Israeli timescale aneb Jak utíká čas v Izraeli

  Celý můj dosavadní NMR život trval vodíkový experiment 92 sekund, tedy minutu třicet dva, a uhlíkový experiment trval no… když bylo hodně látky tak patnáct minut, častěji ale hodinu (tisíc dvacet čtyři skenů) nebo i klidně dvě, čtyři, šest, osm… Snímání NMR signálu v rámci jednoho skenu, takzvaný akviziční čas, byl tak sekunda pro vodíky, na uhlíky sekundy dvě. A právě délka tohoto akvizičního času vám určuje s jakou frekvencí jste schopni zaznamenávat body do spektra, čili to, jak vaše výsledné spektrum vypadá. Byl to přesně zkalibrovaný a předvídatelný rozvrh. Ale pak jsou tu tací, kteří tolik času na experiment nepotřebují – SSFP NMR spektroskopisti. Je těžké nás mít rád.

   Zatímco běžně se signál snímá jednu až dvě sekundy, SSFP NMRista to zvládne za pět až deset milisekund. Dvacet milisekund, když jste začátečníci. Čtyřicet milisekund, když máte problém, ale to už je doopravdy krajní mez! Naměřit vodíky trvá třicet sekund, uhlíky s vysokým rozlišením tak minutu čtyřicet. Když už si to chcete protáhnout (třeba na čtyři minuty, za které stejně nestihnete nic udělat ani si v tom obřím kampusu někam dojít), můžete přidat takzvané dummy skeny. To je falešný sken, kdy sice vyšlete pulz, ale nesnímáte signál. Kolik jich tak normálně dáváte? Dva? Čtyři? Já jich tam dneska lískla dva tisíce čtyřicet osm. Čili dalších dva tisíce čtyřicet osm pulzů na bedra mých přepjatých cívek. Z mého magnetu se stal jakýsi přetažený kojenec, od kterého se ani na chvilku nehnete, protože co pět minut vyžaduje vaši stoprocentní pozornost. Mým dnům plným multi-taskingu, kdy jsem změnila teplotu, pustila uhlíky nebo využila frontu experimentů a šla psát článek, dělat prezentaci nebo vyhodnocovat jiná data právě odzvonilo. Tady zasednete k magnetu, pak vás vyzvednou na oběd a pak u něj zase sedíte. Hodinu za hodinou. Den za dnem. Týden za týdnem. Nějaký vtipálek nám tam položil kbelík. Ještě se tam musí zavést hadičky vyživovací sondy a už to bude naprosto dokonalé místo.
  Samozřejmě se možná někteří z vás chytře zeptají, proč prostě nevyužiju možnost dát experimenty do fronty? To vlastně dopředu všechno nastavíte, pak jen řeknete magnetu, v jakém pořadí to má nasnímat a zatímco maká tak jdete dělat něco jiného nebo si skočíte na kávičku. Já jsem ráda, když si skočím na záchod. Víte, jak je všude doporučeno, že byste neměli jít se sílou pulzu v decouplingu nad 1 watt? No. A o tom limitu 2 watty už jste slyšeli? Tak my jsme se s Luciem shodli na hodnotě 1.97 wattu. Ten magnet se vlastně škvaří a od toho nemůžete odejít, protože to kdykoli může vyžadovat váš zásah. Rychlej zásah. Lucio mě uklidňuje, že všechno bude v pořádku, na to jsem rezignovala s tím, že ok, že dokud z toho neuvidím šlehat plameny, tak je všechno dobrý. To se naštěstí (zatím) nestalo, ale pokaždé když se náš kolega vrátí do laborky z kuřpauzy, SSFP NMRisti se s panikou v očích rozbíhají k magnetům.

Edit: Vlastně jsem si vzpomněla, jak jsem u magisterských státnic dostala otázku z praktických aspektů NMR spektroskopie Jak dlouho trvá vodíkový experiment. Já jsem na to se zcela vážnou tváří odpověděla, že to záleží na tom, jak si ho člověk nastaví. Zatímco komise sinala a chytala se stolu, Zdeněk se tomu naštěstí jenom od srdce zasmál a řekl: Pravda, ale tak ten běžný.
   Běžný vodíkový experiment trvá devadesát sekund. Vždycky mi to přišlo jako chvilka, to člověk nic nestihnul a prostě to tam odseděl než změnil teplotu nebo pustil uhlíky a mohl si odběhnout věnovat se něčemu jinému. V Izraeli ale vím, že devadesát sekund je hodně času. Je to doba mezi vletem rakety do izraelského vzdušného prostoru a jejím dopadem do Rehovotu. Doba, za kterou se stihnete pobalit, vyrazit do krytu, stihnout odvléct i ty vyhořelé zaměstnance, kteří na to již pečou, a zavřít se tam. Jak říkám, spousta času. A co teprve 120 sekund. Dvě minuty? To je věčnost. To si dám oběd do mikrovlnky a ještě si jdu mezitím odskočit, šetřím čas, kde se dá.
   Protože zatímco můj magnet snímá v rychlém sledu ta-ta-ta-ta-ta-ta, přesně takhle mi tu ubíhají dny a týdny. Ta-ta-ta-ta-ta-ta. Vlastně tu budu zítra pět měsíců. Někdy mám dojem, že jsem tu pět minut a jindy zase, že tu žiju už pět let. Dobře, není to ještě ani sedmina z mého celkového kontraktu, ale jsem ráda, že jsem zrovna sem mohla vyjet na víc let.
   V Izraeli sice pořád jakoby spěcháte, protože situace kolem vás se mění doopravdy rychle, ale současně si tak nějak uvědomujete, že na všechno je dost času. A že se to nějak nakonec zadaří. Žiju tu způsobem, který pro mě býval nemyslitelný. Dodělávám přednášku na seminář dvacet minut před tím seminářem. Přihlašuji svoji práci na konferenci osm hodin před uzávěrkou (to je dost času), nemám letenky na návrat do Izraele a má mi to letět za měsíc. Několik týdnů jsem měla zpáteční letenky ze San Francisca, které mi zabookoval tatínek, ale neměla jsem letenky tam. Tatínek si je zabookoval se zbytečně velkým předstihem a teď se musí otočit v Mnichově. Kdyby žil jako já a vlastně si kupoval let až na letišti, mohl si to koupit rovnou z Mnichova, že? Rozlučte se s dohodnutým srazem týdny dopředu, jako vás mají vaši evropští kamarádi v diářích. Tady vás někdo vytáhne na pivo z kanceláře nebo spadnete do party rovnýma nohama rovnou z ulice, na které vás někdo odchytil cestou na důležitý nákup, který jste několik dnů odkládali a fakt ho potřebovali udělat. Ale zrovna tak rychle a nepředvídatelně se vám věci mění a ruší pod rukama. Žije se teď, žádné dlouhodobé plány.
   Třeba když jsem si dohodla odvoz z San Francisca již před měsícem a dneska se pán tvářil překvapeně, že mě má odvézt. Ale jo, jasně, to není problém. Napiš mi den předem, jo?

  Abych se s životním stylem tady lépe srovnala, ohromně jsem si oblíbila svoje chytré hodinky, nebo, jak říkám, malou totalitku. Ty mě totiž nejen ujišťují kolik je hodin, ale rovnou neváhají pobídnout mě k pohybu, pochválí mě když nachodím tolik a tolik a zprdnou, když sedím na zadku (ostatně není nic milejšího když máte zácpu nebo průjem a dostanete hlášku Je čas vstát!) a díky skvělému nastavení mě také probíjí elektrošoky tehdy (a jen tehdy), když mi Lucio pošle zprávu. Což když se jednou dozvěděl, musel okamžitě vyzkoušet…