Kinneret a hvězdy

Tento týden jsem dostala skvělou příležitost jet na tři dny do Galileje, kam bych se sama teď jen stěží vydala, protože je to na hranici se Západním břehem, což teď není úplně nejzábavnější místo (teda pokud nepovažujete za zábavu plánovat bombové útoky v autobusech, pak je to hotový Disneyland). Takže jsem neváhala s registrací na Writing Retreat a vyrazila k onomu slavnému jezeru, kde Ježíš naverboval apoštoly, udělal zázrak s rybama a snad to bylo i to ono, po kterém chodil, toť mé vědomosti z Supplement Information k Tóře.
 
  Nebudu lhát, že získat Azrieli stipendium nebyl pěkný záhul. Musela jsem doložit totéž, co pro Experinetii a k tomu další bambilion věcí, dopisů, doporučení a článků, absolvovat jak vědecký tak osobnostní pohovor. A to všechno v konkurenci celého světa, který se utkal o dvacet tři míst na izraelských univerzitách. Lucio ty statistiky viděl a řekl mi, že je na mě pyšný a i já bych na sebe měla být pyšná. Já mu řekla, že si myslím o těchto statistikách svoje, protože nadace má právo neudělit ani jedno stipendium, pokud nikdo nebude dostatečně dobrý, takže jakýsi výpočet pravděpodobnosti je holá ztráta času. Nicméně statisticky z toho vychází, že ve vašem ročníků je okolo dvaceti těch nejtalentovanějších postdoců, co svět vyprodukoval. A ročník, ve kterém jsem já, je ten, kdy jsme se hlásili před válkou, ale přijíždíme za války. To znamená, že naše dvacítka je nejen třeskutě chytrá, ale i odvážná (nebo lehkomyslná nebo šílená), že svoje přihlášky nestáhla. Prostě to je osobnost vedle osobnosti a já s těmito lidmi velmi ráda trávím čas. I když rádi mluvěj. Pořád.

  A jednou za rok pro nás nadace uspořádá Writing Retreat, což jsou tři dny záchrany od vašeho každodenního života (čti: šéfa). Jedete na nějaké pěkné místo, kde dostanete hotelový pokoj, plnou penzi, kávovar a koláče a tichou pracovnu, která je otevřená patnáct hodin denně a kde můžete psát články, studovat, dělat prezentace a všechny ty věci, které ve svém běžném pracovním týdnu odsouváte a nestíháte. Do toho vám vrazí to-do-list, kam si máte vyplnit svůj program a rozhodně vás nešetří, protože na jeden den tam máte dvacet tři řádků, tak kde jsou ti psychologové, co hudrují, že máme mít maximálně tři velké úkoly denně. Já jsem se původně přihlásila hlavně proto, že výlet sliboval to Galilejské jezero, kam je docela obtížné se dostat, obzvlášť co se naše autobusy proměnily v třaskavé skvorejše. Ale poslední dobou mě Lucio honí jako nadmutou kozu, takže jsem nakonec velice ocenila, že místo mentálního check-outu jsem mohla provést i ten fyzický.
  A že byl fyzický check-out potřeba. Samozřejmě si uvědomuju, že když se člověk straní lidí, tak asi stěží někoho potká, neseznámí se a tak dále a tak podobně. Proto jsem na prvních deset minut zapnula svoji racionální část mozku a zhodnotila nepřízeň aktuální informace. Nejkrásnější  evropští postdoci měli každý v uchu náušnici, o čemž teď nevím, jestli stále znamená red flag nebo jak to teda teď je. A o poznání zajímavější maskulinní izraelští doktorandi jsou téměř čtyřicetiletí týpkové, kteří neodjeli od svých šéfů v práci, ale přímo od manželky a pětiletých dětí. A to ne kvůli tomu, že jim šéf sedí na článku a oni pak studují dekádu. Po maturitě tu všichni nastupují na povinnou vojenskou službu, která pro muže činí tři roky. To znamená, že chlapci v mém věku tu studují na magistru, někteří akorát začínají doktorát. Takže jsem postdoc, který teď musí jít lovit mezi magisterské studenty, skoro bych si o sobě řekla, že jsem úchyl, ale it is what it is.

Edit: Lucio vyvěsil na LinkedIn, že shání doktorandy a postdoky. Měl tam rovnou fláknout moji fotografii, aby byl inzerát kompletní a ušetřili jsme si nepříjemnosti v budoucnu. A chci podotknout, že tohle je vtip jenom napůl, protože právě Lucio ještě v blahé paměti se Šimonem dali dohromady pár svých postdoců, kteří jsou svoji již patnáct let. Takže moje taktika je teď sedět s rukama v klíně a nechat ho to celé zařídit. Ono, jak mi správně připomněla maminka, s mojí smůlou na chlapy to bude ostatně nejbezpečnější.

  To jezero mě fascinovalo. Jednou jsem viděla na Netflixu horor Paní z jezera a ani tam ta holčička nebyla tak fascinovaná tím zlověstným jezerem jako jsem byla já v Galileji. Bylo to naprosto úžasné. Dokonce jsem po svých patnácti hodinách práce vstala na východ slunce nad jezerem. A to vám bylo něco. Měla jsem štěstí a slunce vycházelo přímo naproti mně, nad Golanskými výšinami. Neuvěřitelné. Můj původní plán byl vrátit se ještě do postele, ale tak mě to nabilo, že jsem šla rovnou pracovat. Každou volnou minutu jsem podnikala (lehkomyslné!) výpady do okolí, takže jsem si zašla ještě k řece Jordán, kde to nakonec bylo velmi hezké. Byl tam i multi-náboženský obchůdek se suvenýry. A všechna náboženství si tam byla rovna, protože všechny suvenýry byly stejně ohavné. Nejvíce mě fascinoval košík s poházenými Ježíši na kříži, což mi přišlo krajně smutné, když začnete svoji kariéru jako Boží syn a skončíte jako ohavný panáček v zaprášeném košíku. Ani já jsem nebyla tak cynická, abych si Ježíška s tváří přilepenou na bederní roušku jiného Ježíška vyfotila.

Dobré ráno, Svatá země!

  Po těchto výpadech jsem se vždycky vracela do naší tiché studovny (tedy tiché dokud se v ní neusídlil holub), abych pohnula s prací. Ostatní fellows svoje volné chvilky trávili pokecem u kávovaru, což je moje osobní představa pekla, ale možná mám jen post-traumatickou stresovou poruchu ze svého pražského pracovního místa a časem mě to přejde. Ale možná jsem jen příliš autistická anebo mi ta témata lidí v humanitních oborech přišla trochu moc ezo.
  Já si jako vědkyně racionálně uvědomuji, že horoskop je psychologická manipulace masou, která je vkusně napsaná tak, aby seděla téměř na kohokoli, ať dělá v podstatě cokoli. A rozhodně nehodlám nikam posílat svoje a jeho datum narození, aby mi DeepSeek nebo jiná zlovolná AI náhodně vygenerovala číslo určující harmonii či což. Nebo že bych si mohla vybrat psychologického interventa podle znamení. Hergot, škoda že mě to nenapadlo! Na druhou stranu jsou horoskopy ohromná guilty pleasure, vůbec nechápu, jak jsem na tento bazén zábavy mohla zapomenout, a po cestě domů (zatímco ostatní pořád brebentili a předávali si nějakou chřipajznu, co dotáhl Hermann) si projela svoji hvězdnou charakteristiku Tak se na to pojďme kouknout.

Přejdi Jordán.

  Přirozená vůdkyně (ale ti lidi mě nechtěj poslouchat!(, odvážná (přestěhovala jsem se do válečné zóny za chlapem, co jsem znala z e-mailu, kartářka asi nechtěla použít termín vypatlaná), kreativní (no bodejť, NMR je zástěrka, já píšu román, víte?), nezávislá (tak žiju si tu sama na poušti, ale jsem závislá na kafi), inteligentní (no tak asi jo), odmítá akceptovat něco méně než to nejlepší (a to je jako špatně?), nadšení a sebedůvěra (někdy za hranou), odhodlání (no samozřejmě), touží po pozornosti (amen), ego (tak potřebuju bejt nejlepší) a sobectví (to snad ne!, to by mě tu hnali), tvrdohlavá (ano, ano), poměrně urážlivá (místy velmi), stará se o druhé až když je zajištěn vlastní blahobyt (nejprve nasaďte kyslíkovou masku sobě, poté ostatním cestujícím), nesnese být mezi lidmi, kteří jsou negativní (těm bych dala přes čuňu, ať mají teda důvod mít naštvanej výraz), nebojí se projevit svoje pocity (haha, to by tady Martin a Lucio mohli vyprávět) a devastating burn na závěr: dělá si co chce a kdy chce (vy můžete taky).
  Až podezřele to sedí, tak jsem si našla další stoprocentně ocitovanou a experimentálními daty ověřenou studii a tedy o tom, jaké je to a ono znamení šéf, řekněme tedy psychologický intervent. Mně to ostatně nešetřilo. Prý mě baví projekty hlavně ze začátku, kdy se na nich sedřu a pak potřebuju někoho, kdo to dotáhne. To je svatá pravda. Jsem dětsky nadšená (ano). Když nedostávám nové impulzy, jde to s morálkou rychle z kopce. Ehm… No tak mi musíte poslat ty impulzy. Nicméně tato agresivní studie nešetřila nikoho. Například tady Rak: zodpovědný a spolehlivý (ano, nakonec vždycky všechno klaplo), záleží mu na podřízených (zřejmě velmi, pro mě toho udělal dost) a tvoří s nimi neformální a přátelské vztahy (které ho pak ale tak nějak přestaly bavit a neváhal vás odložit jako věc, co nepotřebuje). A co teprve Blíženec jako váš PI: dělá deset věcí na jednou a sedí na pěti židlích (tak to přidejte), práce zvládá ohromné množství (já nevím, co bere, ale chci to taky), musíte se přizpůsobit jeho tempu (mám jazyk na vestě), je komunikativní (obzvlášť ve čtyři ráno) a miluje kreativitu a nápaditost (to mi tu zachraňuje zadek, ale učebnici se mnou psát nechce).
  Tak na to koukám a možná byste si měli horoskop projet, než si vyberete postdoc. Já a Vašek jsme si ostatně postdoc podle hvězd vybrali – on zvolil těch padesát amerických a já tu jednu šesticípou.
  Která nám teď zoranžověla.
  Nerozumím dnešnímu světu. Lucio říká, že to o mně vypovídá dobré věci.