Izrael je Svatá země a také země, kde se stalo asi nejvíce zázraků na kilometr čtvereční. Vlastně by tu měli mít spolu s mapami hustoty zalidnění a zelené plochy i mapu hustoty výskytu rozličných zázraků, docela by mě to zajímalo. Já sice zatím měním vodu jen v moč, ale pár parádních zázraků se mi tu již přihodilo. Ono jak tu má člověk k nebi trochu blíž, musí si dávat pozor na to, co si přeje. Mohlo by se mu to totiž splnit…
Na Weizmannově
institutu máme teď pořádnou nálož práce a mohu tedy každému prozradit tajemství
místního úspěchu: pracuj. Pracuj hodně, miluj to, miluj svoji rodinu, měj se o
koho opřít a ty papery budou. I já snad budu jeden brzy mít. Nicméně v mezičase,
zejména ve fázi Pracuj hodně, je občas docela těžké řešit i něco jiného kromě
spinu a je tak nesmírně pohodlné odklánět některé záležitosti na druhou kolej. Ale
naštěstí, Izrael je malá země a o náhody (zázraky) tu není nouze, takže i když
celé dny dřete u magnetu a vše odkládáte, nakonce vám toho spousta napadá do
klína.
Mně například
scházela trouba. Tři měsíce pouze se sporákem a mikrovlnkou jsem i já
vyhodnotila jako bod, kdy bych mohla svou životní úroveň zase posunout o
stupínek výš. Třeba upéct koláč pro kolegy. Nebo batáty k obědu. Nebo kuře.
A tak jsem v hlavě zformovala myšlenku koupit si troubu a ještě jsem ji vyslovila
nahlas na hebrejštině, kde my všichni vysvětlili, že to přece není problém
koupit si malou troubu. A tak jsem se smířila se svým novým úkolem a šla si
lehnout. Jenže co se nestalo. Ráno mi přišla zpráva na WhatsApp. Mně moc lidí
ráno nepíše a ani jsem nedostala elektrošok do zápěstí, takže to nebylo od
Lucia (o tom někdy později). Psal mi můj soused, jestli nepotřebuju troubu. Že
má rok starou, ale stěhuje se a potřebuje se jí zbavit. Díky! Takže zatímco
jsem si vizualizovala, kam pro troubu zajít s co nejlepším dopravním
spojením nebo koho poprosit, aby mě hodil do obchodu nebo kde ji objednat
on-line, ve skutečnosti jsem jen vytáhla z peněženky modrou bankovku a Max
mi umytou troubu přinesl a zapojil. Nádhera.
Edit: Trouba
nevyužitě dřepí v kuchyni již třetí týden, ale ten p o c i t , že ji použít
m = ž u, kdybych chtěla…
Moji kolegové
náležitě ocenili, že mám tedy po čtvrt roce v čem péct a docela je
zajímalo, jak jsem bez trouby vydržela tak dlouho. No mně to vlastně ani tak
divné nepřijde, protože když si vzpomenu, k čemu jsem měla troubu v Praze…
Plecko (asi ne, co), vepřová panenka (jistě, na každém rohu tady), koláče (ok,
tady jsem se ještě nezorientovala v mouce), kachna (se tam nevejde) nebo
mražená pizza (zde bez šunky, pochopitelně, a i ta sýrová je pěknej horor).
Nicméně trouba sklidila úspěch. Co se již s takovým úspěchem nesetkalo,
byl můj druhý sen a to vrátit se tu k jízdě na koni. Dokonce jsem si našla
farmu poblíž Rehovotu a byla s to zkontrolovat si zdravotní pojistku.
Lucio na mě jen rezignovaně hleděl s výrazem Ale ty jsi můj jediný
mezinárodní postdoc, který se vzápětí změnil na No dobře, ale jestli si
přerazíš záda, tak si mě nepřej. Nejspíše ho (a možná i mě) dost uklidňovala
moje lenost a nedostatek času na to cokoliv zařizovat. Jenže jsem pak šla ven s Arankou.
A ona začala o koních. A já: Co? Tys byla jezdit tady? A ona, že na Weizmannu
je jezdecký klub dokonce. A já: Cože a můžu se přidat? A že prej jasně a prostě
deset dní od chvíle, kdy jsem dostala tento (bravurní) nápad, jsem už na koni
seděla.
A bylo to
parádní. Přesně ve stylu my reckless postdoc. Cizí země? Bla-bla. Válka?
Bla-bla. Tsunami? Bla-bla. Přiveďte mi kobylu! Na začátku jsme museli uvést,
jaké máme na koni zkušenosti a tady vám dám radu: vždycky řekněte, že žádné! Protože
poté, co se ukázalo, že z naší čtveřice jsem jezdila jenom já, Assaf ukázal
na jednoho z koní a řekl „Tak ty si vezmeš tady toho.“ Což vždycky značí
potíže a taky ano, můj prevít byl nejvyšší, neustále se snažil vyplivnout
udidlo, napadal ostatní koně, když se k nim dostal moc blízko a tak
celkově nebyl úplně easy-to-handle. Navíc nám v jízdárně vypadl proud,
takže jsem jezdila slalom potmě, neustále jsem musela dávat pozor kde jsou
ostatní koně a neochvějně velet situaci, i když jsem si říkala: Kdyby to viděl
Lucio, tak mě zabije. Nebo hůř – máma. Ti dva se totiž i před jazykovou bariéru
dokázali nějakým boomeřím porozuměním shodnout na tom, že některé mé kroky jsou
krajně lehkomyslné a životní styl šílený.
 |
| Spoko |
Pak ovšem
přišla ta světlejší stránka a s návratem světla do žárovek jsme přešli do
klusu. Já jsem si – asi opět zázrakem – pamatovala, jak vysedávat (vlastně je
to jako steady-state magnetizace x( -x), a Assaf to tak na mě ukazoval ostatním.
Prach z červené izraelské země se jen vířil a já jsem si to ohromně užila.
Nejdřív jsem se mohla držet sedla. Pak jen jednou rukou s druhou na
otěžích a nakonec jen otěží, což je parádní makačka. A Assaf měl pravdu; můj
kůň sice napadá ostatní koně, ale jezdí se na něm doopravdy parádně. A já se už
nemůžu dočkat toho, až pojedu příště.
Edit:
Samozřejmě jsem musela v práci slíbit, že počínaje cvalem a skoky si pořídím
páteřák.
Já bych tak
obecně potřebovala páteřák i co se mého každodenního života týče, protože musím
sama uznat, že akce, do kterých se pouštím, jsou čím dál šílenější, a příprava,
kterou jim věnuju, je stále víc a víc izraelská, rozumějte naprosto laxní
přístup, it is what it is, not sure now, we will see, happy to discuss ale pak
tu diskuzi skipnout. A přesně v tomto bodě svého mentálního rozpoložení
jsem se zeptala Lucia, jestli bych s ním mohla jet na ENC. To je asi jedna
z největších NMR konferencí, je to (většinou a letos taky) v Kalifornii
(sekvoje) a mně se tam nepodařilo na doktorátu podívat, protože to samozřejmě
stojí pěknou pálku. Odsud to pochopitelně stojí ještě větší pálku, ale Lucio
řekl jen: samozřejmě, snad budeme mít hotový nějaký hezký dataset. Ehm, což
samozřejmě nemáme a Lucio jen trhnul rameny a řekl, ať se přihlásím s nějakou
svou starší prací. Tak jsem se koukla na svůj arzenál článků a přemýšlela jsem
se, co z toho bych tam mohla poslat. Nukleobáze? Ty mám nejradši, ale cítím
krajní frustraci, že mi zůstal skvělý dataset na ÚOCHB a i Izrael slaví větší
úspěchy v domluvě s Hamásem, než já se svými ex-kolegy. Nebo ten
projekt s vodíkovými vazbami, co mi vynesl dvakrát spoluautorství v Angewandte?
Ne-e, ten jsem ve skutečnosti nikdy neměla ráda. A co třeba… NMR-Challenge?
Ano! Pojďme na
tu největší vědeckou konferenci přihlásit něco, co vůbec není věda. Ale je to
vzdělávání, takže to je snad ještě důležitější. Lucio mě podpoří skoro v každé
nerealizovatelné p…vině, kterou si umanu s tím, že nemá cenu dávat si malé
cíle a je často lepší zamířit rovnou co nejvýš. Konečně někdo se stejným mindsetem jako já. A tak jsem s drzostí sobě
vlastní NMR-Challenge nejen přihlásila, ale ještě jsem zaklikla, že se chci
ucházet o přednášku. A co se nestalo – zázrak. Takže mám teď přednášku na
takhle velké konferenci. O něčem, co miluju. Člověk by řekl, že musím na místě
umřít blahem, ale já měla vzápětí další sen: Můžu za tento abstrakt získat
Journal of Magnetic Resonance Award nebo to už je možná příliš?
A tak jsem si
dala další cíl, že napíšu vlastní cvičebnici NMR.
Takže napsat
cvičebnici, postavit dům a zasadit strom. Ten strom už mám, protože jsem v rámci
Tu-bišvat podpořila výsadbu stromů v Negevu.
Tu-bišvat
Je židovský
svátek oslavující začátek nového vegetačního cyklu. Slaví se patnáctý den
měsíce ševatu, což většinově vychází na leden či začátek února. Tou dobou tu
začínají rozkvétat první stromy. Přestože je označován za Nový rok stromů, do
práce normálně chodíme a většinově je to
den jako každý jiný. Možná Tolkienovi enti mohou být doma, burárum. Zvykem je
sázet rostliny a jíst plody země izraelské jako jsou granátová jablka, olivy,
fíky nebo datle. V posledních letech se Tu-bišvat stává i Dnem ekologie,
ale dopad zatím nespatřen…
Komentáře
Okomentovat