High-functioning extroverts, NMR vzorek no. 666, světýlka v Jeruzalémě, veřejný prostor v Izraeli a ono je pět hodin taky ráno?

  Tohle je asi nejopožděnější díl Magnetů a raket (Prozatím, samozřejmě. Ano! Bude hůř), protože to tu teď bylo zase poměrně intenzivní a k tomu jsem já ještě dost out of action a mentally checked-out, a to již takovým způsobem, že se divím, že tu všechno funguje a ještě mi třeba neodpojili elektřinu a telefon… ale pak si vždycky vzpomenu, že elektřinu mi Weizmann strhává rovnou z platu a telefon Golan z kreditní karty a izraelský zázrak mojí soběstačnosti je záhy vysvětlen. Nicméně veřejná debata v Česku probírá absenci pořadu 168 hodin, tak se pojďte podívat na můj týden krapet investigativním pohledem.

Osel to sice není, ale Jeruzalém ano.

  Tak jako první bych chtěla upozornit, zcela anonymně, na poměrně vyděračskou zprávu, kterou jsem dostala od svého nejmenovaného mobilního operátora v ČR. Neplaťte za data v zahraničí majlant! Začátek SMS, který vám skoro způsobí infarkt, že jste možná něco nedopatřením zaklikli a sjeli všechny reels zaslaná od Martiny (čti vlastně celovečerák) za roamingová data. Scénář: Váš účet bude nedozírně vysoký, takže neprojde limitem na inkaso nastaveným v bance, budete označeni za neplatiče a banka vám již nikdy nedá půjčku nebo hypotéku. Tak si zkontrolujete nastavení, že jsou data vypnutá a možná si jen posmutněle uvědomíte přítomnost Velkého bratra. Tím by to mohlo skončit. Ale ta zpráva pokračovala l u k r a t i v n í nabídkou, kterou nemohu nezmínit. 1 GB za 299 Kč a nebo (výhodněji!!!) 5 GB za 399 Kč. Můj telefonní účet v Izraeli měsíčně dělá 40 šekelů, což je řekněme 260 Kč, mám čtyři hodiny volání do Česka zdarma a 300 GB dat. Na workshopu komunikace vědy nás učili, že někdy je nejlepší odpovědět parafrází původní otázky, takže Neplaťte za data v Česku majlant!

  Workshop trval dva dny a měl nás připravit na vystoupení na Azrieli Fóru v půlce března, kde musíme představit svůj postdoktorandský projekt před bambilionem lidí, jednou kamerou a výsledek pak sestříhají na YouTube, kde si to bude moct pustit úplně kdokoliv a co je na internetu jednou na něm zůstane už navždy – ale hlavně prostě žádnej stres, pohodička, co už. Já jakože docela miluju takovýhle exhibice, ale tahle začíná být trošku dost i na mě. Nejvíc mě pochopitelně stresuje, že se mi udělá beďar na čele nebo se mi nafoukne břicho nebo budu mít bad hair day nebo všechno naráz, ale současně cítím i jakous takous zodpovědnost vůči Luciovi (nová emoce na scéně), že bych to jako nemusela úplně zmrvit. Nicméně ten pochopitelně drží svoji laťku skvělosti velmi vysoko a už mi pomáhá zorganizovat uklidňující zkoušku před NMR komunitou na Weizmannu.

  My postdoci, co spolu máme Azrieli, bydlíme v jednom baráku, takže jsme se na workshop vydali společně. Ale abychom byli už před osmou v Tel Avivu, museli jsme se vyhrabat poměrně brzo a měla jsem budík nastavený na nepředstavitelnou hodnotu 5:30. Já jsem 5:30 ráno neviděla od chvíle, co jsem skončila na ÚOCHB a zpětně vůbec nechápu, jak jsem mohla vydržet vstávat denně takhle brzo. Vůbec jsem se necítila fresh a další nevýhoda těchto pouštních států je, že než vyjde slunce, tak je tady příšerná zima! Nicméně jsem to já, Alessandra i YuFeng zvládli, setkali jsme se s dalšími stipendisty na jednom z mnoha telavivských nádraží a jeli do hotelu. A to byl teda The Hotel. Můj pokoj byl větší než můj byt. Tak dvakrát. A přestože já mám jenom jeden zadek a ještě ne moc velkej, měla jsem dva záchody. Možná jsem to nepochopila a jeden byl na „po mléčném“ a druhý na „po mase“. Nicméně jsem měla sprchový kout a taky vanu a vanu jsem pochopitelně musela vyzkoušet, protože tu postrádám ze všeho nejvíce. Tady jsou jen bazény a nějaký moře, kde je vana!

  Nicméně vany a svého brutálně luxusního sídla jsem si mnoho neužila, protože jsme vlastně celou dobu workshopovali s ohromně talentovanými leadery Yuvalalem a Liorem, kteří mi dali ohromně moc. Kromě toho, že jsem se naučila mnoho nových triků, jak snadněji vědu komunikovat, dostala jsem konstruktivní zpětnou vazbu, poznala jsem více sebe pod tlakem otázky Proč právě NMR?, mohla jsem si vyzkoušet stand up prezentaci a namalovat si poster v rámci art terapie, tak navíc nás tam byla jenom polovina letošních postdoců, takže i já jsem si stihla všechny zapamatovat a líp je poznat, což je skvělé, protože oni jsou prostě jedineční a naprosto úžasní.

"Lucio, I feel postdoced now" a jeho zdvižený palec.
Naštěstí pro moji generaci to není gesto pro "Jdi do pr***e. 

 Nicméně jsem si všimla, že tak jednadevadesát procent Azrieli stipendistů jsou ryzí extroverti, takže zatímco mě pobyt v neustálé přítomnosti hovořících lidí vysával a vyčerpával k padnutí, oni byli nabití energií, v rozhovorech zářili a úplně rozkvétali. Já jsem taky kvetla, ale ve zcela jiném smyslu. Představa že ze šestatřiceti hodin trávím osmadvacet s někým, kdo buď pořád mluví a nebo – nedej bože – mluví přímo na mě a vyžaduje reakci, je moje osobní představa pekla, a i když se někdy cítím o šabatu osaměle, tenhle si doopravdy užiju. Zamknout dveře, spustit rolety a nikdo dovnitř, nikdo ven, osmačtyřicet hodin. Abych zmírnila svoji sociální úzkost, nechala jsem se přesvědčit od Alessandry, že potřebuju koktejl a vybrala jsem si poeticky drink San Francisco jako reminder své další velké společenské události. Díky mostu levných mobilních dat jsem výlet do San Francisca mohla konzultovat s Luciem, který souhlasil, že se k němu mohu připojit, ale o ubytování nesdělil informace vůbec a o letech pouze domněnky. A navíc se ukázalo, že jeho letový plán obsahuje letiště v Los Angeles, LAX. Což jsem vzala s klidem, než mi došlo, že LAX je vlastně El-Ej-Eks, letiště pověstné srážkami letadel jak ve vzduchu, tak na ranveji, a pokud ho mohu parafrázovat: Vždycky tě srazí letadlo, které jsi neviděl přijíždět. Takže možná poletím z SFO, což je pro mě jako pro NMRistku beztak známější zkratka.

  Když už jsem v těm zkratkách tak NMR holka po konci konference v TLV vyjela rovnou do JLM. Tam na mě čekala moje kamarádka Aranka, která je naprosto skvělá. Taky chci říct, jak jsem minule psala o tom, že jsem znala jen jednu paní, která jela na zahraniční stáže sama, tak to jsem myslela před tím, než jsem odjela na postdoc. Protože teď znám Aranku a ta studuje už tak ve třetí zemi, wow. Vydaly jsme se na výstavu svitcích soch v jeruzalémské botanické zahradě. Je to jakýsi celosvětový unikát s názvem Zimní sen, ale tady vůbec není zima (nám, ostatní měli kulichy) a bylo to doopravdy hezké. Nejenom sochy samy o sobě, ale konečně jsem něco takhle vánočního viděla aniž by mi mrznul zadek a drkotaly zuby, takže ohromně cením. Svařák a tak samozřejmě prodávali, ale já jsem byla natolik přejedená z té konference, že budu jíst až v neděli.

  Při procházení expozicí si člověk nemůže tak nějak nevšimnout, jak odlišně vypadá takový veřejný prostor v Česku a tady. Třeba, že pokud se chcete s nějakou sochou vyfotit, něco tak evropského jako fronta tady vůbec neexistuje a když už tu je, tak se beztak předbíhá. Něco jako Hele, tady se fotí, zastavme se nebo to obejděme, tak to už vůbec. Tady si lidé skáčou do záběru, naprostý nezájem. A něco jako usměrňování svých dětí? Tak to dovolte, abych se zasmála. Mě ti raubíři málem srazili ze schodů. A rodiče? Ehm. V Česku jsme k sobě ve veřejném prostoru převážně milejší, na druhou stranu si málokdo doopravdy změní plány, pokud potřebujete pomoct nebo jste v nesnadné situaci nebo to prostě jenom stojí úsilí. Tady vás cizí člověk teda předběhne ve frontě nebo srazí z chodníku, ale pokud už jste ten j e h o člověk, tak se pro vás rozkrájí a snaží se vám pomoct. A když pomoct nemůže, hledá někoho, kdo pomůže.

Edit: Samozřejmě by bylo ideální mít příjemné chování k cizím lidem a přátelé, kteří vám vydrží i v náročných životních situacích, ale pro to si musíte zajet do Dánska.

  Lidé jsou tu k sobě taky hodně přímí, někdy až za hranici toho, čemu v Evropě říkáme Kinderstube. Tak třeba nám náhodný týpek nabídl, že nás vyfotí společně u nosorožce. A pak se pochopitelně zeptal – jako dalších deset lidí ten den – jakým mluvíme jazykem. A hned nám vyprávěl, že jeho syn studuje u nás na dopravního pilota. My na to, že je to skvělé, že jsme cestou sem o pilotech mluvily. A týpek na mě: Ale ty asi dost blbě vidíš, ne? Ty asi pilot nebudeš. Ano, prosím vás, geniální. Já jsem se tomu musela v duchu hrozně smát, protože Lucio sbírá mentální sílu na podobný rozhovor od srpna a zrovna teď ji prý dosbíral a snaží se najít vhodné místo, slova, načasování, bezpečné prostředí – a přitom by se mohl inspirovat tady u týpka, prostě na mě houknout na chodbě „Hej, vidíš ty vůbec něco?“ a mohl mít po starostech. Oni to nemyslej zle. To je prostě Izrael.

  Takže uvidíme, jak se to vyvine, ale dobrá zpráva je, že náš výzkum začal fungovat. Ironií osudu u vzorku číslo 666, ale snažíme se zůstat na světlé straně Síly…