Přeskočit na hlavní obsah

Israeli Starter Pack aneb Povinné školení

Když jsem se vrátila do Česka s naším repatriačním zájezdem, měla jsem tu možnost popovídat si se skvělou paní Veronikou, která pro ÚOCHB píše časopis Bond a natáčí podcats Chemic. Bylo mi obrovskou ctí mít možnost objevit se ve stejných zpravodajských kanálech jako skutečné hvězdy naší vědy. Ale teď nechci mluvit o tom, jak jsem se stala celebritou dejvického ústavu, nebojte. Ale jedna otázka se poměrně často opakovala a to jestli jsem prošla nějakým speciálním školením na zvládání válečných nebo krizových situací. Stručně řečeno ne. Ale jelikož Lucio nalákal nového postdoca a i jeden klučina z Dejvic se sem hlásí na doktorát, pojďme si spolu projít základním školením v oblastech, které skutečně využijete.
 

 Vítejte v Izraeli! Od Weizmannova institutu dostáváte minimálně na rok startovací byt. Gratulujeme vám. Myslíte si, že vědecká práce bude ta největší mentální výzva vašeho postdocu? Hahaha. Ne. O to se postará vaše izraelská domácnost.
 

Číslo 1 – Švábi

 Švábi tu nejsou znakem špíny nebo chudoby, tady jsou zvěstovateli léta. Pokud bydlíte v nižších patrech nebo máte, nedej bože, dveře do zahrady, tak se tady s těma potvorama setkáte asi častěji (a nepořádek váš nebo sousedů je pochopitelně přitahuje o to víc). Švábi tu také hojně využívají hromadnou dopravu, což jim umožňuje vás pronásledovat i na velkou vzdálenost, ale nebojte, preferují autobusy, které zase vy používat nechcete, protože je čas od času někdo odpálí. Zapomeňte ale na naše šváby nebo malé rusy, tady jsou pořádní američtí a němečtí švábi, doopravdy se vám nestane, že byste je přehlídli – a to ani já. Pokud si tedy říkáte, velký šváb, proleze tak menší škvírou, tak na to také rovnou zapomeňte – ty mrchy tady lítají. Pamatujete na tu scénu z Pána prstenů, jak Frodo a Sam putují s Glumem a ozve se křik nazgúlů? A jak se Frodo a Sam rozhlížejí okolo, aby viděli jezdce, ale Glum se dívá na nebe? Tak asi tak. Takže váš první krok je instalace sítí do oken. Ono není nic poetičtějšího, než když na vás v noci přistane šváb.
  Ale jedna poučka o velkých švábech tu platí – čím větší, tím lepší. Nejenom, že se do něj lépe strefíte (viz další odstavec), ale velký šváb může být pořád náhodný turista, který k vám zabloudil. Ale malí švábi znamenají, že buď přímo u vás (nebo někde sakra blízko) mají ty mrchy hnízdo. A to nechcete.
  No ale co tedy udělat, když už nějakého vidíte? Problém je, že velký brouk udělá i velké křup a ne každý na to má žaludek. Ale jak jsem vysvětlil mamince: Když je to u tebe doma, tak to dokážeš sejmout, je to přirozené. Někteří odpor ke křupu řeší tak, že vetřelce chytí pod hrnek nebo skleničku a nechají ho tam dojet. Je to humánní? Asi ne. Ale hlavně to trvá týdny, protože tyhle potvory mají setsakra tuhej kořínek. A jak anonymní přispěvatelé potvrzují: Nejhorší je, když třeba po týdnu do hrnku kopnete a šváb crrrrrrrr a je v čudu (ale pořád u vás v bytě).
  A tak o poznání jistější cesta je ho eliminovat. Taky vám maminky říkaly, že ty zprofanované conversky jsou boty úplně na nic, protože mají úplně plochou podrážku vhodnou akorát na americké asfaltky? Hm tak ne. Conversky mají plochou podrážku vhodnou na eliminaci švábů a Američani setsakra dobře věděli, co dělají. Já nejsem (naštěstí) v tomto odvětví expertem, protože jsem musela eliminovat pouze jednoho švába a to navíc tu noc, než vypukla válka, a kterého maminka pokřtila (posmrtně) na Karla. Karel byl eliminován mou světle růžovou nízkou converskou a to za tak hystericky hlasitého bojového pokřiku, že žádné křup ani nebylo slyšet. Šváb a křup. Nevím kam jsem při tom kobercovém náletu mířila, ale doporučuje se na předek, protože když urazíte zadek, ono to může běžet dál. A pokud je něco děsivějšího než šváb, tak to je zombie-šváb. Tato zkušenost vás traumatizuje natolik, že já například dřív útočím, než se dívám, a jakmile vidím něco tmavého na zemi (třeba kamenný vzor podlahy) už bouchám botou. V práci se mi dokonce smáli, že když měním NMR sondu (rozuměj součástku klidně k milionu) a vyběhne na mě šváb, jestli ho tou sondou třísknu. O tom není pochyb, takže mě Lucio bude muset asi připojistit, až bude Brukeru vysvětlovat, že kryo-sonda je na kaši, protože postdoc s ní eliminoval švába.
  Obecně tedy uklízejte jídlo (žádné „zbytky po party uklidím až ráno“), vynášejte odpadky, větrejte pouze s moskytiérami v oknech, zavírejte skříně a obecně jim znepříjemňuje život, například dejte sušenou levanduli do oken a poblíž vašeho špajzu.
  Švábi mají ale jednu skvělou vlastnost a sice to, že odvedou vaši pozornost. Protože co, že na nás Írán střílí rakety, tady byl do hajzlu šváb! A co když jich je tu víc?
 

Číslo 2 – Plíseň

 Bůh zařídil svět tak, aby byl dobrý, a tak období švábů (léto) končí a přichází období plísní (podzim a zima). Čelit švábům a plísním najednou by vás totiž s největší pravděpodobností zabilo tak do dvou týdnů, což Bůh nechtěl a tak vám to dávkuje. Plíseň tu tedy není nic, co spatříte jen v nějaké zatuchlé díře na konci ulice. Plíseň si žije i na fasádách Weizmannova institutu, který není zatuchlá díra ani zdaleka a navíc disponuje dostatečným rozpočtem na to dovolit si s plísní bojovat. Ale přesto to nedělá. Ono to jednoduše nemá cenu. Vítr od moře, vlhko, slunce. Ahoj, houbo.
  V boji s plísní můžete uplatnit stejnou taktiku jako ve válce s Karlem a jeho nemálo početnou přízní, jednoduše správně skladujte jídlo. Celkový váš systém skladování se musí posunout o úroveň výš. Co bylo v Česku skladované při pokojové teplotě (například chleba), to patří do lednice. Co jste měli v Česku v lednici ze strachu, že se to zkazí, to rovnou dejte namrazit. A co s tím, co jsme mrazili v Česku? Ehm, víte co je to tekutý dusík?
  Samozřejmě budete muset vychytat pečivo, které po noci v lednici nebude chutnat gumově, ale obecně čerstvé pečivo zakoupené v pekárně to zvládá bez problémů. To ze supermarketů bývá už o poznání horší. Ale komu by se to náhodou nepodařilo vychytat, tak pořád můžete jíst macesy, takže žádný strach. Na těch totiž ani zalití tekutým dusíkem nic nezmění a dokonce to ani nezvýší jejich drobivost. Zato ale o spoustě věcí zjistíte, že jsou z lednice lepší, než jste si je pamatovali. Například bamba nugát nebo oreo z mrazáku je ta nejlepší svačinka. A i klasické cukrovinky jako Kinder Bueno nebo naše Hořické trubičky dostávají v lednici novou dimenzi chuti. Já teď v lednici (v mléčné sekci) schraňuji obrovskou Lindt čokoládu, kterou jsem si nahamounila v rámci příprav na válku. Jde mi na ni huba šejdrem, ale otevřu ji až s první íránskou raketou. Takže ji zhodnotím později (ale pořád tenhle podzim, nebojte).
  Jednou jsem ve svém starém bytě nechala přes noc venku pitu v igelitovém sáčku – dobře možná přes jeden den a jednu noc – ale prostě druhý den ráno to byla ta nejplesnivější věc, kterou jsem kdy viděla a to jsem viděla bráchovy zapomenuté svačiny po několika měsících. Málem jsem z té brčálové zelené placky hodila. Ale počkejte – brčálově zelené?
  Asi je čas vám představit semafor plísní a jejich biotopem. Tak jako první a asi nejhorší ze všech je plíseň černá, která obývá převážně venkovní zdi, klimatizaci a vaši koupelnu (tu si probereme později, protože ta vydá na samostatný oddíl). Následuje plíseň zelená, taková ta klasická, která útočí na většinu vašich jídel. A pak je tady plíseň bílá, ta si občas taky ráda pošmákne na vaši pitě a ovoci. Docela legrace je, když se vám podaří popatřit na pitě hotová Pelennorská pole, kdy se různobarevné plísně rozhodnou bojovat o každý milimetr moučné pochoutky. Jo, takhle asi vypadá náš svět z vesmíru. Ale na rozdíl od zelené plísně, která se neumí moc maskovat, zachytit černou a bílou plíseň na pitě chce cvičené oko. Je tohle nahromaděná mouka nebo už to plesniví? Je tohle spálenina zachycená z plechu nebo už to mám vyhodit? A tato kontrola musí proběhnout už v obchodě. Obzvláště jsme tu měli jednu večerku, kde fikaně prodávali pity v modrém pytlíku, takže značně pomohli v maskování i znevýhodněné zelení plísni. Právě tam jsem zakoupila tu pitu, která zplesnivěla prazvláštně rychle a taky tam bylo ovoce, co z vrchu huj, vespod fuj. A proč říkám, že jsme tu měli večerku? Protože přestože vývěsní štít hlásal 24/6, tak ji jednou zavřeli. A pak už neotevřeli. A pak se na stažené roletě objevila jakási teze se spoustou sedmiramenných svícnů, což tady značí úřední rozhodnutí. A nemusela jsem ani umět hebrejsky na to, abych si domyslela, že vítr vane od místní hygienické stanice.
  Jo a někdy tu zplesniví i lidi. To vážně.
 

Číslo 3 – Izraelská koupelna

  Jé tak tohle je váš celoroční problém. Celoroční proto, že není výsledkem Božího plánu, ale nějakých zlomyslných architektů. Teda je vaším celoročním problémem, pouze pokud ji chcete udržet v chodu a jakž takž přijatelném stavu. Takže zaprvé: Izrael je poměrně významná velmoc v oblasti broušení a zpracování diamantů. A já mám podezření, že jim nemalá část zbrusků napadala do vodovodu v Rehovotu, protože tady je voda tak tvrdá, že když spláchnete záchod, tak tu mísu vlastně brousíte. Takže se musíte smířit s vodním kamenem a lepší dříve než později. Vaše umyvadlo, záchod, dveře a stěny sprchového koutu a v zásadě všechno, co umyjete vodou, si brzy začne kreslit vápenaté (nebo diamantové?) mapy, které se staly obzvlášť iritující, co mám ty nové brýle. Příště myju koupelnu balenou vodou.
  Jo umýt koupelnu, to je tady taky slušné psycho. Protože architekt místní koupelny se řídil několika jednoduchými pravidly, které musí koupelna splnit, aby byla zkolaudovaná. Takže zaprvé připojit zdroj vody s nanodiamanty. Následně postavit sprchový kout, ale žádný takový ten s hranou a okrajem, jako jsou v Evropě. Normálně jen kus koupelny zahraďte skleněnou zástěnou a dveřmi, na jejichž spodek přitmelujte neodnimatelnou gumu, kde se bude dařit černé plísni, ale která samozřejmě nebude těsnit, takže když někdo zavře dveře špatně nebo se bude sprchovat moc dlouho, vytopí si půlku koupelny. Ale aby to nebylo kruté, pojďme nainstalovat odtok do sprchy. Ten s jímkou. Ale jímka se může zanést, co s tím? No rozhodně mřížka odtoku musí být do dlažby přitmelovaná napevno. Jen tak pro děj. Obzvlášť tady v té zemi, kde mají holky dlouhé, černé a husté vlasy je možnost vyčistit odtok buržoazní přebytek. Kdo by to potřeboval? A když už máme v ruce ten tmel. Pojďme vzít ten, co hodně ztmavne, když se namočí. To bude infarktů, jak se každý vyděsí, kolik černé plísně mu narostlo. A omítku, tu nenaneseme rovně, ale aby házela šedivé stíny z jednoho úhlu pohledu. To je dobrý! Ať si myslej, že to zasáhlo i zeď. Ale ten tmel se musí vydrolit. Takže když ho budou drhnout v domnění, že je to plíseň, tak jim zůstane v ruce a vystresují se, že jim teď bude protejkat ze sprcháče ještě víc. Skvělý! A ještě žádné okno, jen ventilaci. Ale tam, že když se rozbije, nepůjde se k ní dostat, protože bude překážet záchod. A ještě jednu zásuvku ve výšce dva metry. Na fén třeba. A co neudrží tmel, tam dáme lepidlo, co se taky odloupne, když se nedej bože někdo dotkne hadrem. A co nějaký košík ve sprše na šampon nebo mýdlo? No to zapomeň, ať to mají na podlaze, pod flaškami může mít plíseň úplný pokojíček. Codek! A kam přijde pračka? Hahaha, dole je jedna sdílená na sto lidí s jedním cyklem za deset šekelů, to bude stačit…
 

Číslo 4 – Prach, suť, roztoči a jiná havěť

 Ať už je to písek z písečné bouře, prach ze všudypřítomných stavebních prací, výfukové plyny a prach z přemíry automobilů nebo úlomek rakety z nějaké piškuntálie sousedů, tady se vám toho do bytu dostane opravdu hodně. Obecně kvalita ovzduší je tu podle mě na úrovni Ven jen s respirátorem podle WHO. Takže vlastně celou dobu jen utíráte prach a uklízíte. Navíc tu požíváte hojně klimatizaci, která vám zajišťuje v létě chládek a v zimě teplo, ale která je mistryní v nabírání sajratu zvenku a v jeho následném víření po vašem bytě. Seznamte se s jejími filtry a jejich čištěním.
  Co k vaší psychice neprospívá je také ostré sluníčko, které doopravdy neodpouští a můžete vířící nebo usazený prach nakrásně pozorovat. Já si pamatuju, že v Padesátce jsem měla okno na jih a teda myslela jsem, že mě položí, kolik svinstva tam poletovalo ve vzduchu. V Padesátce jste mohli uklízet pořád, protože v úrovni vašeho balkonu probíhala výstavba domu, kde chlapi pořád něco řezali. (Obecně mám na tohle smůlu, protože teď mám okna naproti střeše jiného domu a šoková vlna z dopadu íránské rakety všechno svinstvo z té střechy smetla do mého okna. Mamad to ustál, ale umyjte si to pak… Navíc mamad má kolik okenních rámů? Sedm? To jsem si doopravdy užila, to mi věřte. Do konce života největší dík Luciovi, který uklidil rozmetané okno z mého pracovního stolu a zachránil můj výtisk Martinovy učebnice) Ale i když máte okna na sever, jako já teď, a sluníčko vás tedy již tolik nešikanuje co se Ukaž-jak-máš-uklizeno týče, tak si beztak jednoduše všimnete, že obsah polétavých částic v ovzduší vašeho bytu vzrostl a to podle toho, že vás začne škrábat v očích.
  To je u mě poměrně ožehavé téma, takže pokud jste na svoje očička taky tak přecitlivělí jako já, tak tady je návod, jak si pomoci, krok za krokem. Tak nejprve zkontrolujte a setřete vrstvu prachu z pelesti a nočního stolku (bude tam, nebojte, nevadí, že jste to dělali zrovna včera). Pak hoďte do prádla ručník na obličej a vytáhněte nový. Ručníků na obličej si zabalte alespoň šest vzhledem ke znečištění ovzduší a dostupnosti pračky. Následně vyměňte povlaky na polštářích. Těch také doporučuji mít několik. Obzvlášť, jak řekl jeden anonymní přispěvatel, člověk v létě brzy zjistí, že v té posteli nespí sám. Tak armádu spolunocležníků v oblasti vašeho obličeje také prožeňte pračkou. (Ve které je vlastně jen vyměníte za jiné, ale nebojte, sluníčko to pak vydezinfikuje UV-A nebo tak). Oko si vypláchněte něčím, co máte, ideálně kapkami na alergii nebo na čištění očí (diamantovou vodu z kohoutku nemohu s klidným svědomím doporučit, ale já ji používám). A na větší sezónní průšvihy si oddělte jednu lžičku a dejte si ji do mrazáku. Moudří vědí. Ale jak by se řeklo na receptu na nějakou laskominu Respektujte zkušenosti s vlastníma očima. Toto není lékařská rada a jediná rádo by lékařská rada, co vám mohu dát je, abyste si neotírali obličej v oblasti očí erárními ručníky z posilovny. Ne každý má v očích IDF jako já.
 
 Takže pokud jste ještě s hrůzou nezačali zase vybalovat, tak se na vás v Izraeli těším! Nemůžu uvěřit, že příští díl už tu budu rok!

 

 

 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak být international postdoc a nezbláznit se z toho

  Odjet na postdoc to je vlastně takový vás restart po náročném doktorátu, taková psychologická regenerace, chození do práce s úsměvem a ježdění po konferencích (s ještě větším úsměvem), zabydlení v nějaké peckové zemi. Je to pravda, ale není to jenom to. Odjet na postdoc, to taky znamená nechat všechno a všechny za sebou, zabalit si veškeré svoje živobytí do tří kufrů, zredukovat vaše vztahy na ikonky na WhatsAppu a neosobní jména v e-mailech a opustit bezpečné místečko vašeho vědeckého pole. Jak se z toho nezbláznit?     Tak hned na úvod byste mohli podotknout, že já už jsem se zbláznila dávno, protože jsem si mohla vybrat jakýkoli postdoc na světě a já jsem se vypravila do válečné zóny za chlapem, kterého jsem viděla naživo jednou. Ale to nechme stranou nebo na nějaký profesionální pato-psychologický posudek. On ani postdoc v jiné zemi, která jenom od začátku tohoto roku nečelila válce s okolními státy, válce s jadernou mocností, počí...

Odvrácená strana Měsíce aneb Jaké to je být international postdoc

  Myslím, že už jsem se tady zmiňovala o tom, že jsem ve skutečnosti nepotkala mnoho lidí, kteří by odjeli na postdoc do cizí země úplně sami, to znamená bez manželky, přítelkyně nebo přítele, nebo do země, kde nemají rodinné zázemí (připomeňte mi někdo, proč jsem nejela do toho Švýcarska vlastně). Ve skutečnosti takhle statečnou znám jenom jednu moc talentovanou paní, která objela Německo, Austrálii a Japonsko, ale namísto uznání jí to na české NMR scéně vyneslo něco krapet jiného. A pak jsem tu já, kdo se po doktorátu sbalil a odjel na vlastní pěst do válečné zóny. Dnes je to sto dní mého postdocu a možná je čas se ohlédnout trochu zpátky a zanechat nevyžádané tipy a rady, protože moje kamarády za chvíli postdoc čeká, že jo? Že jo???   Co je ze všeho nejlepší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. A úplně nejhorší na tom být na postdocu sami je to, že jste sami. Bydlím sama v moderním několikapokojovém bytě od Weizmannu, můžu si přijít domů ve dvě ráno z Arančiných...

Ze Západního břehu na Západní pobřeží

   Dneska máme v Izraeli volno, protože slavíme jom ha-acma-ut , čili Den nezávislosti, který je sice až 14. května, ale slaví se už teď. Což aspoň nenarušuje mé biorytmy navyklé na volný první máj a dovolila jsem si dnes opustit Weizmann. Den nezávislosti dostál svému jménu a chybí tady snad už jenom Will Smith. Izrael je v plamenech. Kopce nad Jeruzalémem rudě žhnou, evakuuje se, hasiči nasazují vlastní životy. Palestinské sociální sítě nabádají k zakládání nových požárů. Místo plánovaných oslav jen obavy a hustý kouř. Situace je natolik vážná, že i systém DROZD – který zůstává němý i při každodenním bombingu – začal rozesílat varovné zprávy. Zrovna tak Weizmannův institut. Vyhledejte svého přímého nadřízeného. A Lucio řekl „Cítíš kouř? Ne. Tak dobrý.“ Ale s ohledem na to, kolikrát jsme měli covid se na to raději nespoléhejte…     Pohled na děsivý požár mě vzpomínkami vrací do prosluněné Kalifornie, kde redwoody vstávají z popela jako p...