Jak jsem musela letět do San Francisca a mé další životní tragédie

  Ihned na úvod bych se chtěla omluvit za delší pauzu v Magnetech, která nebyla způsobena tím, že mi tu někdo ustřelil hlavu (což už možná někteří začali oslavovat, takže kapesníčky k poplakání zašleme později), ale protože jsem se rozcestovala (tři kontinety v šesti dnech) a nějak nestíhala. A taky bych chtěla moc poděkovat svým fanouškům a zejména Ájině tetě, kteří se zajímali, jestli mě válečná zóna doopravdy neskolila. Ale neskolila, takže se spolu můžeme s klidem vrátit na začátek dubna, kde se přetrhla nit našeho válečného zpravodajství…

  Abychom ráno viděli, jak vypadám a jestli takhle vůbec můžeme vylézt mezi lidi, podíváme se do zrcadla. Alespoň drtivá většina z nás to tak má. Zastrčíme si neposlušný pramen, upravíme sklad na sukni a zkoukneme, jestli v těch botách nemáme zbytečně tlusté nohy. Ale ono nám čas od času neuškodí, když nám někdo nastaví zrcadlo, ve kterém můžeme kromě svého outfitu vidět i svůj, řekněme, infit. Jaký život vlastně máme. A nevážíme si ho. Prostě takové vypouklé zrcadlo, které dokáže opravit náš pohled na věc.
  Mně takové zrcadlo nastavil poměrně nedávno kolega ze sousední laboratoře Alexej, když se mě zeptal, jak se mi daří. A já si jen povzdechla a řekla jsem něco empatického ve stylu Prosimtě, ani mi nemluv. Za dva týdny musim letět do toho San Francisca. Tragédie. Zvláště to: musím letět, protože tam já nebožačka musím přednášet. Ale bylo to upřímné, výlet do San Francisca mě vydržel stresovat celý měsíc. Moje kamarádka se mě zeptala, proč to tak hrotím. Tak jsem opáčila Copak ty bys nebyla pos..ná, kdybys letěla úplně sama přes půlku světa? A jí jen spadla brada. Ano, letěla jsem sama, protože Lucio i Elton už ve Státech byli. Žádný skupinový výjezd s početnou skupinou z ÚOCHB, který připomíná regulérní zájezd, kde vám stačí bezmyšlenkovitě následovat někoho schopnějšího. Letěla jsem v pátek večer (o šabatu), takže jsem si nemohla vybrat El Al. A celé týdny před mým letem probíhal krajně intenzivní bombing. Ale zatímco El Al vzlétává i přistává za raketové salvy, ostatní společnosti lety hojně ruší. Takže nad letem otazník. Do toho ale pořád potřeba postupovat v přípravách jako si například koupit adaptér do elektřiny, hygienu, zamluvit si ubytování. Připravit tu přednášku. Do toho udělat update NMR kvízu a čelit tomu, že s vámi nikdo z české strany pořádně nekomunikuje, takže trnete, jestli se to vůbec stihne. A pak po vás Lucio chce, abyste stihli co nejvíc věcí pro něj, než odjedete. A do toho bombing, který vás sere a děsí. A lidi, kteří vás serou, protože jim píšete a voláte, že tu máte strach, a oni nehnou ani brvou, přestože jste se s nimi znali léta, a místo toho vám z Ameriky píše chlap, co ho znáte šest měsíců. Nic snadného. Ale pak přijde Alexej a řekne vám Prosimtě, řekni to ještě jednou a zamysli se, na co si vlastně stěžuješ.
  A vy konečně prozřete. Protože za všemi těmi starostmi s letem, přednáškou, ubytováním a adaptérem je výlet do Kalifornie na jednu z největších NMR konferencí na světě. Na konferenci, na kterou jste si tak přáli jet a kvůli které si studenti na ÚOCHB šli po krku. A ještě vám tam dali přednášku. Je mi dvacet devět let a přednáším na ENC. A až skončím, vyzvedne mě táta a jedeme na road trip. Hele, ono to vůbec není špatný!

Zizi, Lotka a Luisa jedou taky na dovolenou do sousedního apartmánu.
Luisa to nepřežila.

  Nakonec se opět potvrdila Luciova moudrost, když mi řekl, že se nemám čeho bát. A přesně tak to nakonec celé dopadlo. Bombing ustal poté, co Spojené státy zjistily, že bych jinak taky nemusela přiletět, a pokropily Jemen. Letiště v pátek večer bylo naprosto vylidněné, pro srovnání mi to připomnělo ilustrační záběry letišť z covidové krize, takže všechno proběhlo poměrně v poklidu a ani nebyla fronta na kafe. Já jsem získala tisíc bodů na bezpečnostním pohovoru, který jsem začala tak přirozeným akcentem, že se mě zeptali, jestli mám izraelský pas. Já je teda poprosila, jestli to můžu složit v angličtině, ale nakonec jsem to složila ve weizmannisch stylem My mizvadot were in my dira be Rehovot. Mně to letělo těsně před půlnocí, takže jsem říkala Luciovi, že bych chtěla usnout a probudit se až nad Atlantikem. A udělala jsem pro to všechno! Vstala jsem v šest, šla jsem do posilovny a směnit si peníze a pracovala a večer na letiště. Ale nakonec se mi probudit se nad Atlantikem nepodařilo, na férovku jsem se vzbudila až v Kanadě. Takže z mého dvanáctihodinového letu mi zbývaly asi tři hodinky, co jsem taky nějak prochrupkala. A dokonce i moje další obava ohledně premiéry na záchodku v letadle byla lichá, protože se nekonala. Zatímco já jsem si uvědoměle nakoupila na Ben Gurionu litry vody, při boardingu mi je United všechny vylili! Ale nejen vylili, ale za ten škleb bych tomu chlapovi ještě teď dala pěstí. Nikdy by mě nenapadlo, že umím tak dobře hebrejsky jako když jsem tam na ně řvala. Dokonce i kapitán se mě zeptal, jestli je všechno v pořádku, když viděl můj výraz při nástupu, tak jsem si postěžovala i jemu. Prý mi vodu dají. Dali. Asi 330 mililitrů. Na dvanáct hodin. Pokaždé když letuška přišla, všichni jen sípali vodu, prosím. Kdyby mě do USA unesli, tak bych to ještě zkousla, ale já za to zaplatila tisíc dolarů. A taky mi vyhodili jídlo, když jsem ho nesnědla v časovém okně, no nějaká milá posádka prostě.
  Celkově aerolinka byla trochu vydřidušská, protože za to, že vám odbaví zavazadlo až do San Francisca a vy si ho jen vyzvednete v Kalifornii na pásu chtěli ne padesát, ale rovnou pět set dolarů. Což jsem odmítla zaplatit a rozhodla jsem si zavazadlo vyzvednout v New Yorku a re-checknout. To je velice tenký led, protože se dostanete do situace, kde ještě nejste ve své cílové destinaci, ale kufr máte v ruce, takže pokud přípoj nestihnete, vzlétne s klidem bez vás. Tatínek i Lucio mi nezávisle na sobě potvrdili, že je to super easy. Jen projdu celnicí a ihned odložím kufr zase na pás a jdu. Ale jak to správně shrnul Lucio později „Áááá, oni otvíraji až v šest, že jo? Ááá, pravda…“ Takže jsem ve čtyři ráno jenom nešťastně zamžourala na zavřenou přepážku a já i moje obří zavazadlo jsme se museli vměstnat do AirTrainu a sjet na jiný terminál, kde mi ho tedy již re-checkli. Letiště New Ark jsem původně považovala za jakýsi New York z Wishe, prostě jakési pofidérní letiště někde v Kdenictunic, které slouží jako tourist trap a pak vás tam někdo zkásne za transfer do skutečného New Yorku. Austria Australia a New Ark New York. Naštěstí mi ale tatínek řekl, že New Ark je zcela legitimní newyorkské letiště, skvělá alternativa k JFK. A já si z nějakého důvodu myslela, že to bude nějaké menší letiště… Letělo mi to z gatu devadesát osm a já si mimoděk vzpomněla na tu parodii Harryho Pottera, když hledá vlak do Bradavic na nádraží „Devět a tři čtvrtě? Děláš si prdel?“ Cesta mi utekla docela rychle, hlavně mi nevylili newyorskou vodu s elektrolyty a nikdo ani neobjevil můj koláč, který si procestoval z Izraele do Ameriky a nikoho nevzrušil, protože není liquid. Pustila jsem si Oppenheimera, což je náš oblíbený film s Markem, a pokaždé, když se tam objevil záběr, ke kterému se v práci často vracíme, musela jsem se začít křenit, takže si lidé okolo mě nepochybně mysleli, že jsem nějaká sadistická fanynka nukleárních zbraní. Však nuclear magnetic resonance. A pak jsem letěla nad Chicagem a to bylo po dlouhé době nejblíž, co jsem si s Vašek byli. Experientia re-united díky křídlům United Airlines! Ale letiště v Tel Avivu ani ta newarkská prďolka se nemohli vyrovnat naprostému chaosu letiště v San Franciscu, na kterém vám mohu doporučit jenom „Kašli na šipky“ a bude to ok.
  A pak už San Francisco! Kde jsem se rychle ubytovala a šla se potkat s Eltonem. Byla jsem hladová jako pes, tak jsem si zašli na hamburger a vyměnili si nějaké novinky, co se dělo v Izraeli a co zase na meetingu o hyperpolarizaci. Lidé říkají, že… Ale rozhodně to neříkal Elton! Tak jsme se šli projít, protože bylo doopravdy krásně, a neubránili jsme se tomu porovnat Ameriku s Izraelem. Protože teprve další země nastaví zrcadlo té vaší. Je ohromně zvláštní být někde, kde se nemusíte bát, že přiletí rakety. Je zvláštní přijít na nádraží a neprojít rentgenem. Je zvláštní být na konferenci v Asilomaru, což je otevřený kampus a kdokoli sem může přijít. Je zvláštní nesmět pít mimo restauraci. Je zvláštní vidět feťáky a bezdomovce na každém kroku. Je zvláštní jíst tak odporné jídlo. Je zvláštní se na ulici bát, že vás někdo napadne. Je zvláštní, když se na vás vaše okolí jenom falešně kření. Je zvláštní moct jít o víkendu nakoupit a sjet kamkoli hromadnou dopravou. Je zvláštní žít v real-life Simpsonech a Sims. Vyměnili bychom to? Leda pokud si můžu vzít s sebou normální koupelnu.

To vám byla nuda. Naštěstí příští zápas už budeme sledovat z Eltonovy jachty.

   A jelikož, jak pravil Elton, není výletu do USA bez baseballu, zašli jsme si ještě na zápas San Francisco Giants (Go, Giants!), odkud jsem si každý odnesli sošku baseballisty, kterou jsme dostali jako dárek. (Baseballista taky cestoval tři kontinenty a teď mi hyzdí knihovničku. Rozdíl mezi tváří fešáka na krabičce a jeho vyvedením do plastového panďuláka je na žalobu.) Zážitek to byl super, ale tomuto sportu mnoho nerozumím, kdyby okolo toho nedělali tolik reklam a zbytečného humbuku, nemuselo by to trvat tři hodiny. Já jsem to v půlce vzdala, protože mi byla zima a taky jsem dostávala pravidelné mikrospánky po své šestadvacetihodinové pouti. A musela jsem být krásná na další den, kdy nás vyzvedne Lucio a pojedeme na ENC!