Je postdoc synonymum pro padawana, telavivské metro a tanec, co nerespektuje fyziku

Tak je tu další díl Magnetů a raket, které vycházejí vždy přesně ve čtvrtek – israeli sharp – takže je sobota, dobrý den. První mírový týden byl poměrně kulturně nabitý a slibuje zábavný druhý ročník. Když jsem sem přijela, byla jsem vyděšená holka ze srdce Evropy, co tu nikoho neznala, pořádně nerozuměla tomu, co po ní chtějí, a v životě nezapnula Matlab. Stačilo dvanáct měsíců a mám skvělé kamarády, vědecká data, která jsou prostě – no čau! – a okno Matlabu vlastně ani nezavírám (můj laptop mě za to jistojistě nenávidí). Tak trochu mi to připomíná přerod z padawana v rytíře Jedi kdysi dávno v jedné předaleké galaxii…
 
  Kdo mě zná, tak toho asi nepřekvapí, že já zbožňuju Hvězdné války. (A koho to teďka překvapilo, tak nechápu proč, vždyť já studuju fyziku, sakra!). Tedy abych si vymezila svůj světonázor: Mám ráda jen Lucasovy Hvězdné války, tedy 1-6. A ano, i ty „nudné a politické“ prequely 1-3, protože promiňte ale Ewan McGregor a Hayden Christensen tam? To byl test heterosexuality vlastně. Ta novota s chlápkem, co vypadá jako mladý Severus Snape na steroidech urazila můj krajně vytříbený smysl pro krásno. Kamarádka o tomto veledíle prohlásila, že je to jako dát teenagerům do ruky světelné meče. No, spíš kameru. Teď si možná říkáte, jestli si tady na vás netrénuju svoje přijímačky na FAMU (na které jsem pořád s to jít, jakmile sundají ty palestinské vlajky), jak se tohle všechno vztahuje k postdocu?
  To bylo takhle. Kdysi dávno v jednom předalekém institutu byla studentská party. A podle hesla Dřeme tvrdě, bavíme se tvrdě to byla party u bazénu se spoustou jídla, pití, živé hudby, tance a… a možnosti nechat si zaplést copánek do vlasů. Tak tomu jsem pochopitelně neodolala. Ale v dalším týdnu jsem si začala všímat , že jsem nebyla jediná a že potkávám spoustu lidí s copánky. A ta party byla jenom pro studenty. Takže jednoduchá rovnice řešitelná substitucí. Jestliže x, pak y a tehdy a jen tehdy z. Jestliže jste student, pak jste mohli jít na party a tehdy a jen tehdy máte takový copánek. Takže stejně tak, jak jste ve Hvězdných válkách poznali padawana (učedníka) od mistra, tak zrovna takhle zde poznáte postdoca od člena katedry. Cool, ne?

NMR trainee

PS: Já svůj copánek miluju natolik, že jsem se v ním nechala vyfotit na svoje oficiální Weizman doklady, takže když někomu pošlu e-mail, tak ho můžou vidět. A taky ta fotka je na stránkách Luciovy skupiny. Nekomentoval to, zakamuflovala jsem to tím, že chci novou fotku kvůli novým brýlím. Ale je evidentní, že ti Jediové doopravdy ovládali Sílu, protože klinkající dlouhý cancour je to poslední, co chcete, když musíte umýt podlahu nebo záchod.

Že toto není reprezentativní? Jak by řekla moje kamarádka-katolička z gymplu "Se poser". Nereprezentativní je hlavně to, že mi nenapsali správně příjmení. Je to leviósa, ne leviosá. Není to Osifóva, ale Osifová! 

  Ale těch podobností je mnohem více. Podle definice v Hvězdných válkách pro padawany neexistuje žádná systematická frontální výuka, ale učí se ve stylu jeden na jednoho od svého Mistra (PI), kterého doprovázejí na cestách (konference), pomáhají mu v různých misích (projekty a články) a napodobují ho (ke? Prostě všechny ty dobré i zlé návyky co teď mám). Tak to bychom měli. Dále se vyžaduje vnímavost na Sílu (u mě reprezentovaná magnetickým polem), nezdolnost (ta mi nechybí) a pořádná dávka sebeovládání (například, když se snažíte prosadit experiment několik měsíců než vám ho dovolí zkusit). A také důvěra, protože váš Mistr vidí dál, než vás hodlá informovat, a vy mu musíte umět věřit, i když aktuálně v misi nevidíte smysl ani světlo na konci tunelu. A tu důvěru zúročíte dvojnásob při cestování, když prostě věříte, že vás doopravdy v San Franciscu nabere a hodí do Asilomaru. (Nabral, hodil a ještě mi koupil kafe.) Svého Mistra se taky nesmíte bát, protož strach a vztek vás svedou na Temnou stranu. Já mám štěstí, že se svého Mistra bát nemusím, ale jsou tu takoví, ze kterých mám až panickou hrůzu a on mě jim půjčuje. Vždycky ale vyhmátne tu správnou chvíli, kdy si mě má zase vyzvednout. A zrovna tak jako Mistři ve Hvězdných válkách podléhají dohledu Radě Jediů, tak my podléháme dohledu od Azrieli. Což je taková Rada Jediů, která do mě investovala nemalé množství peněz a jako pořádný hospodář se o stav svých investic pravidelně zajímá.
  Víte jak u nás vždycky sociálka dělá ty přepadové návštěvy, aby zjistila skutečnou situaci v rodině a jak máte uklizeno? Tak my jsme zrovna dneska měli takovou polo-přepadovku od globálního ředitele Azrieli. Polo-přepadovku proto, že ji oznámil pár hodin dopředu, ale jen mně, takže pro Lucia to byla přepadovka mea achuz (na sto procent). Další filmová reference tady by měla přijít z anime Pokémoni, které určitě všichni znáte. Ti mě opustili ve věku asi tak sedmi let, kdy je vystřídaly právě Hvězdné války. Ale do teď si pamatuju, že ten klučina Ash měl takovou krabičku (Pokédex, protože já si pamatuju všechny detaily o čemkoli naprosto nepotřebném do života) a tu krabičku vždycky namířil na Pokémona, kterého neznal a ona mu přečetla, o co se jedná. Tak tohle přesně já potřebuju na lidi, protože můj mozek prostě není schopný připojit síťovou jednotku Tváře, natož ji spárovat s uložištěm Jména. Ale naštěstí Azrieli mě takovým Pokédexem vybavilo v podobě ročenky, kde jsme všichni vyfotografovaní a já se musím přiznat, že před každým meetingem si musím fellows z jiných univerzit tak trochu refreshnout. Ročenka mě ujistila, že Aviad je skutečně globálním ředitelem a dokonce mi pomohla si ho i vybavit. Já totiž ke každému e-mailu tady, který obsahuje odkaz a výzvu Klikni sem, aby…. Považuji za  kybernetický útok z Íránu.
  Aviad byl spokojený, protože mě zastihl při práci na magnetu, najedenou a čistě oblečenou, v uklizené kanceláři, s jednou publikací už venku a dalšími na cestě. Okoukl taky naše magnety a zajímal se o moje data, SSFP, hyperpolarizaci (tady aspiruju na DAMU) a moji vizi do budoucna (ke?). Pamatoval si, že moje maminka tu byla na návštěvě během války s Íránem a pozdravuje tě, mami. Pak ještě zaskočil za Luciem na chvilku a když se vrátil ke mně, bylo na něm vidět, že by nejraději rozlil nějaký čaj, ale opanoval se. Namísto toho řekl, že je s námi dvěma velice spokojený a že doufá v zisk dalších Čechů, se kterými mají ty nejlepší zkušenosti (takže kredit pro mě a pro Slávu). Ale bodejť by Mistři improvizace nevynikali v zemi, kde musíte improvizovat vlastně dvacet čtyři-sedm. Tedy, promiňte, dvacet čtyři-šest. Kde hynou vlci… A na konci si se mnou ještě udělal selfíčko, že mě v nadaci všichni milují a on ho tak musí mít. A ano, copánek tam je.
  Takže teď každý na kampusu jasně ví, že jsem elév a musím se ve fyzice ještě hodně zdokonalit. Ale i to málo, co o fyzice pohybu vím, bylo rozcupováno tím, co jsem viděla v Tel Avivu. Já mám totiž fantastickou kamarádku Aranku a kolem ní se vždycky dějou ty nejzajímavější věci. Například jsme byly na výstavě světelných soch v Jeruzalémě nebo na tripu přes Sinaj. Pořádá polo-legální filmové večery na kampusu, kde se učíme z izraelských filmů místní idiomy jako Savta Chaya meta (v překladu babička Chaya je mrtvá, ale vtip tkví v tom, že savta chaya znamená babička žije, takže ta věta, pokud nevíte, že jde o jméno, je oxymorón) nebo přízemnější Stop by for cup of tea and fuck of coffee. Lucio mě taky učí idiomy jako chajim šeli, což lze říct, když něco udělá dobře, nebo chajim be-seret, což mám zase použít, když mě naštve. Tyto seance jsou polo-legální, protože to nikdo vysloveně nezakázal ale ani nepovolil. Prostě nebojácná matematička vyčenichala prázdnou přednáškovou místnost a spočítala si, že v pátek večer (šabat) ji asi nikdo nebude potřebovat. Začalo to ale nabírat na popularitě a účast vzrostla, což nám sice dává možnost založit si oficiální Filmový klub a získat od machonu nějaké peníze, ale nikdo do toho nechceme šťourat, aby nám to nezakázali. A poměrně nedávno jsme sledovali dokument Mr. Gaga o Ohadu Naharinovi, což je izraelský choreograf a bývalý tanečník a umělecký ředitel taneční skupiny Batševa. Ale dokument se nejmenuje Mr. Gaga proto, že by byl Naharin nějak zvlášť šáhlej (teda já studuju NMR na Weizmanu, takže mám posunutý offset při hodnocení šáhlosti), ale proto, že pod jeho taktovkou vznikl taneční jazyk Gaga. Při něm máte úplnou svobodu a improvizujete pohyby, které musí vycházet z vašich tělesných prožitků a představivosti, nikoli z toho, jak to ve skutečnosti vypadá a dává smysl (také při lekcích gaga často nemáte zrcadlo). Tento nový koncept posunul nejen Batševu, ale celý moderní tanec na úplně novou úroveň. V klasickém baletu máme naučené choreografie, výuka probíhá stále stejným způsobem a každý ví, jaký pohyb bude následovat. Gaga jde proti tomu. Dělej… cokoliv. Jedině tak se odemkne nový styl. A mají i hodiny pro úplné začátečníky, vlastně si to můžete zkusit aniž byste vůbec uměli tančit. Já vlastně dělám NMR taky Gaga – měřím na co mám zrovna náladu na základě svých somatických pocitů a vypadá to v článcích super, i když jsem naprostý začátečník.
  Aranka si koupila kromě lístků na Batševu i ty na Berševu, takže se k nám měla připojit až v divadle a já jsem to teda musela zvládnout sama. Z Rechovotu do Tel Avivu se dá dostat několika způsoby. Pokud jste neskutečně bohatí a líní, tak si můžete vzít taxík ode dveří ke dveřím. Funguj tady organizace Gett (jakýsi místní Uber), se kterou jsem ale náramně spokojená. Gett mě vždycky hodí z/na letiště a dokonce mě a mámu svezl na evakuační point, když mohly kdykoli začít padat rakety. Navíc všechno máte v aplikaci, takže j to náramně pohodlné, já si objednávám jízdu vždycky už ve frontě na imigračním (které s novým přímým letem Tel Aviv – New York znatelně posílily). Ale pořád je to taxi služba, takže odložte ideály. Jednou mě paní vysadila ve tři ráno úplně před jiným domem a řekla, že je to ten můj. Já jsem byla příliš unavená na to, abych ji navigovala, tak jsem řekla jen Todah, vyndala si kufr a vyrazila o blok jinam. Ale děsím se představy, že by se mi tohle stalo, když jsem tu nová. Ale pro nás normální lidi tu je veřejná doprava. Na tu potřebujete další aplikaci Rav Kav, což j taková nadupaná Lítačka. Nadupaná zejména proto, že stav vašeho konta sledujete jednoduše přiložením karty ke svému mobilnímu telefonu, aniž byste potřebovali nějaký validátor. A přes telefon můžete i jakoukoli Rav Kav kartu nabít, což dost eliminuje problémy, jaké má naše aplikace Lítačka, kterou mi jednou nabil táta a od té doby mám jen chybovou hlášku Tento kupón je spárován s jiným uživatelským účtem a musím v Praze potupně na přepážku v metru jako ve dvanáctém století. Takže poté, co jste si z tepla postele nabili Rav Kav bez zbytečných nervů, tak si můžete vybrat svůj spoj. Rechovot má vlastní vlakovou stanici, kterou asi lidem z Weizman-ÚOCHB letní školy nemusím představovat. Cestování vlakem je tu velice pohodlné a bezpečné. Nevýhodou je, že většina těch zajímavých věcí v Tel Avivu se nachází tak dvacet až čtyřicet minut chůze od vlakového koridoru, což někdy nevadí, ale jindy to umí být dost otravné, takže stejně musíte přesedat. A zapomeňte na vyskakování z tramvaje na Masaryčce dvě minuty před odjezdem vašeho vlaku. Tady je na nádraží rentgen a kontrola, vy nikdy necestujete sami a je tedy lepší nechat si dostatečnou rezervu, abyste to časově zvládli. Obzvlášť pokud někde musíte být na čas nebo stíháte poslední vlak před šábesem. Protože zásek na bezpečnostní kontrole vám může poměrně slušně zhatit plány.
  A pak je tu autobuch. Autobuch je normální autobus, který znáte z Česka, až na to, že pravděpodobnost, že ho někdo přepadne nebo nechá vybouchnout je o kapánek vyšší. U nás na vesnici je to v pohodě, horší je to v Jeruzalémě nebo Tel Avivu, ale Mark říká, že to už vyšlo z módy, že on si pamatuje každodenní odpalování autobusů za druhé intifády, ale že je to teď lepší, co je tu „ta velká zeď“. No. Riziko vyvažuje fakt, že autobusy vás v Tel Avivu přiblíží podstatně blíže k vaší cílové destinaci v centru a jsou levnější, než vlak. (Taky jimi jezdí švábi). Tak jsme já a můj doprovod s poetickými jmény Mária a Josef vyrazili autobusem do Avivu a pak jsme museli přestoupit na rakevet kal. Místní metro.
  Ano, po Pásmu Gazy si svoje metro zbudoval i Izrael. Nevede sice až do Káhiry, ale i tak je bezva. Tady je místo pro nemilosrdné hodnocení holky z Prahy. O hloubce metra by se mohla vést polemika, na Náměstí Míru to doopravdy nemá. Výtah je tu populárnější než eskalátor, protože jim s to hluboké zdá asi hodně. Stanice obecně působí trochu jako nový úsek metra A, až na to, že tady se rozhodli pro světlé barvy jako je bílá a světle šedá, která prostor prozařují. Což ovšem sice působí jako krásný design, ale znovu to ukazuje na mladistvou nezkušenost, protože počkejte za pár let až to bude špinavé a bude to vidět. (Víte jak jsou v Praze v centru ty dlaždicové reliéfy na zdech? Ty vypouklé a prohloubené? Tak to není jen design, ale odrážejí světlo tak, aby prostor prozařovaly) Kolejiště tu není otevřené jako u nás, ale má ty bezpečnostní zábrany, co se otevírají, až když je souprava ve stanici (Myslím, že je teď testují na Zličíně). Jako na letišti v Newarku. Srabi. Vlak je jakýmsi hybridem newyorkského metra, které někdo umyl a vyházel z něj feťáky a nezajíždí do Bronxu. Co ovšem kvituju nejvíc je plán metra nad dveřmi v soupravě (podobně jako v Česku), který vám ale ukazuje, kde jste a jaká stanice bude následovat, v latince, což je super, pokud si nejste jistí v kramflecích co se hlášení v hebrejštině a arabštině týče.
  Metro ovšem zákony fyziky pohybu nikterak neporušovalo, to až tanec Batševy, tam si fyzika odskočila na cigaretu. My jsme měli lístky na představení Šaloš, v překladu Tři nebo Triptych, a já bych se na to mohla dívat celé hodiny. Lidské tělo se nemůže takhle hýbat! Tanečníci se dokázali pohybovat v jednu chvíli tak pomalu, jako byste sledovali jinou časovou dimenzi (a kdo kdy tančil, tak ví, že jakýkoli pohyb je pomalu mnohem těžší než ta nejrychlejší pirueta) a v příští vteřině udělali sekvenci tak rychlých pohybů, že jste jen zalapali po dechu. Jejich ohebnost je naprosto za hranou, jako kdyby měli volné klouby nebo úplně přišli o kosti (jako Harry Potter v druhém díle, přesně takhle se dokážou hýbat.) Batševa ale není jen o pohybu, kromě hudby implementuje do představení i zvuky a ozvěny. Někdy bylo jeviště zahalené ve tmě a když se rozsvítilo, bylo to jako by se tam tanečníci teleportovali. Neslyšeli jsme vůbec nic, i když je divadlo malinké. Ale v příští sekvenci využili právě zvuku dopadů desítek nohou při skocích, někdy odcházeli z jeviště jako myšky a někdy jako by zatleskali sami sobě dusotem nohou. Naharin vdechl vystoupení atmosféru jakési velké zkoušky. Všechno a všichni působili ohromně nenuceně, jako by si jen něco zkoušeli v tanečním sále. Ve skutečnosti ovšem šlo o precizní práci, kde si každý musel být dobře vědom toho, kolik centimetrů je od tanečníka vlevo a kolik centimetrů ho dělí od toho vpravo. Kdyby šlo o skutečnou improvizaci, museli by se tam pokopat už v první části, ale to je něco, co si váš mozek zpracuje až po představení, kdy se fyzika a logika vrátí do sálu. Zkouškový ráz podněcují i kostýmy tanečníků. Na první pohled žádná uniformita, prostě takový ten běžný mišmaš, kdy se všichni sejdeme v posilovně nebo na tréninku. Zpočátku sledujete například jednoho nebo dva tanečníky, pak celou skupinu. Až poměrně pozdě během představení, kdy se na jevišti vystřídá celý ansámbl, vám dojde, že i ta nenucenost v oblékání splňuje skrytý a fascinující vzorec. Jak jsem již řekla, mohla bych to sledovat hodiny a vlastně bych Šaloš potřebovala vidět tak ještě třikrát, abych postřehla doopravdy všechny pohyby a aspekty, protože někdy je na jevišti tolik tanečníků a děje se toho tolik na tolika místech, že to prostě nestíháte. Kontrolka mého vytříbeného vkusu pro krásno zeleně zablikala a dostala jsem nápad na tři povídky, jak krásné to bylo.

  A pak už byl čas vyrazit domů. Aranka mě poprosila, jestli je do Rechovotu svezu „nějaké věci“, takže samozřejmě ano, ale vroucně jsem doufala, že si nekoupila třeba pohovku. Nakonec to byl hudební nástroj, jehož název mi pošeptala, takže ho nebudu jmenovat ale nebyl to klavír, a počítač, na kterém neměla hry. Ale vedoucí našeho kroužku kreslení Chaya (která není babička) mi nabídla, že mě hodí autem a po cestě jsme ještě projížděli ortodoxní čtvrtí, kde šel po silnici chlápek s Tórou, miluju.
  Psaní povídek? Kroužek kreslení? A to teď musím letět do posilovny. Koukám, že mám těch koníčků trochu dost (ááá koně vlastně), tak se k tomu můžeme vrátit příští týden.