Přeskočit na hlavní obsah

Jak mě moje rodinka připravila na postdoc na Weizmannu víc než mé přeslavné studium

  Asi nikoho z vědeckých kruhů nepřekvapí – protože to nepřekvapilo ani mě –, že být postdocem na Weizmannově institutu není váš úplně nejsnazší životní úkol. Což je krajní eufemismus. Většinu času jste ponoření do spinové dynamiky a akvizičních parametrů NMR spektroskopie, o kterých jste doposud nevěděli, že existují a jak zásadně vám ovlivňují život (čti: spektra, což je de facto váš život, protože kvalita spekter a kvalita života se náhle snoubí v jedno). NMR spektroskopie se z roztomilé metody proměnila v aplikovanou kvantovou mechaniku, což je příměr, který zmrazil úsměv na tváři i mně. A to je co říct.
 
  Kvantová mechanika, kterou můžete dělat vlastníma rukama. Oddělení chemické a biologické fyziky. Ano, slyšíte dobře: f y z i k y. Já a fyzika. Doufám, že to profesor Rojko vidí. Nebo možná snad radši ani ne… On o mně vždycky říkal, že na fyziku mám, že mi to na ní myslí… Já nevím. Proč jsem se teda přihlásila na fyziku? No to je prosté; já jsem zjistila, že se jedná o chemickou fyziku až, řekněme, trošku pozdě. Vlastně někdy s podpisem pracovní smlouvy. Ups. Možná mi to sdělil agent na El Al pohovoru. Takže teď mám být jako … brrr … fyzička? Hrůza jenom pomyslet. Jsem organická chemička, to znamená, že umím velice dobře počítat do čtyř. Někdy do pěti, když mám dobrý den a potřebuju fosfor. Dobrých dnů moc nemám. Magnetizace pro mě není soubor vektorů a matic, ale prostá šipečka, kterou si navíc reprezentuji rukou. Se sklápěcím úhlem okolo patnácti stupňů se ale tady v Izraeli musí opatrně (i v Americe, pane vynálezče!!!). Nebo alespoň použít levou ruku. Decoupling pro mě do teď byl jen obdélník v pulzní sekvenci s označením BB. Zrovna tak jako mě BB krém schová akné, BB decoupling schová mým uhlíkům protony. Teď je pro mě decoupling zrovna tak fascinující pulzní sekvence jako můj samotný experiment. Ba víc. Dohnat tohle všechno a zůstat v sedle – jak obrazně tak ve skutečnosti – stálo, stojí a ještě bude stát spoustu práce. Člověk má po doktorátu jméno na kolika? Čtrnácti, patnácti článcích? A teď stojím zase na začátku, vyděšená a částečně zdeprimovaná, jak málo mi mé devítileté studium vysoké školy dalo v oblasti pochopení těchto konceptů. Sama se někdy ptám, zvládnu to vůbec?

Edit: Jen pro dokreslení situace, fyzika tu zlomila vaz už dvou lidem, zatímco jsem tady. Zde vám nikdo místo nedrží jen proto, že vám ho už jednou dali. Nestačíš? Je nám to líto. Musíme jet na lehko a rychle, nikdo z jezdců tě nemůže vézt jako břemeno. No hard feelings.


Fyziko pozor! Vychází hvězda.

  A do toho já, ve dnech měřící SSFP sekvence klidně třináct hodin denně, po večerech ponořená do tajů spinové dynamiky, kvantové mechaniky, psaní pulzních sekvencí, matlabu a základní fyziky. Ale teď vážně: doopravdy si tady někdo myslí, že bych to tu snad vzdala? Jsem jediná, kdo nestáhl svoji přihlášku do Luciovy skupiny, když vypukla válka. A mám se zaleknout nějaké fyziky? Pls…
  Situace se stává nepřehlednou tehdy když se ukázalo, přestože si jasně uvědomuji svoji mezeru ve vzdělání a to ji bezesporu ani nevidím celou, že si ale nevedu vůbec špatně. A to natolik, že teď musím jít něco měřit s Ilyou. Abychom pochopili fyziku SSFP. Oj-va-voj.
  Samozřejmě mi doktorát dost dal, co se týče NMR a vodíkových vazeb. Martin mi dal velmi solidní základ, za který mu děkuju. Hlavně ohledně řešení problémů na spektrometru, zejména, co se shimů týče (ty ovlivňují krásu vašeho spektra a tedy i vašeho života). Shimy na mém milovaném Varianovi totiž byly takový kekel, že já naladím vlastně i plechovku od piva. Ale teď ladím plechovku od Brukeru a to takovým způsobem, až mi řekli, že na nastavení, které jsem se jala měnit, sahá jen jejich Bruker expert. Takže teď jsem já nový (a levnější) expert a volají mi pokaždé když mají nějaký problém, zrovna včera jsem je odbavovala na procházce kolem Jordánu.
  Taky jsem byla na doktorátu dost urputná a podařilo se mi zapojit se do celé řady projektů, takže jsem viděla doopravdy h o d n ě NMR spekter a v kombinaci s chemickým vzděláním dokážu snadno rozlišit, který rozšířený signál má na svědomí problém v plechovce a za který může nějaký chemický proces.
  Ale někdy i ta nejsvědomitější akademická píle nestačí. Musíte k tomu dodat něco navíc. A víte, co mi pomáhá asi úplně ze všeho nejvíc? Průprava od mojí rodinky. Díky rodince jsem totiž připravená na celou řadu situací na oddělení Chemické a biologické fyziky a to díky těmto osvojeným dovednostem.

Nadprůměrně vysoká schopnost imaginace a zcela nekonvenční přemýšlení o situaci

  Pokud člověk chce dělat vědu na úrovni postdoca (a samozřejmě pak psychologického interventa, přestaňte mi všichni říkat, kým bych se měla stát), tak to s sebou nese jistou potřebu být kreativní. Být hodně kreativní. Mít nové nápady, přicházet s inovativními postupy, vymýšlet nové cestičky pro financování, dokázat si představit, kteří lidé mi k sobě budou ladit v týmu dříve než pojedu metodu pokus-omyl a tým rozložím. Čas, kdy jste byli jen prodloužená ruka někoho staršího a talentovanějšího právě končí. Máš na to? A chceš to? Tady mám velkou výhodu v rodinném dědictví v podobě schopnosti umět si spoustu věcí vizualizovat dost nevšedním přístupem. Rozumět si beze slov. A je to potřeba. Protože když jsem se přišla zeptat na kompozitní pulzy v decouplingu, bylo mi řečeno, že můj decoupling se jmenuje waltz-16. Takže raz dva-tři, raz dva-tři. Myslím si, že spousta lidí by si po této psychologické intervenci vystřelilo mozek z hlavy. Ale mně to stačilo. Vidíte v tom tu magnetizaci taky, že jo? Já už vlastně ty pulzní sekvence nepotřebuju ani vidět. Tatatatata, ta—ta—ta-tatata, raz dva-tři, raz dva-tři. Když nad tím tak přemýšlím… Mám nápad. Zavolám fyzikům, aby mi to spočítali.
  Já nevím, jestli chci být PI.
  Omg, jasně že chci.
  Jo a pokaždé, když si nastavuji waltzový decoupling, tak si říkám raz dva-tři. Nemáte zač. 

Schopnost sledovat to-do-list, který se vám aktualizuje před očima

  Tak tohle je moje nejsilnější stránka v našem SSFP týmu. Já skoro o ničem nevím, jak se spočítá, a jen o půlce věcí vím, jak se nastavuje. Ale zatímco můj kolega se na mě jen bezradně otočí, že se už u třetí (!) změny plánu v rámci jedné věty ztratil, já to celé chytám. Tři změny v jedné větě? Tak to na mě musíš přitlačit. Jak mi jednou řekl Martin „Tys ráno chtěla na konferenci do San Francisca a večer jsi odcházela s letenkama do New Yorku.“ Dneska jsem to udělala Luciovi taky, když jsem mu vyprávěla, co chci poslat na konferenci ve Finsku, abych mu za deset minut sdělila, že tam pošlu něco jiného. A o driftech mých mezikontinentálních letů bych radši pomlčela. (Vybrala jsem peníze na let Tel Aviv – Praha – Amsterdam – San Francisco, abych pak letěla jinak a, co hůř, jindy. Nicméně zkusím grantovku obměkčit.) Takže konečně někdo, kdo mě stíhá. A koho stíhám já. A že dostanu tři vzorky, každý potřebuje tříhodinové měření a za půl hodiny je už sháňka po porovnání všech tří? Tak ani to mě nedojme. Na kadenci a nelogičnost, se kterou mě dokáže zaúkolovat maminka (ahoj, mami) během minutového telefonátu to ani zdálky nemá. To i tatínek podotkl, že nechápe, jak jsem to mohla všechno zpracovat a přesně vědět, co se po mně chce. Jakoby, i Popelka dostala na večer jen ten jeden úkol s čočkou. A to jí ještě pomohli holubi. Moje maminka by jí zajisté zvládla vytěžit víc, včetně navzájem se vylučujících se úkolů jako Vyvětrej a Hlavně neotvírej okna a dveře.

Nadprůměrná schopnost empatie

  Všichni o sobě tak nějak víme, že máme dny kdy jsme sdílnější a milejší a dny, kdy se nám třeba nedaří nebo nás něco stresuje. Prostě kdy jsme vstali prdelí napřed. A jasně tomu rozumíme. Ti vyspělejší si umí představit, že emoce, které pociťují oni sami se mohou týkat i lidí okolo a že i ostatní lidé někdy vstanou prdelí napřed, někteří častěji než jiní. A ti správně švihlí si uvědomují, že i jejich magnety mají lepší a horší dny a že vstali prdelí (sondou) napřed. Já na svůj magnet mluvím. Mile. Pozitivní motivace. Funguje to? No, kdo tu má ve spektrech nejužší čáry, hm? Pokud se o psychopatech říká, že nemají špetku empatie, co jsem pak asi já, když se snažím napojit na problémy svého spinového systému? Odsuďte mě, ale pokud rozumíte kvantové mechanice natolik, abyste mi to vyvrátili, tak smekám. A kupuju dvouhodinové doučování týdně! Ale musíte mít se svým racionálním přístupem užší čáry než já, takže hodně zdaru.
  Díky, žes to změřila. To změnil Varian, já jsem ho o to jenom poprosila skrz TopSpin.
  No fakt, to je tu někdo tak namyšlený, že si o sobě myslí, že dokáže změřit NMR spektrum?

Řešení problémů, které se běžným lidem nedějou. Prostě nedějou.

  Ať už je to bolest zubů, takže stavíme na první benzince, kde pohotově kupuju mražený hrášek, vypadlé sklíčko z brýlí, které zalítlo akorát do té mezery ve výtahu a propadlo se šachtou, chřipajzna a covid kdekoli a kdykoli, všechny památky, které chtěla maminka vidět pravidelně a nepředvídatelně za lešením jako třeba katedrála v Chartres nebo Flat Iron, nebo nálet na Ben Gurionově letišti. Čím víc takovýchto křtů ohněm zažijete, tím odolnější budete – dokud jeden z nich nebude v Kostnici…
 
  Teď mi zrovna hoří taková koudel za zadkem, pokud mohu za koudel označit fyziku, abstract deadline, prezentaci před kamerou pro Azrieli, Ilyovo měření, které vehementně mentálně popírám (mental check-out), svou práci pro MestreNovu, SSFP kde to F stojí za Frustraci, hyperpolarizaci, hebrejštinu, výlet do Ameriky, ten hike s Eltonem v pátek, na který nemám boty, a proměnu mého studentského bytu v byt duševně zdravého člověka mého věku, protože za chvíli přiletí maminka.
  Naštěstí pro mě – já si neumím spočítat, jak moc jsem v háji.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chcete tomato?

Chcete tomato? Já jsem chtěla tomato. Chtěla to, má to. Pojďte si se mnou znovu prožít mých prvních 72 hodin v Izraeli… Pondělí 14. října, den první      Den odletu do Izraele. Den, kdy už vás ani neporazitelná kombinace kafe a víno na letišti nedají do kupy. Den, kdy musíte říct spoustu sbohem a ahoj. A taky den, kdy vaše Bc-Mgr-PhD úsilí vykrystalizuje v jediný moment, a vám dojde, že je to právě tenhle okamžik, pro který jste devět let dřeli. Dřeli jste, abyste teď stáli s fůrou těžkých zavazadel na Terminálu 1 a brečeli. Fňuk. Bůůů, škyt. První krok je ale vždycky nejtěžší a tak se statečně sunete dál. Plánovali jste si koupit v duty free parfém, ale teď vám to přijde jako naprostá pitomost. Myslíte si, jak jste hustí a stateční, ale konkrétně můj psychický stav se nejspíš moc nezlepšoval, protože když jsem nastupovala do letadla, tak se mě kapitán letu – ano, kapitán letu, ten, co bude řídit náš boeing, bezesporu bývalý vojenský pilot, co sestřelo...

Kdo je to postdoc a proč se jím (ne)stát

  Kdo je to postdoc? Čím vším si musel projít, aby se dostal až sem, a co všechno ještě bude muset zvládnout? Vědecká obec má jeden z nejsilnějších kastovních systémů na světě. A jelikož tenhle blog se bude hodně vědy týkat, rozhodla jsem se za strukturou takové běžné laboratoře ohlédnout a vás vzít s sebou.     Samozřejmě doufám, že mi tento článek pomůže v sobě uzavřít doktorát, natěší mě na postdoc a dodá mi motivaci na další kroky...     ... ale co si budem, může to skončit i tak, že na konci roztrhám svoji El Al flex letenku a uteču do lesa.     Tak jdeme na to.     Bakalářští studenti     Bakaláře máme všichni rádi a oni mají rádi nás. Převážně proto, že se navzájem vídáme jednou nebo dvakrát týdně a to ještě na pár hodin, takže o sobě nic nevíme a nestíháme si tak lézt na nervy. Musíte počítat s tím, že většině bakalářských studentů se budete muset těch pár hodin týdně doopravdy věnovat a zkrátka kontrolovat, jestli si se vš...

And the money kept rolling in... aneb jak jsem vyhrála příspěvek od Nadace Experientia

 Pokud jsme my chemici v něčem doopravdy dobří, tak je to počítání pravděpodobnosti. Jak pravděpodobné je, že... získám tento grant? 50 %? 20 %? 3 %?  To pak takový správně posedlý chemik nelení a - pokud má tu možnost - zjišťuje v rezervačním systému seminárních místností, na jak dlouho si komise zasedačku zamluvila, následně dělí tento čas délkou své audience, aby zjistil, na kolik lidí je tam tedy místo, a podle jmen v komisi se snaží rozhodnout, zda započítat pauzu na oběd, popřípadě jak dlouhou. Tato obsese kvantitativní analýzou nás naplňuje pocitem klidu a bezpečí.   Ale pak přijdou zahraniční stáže Nadace Experientia a celá výpočetní chemie pravděpodobnosti se hroutí a padá a zavaluje chemika pocitem nihilismu. Pro ty, co jsou v oboru noví, tak Nadace Experientia uděluje roční stipendium na stáže mladých chemiků na výběrových školách v zahraničí jako jsou Yale, University of Chicago nebo Okinawa Institute. Zisk takového stipendia vám nejenom že "otevře dveře do sv...