Křižácká výprava do Jeruzaléma

Jeruzalém. Svaté město. Kolébka civilizace, místo, kde se tři světová náboženství hádají o každý kámen. A to nejen o ledajaký balvan, ale i o samotný kámen Stvoření ukrytý v Chrámové hoře. Místo, které na vás dýchá příběhy. Místo, odkud vzešla naše židovsko-křesťanská tradice. A taky místo, kde se sbíhá krajní fanatismus. Možná i proto mám s Jeruzalémem tak bipolární vztah. Člověk tam zažije a uvidí mnohé…

 

 Nedávno jsem se vracela z vyčerpávajícího workshopu v Tel Avivu, ale namísto abych nasedla na vlak směr Rehovot, pokračovala jsem další hodinu do Jeruzaléma na sraz s Arankou a výlet do botanické zahrady. A tak mě zastihla sebereflexe – ano, občas se to i mně stane (bohužel ve většině případů až příliš pozdě) – když jsem si uvědomila, jak samozřejmé pro mě je jet do Jeruzaléma (nebo, upřímněji, jak otravně dlouhé trmácení se do Jeruzaléma umí být) a přitom je to město, které spousta lidí nemá šanci nikdy navštívit, i když by chtěli. Anebo nemají odvahu. Protože na Jeruzalém musíte mít hodně odvahy. Nicméně ta nám tady ve skupině nechybí, takže jsme si tam uspořádali laborkový výlet, vytáhli jsme náš vozový park, nastrkali se do aut a vyrazili po dálnici směrem ke Svatému městu. Jako trestná výprava.

  Nicméně křižáky jsme nabrali až tam.

 Pochopitelně jsme dostali mírnou výukovou masáž o tom, že hostíme slavného NMR spektroskopistu (vlastně takovou celebritu, že jsem ho znala i já), ale že je silně věřícím katolíkem a my tomu svůj výlet Jeruzalémem přizpůsobíme. A to nejen s pověstnou pohostinností a otevřeností k druhým, ale zejména bez pitomých poznámek a významných pohledů, ano, hlavně bez těch pohledů. A už vůbec nepřichází v úvahu, abychom se culili. V tu chvíli mi před očima proběhl celý můj dosavadní život strávený v Božím hrobě…

 Poprvé jsem tam byla ještě před válkou, s Martinou, Zuzankou a Kubíčkem. Na konci července, vyplivnutá do zcela nové země, ve které jsem se zdaleka nepohybovala tak jistě jako dnes. Zahalená od hlavy až k patě, abych nepobouřila ani jedno náboženství a nespálila se na škvarek. Nutno podotknout, že už jsem předtím byla v synagoze, dotkla jsem se Zdi nářků a odcouvala si z Chrámové hory se samopaly namířenými do obličeje, zatímco jsem se snažila nezašlápnout člověka, co se mi plazil u nohou a nezaklít, když přišel nečekaný schod. Takže Zeď nářků a Chrámová hora, rentgeny, samopaly, bezpečnost a odstup od cizích těl. Versus… Brutální tlačenice v Božím hrobě bez jediné bezpečnostní kontroly, naprosto kontaktní lidé, strach, vydýcháno. Nekonečná (oh well, půlhodinová) fronta do hrobky, u které hlídkuje přísný kněz. Kubíček vykázán a poslán pro delší kalhoty, my vpuštěny dovnitř. Vevnitř tma, než oči přivyknou šeru, už na vás kněz volá, abyste laskavě vypadli. Vedle vás, tělo na tělo, se někdo modlí a líbá kámen. Hrozný pocit nepatřičnosti, nevíte kam s očima. Sunete se ven. Míjíte Kubíčka v laboratorních gatích. A vaše kamarádka se zeptá „To bylo pěkný, co to bylo?“

Bazilika Svatého hrobu, červenec 2023

  Nicméně ani ne za týden pouť do Jeruzaléma zas. Tentokrát i s vašimi kolegy z konference (na kterou jsem docházela tak poctivě, že nejsem ani na té společné fotografii, já jsem celé dny jen bloumala po kampusu a prohlížela si informační tabule s vyrytým Luciovým jménem a četla jeho e-maily z druhého konce světa, to zrovna fotograf zachytil). Před kostelem nás nějaká intenzivní paní proklela. Jo. Křičela na nás něco o tom, že jsme židovská špína a měly by nám upadat prsty na nohou. Křesťanská láska 2.0. Myslím, že přesně takhle si to Ježíš – mimochodem Žid – představoval. V kostele jakási bohoslužba, kadidlo, ale zase méně lidí, protože je skoro večer. Doporučuju. Před kostelem stojí koš na bomby. Vypadá jako ponorka vynořující se z chodníku. Všude lomozí rekonstrukce a kočky.

Znáte ten pocit, když se na sebe díváte do zrcadla a řeknete si: Tohle jsem já. Tohle není film. Tohle se mi doopravdy děje. Kdy se můj nedostižný sen stal moji každodenní realitou? Někdy je potřeba poodstoupit ze stínu svých každodenních starostí a říct si: Proboha, tohle jsem já. Jsem ve skupině Lucio Frydmana, jedné z nejlepších NMR laboratoří na světě. Žiju v Izraeli. A ještě dlouho budu.

  Následuje skoro roční pauza v návštěvách Božího hrobu kvůli válce, ale v červnu jsem tam zas. S maminkou. Je to tam k nepoznání. Rekonstrukce, kočky a koš na bomby zůstaly. Ale lidi zmizeli. Jsme tam de facto samy. Nicméně ani tak nám nebylo dopřáno strávit v hrobce více jak třicet vteřin a opět jsme musely jít po třech, i když jsem si stoprocentně jistá, že by ta paní, co tam byla s námi, raději počkala třicet sekund a šla tam pak sama. Trojjedinost forever. Pastor, kterého jsem (prý neuctivě) překřtila na poustevníka, protože on jako by z oka vypadl Martinu Myšičkovi, když hrál právě poustevníka v pohádce Princezna a půl království (smraďochu!), nás – taky neuctivě - vypakoval ven.

  A teď stojím před bazilikou Svatého hrobu zase a usilovně se modlím, aby si poustevník-Myšička vzal dovolenou a mě nezacuknul ani sval před Luciovými hosty. Někdy lituju, že nemám medvědí ksicht jako Chuck Norris. Místní věřící řekli, že oni do kostela nepůjdou, protože podle Desatera je křesťanství proti přikázání Neučiníš sobě modly, protože zpodobňuje Ježíše a Boha jakožto fyzické osoby. Já jsem se po nich jenom toužebně ohlédla, ale Luciův spalující pohled v zátylku „jen zkus!“ mě donutil pokračovat do šera baziliky. Ihned u vchodu nás upozornili, ať si vypneme mobilní telefony, což chápu, protože tady v Izraeli pořád někomu chodí zprávy na WhatsApp nebo někdo telefonuje či nahrává hlasové zprávy. Já, která mám nahlas jen zprávy od Lucia, který stál vedle mě, jsem byla v klidu. Nicméně když si potřeboval někdo něco během nekonečné exkurze vyřídit, stavěli jsme si ze sebe navzájem hradby a schovávali své namodrale ozářené tváře. Což celé ztratilo smysl poté, co si kněz hlídkující u hrobky (naštěstí to nebyl Myšička!) nerušeně projížděl něco na smartphonu. Já jsem tentokrát hrobku vynechala a prohlížela jsem si lustr.

  Bazilika Svatého hrobu je určitě něco, co byste měli vidět. Ať už příběhu o Ježíšovi věříte nebo ne, nebo chcete věřit, ale nemůžete, z historického i estetického hlediska je to naprosto úchvatné místo. Například jen to, že kostel není vystaven v jednom duchu, ale každá odnož křesťanství tam vlastní svou část, takže najdete místa, která jsou zlatá a plná ikon, ale i naprosto strohé katakomby aramejské větve. A graffiti, protože lidi jsou blbci. Já jsem měla celou exkurzi plnou hlavu otázek, ale Luciův výraz říkal jasně „Prosím, buď ticho. Promluvíme si o tom potom.“

  Pak jsme šli ještě na vyhlídku zkouknout Staré město a udělat si několik skupinových fotek. Když už jsme mrzli (protože tam byly asi čtyři stupně, horor!), tak jsme se posilnili falafelem a konečně vyrazili ke Kotli. Jakože ke Zdi nářků. To je moje místo! Tam se chodívám dobít. Zapřu se rukama o ty obří do hladka ohmatané kvádry a čerpám energii. Takhle se asi cejtí můj telefon v nabíječce. Tentokrát jsem neměla žádné papírové přáníčko, ale přišla jsem jenom poděkovat, že jsem mohla na ten Weizmann doopravdy přijet, že jsem mohla i takto málo času strávit u Lucia, v téhle milující skupině, ve které se nemusím otáčet přes rameno. A taky za další věci. Pak jsme si udělali fotku s Korin, kterou sem dávat nebudu, protože bych se jí na to musela zeptat a to by mohlo vyústit v to, že to začnou číst. Nicméně na fotce vypadám jako chasidka, protože mám zakryté vlasy šátkem, což Lucio nekomentoval, ale bylo jasně vidět, jak si tuto informaci ukládá (Blíženci, no). Největší výhodou Zdi nářků je, že muži a ženy jdou odděleně, mezi vámi je jakási dřevěná palisáda. Tuto zábranu jsem nejprve vnímala jako naprosto nábožensko-historickou otřesnost, obzvlášť v kontrastu s tím, že k nově objeveným základům Zdi můžete všichni a oddělení tam nejste. Přesně jak to bylo v pohádce o Mojžíšovi „Kámen na samém vrcholku hory, která k nebi ční, má se za důležitější, než ten kámen základní.“ Takže k základům všichni, nahoře oddíly. Jenže teď, když žiju v izraelském společenství, tak jsem tuto zábranu začala vnímat jako jakousi záruku mého soukromí. Nicméně tato iluze mi byla nazítří brutálně rozkopnuta, když moje kolegyně u Lucia v kanceláři řekla, že je moje zásluha, že naše experimenty začaly fungovat, protože mě včera viděla se modlit. Střet pohledů, totální diskomfort, mně i jemu poměrně trapně. Ale pryč od toho.

Kotel.
Znáte tu písničku od Kristiny Horehronie, jak tam zpívá "Sem sa vždy vratim, keď ma niečo zroní"?
No tak já chodím sem.

  S klasickou nespravedlností židovsko-křesťanské otázky jsme strávili asi dvě hodiny v Božím hrobě a dostali jsme na Zeď nářků deset minut. Pak už byl čas vyrazit domů. Cestování Jeruzalémem má jednu zásadní nevýhodu a to je fakt, že můžete skončit velice snadno ve Východním Jeruzalémě, anebo jak tomu říkáte vy, v Palestině. Nebo zas tak snadno, protože musíte překročit hraniční kontrolu. Ale málokdo se stará o Evropany, kteří se rozhodli jet na Západní břeh, mnohem větší bojovka je dostat se zpátky. Já jsem takhle málem na Západním břehu skončila, ale vojákům mě bylo líto, takže mě legitimovali a pak mi řekli, že když půjdu jinou ulicí, která vede po izraelské straně, bude to pro mě i pro ně lepší, protože mě pak nebudou muset tahat z průseru. Ale i tak jsou v Jeruzalémě čtvrti, kde byste tak úplně nemuseli být a i z toho auta vycítíte, že přestože se cesta stále tváří jako normální výpadovka, atmosféra v okolních domech je značně jiná, nikde není modrá a bílá, zmizela i hebrejština, zmizeli běžně oblečení lidé a dopravní zácpa, kde stojíte v našem pidiautíčko tři holky a spící Rob, se stává noční můrou. Lilli ale zpoza volantu konstatovala, takovým tím tónem jak uklidňuje nejen nás ale hlavně i samu sebe, že je všechno v pořádku, protože Lucio je hned za náma a jedeme tedy správně. Na to jsem řekla, že Lucio možná jede hned za náma, ale v brutální panice stylu „Kam to jedou! Pitomý postdoc! Teď abych to řešil.“ A on by to řešil, protože Lucio je komplexní borec. Jednou se stalo, že jsme šli na návštěvu, ale spletli jsme si dům a tak nějak jsme vlezli k někomu jinému, kdo nás ani nečekal a měl psa. Když jsme si to uvědomili, že nikdo není doma a cosi tam začalo škrábat tlapama o podlahu, Lucio zavelel k rychlému ústupu, ale jako správný pastýř před sebe nahnal všechny své ovečky a kryl nám záda. K dokonalosti příběhu už chybělo jenom to, aby ve chvíli, kdy přibouchl plechovou branku do ní narazilo padesát kilo rozběhnutého rotvajlera nebo tak něco.

  Nakonec nás ovšem divno-cesta vyplivla na izraelskou dálnici a jeli jsme domů.

  Tak zase v červnu. Doufám, že tam zase bude Myšička.