšem zapomenou, že tam jsem a začnou mluvit tak rychle, až se mi kouří z hlavy. A to se teď děje docela často, co docházím ke Kuprovovi na kurz spinové dynamiky. A to se mi po ní takhle ještě doutnalo z uší (je to dvakrát týdně, kdybyste mě chtěli politovat) a šťastně jsem si sedla k obědu, který jsem si tolik zasloužila. A moje kamarádka Korin, která je prostě dokonalá, mi oznámila, že na mě bude odteď mluvit jenom hebrejsky. To byla rána do vazu. Takže Korin se teď pro mě stala něčím, čemu v Evropě říkáme gramar náci, ale nevím jestli se to hodí říkat i tady. Já jsem na ni nedávno vytáhla vrchol svého hebrejského vzdělání a sice minulý čas toho kmene sloves lehacliach, lehatchil, lehazmin a spol a řekla jsem tvar hitchalti, co jsme se učili. Korin protočila panenky a řekla, že to hitchalti nikdo nevyslovuje, že každý řekne etchalti.

  Daleká to cesta za plynulou hebrejštinou…

PS: Ale jsem ráda, že mluvím jidiš, protože nedávno přišel Lucio a zeptal se mě, proč má můj signál špicink…