Evropské vychování je vítáno

Pokud je v Izraeli jedna věc doopravdy snadná, tak je to přijít někam takzvaně overdressed, prostě oblečeni mnohem honosněji, než všichni okolo vás a vypadat tak jako pitomec. Určitě se vám to tu stane. A proč je to tady tak snadné? Protože Izraelci jsou schopni přijít do divadla v džínách a triku a na vlastní svatbu si vezmou k obleku tenisky. Bílé, nutno podotknout plusové boty. Lidé tu chodí na ulicích v pantoflích. Na druhou stranu, když jde Izraelka dát kyvetu do magnetu, nemusí si sundat jediný šperk. Ne, nestíněné magnety netahají za všechny náušnice. Hádejte proč…

  Když jsem si – kdysi dávno, snad v minulém životě – balila kufry do Izraele, řešila jsem otázku izraelského oblékání s Luciem, protože on je tu defacto moje nejbližší spojení s Evropou a vlastně takový arbiter elegantiae. Jelikož jsem si samozřejmě musela přivézt svoji disertační práci – kterou jsem ještě ani neotevřela, je přeci ke stažení na netu v pdf -, potřebovala jsem mít v kufru co nejvíce místa a taková pompéznost jako šaty, ve kterých jsem byla na promoci, mi prostě přišla úplně nadbytečná. Nedokážu si představit, co by se tady muselo stát, abych takovou róbu nahodila, a navíc ani nejsou bílé. Lucio mi řekl, ať si vezmu hlavně něco, co je mi pohodlný, což je vlastně celý jeho mindset ovázaný mašlí – dělej to, co je ti pohodlný. Než jsem teda pochopila, že taky potřebuje, abych mu v tom vydržela dvanáct hodin u magnetu. Ale nezapomněl dodat, že velice uvítá, když přivezu evropské vychování.

Konečně nastrojená do synagogy a na koncert.
Jo, sunout se na podpatcích do krytu je doopravdy parádní zážitek.

  Což jsem mu přivezla a myslím, že si to neuměl ani představit aneb dávej si pozor na to, co si přeješ.

  Jsem tu teď přestrojená a navíc v podstatě ekoteroristka.

  Já nemohu říct, že bych v Evropě žila úplně bez obalu (myšleno při nákupu potravin, jinak je tu asi hodně lidí, kterým jsem něco bez obalu sdělila a někteří mi to už nezapomenou), ale jakási vnitřní síla mě nutila přemýšlet, kdy už je ten a ten igelit zbytečný, a když už jsem teda musela sáček vzít, vždycky sem se snažila všechny druhy pečiva narvat do toho jednoho a moc cením, že většina samoobslužných pokladen má možnost více druhů na váze. Ale měla jsem v Praze řadu mezer jako nákup šamponů a mýdel do vlastních nádob, oželení hygienických potřeb nebo třeba ježdění do práce na kole. Jenže pak jsem přijela sem a spadla mi brada.

  Igelitka ke každému nákupu, do každé ruky. Koupila jsem si deset pit. Opakuji pit, ne piv. Už v pytlíku byly! A stejně se mi pokusili igelitku narvat. Když jsem jim ukázala, že já tašku mám – pěknou šedivou plátěnku  od Weizmannu – dívali se na mě, jako bych jim oznámila, že si nákup odvezu v létajícím talíři. Taška co se dá znova použít? Taková nehoráznost! A dneska to povýšili: Šla jsem si koupit prostěradlo, protože mám novou postel, která je větší. Vybrala jsem si jedno už zabalené v igelitu, měla jsem svůj NMR-Challenge ruksak, do kterýho by se to v pohodě vešlo (tak dvakrát). A i přes mé hlasité protesty, pán mi to vsadil do igelitky, ale ne do ledajaké, nýbrž do úplně monstrózně velké, kterou i když jsem zmuchlala, tak byla furt větší, než můj původní nákup.

Edit: Když jsem se stěhovala, tak tyhle monstrózní igelitky přišly doopravdy vhod.

Edit II: V této zemi narvali igelit úplně všude, vyjma dámských toalet, tam je to v koši hotový krvák.

  Co když se potřebujete takové igelitky zbavit? Odpad se tu třídí, rozhodně to tvrdí webové stránky místní správy. Ale takovým krajně zvláštním a neprůhledným systémem. Já jsem měla za to, že tu třídí všichni, protože u nás v baráku máme několik popelnic na tříděný odpad, kde je to vždycky všechno rozškatulkované a v jednom kuse plné. Nicméně pak mi moji ideu někdo zkazil poznámkou, že já žiju v baráku pro international postdocs, tím pádem v baráku s největší koncentrací green-dealerů, aka Evropanů, kteří třídí jako vzteklí. Au. Ale něco na tom asi bude. Ono totiž stačí přijít do práce…

  Tak tedy na úvod. Už jsem se tu zmiňovala, že pro nás je ohromně důležité jíst pospolu. A i když si někdo přinese jídlo z domova, neizoluje se s ním někde u sebe v kanclu, ale jde aktivně vyhledat ostatní. Navíc tu máme nespočet piknikových stolů venku i vevnitř, kde se můžeme sejít všichni, ať už máme k obědům cokoli. Ale to tedy často znamená, že si jídlo v menze zajdeme jen vyzvednout. (Beztak v ní není dostatek místa, abychom si pohodlně sedli třeba v deseti lidech.) Já všechny matu svoji skleněnou krabičkou, takže když jsem si vyzvedla jídlo a došla jsem na sraz, Lucio užasl, jak skvělá musím být kuchařka, když jsem druhý den v cizí zemi, v kuchyni s jednou plotýnkou a mikrovlnkou připravila opečené kuře a gratinované brambory a salát a jakou krásnou krabičku navíc mám. Tím si u mě získal značné množství plusových bodů, protože já jsem na svoji obědovou krabičku fixovaná natolik, že jsem bez ní odmítla odletět, a kdyby mi pochválil postavu nebo snad vědeckou práci, neudělal by mi větší radost. Když jsem mu přiznala pravdu, řekl, že ani nevěděl, že dávají takové krabičky v menze. No. Právě, že nedávají.

  Oběd vám totiž fláknou do jednorázové plastové krabičky, tady si vemte plastový příbor a pokud se chcete v menze posadit s pitíčkem, tak tady je plastový kelímek pochybné kvality, ve kterém plavou kromě mikroplastů snad i miliplasty. Nebo si kupte petku koly. Statisticky jsou tu pak zaměstnanci schopni vyprodukovat za jediný týden šedesát kusů naprosto zbytečného plastového odpadu jen za oběd (krabička 5 ks, víčko 5 ks, vidlička 5 ks, nůž 5 ks, obal na příbor 5 ks, petka nebo kelímek 5 ks). V naší skupině se takto stravují řekněme tři lidé, což činí sto osmdesát kusů plastového odpadu týdně a hrůzostrašných sedm set dvacet plastů měsíčně. Na tři NMR spektroskopisty.

  Ironií osudu tu zrovna rozjíždějí akci Make Campus Green. Omlouvám se všem, kterým je řekla, že se to jmenuje Make Campus Green Again, ale to by se sem asi hodilo víc. A v rámci tohoto programu všem rozdali termohrnky a termosky, doopravdy fancy kousky s pojistkou proti vylití. Rozdat aškenázskému obyvatelstvu hrnky je jako nosit dříví do lesa, protože každý už ten svůj máme a jsme na ně poměrně fixovaní. Když mi někdo sáhne na hrnek v práci a třeba z něj pije, tak jsem mu schopná snad i urazit ruku a to, že všichni takoví na ÚOCHB ještě všechny končetiny mají, jen podtrhuje moje sebeovládání. Tady má každý svůj hrníček a problém s plasty přetrvává.

  Vrcholem kampaně ovšem bylo, když jsem do jedné z menz napochodovala se svoji krabičkou a pán mi sdělil, že to je naposledy, co mi to do ní dává, protože manažerovi se to nelíbí. A prosím pěkně prý proto, jestli teď nedostávám víc jídla, než bych měla. Což je dvojnásobná blbost, protože za a) snad si zrovna takovýto institut může dovolit dát mi o bramboru navíc, zvlášť když mě ani neplatěj, a za b) ten chlápek přede mnou měl na talíři úplnou pyramidu žrádla, zatímco já měla filet lososa a trošku brambor. Tak mi kolegové poradili, ať si příště vezmu talíř a prostě si to tam překydám do krabičky, že je to jejich chyba, že budou mýt nádobí navíc. Tak jsem tam napochodovala, vzala si tác a po tom, co jsem byla zprdnuta, že jsem si nevzala ten jednorázový papír na ten tác, tak mi moje jídlo podali na papírovém talíři a toto byl den, kdy jsem s touto Weizmann menzou rozvázala spolupráci a postavila se k plotně. A koupila si troubu.

  Jenže tohle není zvrácenost pouze Weizmann menzy. Jela jsem na konferenci do hotelu v Tel-Avivu. A řeknu vám, poměrně slušná hacienda, můj samostatný pokoj na jednu noc byl větší než můj byt. Jídlo? No co vám budu, snědla jsem za dva dny víc než za celý běžný týden. Ale pak přišla snídaně. A u kávovaru byly jen takové ty papírové kelímky. V pětihvězdičkovém hotelu jste ráno usrkávali kávu z něčeho, co si my evropsky vychovaní asociujeme spíše s nemocnicí nebo benzínovou pumpou. Což už jsem nezvládla neokomentovat. A můj kamarád, postdoc ve srovnávání náboženství, mi řekl, že tyto jednorázové věci se často používají kvůli tomu, aby se zaručilo košer stravování. No a to neměl říkat, protože jsem se tam začala rozohňovat (bohužel anglicky), že to je nehoráznost, protože lidé drží košer kvůli tomu, že věří v B-ha a že B-h strávil tvořením přírody pět dní z těch šesti, co pracoval, a že oni teda dodržováním košer tímto způsobem ničí jeho masterpiece a pokud bych já byla B-hem, toto by mě naštvalo stokrát tolik, než že někdo snědl boloňské špagety posypané sýrem. Brzy očekávám deportační příkaz.

  Jelikož mi do kastlíku ještě nic nedorazilo, mohu tu dál ekologicky trýznit své kolegy, například tím, že: zhasínám v kanceláři, když jdeme na oběd, vypínám na víkend obrazovky u magnetů, zhasínám v laboratoři každý den večer a všechny podporuju, aby si přinesli aspoň ten příbor. Minulý týden moji kolegové ustrnuli nad mým účtem za elektřinu, kteří činil devadesát čtyři šekelů a oni nikdy takhle nízký účet neviděli a prej jestli vypínám lednici, když jdu pryč. Nato jsem kvitovala, že já jak skoro nevidím, tak vlastně nepotřebuju svítit, což jsem myslela jako vtip, ale Lucio znovu otevřel téma rozhovoru se mnou, jestli bych doopravdy nepotřebovala s něčím pomoct.

  Jo, a samozřejmě mě napadlo, že lednici na Vánoce vypnu, ale tatínek mi to rozmluvil.