Přeskočit na hlavní obsah

Já chci být pořád spisovatelka

V posledním dílu Magnetů a raket jsem si připravila takový půvabný oslí můstek, který mě měl z úvahy o padawadanství u Lucia přenést k mým zálibám a koníčkům ve Svaté zemi. Ale ono nemá moc cenu budovat si oslí můstky, když pak čtenáři musejí tak dlouho čekat na pokračování, takže už to stejně dávno zapomněli. Jako by vám starověký Říman řekl „Ano, tu řeku můžeš přejít po mostě, co jsem postavil.“ Ale to je vlastně jádro pudla. Já toho totiž dělám tolik, že se tu a tam (nebo tam a tu) stane, že nějaký týden úplně vynechám nebo alespoň vydávám nový díl israeli sharp ve čtvrtek, takže vlastně kdykoli v časovém rozmezí čtvrtek-sobota. Tak se na ty moje koníčky pojďme podívat.

  Takže na prvním místě bych chtěla vypíchnout, že mým nejmilovanějším koníčkem je NMR spektroskopie a když se nemůžu věnovat přímo práci na magnetu, tak nepohrdnu spinovou fyzikou, kvantovou mechanikou a lineární algebrou. Den, kdy nemůžu změřit NMR spektrum nebo si alespoň z nouze vyřešit pár matic pro rotace vektoru magnetizace, jako by ani nebyl. V nouzi nejvyšší se uchyluji k psaní nových kódů pro analýzu a simulaci NMR spekter, abych je mohla vyvolat kdykoli si vzpomenu, i když zrovna nemám po ruce magnet. Tak. Já si myslím, že Lucio už nečte, dobrý, tak svou přetvářku odhazuji v dál.

  Mým největším koníčkem je samozřejmě psaní, možná jste si toho všimli. Vlastně jsem chtěla být spisovatelka od malička, ale moje první prvotina Rexa a Micka o našem psovi a kočce Pulitzerovu cenu nezískala, ale zato se líbila spolužákům v první třídě. (Rexa a Micka byla moje první psaná prvotina, příběhy jsem jinak kreslila už dřív.) A od té doby jsem nepřestala. Na základní škole jsem psala hlavně fanfikce o fotbalu (hahaha, doopravdy), ale na gymnáziu jsem rozepsala svůj epos o Velké francouzské revoluci. Bohužel ale jen rozepsala. Měla jsem takové Victor Hugo obdobíčko (asi šest let), kdy moje práce byly samý středník a popisy na půl strany, a pokud jsem chtěla začít vyprávět příběh v roce 1789, tak jsem naprosto pochopitelně (!) musela začít už v roce 1765 s úplně jinými postavami. Neustálé předsazování děje směrem k patnáctému století a gradient vývoje mé dovednosti skládat za sebe věci ale vyústilo v to, že rozdíl mezi stranou jedna a stranou osmdesát byl stylisticky tak drastický, že jsem musela začít znovu od začátku (ale o deset let dřív na časové ose samozřejmě). Profesor Kadečka mě zařadil do kategorie „mistři věčných začátků“, což nebyla zas taková potupa, protože přiznal, že je v ní taky.


Bájná knihovna je projekt Městské knihovny v Ústí nad Labem, která se rozhodla vydat tuto překrásnou publikaci o legendách ústeckého kraje. Jako součást publikace jsou i tři novodobé legendy vybrané v literární soutěži. Moje povídka vyhrála a já pořád nemůžu uvěřit, že můj bájný felčar vyšel v tak překrásné knize. Děkuju moc!

  A tak abych si svůj status mistryně věčných začátků doopravdy zasloužila, tak jsem začala dělat chemii. Přeci jen pravděpodobnost, že bych si u maturity z dějepisu vytáhla rok 1789 byla mizivá, tak jsem si to v posledním ročníku přepsala na chemii a nechala si jen dějiny literatury. Ve psaní jsem se vždycky snažila, posílala jsem povídky a básně (ach ano, období mých trapných básní) do literárních soutěží u nás na gymnáziu, ale nikdy mi nic nevyšlo. A pak přišla povinná účast v literární soutěži k 150 letům našeho gymnázia, kde jsme měli napsat povídku s názvem jedné z Povídek malostranských od (toho antisemity) Jana Nerudy. Nejspíše nadýchaná nějakých toxických par a hlavně s jasnou vizí mít to co nejdříve z krku, abych se mohla zase ponořit do McMurryho (moudří vědí), jsem doručila povídku, co vyhrála a do sborníku byla zařazena. Jak by řekl můj šéf: oh wow. Ale krapet pozdě, protože jsem akorát nastupovala na univerzitu studovat chemii.

  A těsně předtím, než jsem měla nastoupit na doktorát a stvrdit tak svůj osud, že magnety jsou můj život, tak jsem objevila literární soutěž od nakladatelství BRK. Tohle nakladatelství vzniklo po covidu jako spousta podobných velkých snů a chtěli se uvést konceptem, který miluju. Rozhodli se vydat sborník adventních povídek – tedy dvacet čtyři krátkých příběhů na zadané zimní téma a dali příležitost zúčastnit se i neznámým autorům. Takže místo mlsání čokolády každý den čtete jednu povídku, která je akorát tak dlouhá, aby vás zabavila na cestě z práce. A tak jsem si řekla – inu, proč ne, stejně jdu dělat ty magnety. Ale moje povídka byla vybraná a v knížce vyšla! A další rok znovu! A pak ještě jednou!


Adventní sborníky od nakladatelství BRK a v každém z nich moje povídka. V tomto formátu jsem se vymanila z kategorie "mistrů věčných začátků" a zaplula do kategorie "mistři konců, které vás kopnou do prdele". Sborníky si můžete pořád zakoupit na stránkách nakladatelství.

  A pak už jsem se nezastavila a psala toho spoustu a taky spoustu vyhrávala. Já a moje nejlepší kamarádka Míša jsme si na tom dokonce vystavěly dovolenkový byznys, kdy jsme objížděly vyhlašování literárních soutěží v různých koutech republiky, křtily sborníky a přebíraly moje ceny. A taky pařily se spisovatelema a to jsou ty nejlepší party a to říkám jako chemička. Samozřejmě nejsem žádný génius, který vyhraje všechno. Ale můj školitel Martin mě s vědeckými články naučil přístup „tak to pošlu jinam“. A to je ten nejlepší přístup ze všech. Odmítli mi povídku? Nevěsím hlavu, pošlu to později jinam.

  Tehdy jsem ještě psala jako podzimní vítr – v nárazech. Ale pak přišel tenhle blog a to už vyžaduje něco, co jsem si doposud nevyzkoušela a to je „profesionální“ psaní. Udržet se motivovaná na to publikovat každý týden a – co je o hodně obtížnější – najít si na to čas. Naštěstí Izrael má tu výhodu, že vám vždycky doručí nějakou zápletku, toho se nemusíte bát, že by zrovna tady nebylo o čem psát. Ale ten čas. Časově a mentálně náročná práce s magnety mi nedovoluje tvořit tak často, jak bych si přála. Ale mám nový rituál a to psaní v místním Café Nook. To je totiž jediná kavárna v Rechovotu, co má otevřeno i na šabat (kdy mám konečně čas psát) a není tu extra plno, takže tu může člověk v pohodě vysedávat pár hodin. Ale psát jen jedno odpoledne mi nestačilo, tak jsem vyzkoušela se tu občas zastavit i po práci. Zrovna teď mám ledovou kávu (ano, v listopadu) a jablečný koláč (protože je ten listopad). Psaní v kavárně je mnohem lepší než se s tím trápit doma, navíc jak autisticky chodím pořád na jedno místo, tak jak se tu ocitnu, spíná se mi psací nerv a jdeme na to!

(Takže kdybych sem náhodou šla s těmi nejodvážnějšími z vás, co jsou ochotni přijet, tak se dopředu omlouvám, když se posadíme a já vytáhnu laptop. Zastavte mě, prosím)

  Můj nový kolega na postdocu má každý svůj krok pečlivě naplánovaný tak, aby se co nejdříve stal vedoucím skupiny (doufám, že ne té naší). A naše studentka se dnes u oběda zeptala i mě, jestli chci být profesorka. „Ne,“ řekla jsem bez zaváhání. OMG, nedej bože profesorka, to by mi tak ještě scházelo. Já jsem i v interview pro Experientii řekla, že jsem vždycky chtěla a stále vroucně chci být spisovatelka. Jestli se na téhle cestě stanu jako vedlejší produkt i profesorkou, no…, budiž. Ale spousta lidí se mě ptá, jak mohu psát, když dělám NMR, a jak mohu dělat NMR, když píšu. Teď mám rozečtenou knížku, co mi dala Polina k Vánocům (těm loni) a tam se právě dvě kariéry přirovnávají ke stromu. Strom má kmen a korunu nad zemí a kořeny pod zemí (biolog roku), ale rozhodně nevnímá ani jednu ze svých částí jako tu důležitější nebo hlavní. Je to prostě celek – strom. A takhle je to se psaním a vědou. Už se mi potvrdilo, že jsem lepší spisovatelka, protože dělám vědu. Ale zrovna tak jsem lepší vědkyně, protože píšu. Že bych se jednoho z toho vzdala? To bych pak už nebyla já.

  Kromě toho, že hodně píšu – tedy pardon, snažím se hodně psát, kdybych doopravdy hodně psala, tak nemám pořád zpoždění a vynechávky – tak také, ne zcela nelogicky, hodně čtu. A ne úplně Journal of Magnetic Resonance. Teď v Izraeli už nečtu tolik, co jsem byla zvyklá v Česku, protože mi na to chybí to hodinové dojíždění do práce. Tady jsem v práci za šest minut a to ještě celou dobu jdu, a celkově po městě se pohybuji rovněž pěšky. Taky mi tu chybí to hygge počasí, kdy je venku hnusně a vy jste zachumlaní pod dekou a čtete. Tady je pořád hezky, což vás nutí někam jít a něco podniknout. Ale pravda je, že čtu na pláži a u bazénu. A minule jsem cestou na Azrieli recepci vytáhla knížku ve vlaku do Tel Avivu a došlo mi, že teď už jsem ale úplně domestikovaná. Nižší konzumace knih ale zase vyrovnává jejich nedostatek. České knihy navážím tak dvakrát ročně a ty hebrejské jsou hrozně drahé a já zvládám jen pohádky. Na druhou stranu, jedna hebrejská kniha mi vydrží i několik měsíců, takže vlastně – s přihlédnutím k tomu, kolik kniha stála a jak dlouho ji já slabikuju - na knihách dost šetřím v porovnání s Prahou. Stejně jako v Praze jsem měla štěstí na školitele, který je rovněž masivní čtenář, ale musím se ho zeptat, kde na to bere čas, protože ten bydlí ještě blíž než já a, co vím, jezdí na kole.


S Luciem máme společný ještě jeden koníček a to, že rádi získáváme ceny.

  Můj druhý časově nejnáročnější koníček je NMR-Challenge, ten už mi Lucio oficiálně schvaluje. Je to výukový projekt, na kterém jsem pracovala s Ondrou a Martinem ještě na doktorátu a tak ho miluju, že jsem asi do druhého (!) e-mailu Luciovi napsala, že přijedu ale pouze tehdy a jen tehdy, když mi dá prostor pro práci na NMR-Challenge. Lucio tedy řekl, že jo (ono co mohl dělat) a dokonce mi vyčlenil i magnet a nějaké chemikálie „na můj volný čas“, ale pak mi naložil tolik práce, že „volný čas“ je něco nedosažitelného a když už ho mám, nechci magnet ani vidět. NMR-Challenge má taky sociální sítě, na které vytvářím barevné příspěvky o NMR a nejčastějších chybách našich studentů a bez toho nemůžu bejt. U toho já vždycky upouštím tlak jako dewarka s dusíkem, protože je to skvělý relax, který zahrnuje kreativní myšlení, ale současně vám i tříbí znalosti, protože předat studentům můžete jenom takovou informaci, ve které máte naprosto jasno. Občas mi taky přistane zpráva s nějakou zapeklitou otázkou. Tento rok měla NMR-Challenge dokonce světové turné, když jsem o ní přednášela v Americe a pak ještě měla poster ve Finsku, je to přesně ten příběh o projektu, co začal maličký v rámci MR-Day (čti mr-dej) a letos se rozkročil přes tři kontinenty. Jelikož se Martin a Ondra až patologicky odmítají fotit, tak na většině těch propagačních fotek jsem já, což mě občas dostává do zajímavých situací. Tak se například ukázalo, že spousta lidí je překvapená, že já mám kromě NMR-Challenge i „skutečnou práci“. Na konferenci za mnou přišlo pár lidí, aka fanoušků NMR-Challenge, aby si se mnou udělali selfíčko. Ale úplný vrchol těchto historek byl během mojí úplně první návštěvy u Lucia, se kterým jsem se zrovna bavila ale všimla jsem si, že k nám jde nějaký starší profesor (starší v porovnání s Luciem takže vrstevník Metuzaléma vlastně). Tak jsem tak o krok podstoupila, aby se mohli pobavit, ale profesor Lucia úplně minul a vykřikl „Ty jsi ta holka z NMR-Challenge!“


Sleduj @nmr_challenge

  Psaní, čtení i NMR-Challenge jsou moje flexibilní koníčky, kterým se věnuji kdykoli mám čas (a energii). Pak mám ale pár koníčků ukotvených v čase a prostoru jako je malování v úterý večer na Weizmanu, což je takové srocení nadšenců, kde se poslouchá muzika a každý si něco tvoří, a jízdu na koni v sousedním městě, kterou doufám brzy obnoví, až tu přestane být takové vedro (listopad no). Tréninky jsou poměrně náročné, ale konečně je to něco, co mě dokáže vytáhnout z rotující soustavy souřadné a vidět zase reálný svět. Také hodně chořím do posilovny pro dopamin, aby mi tady z toho všeho nepřeskočilo. Jo a taky chci znovu začít hrát na klarinet, k velké radosti mých sousedů, ale musím si ho vyzvednout v Česku a provézt ho přes bezpečnostní kontrolu, což půjde u dutého, dlouhého předmětu s kovovými prvky rozloženého v kufříku doopravdy hladce, už teď se na to těším a bezesporu i El Al security, která tenhle blog bezesporu bedlivě sleduje.

  Abych měla na tohle všechno čas, musela jsem se pochopitelně řady koníčků vzdát nebo je hodně omezit. Tak jako první padlo Poflakování se po hospodách. Ono, upřímně, ani není moc s kým, protože všichni si daj tak dvě piva a když už si náhodou někdo dá třetí, tak abych pak volala záchranku. Já po třech pivech ještě připravuju NMR vzorky, což když se dozvěděl Lucio, tak to vypadalo, že rychlá opravdu vyjede. Omezení popíjení miluje moje tělo i peněženka, přeci jen mi nechybí, když někdo s třetím pivem získá manuál na (převážně múj) život a pak ta rána. Občas si ale koupím pivko na šábes, když volám domů, a pak jdu s prázdnými lahvemi přes půl Rechovotu, protože zrušili nejbližší kontejner na sklo, což vadí asi jenom mně (protože jenom já třídím). Na druhou stranu všichni říkají, že pivo je to nejhorší pro hubnutí nebo co, ale pro mě to neplatí, protože těch 660 ml piva vygeneruje dva kilometry chůze, což je kaloricky pořád dost ok. O nás mileniálech se říká, že dost paříme, zatímco ta generace po nás, Gen-Z, jede spíše snídaně a brunche. Tak asi takhle: Já a moji kamarádi jsme se narodili v tom posledním mileniálovém roce a tedy chodíme jak pít večer, tak snídat ráno a často se stejnými lidmi, takže se o půlnoci rozloučíme v hospodě se slovy „Tak čau zejtra v osm.“ Snídaňový koníček mi také padl, protože jediný milovník tohoto konceptu tu snídani zaspal – ehm ehm ehm. Jestli to čteš, pošli zprávu s termínem druhého pokusu. Jako další jsem rezignovala na uklízení, což ale nikdy nebyl můj oblíbený koníček. Všichni si ovšem myslí, že uklízím hodně a pořád, protože tu je čisto na úrovni operačního sálu. To je ale jednoduše proto, že průměrně deset hodin denně s magnety, dvě hodiny v posilovně, osm hodin spánku, hodina telefonování, nákup nebo psaní v kavárně a domácí práce na NMR-Challenge mi nenechávají dostatek času svůj byt reálně obývat, a jediný, kdo tu dělá nepořádek je moje máta, které venku padají listy a písečné bouře, co mi z balkonu dělají pláž. A Hyena s Mumínkem, ale o těch jindy.

  Ale, upřímně, někdy mám strach, že mi v odpadkovém koši vyroste taková ta odpadková kytka jako na Simících, protože lógr je lógr…

Post Scriptum: Právě jsem se poradila se svým novým postdoctoral advisorem profesorem Chatem GPT a ten mi vyjel všechny univerzitní kurzy tvůrčího psaní v Izraeli. Tak zdalipak mi Lucio napíše doporučující dopis... Martine, ty bys mi ho napsal, že jo?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak být international postdoc a nezbláznit se z toho

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

Odvrácená strana Měsíce aneb Jaké to je být international postdoc

  Myslím, že už jsem se tady zmiňovala o tom, že jsem ve skutečnosti nepotkala mnoho lidí, kteří by odjeli na postdoc do cizí země úplně sami, to znamená bez manželky, přítelkyně nebo přítele, nebo do země, kde nemají rodinné zázemí (připomeňte mi někdo, proč jsem nejela do toho Švýcarska vlastně). Ve skutečnosti takhle statečnou znám jenom jednu moc talentovanou paní, která objela Německo, Austrálii a Japonsko, ale namísto uznání jí to na české NMR scéně vyneslo něco krapet jiného. A pak jsem tu já, kdo se po doktorátu sbalil a odjel na vlastní pěst do válečné zóny. Dnes je to sto dní mého postdocu a možná je čas se ohlédnout trochu zpátky a zanechat nevyžádané tipy a rady, protože moje kamarády za chvíli postdoc čeká, že jo? Že jo???   Co je ze všeho nejlepší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. A úplně nejhorší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. Bydlím sama v moderním několikapokojovém bytě od Weizmannu, můžu si přijít domů ve dvě ráno z Arančiných...

Ze Západního břehu na Západní pobřeží

   Dneska máme v Izraeli volno, protože slavíme jom ha-acma-ut , čili Den nezávislosti, který je sice až 14. května, ale slaví se už teď. Což aspoň nenarušuje mé biorytmy navyklé na volný první máj a dovolila jsem si dnes opustit Weizmann. Den nezávislosti dostál svému jménu a chybí tady snad už jenom Will Smith. Izrael je v plamenech. Kopce nad Jeruzalémem rudě žhnou, evakuuje se, hasiči nasazují vlastní životy. Palestinské sociální sítě nabádají k zakládání nových požárů. Místo plánovaných oslav jen obavy a hustý kouř. Situace je natolik vážná, že i systém DROZD – který zůstává němý i při každodenním bombingu – začal rozesílat varovné zprávy. Zrovna tak Weizmannův institut. Vyhledejte svého přímého nadřízeného. A Lucio řekl „Cítíš kouř? Ne. Tak dobrý.“ Ale s ohledem na to, kolikrát jsme měli covid se na to raději nespoléhejte…     Pohled na děsivý požár mě vzpomínkami vrací do prosluněné Kalifornie, kde redwoody vstávají z popela jako p...