Rakety jsou zpět a výlet kolem hory Tábor

  Spousta lidí a věcí mi tu nesmírně chybí. Samozřejmě mi chybí moje rodina, moji kamarádi, můj bývalý školitel Martin a teď už i Lucio, který odjel na měsíc do Ameriky. Ale pokud mi někdo doopravdy nechyběl, tak to byly rakety. A hádejte kdo z výše uvedených se uráčil dorazit? Ano, samozřejmě balistické střely osobně.
 
  Teda ony zatím nedorazily, protože je po cestě vždy nějaká proti-raketa odpraví. Upřímně; dělám si z toho srandu, ale je to tu teď nejraketovější období, které jsem zažila. Dobře, já jsem tady toho moc nezažila, protože se mi podařilo vyhnout sedmému říjnu i oběma íránským útokům, ale přece. Když jsem přijela v říjnu, byly tu raketové útoky v Rehovotu tak ob deset-dvanáct dní a pak přišla i nějaká nečekaná měsíční pauza. V prosinci jsem jela domů na Christuku (což je název pro Vánoce, když se překrývají s chanukou) a Jemen to tu mezitím slušně zbombil. Ale po mém návratu tu byl zase klid. Cha, zalekli se. Ale jak správně předpověděl Lucio, ne na dlouho. Teď nečelíme poplachům ob týden nebo jednou týdně, ale denně nebo i vícekrát za den.

  A jak to tak s raketama bývá, ony nikdy nedorazí, když se vám to hodí, ale pokaždé v tu nejhorší chvíli. Tak například už mě chytily na odletech na Ben Gurionu (prozatím nejhorší zážitek celého postdocu a to počítám tu košer bramborovou kaši), v synagoze a tento týden se doopravdy vyznamenaly. Ve čtvrtek jsem měla poměrně důležitou konferenci pro Azrieli postdoky (o které vám povím někdy později, až budu mít nějaké sexy fotky) a jádrem této konference bylo připravit popularizační přednášku o svém výzkumu v Izraeli. A já jsem se pochopitelně hrozně bála, že zaspím, i když se to teoreticky nemohlo stát, protože já jsem přednášela až v jednu odpoledne. Ale pochopitelně jsem tam chtěla být už od začátku s kamarády. Takže tři budíky na „okolo půl šesté“ abych ráno stihla snídani a celkovou přípravu. Pak už se snažit nejíst a nepít. Protože přednáška se nahrává na YouTube a já jsem nechtěla reprezentovat Lucia pokydaná (nicméně jsem si zabalila náhradní šaty). Takže tři budíky v patnáctiminutových intervalech. Ale Húthiové mi tajně nastavili ještě čtvrtý budík a to dokonce již na čtyři ráno! Ačkoli jsem si v ložnici sestavila důmyslný set up pro tyto situace ve stylu: Zazní alarm, vříská siréna, bude potřeba světlo, jenže mám ostrou lampičku, tak tedy otočit lampičku směrem od postele, aby mě neoslepila až ji uprostřed noci rozsvítím a ups mám zrcadlo na skříni, takže odsunout dveře se zrcadlem do rohu, aby mě neoslnil ani odraz z té lampičky, nasadit si brýle, který nikdy nesmí být na kraji stolku, protože je tu zmatek a taky všude dlažba, nasadit si je a pak tedy rychle vstát a zabouchnout okenice. Toto je výcvik, následuje popis reality. Zdá se mi, že jedu s bráchou v autě v ulici poblíá našeho domu v Praze a vyprávím mu vtipnou historku o Kuprovovi a sacharóze (která se ale doopravdy stala, podle mě si ji můj mozek právě ukládal do dlouhodobé paměti a přemazával třeba Blochovy rovnice nebo nějakou jinou blbost), když v tom se ozvalo crrr-crrr crrr-crrr a já mu říkám „Zajeď ke krajnici a musíme vystoupit, to letí raketa.“ A jak tak stavěl u obrubníku, tak už jsem slyšela sirénu a jak jsem otevřela oči, tak siréna byla i u mě v ložnici, akorát hlasitější a otravnější. Po mikrosekundovém zkratu typu Budu chrápat dál, seru na ně, jsem se nadzvedla na posteli, po tmě a bez brýlí otevřela okno, jednou rukou (protože tou druhou jsem se pořád opírala o postel) jsem zabouchla pancéřové okenice, zajistila je, zavřela okno a zase sebou práskla na polštář. V tu chvíli mi došlo, jak jsem hustá, ale jak smutný tohle ve skutečnosti je.
  Ona je prostě jenom otázka času, kdy mě ty rakety zastihnou v nějaké nesnadné situaci jako třeba: na záchodě (až uvidíš medvěda, hoven bude dost), ve sprše, někde ehm s někým ehm, při vaření, ve výtahu, při plnění hélia nebo při placení nákupu. Anebo třeba na konferenci. Tak. Protože další zářez raket v tomto týdnu byla přednáška mého kamaráda YuFenga, kterou přerušily. YuFeng přednášel hnedka po mně, takže jsem měla docela kliku. I když já jsem dost trhlá a kdyby to šlo, tak bych si to s ním vyměnila, protože si představte ten virál, co by to hodilo NMR-Challengi a Luciově laborce – holka řekla slovo nuclear a už po ní střelili. Tyto vtípky tu docela kvetou, protože v krytu mi jedna paní z nadace řekla, že moje přednáška byla doopravdy skvělá, až Húthiové uspořádali ohňostroj nad Tel Avivem. Nakonec to ale nebyli Húthiové ale Hamás, který si za rozkradenou humanitární pomoc nakoupil nové rakety.
  Překvapivě ve čtvrtek večer nikdo nic neposlal a to ani celý pátek, když jsme se vypravili s International Office na výlet k hoře Tábor (nebo jak se říká tady Tavor). Já jsem o hoře Tábor věděla jenom to, že tam produkují odporné víno, které vám způsobí reflux již během konzumace a vyvolá vám holčičí dny do dvanácti hodin (u mužů zatím netestováno). Ale Elton zase věděl, že to je hora, kde došlo k Proměnění Páně, na což jsem se ho zeptala Jé a co to je? Tenhle výlet byl ale speciální v tom, že jelo rovnou pět lidí z Luciovy skupiny a zbrusu nový doktorand od Ilyi. Nevím, jak dlouhou mají doktorandi záruční dobu (mě Martin nestihl vrátit a nestihl mě vrátit ani Lucio, chachacha), ale tenhle chlápek v ní ještě stoprocentně je, protože je tady tak osmdesát hodin. A díky mé maličkosti tu bude i další dny, protože když jsem zjistila, že si nevzal vodu, odlila jsem mu do své kytičkované flašky ze své železné zásoby. Jako správná židovská máma jsem mu prve udělala córes a pak mu dala vodu. Ale o je tady normální. Počítá se pomoc, ne přitroublý americký úsměv.

Toto není Kraj, ale Izrael. A hora Tábor.

  Výlet jsme si parádně užili a taky jsme tmelili kolektiv, protože je vždycky dobře se vidět i někde mimo magnetické pole. Izrael je krásná země, kde se na velice malém území střídá neskutečná diverzita krajiny od vyprahlé pouště po zelené louky, které byste klidně připsali Walesu nebo Skandinávii. A kultura je tu ještě bohatší. Třeba my jsme na naší pouti navštívili čerkeskou vesnici a shlédli video o jejich historii a tradiční tanec naživo. Po vyhnání z domoviny Rusy v devatenáctém století se Čerkesové uchýlili do Turecka a na Blízký východ. Přestože se jedná o muslimy, i je vyhnala z domovů válka na severu s Libanonem. Izrael je možná označován za Židovský stát, ale ve skutečnosti by se měl jmenovat Stát utlačovaných nebo Stát těch, ke kterým se všichni otočili zády.

  Jenže: Raketo, k Izraeli čelem, k Jemenu zády! Když jsem přijela domů z výletu, byla jsem už doopravdy unavená. Únava z konference a natáčení se sečetla s tou výletovou a při šábesovém volání domů mámě už jsem skoro usínala. A to nevymyslíte. Zrovna v tu a pouze v tu chvíli, kdy jsem zhasla a položila hlavu na polštář, tak přesně v tu chvíli se ozvalo crrr-crrr a siréna. Fakt dík no.
  Jemen nám tu taky drží ekonomiku, protože dneska ráno nám v 7:30 odtroubil čas jít do práce. Já jsem se ještě povalovala, ale budík to je k nezaplacení. Nevýhoda je, když se vám ráno chce hrozně čurat, musíte vydržet dalších deset minut, než popadají šrapnely.

Věděli jste, že dojení krav je povoleno i o šabatu, přestože se jedná o práci? Tóra totiž zakazuje činit zvířatům bolest. V dnešní době se hi-tech nation stačí vyvinout nějaký automat, co by to vyřešil za ně. V židovských domácnostech se také často před večeří dá miska se žrádlem domácím mazlíčkům, za které jsme zodpovědní.