Vezmi mámu a prchni do Egypta

Tohle byla doopravdy dlouhá přestávka a dopředu vám moc děkuji, že stále čtete a vydrželi jste dokud se moje překlopená magnetizace nezrelaxuje zpátky do osy +z, tedy po směru vnějšího magnetického pole. Vlastně musím přiznat, že v ose z stále ještě nejsem, dosáhla jsem osy od ní mírně odkloněné, kterou NMRisti nazývají tilted. Ale jelikož jsme v této ose již všichni, můžeme ji aproximovat na osu +z a tvářit se, že je všechno v naprostém pořádku, i když víme, že není a dlouho nebude. Tak se pojďme podívat, co se stalo. Jmenuju se Zuzka, vyjela jsem do Izraele na postdoc a stala jsem se válečným reportérem.

Před tím než Antoine Lavoisier popsal hoření, lidé věřili, že látka může vzplanout díky substanci zvané flogiston. Nutno podotknout, že Architekt mého života flogistonem doopravdy nešetřil a občas je mi v něm trošku horko. Tak třeba první jiskřička tohoto konkrétního závaru vykřesla když moje maminka musela zrušit svoji březnovou návštěvu a já jsem musela přebookovat její levnou letenku doopravdy na poslední chvíli. A jelikož levné letenky (čti: nejlevnější El Al letenka, stále nenaplňující význam slova „levná“) nejsou pojištěné, jdou změnit, ale za nějaký poplatek. A tak jsem bezmyšlenkovitě vybrala červnový termín, kdy ještě není takové vedro a letenky byly doopravdy levné (teď už víme proč). Nu což, že tak přijdu v Praze o Experientia Day a sraz po deseti letech od maturity na Hellichovce. Takže maminka přiletěla do Izraele osmého června a ještě si posteskla, že je škoda, že neletěla šestého, aby přijela jako Spojenci. Ale to ještě nevěděla, že telavivská pláž se taky umí změnit v pláž Omaha.

  Na začátek je ale potřeba podotknout a hlavně poděkovat, že jsme si celý pracovní týden parádně užily. Lucio zaskřípal zubama, ale my jsme jely do Jeruzaléma, kde jsme prošly další tunely pod Zdí nářků, vydaly jsme se do Caesarey do archeologického parku a na ptačí mozaiku, dorazily jsme do Haify, kde jsem koupila ohromně fancy šmancy hotel, kde se ke mně chovali strašně, neměli ani pořádný kryt a napálili mi daně, protože nejsem dost rezident státu Izrael na to mít jakákoli práva kromě neopomenutelného práva zaplatit daně. Ale byl tam bazén a bylo to kousek od svatyně Bahá'í, kterou chtěla maminka vidět. A tak jsme ještě druhý den prošly zahrady i tu svatyni (velké zklamání a velké ezo) a Haifu. A ve čtvrtek jsem musela na Weizman prolézt test z etiky v budově, přes kterou měly brzy přejít dějiny, tak jsme si hodily ještě koupačku v Tel Avivu a šuk Carmel, kde jsme si koupily baklavu (ta se bude ještě hodit) a koupily jsme si šaty a nechaly moji výplatu v kosmetice Ahava. Přestože to tu ještě týden před tím bylo poměrně divoké, tak jsme nechytly jediný poplach. Já jsem jen trošku vystresovala maminku, když jsme popíjely na hotelovém balkóně v Haifě, ať se v klidu obuje, protože jsem dostala Early Warning, ale nakonec jenom proto, že jsem si nevypnula upozornění pro Rehovot. Takže jsem ji záhy uklidnila, že naše modrá tečka polohy je mimo červenou zónu dopadu, ale zatímco já jsem se zase zula a popíjela dál, mámě to trošku zkazilo večer. (Nicméně maminka mi to v Rehovotu pohotově vrátila, když mě vzbudila s tím, že tu mám švába.) Ale ráno se už oklepala a říkala, jaké má štěstí. Haha. Po cestě domů jsem ji ještě mentálně připravovala na klasický rehovotský lockdown během víkendů, které jsou tu ohromně nudné a často i osamělé. Mezitím už začaly prosakovat nepříjemné zprávy o plánované operaci v Íránu a jelikož jsem nechtěla děsit mámu, která by si výlet pak už neužila, napsala jsem svému psychologickému interventovi. Lucio mi napsal, ať se nebojím. Že se nic nestane…

  Zhruba ve čtyři ráno jsem mu vyděšená psala znova.

 Stejně tak jako před každým NMR měřením musíte naladit rezonanční frekvenci vašeho jádra, zrovna tak vám pobyt v Izraeli ladí uši na pár frekvencí jako je výstraha včasného varování, siréna letecké obrany a ten jeden specifický tón, když mi píše Lucio. Tyto tři frekvence ve vás probouzí okamžitou odezvu, směsici adrenalinového vzrušení a špetky obav. A zrovna tak jako mě specifický tón šéfovy zprávy probudí i ve tři v noci, přestože ostatní mi můžou psát do zblbnutí, tak stejně jsem otevřela oči s prvním tónem sirény. Přestože jsme měly otevřené okno, tak máma dál zařezávala, prostě takovým tím pohodovým spánkem někoho, kdo je zvyklý ulehat pod štítem NATO (ještě si to užijte). Já jsem mezitím začala zavírat ocelové okenice a to víte, ocel je ocel, to už mámu vzbudilo. Ale mně bylo hnedka jasné, že je něco hodně špatně. Možná to byla lehká nuance ve frekvenci sirény, ale došlo mi, že něco tomu chybí. Chyběla výstraha na telefonu. Vzala jsem ho do ruky, ale aplikace nehlásila žádné narušení vzdušného prostoru. To znamená, že máme poplach kvůli projektilu, který tu ještě není, protože letí zdaleka. „Myslím, že na nás vystřelili z Íránu.“ To už se máma posadila. A přesně v ten moment mého prozření se můj telefon ozval brutálně hlasitým a táhlým tónem. O tomhle jsem slyšela a rozhodně jsem to nechtěla zažít. Instalace aplikace na hlášení raketových útoků je vaše dobrovolné rozhodnutí a rozhodně to není něco, bez čeho byste nepřežili. Spousta lidí okolo mě ji nemá a spoléhají na klasické sirény (a taky na všechny nás ostatní, co ji máme a řekneme jim, že to letí). Jenže když přijde skutečný závar, dostanete krizové ohlášení přes mobilní síť, tedy úplně každý, kdo má telefon. Mně to teda přišlo jenom v hebrejštině, ale tak tohle je ta správná zkouška z hebrejštiny – ve 3:41 ráno, přelož to nebo zemřeš.

  Nakonec se tedy ukázalo, že to střílíme my, ale že odpověď může dorazit za dvanáct minut, takže – jak by řekl Lucio – je čas najít si dobrou pozici. Já bydlím v domě, kde dobré pozice nejsou. Lucio mi radil zůstat v posteli, ale Mark byl pro podzemní kryt. Jenže my podzemní kryt nemáme. Takže jsme s bandou zmatených Izraelců sešli do podzemní garáže, kterou jsem označila jako úplně za hovno, protože měla otevřený vjezd z ulice, což podzemnímu krytu ubíralo na podzemnosti. Takže Lucio měl zase pravdu.

  Často čteme v knihách vyjádření „ticho před bouří“, takovou tu chvíli, kdy hlavního hrdinu čeká nějaké parádní dobrodružství. V žádné knize jsem ale nečetla, jak bizarní tato situace vlastně je. Když venku svítí sluníčko, ulice jsou vylidněné, protože všichni se perou v supermarketech, letí na vás drony, které mají doletět za devět hodin, a kdykoli může začít salva raket, kterou sice očekáváte večer, ale riskněte si to. A tak v této bizarní chvíli, kterou někteří tráví již v krytu (stejně tam strávíme následující týdny, tak proč s tím nezačít už teď), jiní v práci (můj šéf) nebo na výletě do Tel Avivu (taky můj šéf) přemýšlíte, co má asi cenu udělat. A jelikož se tedy nedalo snadno rozhodnout, jestli se máme zavřít do krytu nebo jít na pláž, obrátila jsem se na toho nejdůvěryhodnějšího z nejdůvěryhodnějších a sice na Davida Borka.

  Jó David Borek… Tak o tom bych mohla napsat celou sezónu Magnetů a raket. Je David Borek důvod, proč jsem se odstěhovala do Izraele? Hm… možná… Ale faktem zůstává, že je to (fešný) reportér České televize, který mě z obrazovky provedl těmi největšími průsery a vždycky mě dokázal tak trochu i uklidnit. A tak jsem přes svoji pološedou českou VPN (čti: na Karlovce už nestuduji, ale…), naladila Davida Borka, který mě seznámil s tím, co se děje, co se asi dít bude a popsal možnosti, kam se mohu ukrýt.

  Tak teda, abyste tomu rozuměli. V mém bytě se nachází takzvaný MAMAD , což je zkratka z Merkav Mugan Dirati. Jedná se vlastně o opevněnou místnost s ocelovými dveřmi a okenicemi a vyztuženými zdmi, které by vás měly ochránit, i když váš byt dostane zásah. Neskonalou výhodou je, že je přímo u vás v bytě, často využívaný jako ložnice. Pokud se tedy něco semele, nemusíte doopravdy ani vylézt z postele. A taky je jenom pro vás, takže v této vypjaté situaci nemusíte sdílet omezený prostor s cizími lidmi. Přítomnost dalších lidí vás může oslabit nebo posílit, to dost záleží na tom, jací jste vy a jací jsou ti cizí lidé. Ale zcela jasnou nevýhodou mamadu je to, že pokud to váš dům dostane, nemáte šanci se dostat ven sami přes suť a čekáte, až vás vyprostí záchranné složky, což může ve válce trvat doopravdy dlouho. Navíc můj mamad se nachází u vnější zdi domu a nedávám mu moc šancí, kdybychom to dostali přímo (ale jelikož nežiju v nejvyšším patře a vedle stojí vyšší dům, ta šance, že mi Írán střelí do okna je vskutku mizivá).

  O něco bezpečnější je takzvaný MAMAK, alias Merkav Mugan Komati. To je kryt zpravidla vprostřed domu, který slouží jako úkryt pro obyvatele všech bytů na patře. Parta v našem mamaku je doopravdy bezva a je to asi nejlepší místo, jak se snadno a nenásilně představit sousedům, když jste noví. Nováček v mamaku je skvělým zpestřením a odvedením pozornosti od války, než si projedete povinný kolotoč přijímacího pohovoru jako Odkud jsi? Máš tady rodinu a tu nejlepší otázku Are you Jewish? Stejně jako v Česku vede domem sloup stoupaček, tak my tu máme sloup mamaků. Ty jsou vzájemně pospojované žebříky, které ústí do podzemní garáže, čili pokud vypukne požár nebo se budeme muset dostat ven, tohle je cesta. Všechny žebříky a padací dveře jsou navíc natřené fosforescenční barvou, která ve mně do teď vzbuzuje úzkost, když ji někde vidím.  Ale to nebyl Izrael Izraelem, aby všechno fungovalo tak, jak se to navrhlo, takže nejprve komando ve složení já, moje máma a můj kámoš z Azrieli muselo všechny kryty prolézt a zprůchodnit evakuační cestu, kterou někdo zastavěl krabicemi s kuchyňským náčiním, bednami s novými peřinami pro postdoky a pohovkami. (Tip na přežití: Nikdy si z krytu nedělejte sklad hořlavého materiálu.) Další výhodou mamaku je také to, že se nachází ve středu budovy, což ho dělá, řekněme, chráněnějším místem.

  A pak je tu miklat. To jsou podzemní kryty, které asi znáte z válečných filmů. Některé jsou přímo ve sklepních prostorech domů a některé jsou úplně samostatné jednotky. Jako třeba Hilton mezi miklaty na Weizmannu, který má několik pater, záchod, vlastní internetové připojení, dvojité dveře, zásoby jídla a generátor elektrické energie. A tak jsem si na radu Davida Borka (a protože nás stejně nenapadlo, co dělat lepšího), šly udělat piknik na trávník před tímto miklatem. Prostě se slunit a čekat, ale vědět, že když zahoukají, tak jsme, kde máme být. Já jsem se ještě vlámala do práce pro bambu a zásobu piva, za což se mě Bůh pokusil ztrestat pádem obrovské větve ze stromu před budovou krátce na to. Vedle. Ale jelikož krajně dlouho nic neletělo a zase se nám nechtělo nocovat na zemi v krytu, vrátily jsme se domů. Po cestě jsme ještě zahlédly Lucia, kterého jsme ale nedoběhly a nepozdravily (protože jsme vypadaly strašně), což bylo rozhodnutí, které si budu vyčítat dalších několik měsíců.

  A večer dorazily raketové salvy. Člověk by řekl, že něco takového si bude pamatovat do nejmenšího detailu; co se kdy stalo, kdo tam byl, kdo co řekl. Ale krutá realita je, že se vám celá ta válka slije do jednolitého bloku vzpomínek a pocitů, které nejste schopni chronologicky seřadit ani fakticky ověřit. Nakonec si pamatujete hlavně to, jak jsme všichni smrděli, protože pot začal vonět úplně jinak než doposud. A jak jsme všichni měli přehnaně pozitivní sny. A jak jsme byli vyčerpaní, protože nálety byly parádně synchronizované co čtyři hodiny, takže jsme spali oblečení a v botách, abychom se na early warning jen zvedli a došli do mamaku. A jak jsme se pak vraceli a snažili to zase aspoň na chvilku zaspat. A jak jsme se snažili dřímat přes den, kdy se útočilo míň. A jak se z našich smartphonů staly pevné linky, permanentně zapíchnuté v nabíječce. A jak jsme plánovali a vtipkovali. A jak jsme vedli seznam nejhloupějších dotazů, co nám chodily. A jak jsme se snažili dovolat na ambasádu a zajistit si místa na evakuačním letu. A jak jsme běželi na nákup, protože doma nic nebylo a nikdo nevěděl, jestli a kdy se odsud dostaneme. A jak jsme si pořád psali. A jak jsme měli přes noc rozsvíceno, ale nikdo se nestrachoval o účet za elektřinu. A jak máma hrdinně brala do krytu miss Hyenu. A jak balistické rakety dopadaly jen kousek od nás.

  Tohle je ta část příběhu, kdy tápu, co říct. Protože někdy už prostě není, co říct. Buď jste tam byli a zažili to nebo si to nepředstavíte. Jak mám přenést ten pocit, když sedíte v krytu a najednou se ozvou rány tak hlasité, že vás dezorientují? Nic tak razantního jste v životě neslyšeli a nejste schopni říct, jak daleko od vás to bylo. Že šoková vlna nadnese železné jádro vašeho domu. Váš barák si poskočil. A vy tam sedíte a snažíte se hned všem psát, protože ne všichni jsou v krytu s vámi. Jsou ve svých krytech všude možně. Síť je přetížená. Dvě šokové vlny se valí městem. Jedna tříští okna a láme stromy a druhá drtí na padrť všechno to, co jsme doposud měli za jisté. Jak tohle chcete přenést? Když se zoufale snažíte dostat do bezpečnějšího krytu a vybíháte ven a z oranžového nebe se mohou kdykoli začít sypat rakety. A kolem vás hoří. A domy nemají okna. A jeden dům tam vlastně už ani není. A budova, kam jste se chtěli schovat původně, už okna nemá. A musíte běžet dál. A přemýšlíte, jestli to máma doběhne. A snažíte se na sebe volat, ale ve všech domech okolo vás řvou požární poplachy, takže se neslyšíte. A v krytu jsou na zemi rozložené matrace a na nich spí malé děti a miminka. A vy se snažíte spojit se svými přáteli a pak vám začnou chodit ty fotky… Jak o tomhle mám vyprávět? Jak by řekl Frodo: Jsou rány, které zasáhly až příliš hluboko.

  Jenže zatímco Frodo se ze Středozemě dostal na luxusní Erlondově jachtě kotvící v Šedých přístavech, já jsem se musela plahočit přes Egypt, což je evakuační cesta otestovaná již v Bibli. Ono obecně, když si představíte mapu Izraele a jakékoli bezpečnostní školení před vzletem tak je to úplně stejný obrázek. Dva nouzové východy vpředu, dva nouzové východy na křídlech a dva nouzové východy vzadu. A pořádně se rozhlédněte, protože nejbližší nouzový východ se může nacházet i za vámi. A pak je tam vždycky brožurka, která vám vysvětluje, jaké z nouzových východů nemůžete použít v které situaci a Izrael je podle mě teď v situaci, kdy máte tak dva nouzové východy; jeden vpředu a druhý na křídle, kterému ale blbnou dveře a dostanete se tak ven jen někdy. Náš nejbližší únikový východ se nacházel asi 660 kilometrů a bylo to přes poušť, další poušť a ještě jednu poušť.

  Tady je místo, kde musím poděkovat naší ambasádě, protože přestože jsme si na ni ve velkém stěžovali (Češi, no), tak naše velvyslanectví všem ostatním velvyslanectvím nakopalo prdele. Zatímco ostatní země, a i větší a bohatší než je ta naše, jen vyzývaly občany, aby poslouchali pokyny místní správy, Česká republika dostávala svoje lidi ven. A to museli zvládnout slušný materiál jako jsem třeba já. Protože já dostala zprávu od Aranky, které volali přede mnou, a ona zmínila, že ten název letiště si moc nezapamatovala a zkomolila ho. Takže samozřejmě když pán volal mě, tak jsem si říkala Jó teď řekne to nezapamatovatelné letiště a bylo to v čudu.  Prostě my jsme tu první, když vypukne krize, ale zase se z ní dokážeme první dostat. Takže mistři improvizace se vydávají přes poušť. Ale máma stejně litovala, že jsme nestihly Mrtvé ani Rudé moře, tak teď to aspoň uvidí na okružní jízdě.

  Maminka si sbalila to, s čím přijela, já jsem ale musela provést desítky rozhodnutí, co vezmu a co ne. Jelikož nevíte, na jak dlouho odjíždíte a jestli se sem vůbec budete moct vrátit, berete nakonec jen věci, co máte rádi nebo to co stálo hodně peněz. Takže můj příruční kufr byl plný věcí praktického významu nemajících a batoh obsahoval všechno důležité buď pro přežití nebo pro občanský život jako jsou všechny dokumenty k mému izraelskému životu. Máma se na evakuaci ujala mojí plyšové miss Hyeny, která už se do batohu nevešla, ale máma řekla, že ji tu přece nemůžeme nechat. Ale to ani nepřicházelo v úvahu!

  Asi tak v půlce Pouště 1 nás dostihly rakety a lidem v našem autobuse začala pípat upozornění. Tak říkáme mámě, ať se nebojí, že to si jen lidé nezrušili upozornění na svoje města a že to je jinde, přestože můj telefon s polohovou službou jasně hlásil Your Current Location. Ono totiž spousta izraelských řidičů poplachy na silnici řeší tak, že se pokoušejí raketám ujet. Ale náš tenhle komplot rozkryl tím, že zajel ke krajnici, tak říkám: Prostě vylezeme ven, lehneme si na zem a zakryjeme si hlavu. Což maminka pojala tak, že musíme zakrýt hlavně moji hlavu a zalehla mě jak zásahová jednotka. No prostě to vypadalo, jako by mě Mosad právě dopadl za mé daňové úniky. Tak ji řikám, že ze mě musí slézt, protože takhle si nechrání svoji hlavu a také drtí moje plíce. Pak teda spustily sirény, ale naštěstí jsme neslyšeli žádné zásahy. Takže jsme se pak jen celí zasvinění od rudé půdy svaté zvedli a valili se do autobusu. Maminka všem kolem nás rozdala čokoládky, což nás teda po raketě krajně vzpružilo.

  Co následně zvedlo ze sedadla mě byl ten hraniční přechod do „jedné z okolních zemí“, no tak si tipněte, bylo to do Egypta. Přechod této hranice musíte zaplatit hned dvakrát, protože nejdřív vás zkásnou Izraelci, že je opouštíte (nicméně online, takže pak jen ukazujete QR kódy) a následně ještě platíte Egyptu, že vás přijme (v hotovosti, pouze v té jejich pseudoměně, ale zase o poznání méně než Egypt rejžuje na hraničním přechodu v Gaze, kde lidé, kteří mají občanství nebo azyl v jiné zemi musí zaplatit okolo pěti tisíc dolarů za to, aby mohli do Egypta projít, o čemž nikdo nemluví). Na hranici se mi vyplatilo, že jsem takzvaný mýval na piku a ve všem mám hrozný chaos, takže moje peněženka praskala ve všech ještě dolary z mého amerického tripu. Takže místo strastí s egyptským bankomatem jsem jen směnila přesný počet dolarů, aby nás pustili dál (nebylo to pět tisíc, podle mě to bylo tak patnáct babek za osobu) a na všechno jsem říkala nu-yalla, takže mi odpustili i polovinu registračních papírů. Já jsem začala vstupu do Egypta litovat už v Ejlatu, kdy jsme se tak nějak kolektivně chtěli vrátit. Za a) necháváte za sebou spoustu přátel, se kterými chcete být a za b) ony ty rakety nepředstavují takové nebezpečí jako ten Sinajský poloostrov, nebo spíše Sinajský polosvět.

  Z Egypta si pamatuju jenom vedro a chlapy v oblecích bez kapičky potu, nepořádek až špínu, a obavy. Taky jsem přišla o internetové spojení, takže se dostavily obavy co se děje doma. Pak už padala tma, což mi přišlo ještě děsivější, ale máma říkala, že šance, že nás teď někdo přepadne jsou nižší. Jí se tam obecně líbilo, protože říkala, že vždycky chtěla vidět biblickou krajinu na Sinaji. Já už jsem chtěla vidět hlavně to letadlo, protože když už nemůžu být v Izraeli, tak mě odsud co nejrychleji dostaňte.

  Tak jsem se dočkala onoho Šejk al-Šakra nebo jak se to jmenovalo, kde nás královsky pohostili, ale my jsme byli příliš unavení a vystrašení z faraónovy pomsty na to, abychom to jedli. A pak už pro nás přiletělo letadlo, v Česku označené jako taxi zdarma pro Fialovy přátelé, a konečně jsme mohli spát déle než čtyři hodiny v kuse. Obecně repatriační let jako takový hodnotím vskutku kladně, protože nejenom že je doopravdy zdarma, ale letiště v Kbelích je i blíž našemu domovu. Jelikož svatá země je prosycená flogistonem, tak pro spoustu lidí to zdaleka nebyl první repatriační let a dokonce je mezi sebou porovnávali. Víte jak jste sbírali razítka v Café Organica a každé x-té kafe bylo zdarma? Tak Aranka navrhuje udělat to tady naopak, že každý x-tý let i zacvakáte. Zní to fér.

  Přistáli jsme v Praze. Teď se připravte na tu těžkou část. Protože nikdo a nic vás nemohl připravit na to, jak sami se budete cítit, budete tíhnout ke psaní si s lidmi v Izraeli, absolutně nebudete chápat problémy a reakce lidí okolo vás, kteří snad spadli z višně či co.