Labyrint rovnic a ráj spekter

Už jsem vám vyprávěla legendu o tom, jak jsem získala nové brýle? To bylo tak; potřebovala jsem jet do Negevské pouště a slunce žhnulo a tak jsem se zodpovědně rozhodla pořídit si skutečné sluneční brýle a ne ty z české drogerie, co jsem ještě ztopila mamince. Ale už jsem nebyla zase tolik zodpovědná na to, abych to řešila včas a tak jsem zapadla v předvečer odjezdu do náhodné optiky, která byla jednoduše euklidovskou normou (nejblíže) k mému bytu. A narazila jsem na klenot. Protože pan optik mi ihned vyčinil, že nemůžu nosit brýle přes brýle, že on má na to speciální edici slunečních brýlí, které mají jednoduše dvojí obrubu, takže to na vašich brýlích dokonale drží. Takovou vymoženost jsem ještě nikde jinde neviděla. Takže když byly moje skutečné dioptrické brýle plné vrupanců (které jsem oplakala, chudáci všichni okolo), zašla jsem za tímto expertem, aby mi pomohl. Ukázalo se, že pán je vyhlášeným expertem a nevím koho a čím tak naštval, že skončil u nás na vesnici. Udělal mi nové brýle, o poznání lehčí a tenčí. Takže bylo načase odložit své růžové brýle od Mámila Mámení a podívat se na Árec zcela novou optikou…

Nové brýle a nový náhled na Árec. Hlavně všichni okolo zestárli...

  Abychom v NMR spektroskopii mohli rozumět spinovým operátorům a vývoji vektoru magnetizace, používáme jednoduchý trik a to je přechod z laboratorní do rotující soustavy souřadné. Přeskočím všechny ty rovnice, co se mi Ilya snaží neúnavně nacpat do hlavy, a zjednoduším to do lidštiny. Představte si, že stojíte na pouti u kolotoče, na kterém se vozí dítě. Na takovém tom kolotoči, kde jsou koně, co se houpají nahoru a dolů. Vy vidíte dva pohyby. Dítě se s koněm točí dokola a současně se houpe nahoru a dolů. To je váš pohled na dítě na kolotoči v laboratorní soustavě souřadné. Ale teď na kolotoč vyskočíte a stoupnete si čelem k dítěti. Už nevidíte, že se točí, protože se otáčíte stejně rychle s ním. Mnohem lépe tak dokážete zachytit a popsat pohyby koně nahoru a dolů. Oba tyto přístupy mají svoje výhody a nevýhody. Když jsem sem přijela, byl pro mě Izrael nezrevidovaný řetízkáč, který ještě obsluhuje kolotočář, co vypil soudek piva na sluníčku. Rychlý, nepředvídatelný pohyb, lupání starých součástek a odlupující se rez – z louky jsem mohla stěží zachytit jednotlivé pohyby. Ale po roce jsem se jako by rozběhla, chytila se řetězů a točím se spolu s nimi. Když naskočíte na kolotoč, získáte jeho úhlovou rychlost (čili za jak dlouho znovu prosvištíte kolem vyděšené maminky, která už lituje, že vás na ten řetízkáč kdy pustila). Ale pokud naskočíte do jiné země a kultury, zrovna tak vstřebáváte něco z ní. Najednou se přistihnete, že děláte i ty věci, co vám prve přišly absurdní, otravné nebo dokonce nesnesitelné. A to je ten bod, kdy je dobré opustit rotující soustavu souřadnou a zhodnotit situaci opět z té statické, nudné, laboratorní soustavy.
  Často slýchávám, že z Magnetů a raket postdoc v Izraeli působí úžasně a dokonale, že by tam každý skoro i hned jel (ale jenom skoro, že jo), že je to život plný akce, motivace a dokonalých zážitků – jednoduše pohádka. A ano, postdoc v Izraeli je pohádka, jenom zdaleka ne v té fázi A žili šťastně až do smrti, myslím, že zrovna touhle dobou je to spíše v té části příběhu, kdy malí diváci trnou, jestli to princ vůbec přežije (ale přežije, je to přece pohádka!). A jelikož jsem odpůrce toxické pozitivity a rozhodně jsem nechtěla působit tak, že vyprávím jenom to hezké, rozhodla jsem se do Magnetů a raket dnes vnést i krapet mého nového konceptu – zdravé negativity. Protože jestli má tohle být zpověď o doposud nejlepších letech mého života co jednou vyjde knižně, tak krapet zdravé negativity nejenom že vám přinese Schadenfreude (což je německý výraz pro potutelnou radost z cizího neštěstí), ale mně to dodá punc autenticity a tak dvacet bodů na poli literárního byznysu. Takže seskakujeme ze řetízkáče a jdeme se podívat na věci, které mě ve Svaté zemi neskutečně s…rou (a které už dělám taky).
Edit: Pojďme přeskočit to, že na mě padaly, padají a brzy zase budou padat bomby. To vyjmeme z našich rovnic (jako relaxaci) a zaměříme se spíše na takové ty každodenní radůstky…
  Všichni jsou na telefonu. Pořád. A když říkám všichni, tak do toho zahrnuji i sebe. Přeci jenom ten mobil se vám tady docela hodí. Nejenom, že vás informuje o raketách a vývoji (aktuální) válečné situace, ale například pro mě je telefon jediný komunikační kanál třeba s 95% lidí, co znám. To zní jako adekvátní výmluva proto ho nadužívat. Kdyby mě Martin na ÚOCHB přistihl u magnetu, jak si s někým píšu, na místě bych se propadla hanbou. Mobil byl prostě něco, na co jsme v práci vlastně nešahali a kdo na něm trávil moc času (rozuměj například deset minut při odpolední kávě), tak ten byl automaticky vnímán jako asociál a divňouš. Tady to neplatí. Když mě přistihne Lucio, jak si s někým píšu, tak nehne brvou ani on ani já (ale tato situace je hypotetická, protože já si píšu převážně s ním, takže to fyzikálně nesedí). Ale přesto, že teď používám telefon víc než v Česku a mám sice odvahu čelit íránským raketám, ale tak statečná, abych se podívala na report času u obrazovky to zase nejsem, tak je tu pořád rudá čára, za kterou nehodlám jít. Izraelci jsou totiž na telefonu, když s vámi mluví. A to nemluvím o takové té situaci, když někomu něco vysvětluju na magnetu a když se otočím, zjistím, že místo na moje fascinující spektrum civí do mobilu. To já umím pochopit (i když bych to nikdy neudělala; pomyslela si 10. 11. 2025). Ale oni jsou na telefonu i při rozhovorech jeden na jednoho, když jdou ven s kamarády nebo sedí s partou v hospodě. Jako by reflexivně, mimoděk. Jednou jsem byla s Ilyovým studentem v Herzl Café na terase v horním patře, odkud vidíte na celou zahrádku. Tolik rozsvícených displejů u restauračních stolků jsem doopravdy nečekala. Tak proč šli ven s těmito lidmi, když se ve skutečnosti chtějí bavit s jinými? Ale to je právě problém té mojí evropské perspektivy, tady se to tak nebere. Když někdo v Česku bez omluvy vytáhne mobil, když s ním mluvíte, vaše reakce je asi zmlknout a počkat, až si to vyřeší. A on je za toho arogantního nevychovance. Ale když přestanete na někoho mluvit tady, protože vytáhl telefon a místo na vás se dívá do omamného zdroje modrého světla, tak jste ti nevychovaní vy.
  Ale jenom do telefonu potichu koukat nestačí. Abyste zapadli do místního koloritu, musíte ovládnout dovednost posílání hlasových zpráv. To jednoduše na WhatsAppu nebo v Messengeru stiskněte tu ikonku diktafonu, vyventilujete emoce a klikněte na odeslat. Ze začátku mi to přišlo strašně divné, ale dneska to již plně ovládám a se spoustou lidí už nekomunikuju jinak. Chodím po ulici a nahrávám hlasové zprávy v obskurním slovanském jazyce, o kterém místní vědí, že to není ruština, ale tím to hasne. Pravděpodobnost, že zrovna potkám jednoho z těch tří rechovotských Čechů, kteří budou schopní moji zprávu dekódovat, je opravdu mizivá. Když hlasovku dostanu, tak si ji (zatím!) pouštím do sluchátek, ale to není ani tak z ohleduplnosti, ale proto, že u mojí mámy a kamarádů vlastně nikdy nevím, co řeknou, ideálně nějaké jméno s odsuzující intonací hlasu nebo něco okomentují za pomoci výhradně negativních mezinárodních slov. Ale místní se toho nebojí a nahrávají hlasovky v hebrejštině nebo angličtině, klidně i během schůzky s vámi, a nahlas pouští i ty odpovědi. Takže třeba začnete na otázku odpovídat, ale ona vůbec nebyla mířena na vás, a rovnou se dozvíte i názor třetí strany. A ti nejdrsnější si střihnou i krátký videohovor zatímco sedíte vedle… Šalom, any Šoši, any gam ovedet be-vajcman aval any medaberet kcat ivrit ki any mi-čekia.
  Takže pro mě byl velký kulturní šok, když jsem se vrátila během války do Česka a lidi si se mnou povídali a ani jednou se nekoukli do mobilu a ti, co se na něco podívat potřebovali, se mi za to omlouvali jako by na mě místo mobilu vytáhli bůhvíco. Ale tohle nemá být nějaká přehnaná kritika, protože každá mince má dvě strany. Židovské rodiny jsou obecně komunikativnější a stmelenější, než je většina českých rodin. Jak říkám svojí mamince – ona není přehnaně starostlivá máma, ale normální máma; jenom na špatném kontinentu. Tady je normální, že mluvíte se svojí rodinou denně, klidně i vícekrát, a také se širší rodinou včetně prarodičů, tet a strýčků, kterých ale máte doopravdy hodně. Také hodně komunikujete se svými kolegy a přáteli, protože právě láska, péče a ochota si pomoci jsou základní predispozice, bez kterých byste se na divokém řetízkáči dlouho neudrželi.
 Tady je totiž občas záhul udržet se na i na chodníku. Protože ať už jste slyšeli o blízkovýchodních konfliktech cokoli, věřte mi, že žádný z nich není tak litý jako souboj o rechovotský chodník. Pojďme si postupně představit pozici subjektů (a objektů) na bitevním poli. Takže prim hraje rekonstrukce. To si můžete představit jako takový zákop, jehož pozice se nepředvídatelně mění. Pokud byste si ale nabyli mylného domnění, že rekonstrukce jednoduše postupuje jedním směrem a jednoduše vždycky kopou o kus dál, tak mi dovolte vás poopravit. Výkop se může objevit naprosto kdykoli a kdekoli, třeba i na tom kusu chodníku, který čerstvě položili předešlou noc. V mé ulici bylo období, kdy si Izraelci několikrát za týden ověřovali francouzské revoluční heslo Pod dlažebními kostkami je pláž. Byla, ale proč rozkopávali naší derech pořád dokola, jsem doposud neodhalila. Dalším silným hráčem jsou zahrádky restaurací, aka stoly a stolky na každém volném centimetru. Zhruba čtyřproudová Herzl Street v Rechovotu je taková Příčná ulice z Harryho Pottera, protože jedině na ní čaroděj sežene všechno, co potřebuje. (Říkám zhruba čtyřproudová, protože v Izraeli počet namalovaných pruhů na silnici nekoresponduje s počtem pruhů vytvořenými řidiči.) Je na ni machon, obchody s jídlem, obchody s oblečením, zverimex, optika, několik autobusových zastávek, de facto i obchodní dům, park, vstup na šuk, místo, kde dělají nejlepší hummus a místo, kde dělají piercingy, zlatnictví a hodinářství, pár non-stop a téměř non-stop podniků a… ty restaurace. Jelikož je tu téměř celý rok léto, tak zahrádky jsou v provozu neustále a řada podniků operuje výhradně díky nim. Ale nečekejte, že se jedná o nějaké ohraničené prostory, kdepak. Stoly expandovaly po celém chodníku a často mezi nimi nechali průchod akorát na to, aby vedle sebe prošli dva lidé (čti dva rachitičtí Izraelci). No tak na co si teda pořád stěžuju? Dva lidé se protáhnou, tak co? Občas se sice musíte vyhnout číšníkovi s náloží burgerů a hranolek, do kterých máte sto chutí vyhladovělí hrábnout,  a když před vámi jde zrovna někdo, kdo nesplňuje zdejší váhový průměr čtyřiceti sedmi kilogramů, tak půjdete jeho tempem tři kilometry, ale tak to přece pořád nic není… To si myslíte ale jenom proto, že jsem vám doposud neodhalila trojici nejsilnějších hráčů. A to jsouv pořadí nebezpečnosti tito: Koloběžky. S těmi zatočili hlavně Slováci s tím svým rychlostním limitem pohybu po chodníku. Slovenský parlament je moje nejoblíbenější telenovela, kam se hrabe José Armando. Ale na koloběžky jsem zvyklá z Evropy a navíc jich tu moc není. Protože o to víc je tu cyklistů. Cyklisti byli vyštváni z vozovky agresivitou a bezohledností izraelských řidičů a když jsem jednou vyšla z machonu, měla jsem dojem, že jsem se rovnou ocitla v pelotonu Tour de France. Až na to, že nejeli tak rychle. Cyklisti tu z nějakého nepochopitelného důvodu zanevřeli na primitivní vynález zvonku, takže vás prostě jen dojedou a začnou vám funět na záda nebo křičet nebo vás prostě za vaší menší nebo větší újmy na férovku objedou. Na rozdíl od telavivského cyklisty si ten rechovotský alespoň nevytyčil za životní cíl vás srazit. Ale pokud vás v Rechovotu nabere cyklista, měli jste vlastně štěstí (já tajně doufám, že pokud mě někdo jednou nabere, tak jedině Lucio, protože mi dá víc volna, než když mě sejme nějaký no name). Chodníky v Rechovotu totiž ovládly motorky. Ano, čtete správně. Skutečné, metrákové motorky, v civilizovaných zemích klasifikované jako motorová vozidla, vykázané do vozovky. Já samozřejmě chápu, že doručovatelé občas najedou motorkou na chodník u domu, kam mají doručit zásilku. Ale tady motocyklisté jezdí kilometry po chodníku, přesně tou mezerou mezi restauračními stolky pro dva hubené Izraelce. Motorkáři tu také trpí krizí osobnosti a reprezentují to, co jsme jako malí ve fotbale označovali jako autíčko – prostě toho hráče, co mohl hrát na všech postech podle potřeby. Tak takhle jsou motorkáři občas chodci a občas vozidla, podle toho, která z cest je méně zdrží. To jsem takhle jednou šla z machonu, poctivě na zelenou a motorkář ve vozovce měl (podle evropské normy) zastavit. Já jsem na to dost spoléhala, tak jsem mu nevěnovala dost pozornosti a normálně jsem přešla. Ale v tu chvíli se motorkář rozhodl, že na červené čekat nebude a že je vlastně chodec a na ten chodník najel a vydal se dál. Motorkáři jsou jako dáma – táhnou všemi směry. A rozhodně se nepobuřujte nad motorkami zaparkovanými na chodníku – nám parkovala motorka i ve vstupní hale našeho domu. Nechat se srazit motorkou na ulici? Dvacet bodů. Na chodníku? Padesát bodů. Ale být sražená motorkou při výstupu z výtahu v lobby, to je rovných sto bodů pro Nebelvír.
  Takže si to sečteme: výkopy a lešení, slalom mezi stoly, snaha nikomu neukrást jídlo, jiní chodci blokující provoz (třeba se zastaví v té nejužší části a začnou krafat – to už dělám taky), pár koloběžek, peloton cyklistů a de facto MotoGP. Může to být ještě horší? Asi ano, když se ptám.
  Hluk. Asi při své druhé návštěvě Izraele jsem ho překřtila na Hučistán a myslím, že to je poměrně trefné. Izrael je poměrně hlasitá země. Tak nejhlasitější jsou samozřejmě přímé zásahy balistickými raketami, ale hádka dvou Izraelců za nimi o mnoho nezaostává. Lidé tu vlastně mluví tak hlasitě, že než jsem se naučila hebrejsky dostatečně na to, abych reálně rozuměla, často jsem se ptala Proč se hádáte? Ale my se nehádáme. Řešíme, co bylo včera k obědu. Ehm… dobře. Oni zase mě a Lucia považují za němé, protože mluvíme tak potichu, že nám vlastně musejí spíše odezírat ze rtů. A jak už jsem podotkla, ani lidé co jsou na ulici sami, nejsou potichu, protože buď na někoho křičí do hlasovky nebo někdo křičí z hlasovky na ně. Tady je to doopravdy kouzelné, můžete dostat svého vlastního Huláka. Každé auto troubí. Jak jsem se vždycky smála Italům, že troubí do zatáčky, tak Izraelci troubí, jakmile si sednou za volant. Možná mají ten klakson zabudovaný v přímo sedačce, to by dávalo smysl, musím to ověřit. Kolona aut, která troubí, přestože je evidentní, že to k ničemu nebude (pokud vynecháme tu možnost, že rázová vlna z vašeho klaksonu odhodí auto před vámi stranou). Lidé vyhrávají hlasitou muziku a všude okolo probíhají stavební práce. A do toho hejna uřvaných ptáků. Často si tu vzpomenu na Jean Paul Belmonda, když jen nešťastně stojím uprostřed divokého chodníku Herzl Street a chci z plných plic zakřičet Přestaňte řvát!
  Ale oni pak zmlknou a to je můj neoblíbený rechovotský šabat, kdy si sice chcete po náročném týdnu odpočinout, ale zavřou většinu míst a obchodů a pokud byste chtěli jet za kamarády, na výlet nebo do města, kde se to tolik neřeší, tak máte buď auto nebo smůlu. Ale právě teď mi to vůbec nevadí, protože začalo pršet, což vyvolalo naprostou apokalypsu, protože Izraelci se vám budou smát do obličeje, dokud na ně házíte bomby, ale zkuste na ně stříknout vodou z rozprašovače. A tak jsem dneska musela jít v lehkém deštíku ven pro chalu, koláč na šabat a bambu mezi naprosto dezorientované místní obyvatelstvo a potkávala jsem lidi v kulichu a chlápka s tak velkým deštníkem, že bychom se pod něj vešli všichni. Byla to krapet větší strkanice než normálně, takže teď jsem vlastně ráda, že jsem doma, mám okna dokořán, užívám si déšť a to, že do něho nemusím, je to taková ta hygge sobota a teď začalo hřmít, tak uvidíme, co z toho bude.
  Ale zákony schválnosti fungují všude stejně, takže když jsem přes týden u magnetu, tak svítí sluníčko, a o víkendu prší.