Zpátky v Izraeli, mám nový byt, první kocovinka, jak je důležité míti mamad a zlepšily se El Al bagety?

  Tak po třech týdnech přecpávání se cukrovím (a taky vepřovým, když na to přišlo) a potkávání se s lidmi, které miluju (a s doktory, když na to přišlo, ale já ty svoje taky miluju), tak po tom všem byl čas znovu nasednout na letadlo a nechat se odvézt z Prahy, na kterou se ve tři ráno začal snášet sníh, do prosluněného Izraele, na který se ve čtyři ráno začaly snášet jemenské rakety. Let před námi byl odkloněn na Kypr, ale jelikož já jsem nebetyčně líná osoba a letěla si až v deset dopoledne, tak mě jemenská salva minula.

Zima tu už je v plném proudu!

  Nicméně jsem se rozhodla udělat si cestu taky zajímavou a to svým dárkem pro Lucia. Zatímco pro skupinu jsem měla kufřík plný tradičních sladkostí, tedy kolonády a hořických trubiček (pošlete sem, prosím, někdo ještě víc kolonády a hlavně hořických trubiček), kupovat Luciovi jídlo je ruská ruleta, kde ovšem každý stisk spouště je pro vás smrtící. A pivo jsem se vézt bála, protože komu nikdy nebouchlo pivo a nesmrděly mu pak všechny věci, tak moji obavu nepochopí. Naštěstí disponujeme ještě jednou tradicí, kterou mi připomněla maminka, a to sklářstvím. Takže Luciovi dostane Bohemian glass.

  Jenže tento skvost českého sklářství, džbán na dva litry za dva litry, navíc vážil dvě a půl kila, což rozstřelilo můj výpočet zavazadel s větší razancí, než Iron Dome ty jemenské střely. Když jsem se zmínila na ÚOCHB, že půjdu na Weizmann, kolegyně mi říkala, že tím flexím, což je takové Gen-Z slovo pro to, když dáváte najevo, že máte něco lepšího než někdo jiný. Naštěstí jsem v tom evidentně pokračovala i u El Al, když jsem si koupila (na obědě z mobilu) letenku El Al Flex, která pokryla i přesun dvou a půl kilového džbánu. Teď to jenom nerozflákat!

Edit: Pokud poletíte s El Al, a chtěli byste letět Economy, sáhněte rovnou po Flex. Rozdíl je asi tisícikoruna, ale získáváte příručák navíc, pojištění a možnost přebookovat let last-minute. Proto je to taky Flex od flexibilní. Nebo ne? Nicméně největší hrůza z letů s El Al nejspíše vzala za své. Už dvakrát mi dali bagetu, která byla… v pohodě.

  Džbán spustil nemalé pozdvižení a absolvoval sérii rentgenů. Letěl na palubě v krabici v mém batůžku a na něm trůnilo Swedish glass, aka skleněná dóza z IKEA plná bramborového salátu od maminky. Na gatu mi El Al security batoh zabavilo a vrátili mi ho asi za dvacet minut, s tím, že už se jim nepodařilo zopakovat moje vyladěné tetris a já jsem skládala svůj skleněný poklad, počítač a doklady zpět do batůžku dalších patnáct minut, zatímco již běžel boarding.

  Izrael mi ovšem okamžitě dobil baterky. Jakmile jsem vystoupila na ranvej ve Svaté Zemi, projasnil se mi pohled, zmizely pupínky, narovnala jsem se a povánoční bříško zmizelo mrknutím oka. Okamžitě nasadit letní šatičky. Tady zářím. A žiju naplno. Jen občas zapomenu, kolik mi je…

  Anebo spíš kolik mi již brzo bude. Moji českou kamarádku tady to potkalo krutě již v sobotu. Třicítka! To se musí pořádně oslavit. Do teď jsem neměla v Izraeli kocovinu. Moji kolegové odpadávají po třech pivech a já sama nepiju, takže se mi tato kratochvíle úspěšně vyhýbala. A už vím proč. Protože jsem do teď nepila s Čechama. Takže zatímco jsem si na party dala jeden aperol, venku na zahrádce (na začátku ledna) a sledovala odpadávající Izraelce, skončila jsem následně na afterparty v půl druhé v noci s tuplákem piva, které mi doporučil Karel a pro mě to již navždy bude La Šoufl, i když vím, že se to čte jinak. Když jsem panu číšníkovi sdělila, že bych si taky dala ten tuplák (hebrejsky pochopitelně), způsobila jsem mu kulturní šok, kdy vykulil oči, sjel nimi můj celorůžový outfit a zvolal „Litér?“ Ale my jsme se s Karlem shodli, že je to jako si dát dvě velký, tak co?

La Šoufl

  Nicméně La Šoufl ráno doručil a já se neprobrala nejen flex ale už ani fresh. Nicméně po asi šesti hodinách nekvalitního spánku, kdy se pode mnou točila postel, mě čekal check-out z mého pokojíku a stěhování do nového bytu. Takže zatímco já jsem jakžtakž stála a utápěla se pocitem viny, že místo toho, abych umyla okna podle původního plánu, jsem šla radši chlastat, paní a pan Kontrolorovi spráskávali ruce nad mým běžným evropským úklidem a volali „Jů ár d best!“ a dokonce vyjádřili radostný údiv, že už mám sbaleno. Ale vždyť já se stěhuju, jakmile odejdou, kdo tady vlastně prokalil večer? Jenže při stěhování jsem měla možnost zahlédnout check-out svého souseda a… proboha já jsem nikdy takový chlív neviděla. I kdyby můj pokoj dostal čelní zásah balistickou střelou, tak takovýhle čurbes by to nebyl.

  Můj nový byt je minimalistické hnízdečko švédského architekta, blíže k ústavu i k hospodám, o krapet dál k mé oblíbené kavárně. Za to má velkou kuchyň a obývací pokoj, jídelní stůl, pohovku, takové ty žaluzie na elektřinu proti sluníčku, balkon, výhled na Weizmann a oddělenou ložnici, takže mi konečně nehučí lednice u hlavy. Velkou skříň i postel. A co je nejlepší, moje ložnice je mamad.

No to je jiná hacijenda!

  Mamad je pro vás něco naprosto nepředstavitelného, pro nás je to denní chleba. Jedná se o obrněnou místnost ve vaší domácnosti. Se zdmi vyztuženými železem, pancéřovanými dveřmi a výsuvnými těžkými pancéřovanými okenicemi. Mamad by měl přežít střet vaší budovy se šrapnelem i přímý zásah raketou. Pokud máte to štěstí a rovnou v něm máte postel, stačí si každý večer zavřít okenice, zabouchnout dveře a alarmy pak můžete s klidem vypnout, na bezpečnější místo již nemůžete. Pokud sem ale pojedete, nenechte se mnou ukolébat, zavřít mamad není jako zabouchnout okenice na vaší dřevěné chatičce. Každá váží několik kilo a „neuzvednu“ není v této situaci odpověď. Zrovna tak zabouchnout pancéřované dveře do mamadu není jako prásknout za sebou dřevotřískovými dveřmi. Obzvlášť, když ho ještě musíte zajistit výsuvnými železy. Ale věřte, i vy tu zocelíte. První den jsem myslela, že s tím nepohnu, dneska mi to nedělá nijak zásadní potíže. Nicméně, když jsem poprvé zavírala svůj mamad, konečně jsem pochopila, proč mě má Lucio za statečnou.

Neutáhneš to? Hm. Tak umřeš.

  Kromě toho, že vás mamad udrží naživu, když se to tu posere, má i řadu dalších – cynických – výhod. Tak třeba já jsem odbornice na magnety, že ano, takže jsem své dveře zasypala magnetickými hebrejskými písmenky a pověsila si tak na ně fotečky. Mamad je tedy i obrazem, co rozsvěcuje můj byt. Dále vám dovoluje pozvat si i tu sebevíc chrápající návštěvu, protože pancíř ztlumí vše a vy se vyspíte v klidu na gauči. A poslední výhodou je zatemnění levelu egyptská tma, protože pancéřované okenice. O šabatu provedu experiment, jak dlouho vydržím v mamadu nerušeně spát při absenci přirozeného světla, ale pro jistotu si dám budík na neděli ráno.

  Když jsem vyměnila ÚOCHB za Weizmann, slíbila jsem si, že už kvůli svému školiteli nikdy brečet nebudu. Už toho bylo dost. Jenže po tom, co jsem přenosila ve svých ručičkách a na svých nožičkách osmdesát kilo svého movitého majetku (konečně jsem docenila výraz tohoto slovního spojení) mezi ne zas tak blízkými budovami a dovalila se odpoledne do práce, Lucio mě opravdu dojal. Nejen, že mi téměř postavil slavobránu, protože jsem snad jediný international, co odjel z války a následně se do ní i (a navíc bez keců!) vrátil, ale následně projevil nadšení ze svého dárku. A nádavkem mi řekl, že má auto. Že kdybych mu řekla, pomohl by mi se přestěhovat. Nicméně to jsem ještě ustála.

  Když jedete na zahraniční postdoc sami (to znamená bez doprovodu své lásky nebo do země, kde nemáte rodinu, prostě doopravdy s a m i), tak to je skutečně v dobrém i ve zlém. A ve zdraví i v nemoci. A moje šílená životospráva stylu „je mi pořád dvacet“ mě dohnala, protože se ukázalo, že když s vašimi vrstevníky (proboha!) slavíte třicítku, pak sedět jen lehce oblečená v půl druhé ráno v lednu venku, není úplně ideální. Protože mně po Evropě přišlo, že je teplo, jenže jakoby nebylo. Takže jsem se v pondělí ráno probudila s nějakým nachlazením a na práci to moc nevypadalo. Tak jsem napsala Luciovi, že nic moc. Asi takhle. Já jsem byla z Česka zvyklá, že když člověk chybí v práci, je s tím bambilion zařizování, často si musíte vybrat dovolenou, ale nádavkem dostanete seznam úkolů, co přeci můžete z domova  stihnout. Ano. Tak prosím vás tady mi přišla zpráva, jestli potřebuju přinést léky nebo nakoupit. A den na to, jak se mi daří, jestli je mi dobře a pokud by se mi přitížilo, ať kdykoli napíšu. Východ a západ nejsou místa na mapě. Ty si nosíme ve svých srdcích.

  Naštěstí jsem žádnou zásadní intervenci nepotřebovala a zvládla si rány vylízat sama. A dokonce se ukázalo, že ani v práci mi toho moc neuteklo, protože moje Bruker 600 držela basu a zneprovoznila se taky. Tak jsem dorazila a rovnou nahodila její shimy zpět, takže náš SSFP solution team jede dál. Já jsem v týmu organická chemička, co sice napočítá akorát do čtyř a smutně kouká na Luciovy matice, ale zase při pohledu na molekulu začne vyjmenovávat hodnoty interakčních konstant, a můj kamarád je zase fyzik, který sice všechna spektra kontroluje podle internetu, ale válí v MatLabu a processingu našich dat jako nikdo. A pak jsme vyrazili na rozlučkový oběd s Peterem. Jsem moc vděčná, že mohu být součástí této skupiny a být obklopena lidmi, které miluju. A kteří milují mě.